Napříč tyrkysovou zemí V. - výukový večer

Stále je tu hrozba, že budu opuštěna a nucena cestovat sama, takže je nutno, aby mě můj dočasný průvodce seznámil se všemi nástrahami, které mě mohou čekat. Primárně je to šílená doprava, (ne)bezpečná místa, placení a obstarávání vody a potravy...

Vzbudíme se v 15:00 místního času. (Můj inteligentní telefon se dokonce sám přeřídil, takže to nemusíme nijak složitě zjišťovat.)

Tomáš se malátně vyhrabe z postele a zapluje do sprchy, kde se neuvěřitelně dlouho rochní. Já následuji jeho příklad. Se sprchou přimontovanou ve zdi je sice trochu boj, ale dá se to. A mýdlo tu taky nějak nechce mydlit tak, jak jsem zvyklá. Domněnku, že jsem magor mi vyvrátí Tomáš. „Je tu tvrdá voda.“

„No a?“

„Proto to mýdlo nemydlí.“

„Aha.“

„Jdu na záchod.“

„Vem si šátek.“ (Na to si budu chvilku zvykat, že i na chodbu musím se zahalenými vlasy)

Hodím přes sebe sárong a vyjdu na chodbu.

„Jo a papír se hází do koše!“

„Cože?“

„Mají tu úzký trubky, ucpalo by se to.“

„To je nechutný.“

„Zvykneš si.“

Pomooooooooc!

Nápis nad dveřmi hlásá WC.

„Já vam dam WC, zase ta vaše díra v zemi. A ještě se do ní nesmí nic házet.“ mumlám si pro sebe. O to větší je mé překvapení, když v jedné kabince narazím na mísu. Alespoň, že tak.

Vrátím se do pokoje, kde už Tomáš vymýšlí, co dál.

„Zajdeme se dolů domluvit, ať nám převlečou postele a pak na večeři. A chvíli se projdem. A taky Musávímu řeknem o jízdenku pro tebe do Yazdu.“

On snad myslí vážně, že mě nechá odjet samotnou. A já doufala, že mě jen straší, abych to vzdala a nejela s nim. Evidentně ho ještě znam moc málo.

„Fajn.“

Tomáš se začne oblékat.

„Na punčochy je tam trochu moc teplo.“

„To teda. Asi pudu v sukni.“

Vytáhnu hnědou hrůzu od maminky, k ní si vezmu černé triko s dlouhým rukávem, přes které mají přijít ještě ony krátké batikované šaty.

Tomáš zamrká a uzemní mě slovy: „Ty vole, já jí vážně musel vzít do Iránu, abych jí konečně viděl v sukni a halence.“ Poté mi pomůže uvázat sárong kolem hlavy a hrudi tak, abych nepobuřovala.

Sejdem po schodech dolů a seznamuji se s mr. Musávím. Sympatický chlapík s jedním okem a velmi dobrou angličtinou. Hned se diví, že jsme si ani nenechali uklidit, tak mu Tomáš vysvětluje, že jsme byli napokraji zhroucení. Chápe nás a hned pošle někoho, ať dá náš pokoj do pořádku. My mezi tím zajdeme prozkoumat krásy zdejší industriální čtvrti a ulovit něco k jídlu. Ukáže ještě na mě, že by to chtělo to oblečení nějak doladit. Ujistím jej, že mám v plánu si tady něco na sebe koupit a můžeme jít ven.

Nejprve se trochu projdeme po ulicích, abych ještě viděla, jak to tu při pozdním odpoledni žije. Jídlo počká a hlady neumřeme. Z brašny na foťák vyndám Lonely Planet a snažím se zjistit, kde to vůbec jsme. Orientace nikdy nebyla mojí silnou stránkou, avšak náš hotýlek najdu.

„A teď mi řekni, kudy k metru na IK square.“

Chvíli koukám do mapy a poté vítězoslavně ukážu doleva.

„Skvělý, přesně na druhou stranu.“

Aspoň chlapec vidí, že nechat mě toulat se tu samotnou prostě nemůže.

