Napříč tyrkysovou zemí XII. - Multikulturní večer

V Silkroadu se sešlé úžasná skupina lidí z různých koutů světa. Díky tomu si užijeme večer s kytarou, Beatles a čajem.

Trochu se začne ozývat hlad, pravda naposledy jsem snídala, tak by to chtělo nějakou večeři. Naštěstí Silk Road funguje i jako restaurace, nejen jako hotel, takže volba stravovacího zařízení je jasná. Už jen proto, že se mi nechce hledat nic jiného, neb za chvíli bude tma a já si nejsem jistá, jak daleko od hotelu se chci toulat sama po setmění. Cestou od Amir – Chack maqu jsem žádnou restauraci neviděla a dál mě nikdo nedostane. Nejprve zalezu do svého pokojíčku, dám si již třetí sprchu za den (začínám si připadat jako žába), abych se opět trochu zchladila, obleču si pončo, ve kterém není takové vedro a jdu ulovit stůl na večeři. U jednoho již sedí Aisi, pročítá Lonely Planet a pije čaj. Odhodím svoji asociálnost a přisednu si k ní. První, co se dozvím je, že mě nenávidí. Moc milé. Prý proto, jak dokonale chodím pořád zahalená, zatímco ona to fláká. uU, už jsem se lekla, že to má nějaký skutečný důvod. Obě se tomu zasmějeme a chvíli probíráme, jaký byl den, já si objednám večeři. Tentokrát vyzkouším smažen

é bramborové placky, kopec rýže a jogurt s ovocem. Čekám, že to bude nějaká malá mistička, jen jako chuťová tečka nakonec, takže když přede mně položí hlubokou mísu o průměru standardního talíře, plnou pomerančů, datlí a banánů zalitých minimálně půl litrem jogurtu, dojdu k závěru, že jsem si asi tu večeři dávat neměla, protože s tímhle bych si vystačila. A to jsem ještě před tím spořádala celý jeden chleba.

K našemu stolu se postupně usazují další cizinci. Evidentně se už všichni mezi sebou znají. Je tu jeden španělský pár, u kterých nemám ponětí, jak se skutečně jmenovali, ale vizuálně mi připomínali Clarka a Lanu ze supermana, tak jsem si je pro sebe překřtila. Dále Justin - Australan pocházející ze Srí Lanky a číňan, kterého překřtím na medvídka Pú. (Byť se asi v Číně jeho jméno/příjmení Pooh vyslovuje jinak). Ještě by to chtělo někoho z Ameriky, abychom tu měli všechny kontinenty.

Všichni si objednávají jídlo, zatímco já už pomalu dojídám a taky mi začíná být zima, takže se jdu přiobléknout. Najednou jsem ráda za svůj kabátek. Pú se navleče do péřové zimní bundy a stejně pořád klepe kosu, až to hezké není. Dávám si za domácí úkol zjistit, jaké je běžné počasí v Honkongu, že mu tady byla až taková zima.

Po jídle se Justin omluví a přesune se do sklepního dormitoru. Za chvíli se odkudsi pod podlahou začnou linout libé zvuky kytary. Aisi odhrne kobereček přehozený přes větrací okýnko dormitoru a zavolá Justina nahoru. Chceme taky poslouchat. Ten se tedy vrátí i se svojí cestovní kytarou. Takže než začne hrát, musí všichni tuhle muzikantskou zvláštnost prozkoumat. Nejlíp si s ní rozumí Aisi, která hraje na citeru, takže jako první zabrnká nějakou melodii. Pak už se ale žezla chopí Justin a začne hrát písničky od Beatles, takže si i zazpíváme. Písničky Here comes the sun, Yesterday a další. Dokonce se k nám přidá jeden z recepčních. Do zpívání si ještě navzájem promítáme fotky, které jsme během svého pobytu v Iránu nafotili. Clark umí moc hezky fotit, hlavně portréty.

