Napříč tyrkysovou zemí X. - Procházka Starým městem Yazdu

Staré město - hliněné domečky, úzoučké uličky. Trochu jsem si připadalo jako ze Star wars.

Probudím se okolo deváté, což uznám se přijatelný čas, dám si sprchu na probuzení a vyrazím se zapsat. Hledám recepci. Marně. Tak trochu poupravím kritéria vyhledávání a naleznu stůl v jednom z rohů, na kterém leží telefon a za nímž sedí pán v obleku. Pokud to nebude recepční, třeba mi alespoň poradí, kde hledat. Mladíka, který mě ubytovával nikde nevidím.

Recepci jsem odhadla zcela správně, jsem zapsána, uložím si pas do úschovy a můžu jít na snídani. Jsem ráda, že jsem jí nezaspala. Do chleba a sýru, který jsem si koupila se mi nijak zvlášť pouštět nechtělo.

Zároveň zjistím, že jsem v noci neviděla zdaleka všechno. Atrium je totiž členěno na dvě části. Ještě je tady vyvýšená část, na které jsou další stoly a židle. Momentálně za jedním z nich sedí dvě děvčata a konzumují svojí snídani, tak se k nim jdu přidat. Obě přijely z Británie, avšak každá sama. Jedna se narodila v Liverpoolu a nyní cestuje do Pákistánu, přes který chce dojet do Indie, aby tam sehnala práci. Druhá se narodila v Číně, studuje v Londýně a v Iránu je tak jako já na prázdninách. Obě mě (ze zcela záhadných a nepochopitelných důvodů) považují za místní. Asi za to může moje důkladnost při odívání, zatímco ony mají obě jen tak lehce přehozené šály přes vršek hlavy. Nicméně čekala bych, že můj cizokrajný původ odhalí velmi snadno podle barvy čerstvého umrlce, neb od přírody trpím nedostatkem pigmentu, takže se střídavě zabarvuji do bíla, či ruda a v podstatě nic mezi tím, takže bych ještě možná pochopila, kdyby mě za domorodce považovali v Americe.

Slečna z kuchyně mi přinese moji snídani, já si zajdu na zadní stůl už jen pro čaj a chleba k džemům, máslu, vajíčku, sýru, zelenině a pomerančům a můžeme pokračovat v hovoru. Rodilá Angličanka se jde nachystat na odjezd, takže u snídaně zůstaneme s Aisi sami. Brzy se však taky rozloučíme a já spěchám do města. Mám v plánu navštívit Staré město s Alexandrovým vězením. Počítám s tím, že cestou najdu i další zajímavosti, Lonely planet je jich plný, takže se snažím řídit mapou, která by mě měla zavést na místo určení. Jako orientační body volím mešitu v zádech a věž s hodinami v prostředku křižovatky v čele. Pro sebe si tuto stavbu překřtím na Big Ben a je mi upřímně jedno, že si ještě od 4. třídy pamatuji hlášku: People often think, thet Big Ben is the name of the clock, but it is wrong. Big Ben is the name of the huge bell. Zastavím tedy na rohu před Big Yazd Ben, kde žebračka prodává šátky. Jeden velký tyrkysový si koupím. Buď z něj bude mít radost někdo doma a nebo si ho nechám, to se ještě uvidí. Jako bonus dostanu hroudu cukru, kterou jen tak mimochodem stále nosím v brašně na foťák – asi pro případ krajní nouze, která doufám nikdy nenastane. Zahnu doleva a modlím se, abych nikde nemusela přes silnici, to se totiž neodvažuji, i přes to, že místní silnice zdaleka nemají tolik proudů, jako v Teheránu, auta jezdí pomaleji a v mnohem menším množství.

