Napříč tyrkysovou zemí VI. - Teherán

Trocha dopoledního zařizování, než se budeme moci konečně vydat za zajímavostmi města.

Kačerov jak huriká-án k nám už míří. Auta, laser, Éroplá-án, městem víří, příběhy pí-íšem, z téhleté ří-íše, Kačer hů-ů, teď k vám děti z dálky letí kačer...

Konečně ticho. Chvíli mi trvalo, než jsem v rozespalosti našla telefon a zneškodnila budík (Začínám být alergická na Kačery...). Tomáš už se taky pomalu rozkoukává a z postele se skutálí rovnou do koupelny. Já si tedy ještě chvíli užívám válení v posteli. Přesně do doby, než se proberu natolik, abych zhodnotila, že se na tom polštáři přece vůbec nedá ležet.

Čvachtal vyleze a už mě popohání, že musíme na snídani. Já se ovšem před tím jdu taky poprat s tvrdou vodou a mýdlem. Poté se obléknu relativně únosně do sukně a volného trika a přes hlavu přehodím sárong. Na snídani mi to snad projde. Seběhneme po schodech dolů, pozdravíme se s Musávím a usadíme se v jídelním koutu, kde stojí 5 stolů, každý pro 4 lidi. Pár cizinců už tady taky snídá. U zdi běží televize naladěná na CNN. Bulvár jako nova, jinak se to říct nedá. Chvílemi někdo přepíná i jinam. Kobra 11 se dostala i sem a na stupiditě jí rozhodně jazyková bariéra neubírá. Takže máme k snídani chleba s máslem a džemem, volské oko a létající auta, co víc si přát? Pravda, Tomáš juchá, že konečně mají i jiný džem než karotkový. Prý je o to loni upěnlivě prosil, evidentně úspěšně.

Na tom, že se člověk musí umět radovat z maličkostí asi něco skutečně bude. Což v mém podání znamená ze všeho, co tady vidím, tak proč by někdo pro koho už se návštěvy tady stávají rutinou, nemohl mít radost, že nesnídá rozbředlou mrkev? Po jídle je čas zamířit do banky vyměnit Eura za Riály, aby nám nezavřela, protože místní bankovní instituce mají otevřeno pouze dopoledne. Tomáš ví o jedné poblíž, takže můžeme vyrazit. A abychom pořád nechodili po hlavní ulici, zamíříme do první uličky, která vypadá, že by mohla mířit naším směrem. Ocitáme se v místech, kde není ani památka po obchodech a dílnách, naopak jsou tu obytné domy a musím říct, že jsou v mnohem lepším stavu než veškeré domy na hlavních ulicích. Pravda, sem tam narazíme i na kráter v zemi, plný odpadků. I tady zřejmě kdysi stával domů a kdoví, třeba zase jednou stát bude. Za chvíli ulička končí a my jsme zase na hlavní silnici. Není nad kontrasty. Vylézáme z míst, kde by si i motorkář (kterých je tu nepočítaně) odřel lokty na místo, kde se prohánějí auta v několika proudech.

„A když se podíváš tou ulicí nahoru, uvidíš hory.“

Zadívám se do dálky a opravdu spatřím hřeben tyčící se k nebi, pokrytý vrstvou sněhu a ledu.

„Až se ztratíš, tak podle nich poznáš sever.“

„Co tim chceš říct AŽ se ztratim?“

„Niiic, vůbec nic.“

Je hezké, že budu vědět, kde je sever, ale pokud nemáme nějakou speciální horu i nad hotelem, tak mi to v orientaci je platné, jak mrtvému zimník. A možná ještě méně.

Tomáš už se chystá na kraj silnice, auta na něj troubí.

„Myslim, že jim překážíš.“

„Myslíš špatně. Na kraji silnice se čeká na taxík. Troubí protože nás chtějí svézt.“

V tu chvíli dojdu ke zjištění, že na 10 řidičů je tu 9 a půl taxikáře. Minimálně. Ale na druhou stranu nás odvezou těžko, takže nezbude než opět riskovat holý život a mezi auty prokličkovat. Hnus takhle poránu. Alespoň že někde mají i nadchody a podchody. Jen jich cestou moc nevyužijeme.