Před obchody sedí, či stojí minimálně dvojice lidí. Někteří se vesele baví, možná i přesvědčují zákazníky, proč jsou nejlepší, jinde chlapíci s kleštěmi v rukou jen tak na koleni vyrábí sněžné řetězy. To by byl dárek pro tátu, hand made řetěz. Jen škoda, že tenhle je na nějaký těžší kalibr než je tátův favorit. Odhadem tak na traktor.

Jdeme pořád dál, nevím kam se dřív dívat. Ale už v tom počátečním chaosu nacházím systém veskrze geniální. Tam, co bydlíme, jsou náklaďáky. Tady jsou náhradní díly na osobáky tříděné podle značek a tam, na druhé straně zase mají jenom zimní pneumatiky. Wow. Začíná se stmívat. Tedy meteorologicky. Jinak se svítí všude. Hodně a různobarevně. Tu bliká červená reklama na Citroem, tamhle zelená na peugeoty k tomu se přidává neuvěřitelné množství semaforů. Všechny sinchronizovaně blikají. Nejdřív jedno světlo uprostřed, poté horní a dolní dohromady a zase střední. Nebylo by to až tak zarážející, kdyby každý neměl jinou barvu. Vlevo je červený, v prostřed zelený a semafor v pravo je červený. Vypadá to na nějakou zvláštní morseovku. A pod všemi se prohánějí auta jakoby nic. Tady bych rozhodně řídit nechtěla.

Tomáš na to suše pronese, že tady jsou světla na ozdobu.

„Jak na ozdobu?“

„Barvičky, světýlka, vypadá to dobře, je to veselý.“

„Ale tohle jsou semafory!“

„Jo, ozdobný semafory.“

Beru to tak, že si ze mě dělá srandu.

„Tak chválně, na co maj světla auta?“

„Aby viděli na cestu?“

„Špatně! Aby byly hezký.“

„Ty seš blbec.“

„Tak se podívej.“

Zastavíme a já sleduji počínání automobilistů. Někteří skutečně necítí potřebu svítit ani teď, když Slunce dávno zalezlo za obzor.

„Sakra, kam si mě to přivez?“

„Já tě přivez? Vždyť ses mi vnutila.“

„Já vim, jenom je tady všechno tak strašně divný!“

„Počkej až si na to zvykneš, to se pak vrátíš a zjistíš, že v Čechách je to ještě divnější.“

Dojdeme ke stanici metra.

„Tak, tady je metro, zítra zajedem na sever. Teď se zajdem mrknout na bazar. Ale nejdřív kontrolní otázka. Když se ti ztratim, dojedeš sem a kudy se dostaneš do hotelu?“

„Nevim?“

„Jak nevíš? Vždyť jsme šli celou dobu rovně podél hlavní!“

„Ale ty semafory a všechno, nemůžeš po mě chtít, abych ještě řešila kudy chodim.“

Tomáš vypadá, že se o něj pokouší náhlá příhoda mozková, takže svatosvatě slíbím, že teď už budu koukat kudy chodím. Potom co mě protáhne změtí různých uliček to vzdávám.

„Jé, koukej na ty šaty!“

Před námi je výloha plná zdobených, skoro až kýčovitých svatebních šatů. Vidět to moje sestra, tak se zblázní.

„Ty oranžový. Já se chci vdávat.“

Za sebou uslyším zamumlání, znějící jako: „No na mě se nekoukej, s tim já už nic společnýho nemam.“ (A to se mnou ještě nedávno plánoval 8 dětí...)

Když už nic jiného, tak si je alespoň nafotím. Ta preciznost s jakou jsou zdobený.

„Hele a vůbec, nejsou trochu moc nahatý? Vždyť jsou všechny na ramínka nebo jenom korzetový.“

„Svatba je privátní záležitost.“

„Jo to je fakt. A ani nejsou tak drahý.“

„Ale do batohu se ti nevejdou!“

„Tak jdem.“ Poslední fotka a můžeme pokračovat. Jsme u bazaru.

