Napříč tyrkysovou zemí VIII. - Vlak do Yazdu

Posledních pár minut s doprovodem a potom "hurá" samostatné cestování vlakem do Yazdu.

A aby byl stres o něco záživnější, nejdeme do pokoje, kde by byl klid, ne my si sedneme dolů k recepci, kde neodlepím oči od hodin, které se mi zcela bezostyšně vysmívají a i přes moje protesty posouvají minuty zatvrzele dopředu. Ve čtvrt má přijet taxík. Za 5 minut, 4 minuty, 3 minuty, 2, 1, čtvrt, minuta po, 2, 3, jsem nervní jak pes. Jdu se zeptat Musávího, kdy má auto přijet. Odpoví, že každou chvíli. A skutečně v tu chvíli vejde taxikář do dveří.

Tomáš pobere moji krosnu, já batoh, brašnu na foťák a pohory, které se nikam nevešly a uličkou smrti přejdu až k autu. Bágly zaparkuji vedle sebe na sedačku, Tomáš se loučí. „Tak na to zapomeň chlapče, jedeš se mnou aspoň na to nádraží. Prosííím.“ Mému pohledu ála přišlápnuté štěně evidentně nejde odolat, byť tvrdí, že si chce ověřit, že opravdu odjedu. Usalaší se tedy vepředu a zapřádá hovor s řidičem. Já se bavím maximálně tak s Alláhem (neb co si budeme namlouvat, kdo jiný by tu měl být nejkompetentnější?), ať mě nenechá osaměle zemřít. Tomáš se tomu bezostyšně směje. Pakliže se mi tím snaží dát najevo, jak je nemožný a že bych s ním nevydržela už ani den, bude se muset ještě trochu víc snažit, stále si totiž říkám, že lepší on, než drátem do oka, nebo cokoliv tomu podobného, co mě může bezesporu potkat, pokud se budu po téhle zemi potulovat sama. Dokonce i zapomínám vnímat okolní ulice, již téměř ponořené do spánku, přesně do chvíle, kdy zastavíme před nádražím.

Zaplatíme, vystoupíme, potřebovala bych facku, abych se probrala. Jedné psychologické se mi dostává. Před budovou je vyveden velký z drátěné konstrukce složený blikající model parní lokomotivy s vagónky.

Opět kýč jak v cirkusu, pardon, chci samozřejmě říct, jako v Iránu. Tomáš mi pomůže vyndat věci, opět si naloží mojí krosnu a rozloučí se s taxikářem. Na cestu zpět si uloví jiné auto. Vejdeme do rozlehlé haly, nemějte mi prosím za zlé, že nemám nejmenší tušení, jak vypadala, kde najdeme informační přepážku. Slečna za ní nás ochotně pošle směrem k nástupištím. Stále rovně za nosem a až to nepůjde, tak doleva. Správně odhadneme, že to bude tam, kde je největší dav. Sice nechápu, na co tam ti lidé čekají, ale přesuneme se k nim. Za chvíli pochopíme.

Před vchodem na nástupiště musí každý projít kontrolou. Tomáš mě ověsí všemi mými věcmi pro případ, že by nemohl jít se mnou až do vlaku. Zaměstnanci drah a policie kontrolují jízdenky, domorodcům občanku a cizincům pasy a víza. Asi i díky tomu, že jsem cizinec a Iránci jsou přehnaně slušní, ochotní a rádi dávají přednost, se dostanu k policistovi až nečekaně brzo. Zkontroluje vízum, dá mi razítko na jízdenku a už mě žene s davem na nástupiště 15. Tomáš chce jít se mnou, ale je mu to zatrhnuto. Pokud nemá lístek, dál nesmí. Stačím na něj zakřičet, ať si představí, že jsem ho právě objala a už mě dav tlačí vpřed. I přes to slyším jeho odpověď, že to si snad radši představovat nebude. Drzoun jeden.

A jakéže to bylo to nástupiště? Fifteen? je jich tu vůbec tolik? Z nádražní haly vede most a z něj schody na jednotlivá nástupiště. Sem tam u některého stojí vlak, ale nikdo se k němu nehrne. Nechám se dál unášet davem, až do chvíle, kdy se mě ujmou dvě slečny. Ty mě odvedou až na konec mostu, kde jsou poslední schody a policista. Ptáme se ho kudy kam. Holčiny pošle po schodech doleva, mě doprava, samozřejmě až po tom, co si důkladně prohlédne můj pas a vyzpovídá mě odkud přijíždím. Česká republika mu nic neříká, ale i tak mi popřeje hezký pobyt v Iránu. Loučím se se slečnami, též přejí hezký pobyt a směřuji ke svému vagónu. Před ním stojí další člověk, který mi zkontroluje jízdenku a doprovodí mě ke kupé. tam je zatím jedna jediná pasažérka. O to však ráznější. Zavelí zastavit, z ruky mi vymotá pohory a uloží je do zavazadlového prostoru, to samé provede s mojí krosnou. Protesty, že to zvládnu sama jsou dobré jedině k tomu, že zjistíme, že „umíme“ anglicky. Malý batůžek umístím dle rozkazu pod sedačku a brašnu s foťákem si nechám na klíně. Přijdou i další spolucestující, věkový rozdíl mezi námi minimální. Poslední dvojice, která se do kupé dostaví je babička s malým vnoučkem, chudák, občas mi přijde vyplašenější než já.

