Napříč tyrkysovou zemí VII. - sever Teheránu

Odpoledne plánujeme návštěvu severu, neboli poněkud bohatší části města s krásným parkem...

„Pojedeme na konečnou, tam vystoupíme a kousek pojedeme taxíkem. Koukneme se do parku, sejdem se s Monou v nějaký restauraci, a pak tě odvezu na vlak. A pak už si poraď sama.“

Dojdeme až ke stanici metra Imama Khomeiniho, kde se kříží modrá a červená linka. U okýnka koupíme dvousměrný lístek za cenu více než slušnou a zamíříme k turniketům. Tomáš jde první, já jej napodobím, strčím lístek do čtečky, ta jej spolkne a na druhé straně vyplivne. A mezi tím mi otevře průchod. Operce na několik vteřin, vážně netuším, proč se to bojí zavést v Praze. Stojíme na rozcestí. Nad každou cestou visí barevná tabule s konečnou stanicí a pod ní na zdí i všechny zastávky trati. Ty, jejichž směrem vlak pojede jsou sytě barevné, směr ze kterého přijíždí je světlý. Vše psáno i latinkou, takže orientace bezproblémová.

Tomáš už sbíhá schody za ním, následuji jej. Na nástupišti není nikterak přelidněno, skoro se bojím, že neuvidím tu správnou metro tlačenici, o které mi vyprávěli. Usedneme na lavičku a čekáme. Odlišnost od Pražského metra tu je jedna zásadní. Čistota. A pak také informační tabule, na které se pohybují světelné body podle toho v jaké zastávce nebo tunelu se právě nachází váš vlak. Takový online přenos pohybu, takže můžete odhadnout, jak dlouho tu ještě budete trčet. Naše tečka už je v tunelu před IK a už jí i slyšíme přijíždět.

Před námi zastavuje hned první vagón. Než se do něj začnu hrnout, Tomáš mě zastaví. „Chceš jet sama?“

„Jak sama?“

Ukáže na nápisy na oknech vagónu.. Women only! A opravdu, v celém vagónu jsou jen ženy, od malých děvčat po stařenky. Zbytek vlaku je obojetný.

„Jedu s tebou, když nevim kam vlastně míříme. Ztratit se nehodlam!“

Dveře se otvírají, ven se hrnou lidé, dovnitř taky, na přednost vystupujících si tu nikdo nehraje. A metro je více než plné.

„Budeme se tam muset nacpat.“

Tomáš razí cestu lehkým fyzickým násilím, mě muži ustupují z cesty zcela dobrovolně. Zaparkujeme se pod mapu a Tomáš si konečně všimne toho, že jeho konečná už dávno konečnou není. A že přibyla další trasa – žlutá. Nad existencí oné žluté se zaraduje, protože by měla jet k nádraží,. což by znamenalo mnohem snazší dopravu a méně chůze pěšky s bágly. Chvíli s o tom dohadujeme, když nás přeruší pán, který vysvětluje, že tato trasa sice je, ale jen 3 stanice dlouhá. Zbytek ještě nepostavili, existuje jen na papíru.

Tomáš vypadá, že se mu docela ulevilo. Chápu, představa, že někde postavili trasu metra o dvaceti stanicích za necelý rok, by mě taky děsila. Plán s jízdou na vlak tedy vrátíme do původní verze pěškobus. Ještě chvíli vedeme spekulativní hovory nad mapou, když metro zastaví uprostřed tunelu. A stojí dlouho a my nevíme proč. Fantazie začíná pracovat, podpořena léty propagandy. Teroristický útok? Srážka vlaků v tunelu před námi? Rozjíždíme se, mineme se s jiným metrem a mírumilovně zastavíme ve stanici. Evidentně jsem jediná, koho to překvapilo. Tomáš řeší jinou věc, přejeli jsme. Takže hurá vystoupit a jdeme se nacpat do metra zpět. Já neodolám a zalezu do ženského vagónu.

Na Mirdamaru vystupujeme, hledám Tomáše a Tomáš hledá cestu ven. Schody na horu a jsme u rušné několikaproudé silnice.