Když získám pocit, že rovně už jdu dlouho, zahnu do vedlejších uliček. Snaha najít se na mapě je marná, takže Lonely Planet odklízím do brašny a spoléhám na vyšší moc. Ta je zřejmě přítomna, neb na dalším rohovém domě najdu směrovky na Alexander´s prison. Zaplétám se tedy do čím dál užších uliček. Kolem sebe vidím čistě hliněné domy, mnohé mají mezi sebou přes uličku dřevěný trám, případně je podpírá hliněný oblouk. Sem tam je část uličky zastřešena, přičemž ze stropu čouhá žárovka o jejíž funkčnosti nemohu podat referát, neb v noci jsem toto místo nenavštívila. A většina domků tu má větrnou věž – taková místní klimatizace. Na střeže je věž s otvory, kterými jde dovnitř vzduch a v podlaze je bazén s vodou. Přirozenou cirkulací se tak vzduch příjemně ochlazuje.

Vyjdu na křižovatce, kde je vstup do muzea, které láká velkou cedulí. Vejdu tedy do dvora a hledám vstup do samotné budovy. To se bohužel nezadaří, takže se vracím na původní „vězeňskou“ trasu. Z té mě vychýlí přítomnost krásného parku. Vchod je vyveden v modré mozaice, tráva je zelená, stromy vrhají milosrdný stín na rozpálenu zem. Oáza uprostřed pouště. Na chvíli se svalím na lavičku a užívám si. Listí šumí v jemném vánku, sem tam se nějaký ten lísteček snese k zemi. Zatímco mě to přijde krásné a poetické, člověk, který spadané listí hrabe a nakládá na vozík to asi vidí trochu jinak. Udělám páre fotek, usměju se na něj a odtančím dál svojí cestou.

Na jakémsi náměstí směrovky končí a začínají zase na jiná místa, takže usoudím, že jsem na místě. Po obhlédnutí všech budov odhadnu, která by mohla být ta pravá a začnu hledat vchod. Zadaří se a po schodech dolů vejdu do vězení. Tam sedí za pokladnou 3 muži, z nichž ani jeden nemluví anglicky. Ukáží na mě, zda chci dovnitř. Kývnu. Ukáží lístky a začnou počítat. Zvednutým ukazováčkem (poučena, že zdvižený palec je vulgárním gestem) jim vysvětlím, že chci jeden lístek. Na kalkulačce napočítají 2 000 riálů. Zaplatím a naznačím fotografování. Kývou a posílají mě dál.

Projdu skrz hadr pověšený mezi dveřmi (to je tu evidentně nejoblíbenějším řešením vstupů kamkoliv) a ocitnu se na nádvoří. Tam započnu prolézání všeho, co se dá, možná i toho, co se nedá. Naproti vchodu je model Starého města, tak si jdu vyhlédnout, kam dál.Ovšem v orientaci by mi to pomohlo maximálně v případě, že bych i nad skutečným Yazdem létala.

Občas si nejsem tak úplně jistá, kde to vlastně jsem ani na tomhle místě a to jsem na obdélníkovém nádvoří, ze kterého vede jen pár dveří a nevětví se do žádných ulic, jen z něj vybočuje jedno menší náměstíčko s rozbitým pítkem a toaletami. Návštěvníků tu není mnoho, potkám asi 2, což mi značně usnadní focení. V jedné z budov stojí uprostřed stojan s fotkami z Yazdu. Položím pod něj foťák a snažím se zachytit kopuli nad sebou. Že byla dříve pestře barevná se dá teď už jen tušit z pozůstatků barev.

„Z výšin“ místních staveb zamířím pro změnu do sklepení jedné z nich, ve které je čajovna. Toho času bohužel nefunkční, takže se jen rozhlédnu kolem, trochu se zchladím mimo pražící sluníčko a už znovu stoupám po schodech na povrch. Tím pro mě prohlídka vězení končí. Jen se dojdu na nádvoříčko před záchodky vyfotit, abych mohla poslat domů nějaký svůj úchvatný portrét. Přidřepnu tedy k suchému stromku, na foťáku nastavím samospoušť, a když až na druhý pokus vůbec stihnu doběhnout a zasednout, přešteluji nastavení tak, že sice pak čekám asi minutu, než cvakne závěrka, avšak nemusím nikam běhat. Ve vedru co tu panuje by mě totiž jakýkoliv rychlý pohyb mohl zabít.