Sakra uvědomují si v tomhle státě, že s vysokou porodností se dá v případě potřeby bojovat i jinak, než že vyšlete děti do ulic bez semaforů? Napadne mě při pohledu na dvě děcka sotva školního věku, která suverénně vstoupí do vozovky. A na druhé straně zase vystoupí a pokračujou v cestě jakoby se nechumelilo. A protože se zcela evidentně nechumelí a teploty jsou spíše ke dvacítce, jsem jediná koho to překvapuje. A díky tomu mi Tomáš skoro uteče.. Proplujeme proudem vozidel, přeskočíme prázdný zavlažovací kanál a vítězoslavně staneme na druhém chodníku. A po pár metrech přecházíme znovu. Zde bych podotkla, že přecházet dvakrát na křižovatce tvaru T je opravdu čirá schválnost!

A jsme před bankou. Majestátná budova, před ní velké dlážděné prostranství a všude navěšené žárovičky. Jako u nás o Vánocích všude, jen s tím rozdílem, že tady si na Vánoce hraje jen křesťanská menšina. Vstoupíme do mramorem zdobené dvorany a Tomáš zavelí: „Najdi směnárnu.“

OK, ale jak to udělám, když tu není jediný nápis v latince?

„Co se třeba zeptat?“

Zoufalé rozhlížení kolem sebe mi sice jde, ale nepomáhá. Nehledě na to, že polovina přepážek je nefunkční kvůli momentálně probíhající rekonstrukci. Nebo dostavbě. A možná i demolici. tady to vážně člověk nepozná.

„Zeptat? Já?“

Třeštím oči na lidi okolo. Představa, že před Tomášem promluvím anglicky mě upřímně děsí, ale jak mu vysvětlit, že mě nesmí poslouchat?

„Ehm, hello.“

Vykoktám na chlapíka za dveřmi.

Tomáš asi usoudí, že to na ukázku mojí neschopnosti stačilo a nechce riskovat, že než se vymáčknu, tak nám zavřou a zeptá se sám. To je důvěra toto. Nicméně oslovený člověk nás pošle jinam, tady směnárna nefunguje.

Druhá banka stojí jen o blok dál a je opět ověšená čím se dá. Tady ovšem najdu směnárnu i já. Zelený nápis Exchange je nepřehlédnutelný. Tedy dva nápisy. Na jedné přepážce je buy a na druhé sell. Takže i když je to psáno příčetným jazykem, opět nevím kam. Tak zkusím štěstí u té, co je blíž. A protože já štěstí ze zásady nemám, netrefím se. U druhé přepážky dostanu formulář. Ve farsi, sem tam s anglickým překladem. Tomáš pro jistotu překládá do češtiny. Nejdřív si ale nechá sdělit kurz. Prý se to od loni moc neliší. To mě tedy vážně těší.

„Sem jméno, příjmení. Kde bydlíme.“

Píšu.

„Ale ne sem! Sem!“

Škrtám, přepisuji.

„A na číslo pasu se vykašli, něco tam prostě napiš.“

Vezmu kopii pasu a začnu opisovat číslo.

„Jak myslíš, já tam minule napsal číslo tramvajenky. A nikdo to neřešil.“

Číslo utnu v polovině. „No dobře.“

Podám lísteček slečně za přepážkou, která na něj vypočítá kolik nám mají dát a pošle nás čekat před výdejovou přepážku. Pán tam si přebere lístek a ukáže na sedačku uprostřed dvorany, kde máme počkat. Byrokracie je všude stejná.

Zasedneme tedy a pozorujeme dění kolem. Je tu jen pár lidí. Mě trochu překvapí velmi vitální babička, které pod 80 rozhodně nebylo. Po 10ti minutách jsme na řadě a můžeme si převzít své miliony. Úředník překontroluje moji kopii pasu a vyplatí nám peníze. Ty si pro tuto chvíli vezme do opatrování Tomáš.

„Husband?“

„Ani ve snu. Cousin!“

A jdeme ven. Z příjemného pološera a chládku do aktivně hřejícího sluníčka. Teď už je čas koukat se po památkách a zajímavostech. Jako první zastavíme před Německou ambasádou. Na první pohled nic zvláštního (na místní standard). Větší světlý dům, kolem svěží udržovaný parčík, vysoký kovový plot. A přes silnici, přesně naproti cedule o tom, jací jsou němci –s prominutím- svině, protože Sadámovi Husajnovi dodávali chemické zbraně. Násilí s nějakou přehnanou slušností a vlezdoprdelkováním si tu evidentně nedělají. To si musím vyfotit, jen si nejsem jistá, jestli to vůbec smím. Ale vzhledem k tomu, že mi ani jeden z vojáků se samopaly v ruce, kteří mi celou dobu stáli za zády, neustřelil foťák od oka, evidentně s tím problém nikdo neměl. A oni si alespoň přečetli, cože se to tam vlastně píše, když už to hlídají.