Vstoupíme jedním z bočních vchodů a záhy zjistíme, že už je skoro všechno zavřeno, takž je naše procházka tady kratší než krátká. Nicméně poučná. Tomáš se ve změti uzoučkých uliček, krytých z vrchu vším, co bylo právě po ruce, mistrně vyzná, a zdatně uhýbá lidem, kteří na všemožných vozítkách převáží své zboží. Občas sem zabloudí i motorka. Já s pružností a elegancí vlastní pouze mě a slonům v porcelánu bourám do všeho, co mi přijde do cesty. Na jednom obzvláště větveném rozcestí se zastavíme a Tomáš vydá varování: „Do takových uliček nikdy nepůjdeš sama! A už vůbec ne potmě! Jasný?“

„Ano tati.“

„Tentokrát to myslim vážně.“

„Já taky.“

Žeby o mě měl přecejenom strach?

„Tak se poď najíst, už mam hlad.“

Kde se dá nejlépe najíst, a kde mají nejlepší zákusky už po těch letech, co sem jezdí ví naprosto přesně. Náš cíl už je teď tedy jen oběd. OK, večeře a nějaká sladká ňamka. Směřujeme proto do jeho oblíbené restaurace. Opět to znamená přejít silnici, takže se držím půl kroku za ním a už kličkujeme mezi motoristy. Zjišťuji, že motorky jsou dopravní prostředek skutečně nevyzpytatelný, a že autobusy tu troubí dosti zvláštním způsobem, slovy nepopsatelným. Jsme na potřebné straně ulice a hned za rohem jsou jedny z mnoha prosklených dveří a za nimi schody. Projdeme kolem recepce, pozdravíme Salam a směřujeme ještě o patro výš, kde se ocitneme před nejzvláštnější restaurací jakou jsem do té doby viděla. Vlevo od nás je jakýsi koutek pro obsluhu, kde stojí několik vodních dýmek, v pravo je pult za nímž stojí obsluha a kuchař v jednom. Za zády se mu z poloodděleného koutku sloužícího jako kuchyně linou rozličné vůně a kvanta vodní páry. Tento koutek doplňuje lednice se saláty a druhá s nápoji. Zbytek prostoru je rozčleněn stylově na dvě poloviny. V té první, větší a blíže k oknům do ulice jsou plastové stoly a židle. Takový ten standardní zahradní nábytek vyšší kvality, barvy zelené. Přes stoly jsou ručně tištěné ubrusy a přes ně igelitový obal, kdyby se někomu podařilo něco rozlít. Druhou polovinu tvoří dřevěné stupínky potažené kobercem, s polštáři. Takže si každý může vybrat, zda chce u jídla sedět na židli tak, jak jsme na to povětšinou zvyklí a nebo sedět, ležet a zaujímat rozličné polohy jak to u nás praktikujeme v čajovnách.

Tomáš míří ke stolu, ale přesvědčím ho, že sezení „na zemi“ je mnohem lepší. Uzavřeme tedy dohodu, že dnes se bude jíst po mém, zítra po jeho a pak ať si jím jak chci, protože on už u toho nebude. S tím se dá souhlasit. Zabereme tedy jeden stupínek a vymýšlíme, co si dát. Jsou věci, které ovlivnit můžu jen minimálně, takže zopakuji své pravidlo, že jím jen kuřata a dál, že to je na něm. Chvíli přemýšlí a pak podá návrh.

„Dobrý jsou dvě jídla, vim jak se jmenujou, ale nevim, který je který. Jedno je špenát s fazolema a to druhý je čočka v oranžové omáčce. K obojímu je obraovskej talíř rýže, chleba a cibule. Tak si můžem dát obě a nějak se o to podělit.“

„Souhlas.“

Tomáš tedy dojde objednat Khoress Kheime a Khoress sabzi, jogurt s česnekem a láhev vody. A rovnou mě upozorní, ať si taky kupuju balenou vodu. Tady to nefunguje jak u nás, že i na veřejných záchodcích teče pitná voda. To si poznamenám do paměti jako důležitý poznatek, nechci se nechat odvézt domů s nějakou nepěknou chorobou. Jak řekla maminka, jsi sice dobře pojištěná a pošlou pro tebe i letadlo s doktorem, ale budu radši, když to nevyužiješ.