„Kam teď?“

„Kde jsme?“

„Jak, kde jme? To bys měl vědět ty, ne?“

Tomáš zírá do mapy, poté na silnici. Mapa, silnice, mapa, silnice.

„Tady měla bejt louka.Ta zastávka byla uprostřed louky. Tohle tu taky za rok nevyrostlo.“

Kolem nás jsou velmi vysoké věžáky, auta se prohánějí sem a tam po silnici, která rozhodně nezáří novotou.

„Evidentně jsme špatně.“

„Ale na mapě jsme dobře, Mirdamar, bývalá konečná...“

Ještě chvíli se snaží zjisti, kde (jinde než v jeho mozku) nastala ta vážná porucha vesmíru, než uzná, že se pravděpodobně opravdu spletl a zamíří se zeptat policisty stojícího u silnice.

Ten nám s radostí vysvětlí, že metro prodloužili a některé stanice přejmenovali, takže ten původní Mirdamar je o stanici zpět. Ale k parku, do kterého chceme nás odveze taxík i odsud.

A hned se milý bezpečnostní příslušník pustí do shánění auta pro nás. Zastaví jich neuvěřitelné množství, což mě utvrdí v tom, že je tu každý taxikář, ale bohužel všechny jedou rovně. My ovšem potřebujeme do leva. Konečně se jedno takové auto podaří chytit.

Tomáš opět zabere místo vpředu, já vzadu a můžeme vyrazit. Kličkujeme dopravou, až dojedeme do jakési slepé uličky, Dostane se nám slovní navigace ke kruhovému objezdu, kde jsou zastávky autobusů a po svých pokračujeme dál. Kruháč skutečně najdeme, autobusy tu také jsou, ale my chceme jít po svých. Tomáš se snaží dovolat Moně, ale SIMkarty jsou stále zablokované, což jsme ani jeden nepředpokládal.

„Projdeme se, třeba to ještě začne fungovat.“

Od autobusů se dáme nahoru do mírného kopce, podél hlavní silnice. Rozdíl mezi severem a středem, kde bydlíme je patrný na první pohled, tady to není ulice plná otlučených baráčků, ale před námi je rozsáhlé obchodní centrum v Americkém stylu a na druhé straně začíná park. Dokonce i na oblečení lidí je znát, že v této části Teheránu žijí ti bohatší a hlavně liberálnější. A šílenější, protože semafor se tu na zelenou hýbe.

Nicméně se začíná ozývat příroda, takže než po krásách severního Teheránu se rozhlížím po spásném nápisu toilet. Nikde nic, možná v tom obchodním centru by něco být mohlo... Tomáš se zeptá policisty hlídajícího v parčíku. Občas mi připadá, že mě opravdu bere jako dceru. Výchovným působením počínaje, někdy až přehnanou starostlivostí konče. I když tentokrát jsem mu vděčná. Představa, že oslovuji místního příslušníka s žádostí o navigaci na záchod se mi nezamlouvá ani v nejmenším, to bych se snad radši na místě počurala. Máme jít rovně a dívat se vlevo, nemůžeme minout. Tím si sice v našem případě nejsem úplně jistá, ale radši nám pro tento okamžik věřím. A taky věřím tomu, že to nebude až za 10 km. Pomalu se začíná stmívat, takže se utěšuji tím, že pokud vlevo nebude požadovaná budova, bude tam dozajisté příhodné křoví, kterého bývají parky plné.

Ale máme štěstí. Najdeme, co hledáno jest. Lovím drobné, neb předpokládám, že to na veřejných toaletách funguje jako v Čechách. Omyl. Nejenže to nic nestojí, dokonce je tu čisto a téměř žádný zápach, tak charakteristický pro tato místa. Příjemné to překvapení.

Tomáš čeká venku. Standardně řeší, že zdržuju. Jen by mě zajímalo, kam tak spěchá, když dovolat se stejně nemůže. „Neboj, za pár hodin se mě zbavíš.“

„Chm.“

On má snad vážně strach.

Zatočíme ještě víc doleva noříme se hlouběji do parku, potkáváme dvojice zcela evidentně zamilovaných. Vesele se vodí za ručičky, sem tam i pusa padne v sedě na lavičce, či opřeni o zábradlíčko.