Tomáš zavelí k odchodu a přechodu, zpátky půjdeme opět zadem. Tentokrát ovšem širšími uličkami, lemovanými obchody s oblečením. Zaseknu se hned u prvního.

Tomáš zaúpí, ale vybrat šaty mi pomůže. („To ne, to je moc usedlý. Za dvacet let by ti to slušelo. Do toho se vejdeš dvakrát.“) Vyhrají to ke kolenům dlouhé, asymetricky cípaté, černé šaty s červeně vyšívaným lemováním a výšivkou na hrudníku. („Jenom se v Čechách nediv, když ti někdo řekne, že ty pruhy máš v tom kosočtverci špatně směrovaný. “) I Tomáš ale musí uznat, že mi sluší. Nejprve se ujistí, že mám představu o cenách a přepočtech a až potom povolí zakoupení. A protože má všechny peníze on, platí. I tady je to stejné, jako jinde – obdivné pohledy, jak mam úžasnýho chlapa, že mi koupil šaty, které chci. A nikdo neví, že z mých peněz. Asi si svoje finance opravdu budu střežit sama, takhle mu čechrat ego!

Šaty si prozatím ponechám v tašce a můžeme pokračovat. Ovšem to, že jsem je koupila má znepokojivý následek. Když se pokusím zastavit jinde, Tomáš jen zavrčí, že šaty mám, tak ať jdu. Ach jo, chlap. Ale uznávám, tak hezké triko už jsem nikde neviděla. Zamotáme se do ještě užších uliček, občas končících slepě. V jedné z nich se nám naskytne pohled na celé stádo (hejno? roj? ok tak smečku) toulavých koček, které se živí na hromadě odpadků. A jak je u koček obvyklé, všechno to jsou osobnosti. Mourovatá princeznička, želví tuláček, černý ďáblík a ustrašená zrzka, co se krčí pod autem. A mezi tím ještě pár odrzlých koťat, co se snaží ukořistit nějaké to sousto pro sebe. Zřejmě začínám být lehce dekadentní, protože se mi to líbí. A těch kočičích fotek, co jsem pořídila... Tomáš zcela evidentně spřádá plány na fyzickou likvidaci mého foťáku, ne-li rovnou moji.

Vrátíme se do hotelu, zjistit zda Musáví sehnal pro mě lístek na vlak. Nesehnal, všechno bylo beznadějně vyprodané, takže se jdeme poptat po letenkách do Shirázu a pro Toma do Kermanshahu. S blížícím se rozdělením nabývá na aktuálnosti potřeba místních SIM karet, Musáví nám poradí, kde se dají sehnat, takže můžeme vyrazit. Tomáš někde cestou tuší prodejnu s letenkami, takže se pro ně zastavíme, až půjdeme na oběd. Tentokrát na hlavní ulici zahneme doleva, tam jsme ještě nebyli a ujišťuji vás, že bych ani teď netrefila tam, kde jsme byli, takže tajně doufám, že ona karta bude funkční i příští rok, abych nemusela shánět novou. Ale vraťme se k samotnému nákupu. Krámek najdeme relativně bez problémů, prodávající jsou velice příjemní. Poradíme se, co vlastně chceme a potřebujeme a jsme požádáni o pasy. Vzhledem k tomu, že oba jsou bezpečně uloženy u Musávího v trezoru, bude muset postačit kopie z mojí kopie. Sice se chvíli cukají, že nejde mít dvě karty na jedno jméno, ale nakonec svolí. Jen chtějí vědět, zda jsme příbuzní. Tomáš se nadechne, vydechne a zjistí, že zapomněl slovo cousin. Z pokusu okecat to jinak vznikla věta: „She is my mother!“ Celý krámek včetně mě v tu chvíli lehl smíchy. Přes záchvat téměř hysterický ze sebe vykoktám jen: „Promiň, ale to nám tu nikdo nesežere. Možná by prošlo, že ty jsi muj father...“ Když se všichni dosyta dosmějí, Tomáš to vysvětlí znovu a dostane požadované karty. Všichni se s námi pak loučí a opětovně propadají nekontrolovanému smíchu.