Jako první nám donesou talířek s chlebem. Nenechte se zmást, je to samozřejmě chleba plackoidního typu, podle Tomáše ta nejobyčejnější a nejlevnější varianta. Na něm leží cibule gigantických rozměrů. Dále pro každého jeden jogurt. Podle toho, co vyprávěl Tomáš, jsou Iránské jogurty ty nejlepší, které může člověk ochutnat. Pravda trochu mě děsí ten česnek uvnitř, ale airan jsem taky dřív nepila, že to je hnus na entou a teď si bez něj neumím horký letní den představit. Nicméně jogurt je až tečkou na závěr. Máme tu naše Khoresse. Rýže je opravdu požehnaně, asi tolik, že by mi bohatě stačila i samotná. Jako první tedy ochutnám tu. Na pohled je to obyčejná bílá sypká rýže, vypadá trochu jako ta, co jste vařili přesně podle návodu ve varném sáčku. Dovolte abych vás ujistila, že to co jíme pod názvem rýže je slabý odvar toho, co se jí v Iránu. Doma mám suchou samotnou rýži spojenou s dietní stravou bez chuti vůně a zápachu. Tenhle talíř bych snědla naposezení, kdykoliv.

Khoress kheime, neboli čočka v omáčce posypaná z vrchu trochou drobounkých smažených hranolků, vypadá o mnoho lépe než Sabzi, zelená bahnovitě se tvářící věc s červenými fazolemi, takže ji ochutnám jako první. Výborné. Druhé sousto si naberu z druhé misky. Ne, tohle mi příliš nechutná. Tomáš se tedy ujme žabincové hmoty, že jí s radostí zneškodní a já se pustím do likvidace Kheime. No jo, ale jak se to vlastně jí? Sleduji a učím se. Lžíci omáčky na rýži, lehce zamíchat, pozřít. Jednoduché. Míchání vyřeším lehce radikálněji a rovnou na talíř vyklopím všechno. Až když tak učiním, pochopím proč se to dělá postupně. On je totiž ten talíř značně plný už před tím, teď mám co dělat abych odjídala to, co expanduje z talíře na zem. Ale jakmile jde o jídlo, nedělá mi problém si poradit.

Rýže i Khoress jsou sprovozeny ze světa a na řadě je jogurt. Už chápu, proč je tak dobrý. Je na něm totiž zcela patrné, že je produktem skutečně kravským. A ani ten česnek mu nijak neškodil. Mít delší jazyk, tak se olizuji až za ušima. Ještě chvilku posedíme a trávíme, než Tomáš zavelí k odchodu pro něco sladkého. Na odchodu se s úsměvem loučí slovy: „Nashledanou a hezký večer.“ a chvíli mu trvá, než mu dojde, že s Češtinou tu asi moc neuspěje.

Vracíme se jakoby k hotelu, ale odbočíme až o dvě ulice dál do spojovací uličky k další hlaví třídě. Naproti nám se rozkládá obrovská mešita a k nebi se tyčí 6 nádherně nazdobených a nasvícený minaretů. Okamžitě se chopím foťáku. Tomáš jen obrátí oči vsloup. Evidentně už má chuť na nějaký ten pamlsek a já jej zdržuji. Tahle ulice má na jedné straně onu mešitu a druhou lemují obchůdky převážně s jídlem. Cukrárny, ovoce, zelenina. Ve výloze jedné z cukráren mají dorty, některé vypadají uměle, jiné relativně běžně. Uchvátí mě obrovská zlatá ryba. A nejen mě, ale u Tomáše jakožto zrozence ryb se jedná o prostou posedlost tímto živočišným druhem. No co, já zase z blíže nespecifikovaných důvodů sbírám hrochy.

Pokračujeme ještě kousek dál, to už ale cukrárny střídají obchody se svatebními oznámeními a podobnými papírenskými výrobky, takže se kousek vrátíme. Vlezeme do jedné malé cukrárny, kde pravou stěnu lemují koše s oříšky. Lískové, pistáciové, mandle, pražené, slané, sladké, mix, sušené ovoce. Ty jsou od jedné třetiny vystřídány mísami s balenými bonbóny a nad tím vším jsou bonboniéry rozličných druhů, tvarů a chutí. Další „stěnu“ tvoří vitrína s roládkami a dortíky. Vše pečlivě nazdobeno a rozhodně nešetří barvami. Z některých kousků mě bolí zuby i při pouhém pohledu. Modré a zelené želé tu není nic neobvyklého stejně jako kousky čerstvého ovoce. A pro ty co nemají rádi sladké je tu další vitrína vlevo. Ta nehýří barvami, tak mě z ní ani nic nezaujme. Možná škoda, budu to muset příště zkusit. Mezi ní a další vitrínou je váha a za ní usměvavý prodavač.