Opráším všudypřítomný oranžový prach z čeho jde, takže už se mi drží jen na botách a vycházím ven. Kolem projede rodinka na motorce. První sedí malé děcko v červené kombinéze, za ním tatínek, opět děcko, tentokrát menší, avšak též v červené a za nimi maminka.

Neodolám a musím to vyfotit. 4 lidi na jednom pekelném stroji, to by u nás bylo na tučnou pokutu. Kroky mě nesou do dalších otevřených dveří. Zřejmě modlitebna. Opět s oprýskanou kopulí. Tady už si nejsem jistá,. zda se smí fotit, takže provedu bleskovou akci. Položit foťák, zmáčknout spoušť, sbalit foťák a dělat jakože nic. Písk, písk, já tu vlastně ani nejsem.

„Hello.“

„A do pr...kený vohrady!“

„Hello?“

Slečna se usmívá, tak mi asi nejde vynadat ani mě vyhodit. Ukáže se, že je z místního infocentra a přišla se zeptat, zda nepotřebuji poradit. Tomu se říká aktivní přístup k zákazníkovi. Následuji ji do jejího království, kde je mimo mnohých brožur, map a suvenýrů i příjemná zima. Chvíli se porozhlédnu a už mi nabízí mapu. Vysvětluji, že jednu mám, v Lonely Planetu. Ukazuje, že na té její jsou názvy ulic i ve Farsi, takže mi bude moci kdokoliv a kdykoliv poradit. Uznám, že na tom něco je, a mapu si zakoupím. Mezi dveřmi mě ještě posílá na střechu jednoho z místních hotelů, prý je tam krásný výhled na město. Žel bohu, hotel nikde nepotkám a začínám pomalu, ale jistě umírat žízní. Díky tomu padne rozhodnutí, navrátit se zpět do Silk roadu, koupit pití a pokračovat v cestě. Jdu tou samou cestou, kterou jsem přišla (stačí jít v proti směru ukazatelů na Alexandr´s prison). Jen občas zavítám do nějaké zajímavé uličky, abych spáchala další fotku. V jedné z nich dojdu k závěru, že jsem skutečně dekadentní, až zvrhlá. (I když ne tím správným způsobem...) Uchvátí mě totiž pohled na staré kolo, opřené o popraskanou zeď, stojící v haldě odpadků, celé pokryté vrstvou rezavého prachu.Sem tam se kolem válí i nějaký ten čerství odpadek, který hýří barvami. Normálně bych si zanadávala na to, jaká jsou lidi prasata, ale najednou jsem za to ráda. Děkuji lidem, že jsou ve svém bordelaření tak kreativní, že vytvořili toto zátiší.

Bez dalších zajímavých zastávek dojdu zpět na hlavní ulici, kde si vyfotím malou slečnu ve školní uniformě (pakliže to nebyla uniforma, tak to byly malé růžové monterky)

vracející se ze vzdělávací instituce. Značně vyprahlá konečně stanu na křižovatce kousek od hotelu. Směřuji k mešitě, u které je odbočka do naší uličky. Ale zrada, ulička tu je, ale hotel ne. Kolik malých uliček se vejde na prostor cca 1 metru? 1, správně, jen musíte odbočit ve správných místech a ne o 10 metrů dál. Konečně se tedy trefím a naleznu náš úžasný hotel, jež mě přivítá příjemným chladem v chodbičce. V atriu je pro změnu na padnutí. Jako v každém fóliovníku. Stačí se podívat nad sebe na střechu. Jednoduchá dřevěná konstrukce potažená igelitem. Snadné, odhadem levné a účinné.