Zajímavé, že Tomáš se nebaví až tak dobře jako my. A já jsem jen zvědavá, co z nás udělá v prodejně letenek. Že bych to dotáhla na babičku? Prodejnu chvíli nemůžeme najít, a když se rozhodneme to čekání vzdát, ujdeme 10 metrů směrem, kde už to rozhodně být nemůže a světe div se, ono to tam je. Vlezeme po schůdcích dovnitř, uvítají nás dvě slečny a prý co si přejeme. Letenky do Shirázu jsou beznadějně vyprodané a do Kermanshahu jakbysmet. Tak jdeme na oběd vyřešit, co teď s tím. Přeci neztvrdnu další den v Teheránu? To radši přežiju cestu autobuse přes den do Esfahánu, tu už snad seženem. A pokud ne, je to asi znamení, že nikam sama jezdit nemám.

Tentokrát tedy zasedneme ke stolu, objednáme si kuřecí kebab s rýží a grilovanými rajčaty a s pomocí Lonely Planet si zjišťuji, co opravdu stojí za vidění. Tomáš mi pár věcí doporučí, pár nedoporučí, nicméně dáme dohromady jakýsi seznam a časový plán a domluvíme se, že se 1.1. sejdeme zase tady, projdeme Teheránské památky a odletíme do Čech. Tím pádem už mému plánu skutečně chybí jen ta jízdenka. A Tomáš už zajisté prosí Alláha, aby mi nějakou seslal třeba z nebe, protože představa, že mě má 14 dní na krku musí být značně ubíjející. A co si budeme povídat, já taky nikterak neprahnu po tom, dělat někomu 14 dní ocásek. Bože, a my jsme spolu chtěli žít...

Modlitby byly vyslyšeny. Jakmile přejdeme práh hotelu, Musáví nás radostně vítá, že lístek na vlak je na cestě. Chlape já tě miluju. Moje dobrodružné já právě mlátí klackem po hlavě to strašpytlovské. Výměnou za 60 000 RIA + 20 000 za zařízení („Ty seš škrt, to je hrozný!“) obdržím svojí vstupenku k samostatnosti. Musáví mě ovšem upozorňuje na jednu důležitou věc. Uvolněné místo je v pánském kupé.

„What?“ optáme se s Tomem jednohlasně.

Opakuje, že se jedná o pánské kupé. Což mi možná způsobí malé nepohodlí.

„Že si dělá srandu?“

„Myslim, že ne.“

Musáví pokračuje: „Nebudete se moci sundat šátek, nebudete moci...“

Radši přestávam poslouchat a rozumnět.

„Já nikam nejedu.“

Tomáš už se nadechuje, že za těchto okolností lístek rozhodně odmítneme, když se Musáví rozesměje.

„Samozřejmě jen žertuji. Kupé je bezvýhradně ženské a vše je v naprostém pořádku.“

„Já ho snad zabiju...“ Ale nakonec pocit úlevy převládne nad touhou jej praštit.

Tomáš s Musávím se smějí jak na lesy, já už o něco méně. Pohled na mě je rozesměje ještě víc. Ach jo, co taky můžu čekat od dvou chlapů, že?

Jdeme nahoru rozdělit si naši několika milionovou hotovost a zprovoznit mobily a zavolat Moně.

Protože SIMkarta se má po zadání číselného kódu do hodiny aktivovat a my nemáme čas na ní čekat, volá z pevné linky. Z nějakého důvodu se telefon přesměruje 2x někam úplně jinam, než se konečně podaří dovolat požadované osobě. Po krátkém hovoru je uzavřena dohoda, že dojedeme na sever a tam se už z mobilu domluvíme, kde a kdy se sejdeme. Tomáš položí telefon, rozhlédne se po pokoji: „Už balíš?“

„Co? Jo jasně.“ Pustím se do shromažďování všech věcí, které jsem zvládla vytahat z krosny.

Ještěže máme tak malý pokoj, jinak bych to asi hned tak nestihla.

„Jak můžeš být tak expanzivní?“

„Jsem ženská, nestačí mi na 14 dní dvoje slipy a jedny ponožky.“

A dřív než se Tomáš pustí do vypočítávání, kolik má s sebou kusů prádla jej přeruším dotazem, jak mám čekat, že bude na jihu. Netroufá si odhadnout, ale asi jako tady. Až na to, že tvrdil, že tady půjdou teploty do mínusu. Ach jo, být ten chlap rosnička, tak chcípne hladem.

Krosna je tedy uvedena do cestování schopného stavu a uložena k ledu. Tedy k lednici, kde bude vyčkávat našeho návratu ze schůzky s Monou. Tomáš vymyslí kolik času budeme potřebovat v noci na přesun na nádraží a tím pádem i kolik máme odpoledne času a už mě žene jako nadmutou kozu na metro.