„A já myslela, že to se tady nesmí.“

„Nesmí.“

„A oni se předpokládám řídí nějakým okrajovým významem slova nesmí, který mě uniká?“

„Ne, ale tohle je prostě „randící“ park. Jako náš Petřín.“

„Úžasný. Jsem v randícím parku, navíc zřejmě v nejromantičtějším místě celýho Teheránu a jsem tu s bratrancem.“

„Tak nějak. Ale možná se ti budou líbit zvířata.“

„Zvířata?“

„Jo jsou tu voliéry s papouškama, nějaký opičky tu taky najdeš.“

Opravdu jsme našli živočišstvo rozličné, nicméně díky tmě jsme z něj moc neviděli.

„Osud.“

„Asi.“

A telefony pořád nic.

„Pomalu pojedeme zpátky. Ale ještě se podíváme na monument.“

Pod pojmem monument si představuji ledasco, ale kýčovitý umělý vodopád se schody po stranách a ještě lemovaný bustami umělců jsem si nepředstavovala ani v těch nejdivočejších snech. Momentálně je však rekonstruován, takže chybí voda a ještě je dozdoben haldami písku a štěrku. Nádhera, jen co je pravda. Ale možná když po tom teče voda, nevypadá to tak strašně. Kdo ví?

A abych měla co poslat domů, nainstaluji se pod strom vedle pěkné pouliční lampy, aby mě Tomáš vyfotil v mých nových šatičkách. Hotová modelka.

Sejdeme dolů k silnici. Do prvního příjemně vypadajícího krámku, který potkám si jdu koupit nějaké jídlo do vlaku. Chleba konzistence trpasličího pečiva, sýr a jablko. Jablko začnu chroupat ještě cestou na autobus, jež by nás měl odvézt k metru. Tím ovšem vyvstane problém, co s ohryzkem. O pouliční odpadkový koš jsem ještě nezavadila, maximálně jsou tu u silnice hromady svinčíku rozmístěné s překvapující pravidelností. Ale přeci nezahodím odpadek jen tak na zem? Stojí mě to hodně odhodlávání, ale nakonec opravdu dozdobím jednu hromadu pozůstatkem svého jablka. I přes tyto odpadní hromady je jinde čisto. U nás je zem posetá tím, co kde komu vypadlo z rukou. Tady evidentně koše nepoužívají, ale alespoň udržují odpadky na jednom místě odkud se dají odvézt. Zajímavý způsob, lehce dekadentní a pro turistu bezesporu překvapivý.

Zpátky u kruháče jdeme hledat autobusovou zastávku. Nikde ji nevidíme, zato vidíme autobus, tak se jdeme zeptat. A protože řidič toho moc anglicky nenapovídá, jednoduše nás naloží a na zastávku, která je kousek za rohem, nás doveze. Poděkujeme a jdeme se zařadit do fronty. Tedy front. Muži a ženy stojí zvlášť. Téměř ihned se nás ujme nějaký člověk, který nám začne vysvětlovat, že ženy nastupují zadními dveřmi a mají zadní část autobusu, zatímco muži sedí vepředu. A už mě odhání do správné fronty. Tomáš mě zastaví. Až tu bude autobus a bude se nastupovat, tak se rozdělíme. Nejdřív musíme zjistit, kam vlastně jedeme a kde sehnat lístky. Chlapík opět asistuje, u stánku pořídíme dva lístky a opět čekáme. Autobus přijede a konečně zjistíme, že jedeme jednu zastávku. To už jsem unášena davem žen dovnitř, pánové mi zmizeli v záplavě jiných mužů. Konečně se situace urovná, kdo může sedí. Ovšem mě všichni nabízejí místo, jakožto atrakci největší. Na Tomáše evidentně kašlou, vypadá moc, že sem patří. Cha. Bus se dá do pohybu a od zadních sedaček začnou posílat lístky dopředu. Netuším, co se děje, tak je mi vysvětleno, že každý pošle lístek a ten se pak vepředu vyhodí do koše. A opravdu, veškeré osazenstvo busu poctivě odevzdává lístky. Jak tady asi funguje revizor? Spočítá lidi a lístky a pak sejme otisky prstů? A nebo že by tu byli všichni až tak poctiví? Nevycházím z údivu. Další rozhovor s paní po mé pravici mi překazí Tomáš zmítající se v čemsi, co značně připomíná epileptický záchvat, až po pár vteřinách mi dojde, že gestikuluje, že budeme vystupovat.