Vlak se dává pomalu do pohybu. Ještě by možná byl čas vyskočit, i když bych tu asi musela nechat krosnu. Ale teď už jedeme moc rychle, evidentně to znamená, že dřív než v Yazdu opravdu nevystoupim. Sakra! tak se pohodlněji usadím a znovu se rozhlédnu po ostatních, visí na mě očima. Ehm, co se děje? Jediná z přítomných, která ovládá angličtinu (nebo jediná, která se k tomu přiznala) je Fiona, samozvaný generál našeho kupé. Ujme se proto role překladatelky. A začíná zpovídání. Jak se jmenuju, odkud jsem, zda mám sourozence, proč jsem nevzala s sebou i své sestry. Ta otázka mě pobaví. Představa kterékoliv z mých sester na tomhle místě je značně komická. Pro ilustraci: jedna z nich je matka dvou dětí na plný úvazek, jejíž smysl po dobrodružství je zahlcen i cestou s kočárkem Plzeňskou dopravou z Doubravky do centra. Druhá je princezna, které v přihlášení do Miss brání pouze její trpasličí vzrůst, takže představa, že by nemohla vyrazit ven v sukýnce a tričku s výstřihem do pasu by jí způsobila značné psychické obtíže. (A pak se divte, že celá moje rodina tvrdí, že nejsem jejich a rozhodně mě vyměnili v porodnici.) Snažím se to vysvětlit, ale tuším, že se to neshledá s pochopením.

Na návštěvu za námi přijdou i ony dvě slečny, které mě vedly na nástupiště. Chvíli stojí za dveřmi, něco si šeptají, postrkují se navzájem dopředu, ale ani jedna evidentně neví, jak začít. Tak se pokusím přívětivě usmát, což je u cynika jako jsem já úkon nadlidský a začít hovor. „Hello.“ Sice nic originálního, ale zabralo to. Slečny se nacpou mezi dveře a začínají brebentit. Takže kolečko kdo, odkud, proč, na jak dlouho, ... , jede znova od začátku. Fiona tentokrát pouze překládá do Perštiny. Nějakým způsobem se dostaneme i na naše pozdravy. Tak vysvětluji, že u nás si lidé podávají ruce, když se s někým seznamují, vítají, loučí. Všichni vypadají poněkud konsternovaně a kdosi prohlásí, že to je nehygienické. Možná na tom něco bude. I tak si s oběma slečnami , které jsou již na odchodu potřepeme ploutvemi. Škod, že jsem jim nestihla vysvětlit, co u nás znamená pozdrav leklé ryby.

Fiona se rozhodne, že se jde navečeřet do jídelního vozu, což znamená, že jsme rázem bez tlumočnice, tak nastává fáze ticho. Ideální čas, abych se pustila do dopisování svého cestovního deníku. Ve psaní se vyskytne jen pár vyrušení. To se totiž snad celé zaměstnanecké osazenstvo muselo přijít podívat na tu divnou cizinku. Nejprve přišel chlapík s povlečením, a když už tam byl, řekl si rovnou o pas, který zkoumal horem, dolem a nic platné mu to nebylo. Tak si přivolal kolegu, co vládl angličtinou a chvíli jsme konverzovali. Takhle přišlo ještě několik lidí, ale jakmile se vrátila Fiona, zavřely se dveře a bylo zaveleno ke spánku. Přidělena mi byla prostřední postel nad sedadlem v protisměru jízdy. Začala jsem nandávat prostěradlo, ale paní s vnoučkem se toho ujala. Tak nevím, zda vypadám, že jsem tak levá a nebo je to jen tou jejich ochotou pomáhat. Nicméně lehce zahanbeně jsem stála opodál a protesty byly marné, neb Fiona se starala o svojí horní postel a nepřekládala.

Všichni už se naskládali na své lože. Klučina s bábí na jedno spodní. Docela jsem je obdivovala, vzhledem k tomu že vlak není zrovna uzpůsoben nedrncavému pohybu, že se tam nepřizabili. I já si vylezla na své místo, boty zanechaje pod žebříčkem a začla jsem odmotávat šátky. První z vlasů, druhý z krku. Zkroucená jako paragraf pod horní postelí jsem se pokusila svléknout alespoň z vrchních šatů a spát jenom v tričku. nepodařilo se, takže dolů z postele, svléknout svršky, zalézt pod peřinu a ideálně spát. Dívám se do zdi, nechávám se kolébat překvapivě i příjemným drkotáním vlaku ujíždějícího temnou krajinou. Spánek se nedostavuje. V peněžence najdu Honzovu fotku, kterou mi dal na cestu, trochu si pobrečím, opět koukám do zdi a opět ne a ne spát. Únava mě přemůže teprve nad ránem, ovšem asi tak hodinu před dojezdem do Yazdu.