Když Justin odloží kytaru, zavelí Aisi k odchodu na čaj. Jen mi nechce prozradit, kam to půjdeme. Prý neptej se, uvidíš. Jdu si zamknout pokoj, a pak je nemůžu nikde najít. Aisi se pro mně ale milostivě vrátí, jen mi „vynadá“, že zdržuju. Nejdeme nijak daleko. Přejdeme silnici, prosmýkneme se užší uličkou a jsme před branou Orient hotelu. Potří stejnému majiteli jako Silk road a podle Lonely planet je o stupeň luxusnější. Co nás na něm ovšem zajímá, je čajovna na jeho střeše. Nejprve se všichni zastavíme vedla bazénu ve středu nádvoří (nebo jak jen toto místo nazvat), kde se rozloučíme s Clarkem a Lanou, kteří odjíždějí, popovídáme si chvíli s jednou z místních holčin, ochutnám Yazdské cukroví tzv. okýnka. se zvláštní nasládlou vůní a vůbec žádnou chutí a poté jakési speciální cukrovinky s medem a pistáciemi. Ty naopak měly velice výraznou, přehnaně sladkou chuť, takže řeším zásadní dilema, jak kulturně neurazit a zároveň to nemuset jíst. Problém se vyřeší sám, holčina i s cukrátky odchází a my šplháme na střechu, kde zabereme stůl v prosklené střešní nástavbě - čajovně.

Kamna tu jedou na plný výkon, a přesto jsou moji společníci stále poněkud zmrzlí. Evidentně zde působí můj původ z mírného pásu, neb jsem jediná, komu je tu nehorázné vedro. Objednáme si konvici silného černého čaje, k němu dostaneme hrudky cukru a pouštíme se do debaty jak jinak než o cestování. Justin už projel snad celý svět a na moje lákání do České republiky mi sdělil, že Praha nic moc, ale v Krumlově, že se mu líbilo.

Pú mezitím rozlévá čaj a nevěřícně se na mě dívá, když si do něj začnu sypat cukrové hrudky. Evidentně jsem naprostý barbar. Ostatní jsou si totiž vědomi toho, jak se to dělá správně. Hrudku zběsile nerozmícháváte v čaji, kde se zatvrzele rozpustit odmítá, ale vložíte si ji do úst a čaj pijete přes ni. Já ovšem raději zůstávám u svého způsobu, byť je mi ze všech stran názorně předváděno, že to jde i jinak. Ale zkoušení sladkých novinek už mám dneska dost. Čajovna už je značně vylidněna. Sedí tu jen naše skupinka a jakýsi zcela evidentně zamilovaný pár. Aisi se tedy obrací na zdejšího čajovníka, zda si může sundat šátek. Ten jí to povolí, prý bez problémů, když tam nikdo není. Žena u druhého stolu se nechá inspirovat a šátek též odloží. Mě se nechce svoje důkladně vázané vrstvy odmotávat, protože jejich zavázání pár minut před zrcadlem zabere a na odchodu se mi pravděpodobně nebude dostávat ani času ani zrcadla, takže využiji příležitosti, že jsem v noci na vyvýšeném bodě a jdu fotit nasvícené střechy Yazdu. A ať už se podívám jakýmkoliv směrem, všude se do výšky tyčí minimálně 2 minarety. Tu nasvíceny modře, tu žlutě a támhle zeleně. Oběhnu tak celou střechu, využívaje obvodové zdi místo stativu. Když je dokumentace pořízena, vrátím se zpět k čaji. Společně se mnou přijde i recepční ze Silk roadu a vynadá holkám, že si sundaly šátky. Včera prý u nich byla náboženská policie, a kdyby je viděli, jak tu jen tak sedí bez šátků, tak by měly, abych tak řekla, průser jako vrata. Dámy se tedy, byť ne příliš ochotně, zahalí a kluci zhodnotí, že už je stejně čas jít na kutě, neb všichni ráno vstávají a odjíždí.

Zvedneme kotvy a vrátíme se do našeho hotelu, kde se rozloučíme. Budu – li mít štěstí, potkám se s Justinem a Aisi ještě v Shirazu, kam mám pozítří namířeno. V pokoji zalezu v sukni a triku do svojí postýlky a za chvíli spím jako nemluvně. Ani mě ráno nevzbudí modlitba, čehož jsem se trochu bála. Vstanu až kolem 8, zajdu si na snídani, tentokrát úplně sama, neb všichni už prchli někam dále. Najezená se rozhodnu pro další průzkum města, tentokrát ovšem bez jasného cíle. Půjdu, kam mě nohy zanesou a něco zajímavého jistě najdu. Vezmu vodu a foťák a můžu vyrazit do terénu.