Nachystám se tedy do pohotovostního režimu do uličky a prodírám se k přepážce, která odděluje mužskou část od té naší, abychom, vystoupili společně. Venku už je tma, že není na krok vidět a opravdu jsme uprostřed pole, takže Tomáš skutečně není tak senilní, jak jsem ho podezírala. Chlapík, co se nás ujal při nastupování nás provází i nadále, neb jede část cesty naším směrem. Tak si pánové popovídají. Cestou ke schodům do metra sedí pouliční prodavači, před sebou rozložené šátky a na nich zboží kýčovitého vzhledu. Občas si od nich někdo něco skutečně koupí. Já je nechávám jako krajní řešení k nákupu vtipných suvenýrů, až zjistím před odletem, že jsem na někoho zapomněla s hodnotným veledarem.

Samotné metro je opět nacpané k prasknutí, nicméně tentokrát mě i pustí sednout. Vzhledem k tomu, že vedle sedí muži, mám rázem pro sebe místo, kam bych se vešla dvakrát a oni si vyzkouší, jak se cítí právě konzervovaná sardinka. Přemýšlím, co je vlastně tak špatného na oddělených autobusech a možnosti sednout si do samostatného ženského vagónu. V autobusu shledám jedinou chybu, nejradši mám sedačku za řidičem, která se ovšem zde nachází v opačně pohlavní části. Ale to metro bych brala i u nás. Já tedy nevím, nechci se zaplétat do nějaké genderové problematiky, případně znít jako těžká feministka, ale když si ke mně v MHD přisedne cizí chlap (většinou značně opotřebovaného vzezření) a nalepí se na mě stylem, že sedí půlkou zadku na mojí sedačce, tak bych ho s chutí nakopla. Ženská tohle neudělá. I když uznávám, že vycházet ze systému,že všichni chlapy jsou prasata, když tito muži jsou menšinou, asi není to pravé. Ale ta šance vybrat si je velice lákavá.

Tomášův nový kamarád vystupuje o pár zastávek dřív než my, tak si vyměňují kontakty a my jedeme dál až na IK, odkud to vezmeme rovnou do hotelu, abychom všechno stihli. Musáví nás přivítá se svým nemizícím a nakažlivým úsměvem a Tomáš se s ním jde poradit, jak se co nejjednodušeji dostat na nádraží. Odpověď zní, zavolám vám taxík, budete tam za 15 minut.

Tím pádem je spousta času na stěhování i na večeři.

Nejprve tedy přestěhujeme krosny na single room, kterého mi skoro přijde pro Tomáše škoda, takový roztomilý malý pokojík, pro ajťáka, kterému by stačila sklepní kobka s ventilátorem. Po této fyzicky náročné činnosti („Že tys mi tam přibalil pár šutrů na památku?“ „Vždyť je přece sbíráš, ne?“) je opravdu třeba se najíst. Tentokrát zavítáme do restaurace naproti hotelu. Dáme si pro změnu Khoress keime, ale protože si nemůžeme vzpomenout na název, domluvíme se, že nás pustí do kuchyně a my si vybereme. Pustí nás tedy k hrncům, Tomáš chvíli všechno zkoumá a očuchává, až ukáže na vybrané jídlo, taky ho tu nemají špatné ale hranolky na vrchu jsou velké a oslizlé.V té druhé restauraci je umí lepší, ale taky je to jiná kategorie. O něco málo. Ale tady mají zase lepší chleba. Nejdřív do mě to jídlo padá jak Němci do krytu, ale čím víc se blíží odjezd, tím víc mám pocit, že začne zcela nekontrolovatelně měnit směr, takže večeře končí, vracíme se do hotelu.