Tomáš mi podá 100 000 IR a sdělí mi své přání. A já ať se postarám o nákup. 100g pistácií, roládka a barevný zákusek do krabičky. Rukama, nohama a taky trochu anglicky si vysvětlíme s prodavačem, co bych ráda. On to nandá zváží a na kalkulačce mi napíše cenu. V tumánech. Aha, takže x10 a jsem v Riálech. Podám mu bankovku, dostanu zpět a můžeme jít.

„Perský číslice umíš?“

„Samozřejmě.“ Jen sedmička a osmička se mi pletou, ale to se tutlá.

„A přepočítávat Riály a Tumány.“

Hrdě ukážu na Lonely Planet. „Přečetla jsem si to.“ Nehledě na to, že i o tom už mi říkal, kdysi dávno před rokem, ale s jeho mizernou pamětí si to nemůže pamatovat.

„Takže?“

Takže zkoušení, OK.

„Tumány jsou desetkrát míň než riály. Je to uměla vytvořenej nesmysl a dobře to mate.“ odrecituji způsobně.

„Správně. Takže když někde vidíš napsanou cenu, ptej se, zda to jsou riály či tumány, radši předem, ať se pak nedivíš.“

„Ano.“

Oba se s chutí zakousneme do svého dortíku. Něco tak dobrého už jsem nejedla dlouho.

Vrátíme se do hotelu, já se šlehačkou na nose, čehož si všimnu, až když si večer čistím zuby (a Tomáš mi to překvapivě zapomene říct).

„Sednem si tady.“ Tomáš před sebe labužnicky rozloží oříšky, nabídne i Musávímu a všem okolo sedícím a poprosíme v kuchyňce o čaj. Potom sedíme, chroupeme pistácie, pijeme černý čaj s cukrem a je nám dobře.

„Pudem spát, ráno vyrazíme vyměnit peníze a zajdeme na bazar. A odpoledne zavolam Moně, jestli se s námi někde nesejde.“

Hurá, konečně poznám Tomášovu kamarádku, o které pořád tak básní.

V pokoji znovu vypneme topení, které nám tu aktivně někdo zapnul a otevřeme okno.

„Docela kravál od tý silnice.“

„Hmmm.“

Tomáš už se válí v posteli s notebookem na klíně.

„Tomu se říká romantický večer.“

„Viď?“ a zcela nesouvisle k tomu dodá: „Blokujou facebook.“

„Já vim a blbý otázky typu: Ty si na facebooku? si pro tentokrát odpustim.“

Tomáš přestává vnímat a pustí se do vynalézání. Že to je trochu boj poznám podle frekvence kroucení vlasů. Konečně pouští ubohou myslící loknu a vítězoslavně mi ukazuje cosi pixelovatého.

„Co přesně se ti povedlo?“

„Připojit se na jeden náš server.“

„Aha.“

Následuje přednáška z informačních technologií, z níž si odnesu zásadní poznatek – podaří se mi napsat domů. Tomáš si vyřídí svoje, poté přehodí notes mě, ať si hraju a zavrtá se do peřin. Napíši vzkaz domů a též zalehnu.

„Zdá se mi to, nebo je ten polštář hrozně tvrdej?“

„Ten polštář je skvělej. Za tejden nebudeš chtít jinej.“

„Za tejden možná, teď bych ho brala.“

Ještěže už nemá energii na to aby po mně ten svůj hodil. V tomhle případě by totiž asi skutečně hrozilo zabití. Snažím se zmuchlat ten kus betonu do nějaké příhodné polohy a než usnu, poslouchám zvuky z ulice. Až na troubení autobusů nic zvláštního.