Napříč tyrkysovou zemí XIII. -Štědrý den trochu jinak

Místo kapra na talíři ovce v kanále a jiná překvapení na první Štědrý den mimo kruh rodiny.

Vstanu až kolem 8, zajdu si na snídani, tentokrát úplně sama, neb všichni už prchli někam dále. Najezená se rozhodnu pro další průzkum města, tentokrát ovšem bez jasného cíle. Půjdu, kam mě nohy zanesou a něco zajímavého jistě najdu. Vezmu vodu a foťák a můžu vyrazit do terénu.

Tentokrát se z hlavní silnice chystám odbočit doprava. Podle mapy by tam mělo být pár zajímavostí, ovšem jak se znám, pravděpodobně je nenajdu. Místo toho nacházím věci nečekané, do mapy nezanes(it)e(l)né. Jako první mě překvapí ovce. Možná si říkáte, co může být na ovci překvapivého. Tak předně to byla ta skutečnost, že tato ovce stojí v momentálně vyschlém zavlažovacím kanále vedle chodníku. Pod sebou má nastláno trochu trávy, takže si tam spokojeně přežvykuje a okázale ignoruje dění kolem. Můj foťák jí dokáže vyvést z klidu jen na dobu potřebnou k tomu, aby zjistila, že se jí nechystám spást její snídani. Na auta jezdící kolem už si zcela evidentně zvykla dávno. Jedno z aut ovšem zastavuje hned před ní. Vystupuje z něj řidič, spolujezdkyně zůstává na místě a zběsile někomu mává. Až po chvíli mi dojde, že mává mně. (Potom co se několikrát otočím a za mnou nikdo nestojí.) zamávám jí zpět a čekám, co se bude dít. Z krámku za mnou vyjde řidič pravděpodobně s majitelem a už se hrnou k milé ovečce. Bohové dejte, ať jí tady na místě nepodříznou, to bych vážně nechtěla vidět. Zdá se, že prozatím ještě není určena ke konzumaci, protože ji pánové společnými silami zvednou, naloží na korbu auta, pečlivě přivážou a přidají obrovský pytel krmení. Takže to vypadá, že minimálně tyhle svátky by měla přežít. Ovci to stále nikterak nevyvádí z jejího flegmatismu. Auto se rozjede, naposled si zamáváme s paní a já pokračuji ve své cestě.

Téměř každý mě tu zdraví nebo křikne Russia nebo Germany, tak jen odpovídám, že Czech. Sem tam se u nějakého krámku zastavím a prohodím s prodávajícím/ majitelem pár slov. Občas si sice absolutně nerozumíme, ale na nadšení to neubírá ani jedné straně. Jeden človíček vyzvídá, cože to studuji (oficiálně říkám, že jsem student, abych nemusela vysvětlovat, jako co budu pracovat), když řeknu, že jsem studovala počítače a matiku, sdělí mi, že býval učitelem matematiky na univerzitě a napsal knihu. Vytasí se s tlustou složkou obsahující kdoví jaké vzorečky. Zajímavý kariérní vývoj, od matiky k oříškům, jen co je pravda. Omluvím se mu, že jeho výpočtům nerozumím. S úsměvem prohlásí, že třeba až dostuduju, tak si s ním o tom přijedu popovídat. Což o to, přijedu sem znovu určitě, ale moje matematické znalosti budou buď na stejné nebo ještě horší úrovni, ale nechci mu kazit radost, tak radši pokračuji dál. V polovině další ulice mě zastaví babička s vnukem. Zatímco vnuk je naprostý stydlín, babička čile konverzuje. Odkud jsem, kolik mi je, jak se mi tu líbí a mimochodem, nechci si vzít jejího vnuka? Je mu 21, studuje, je hezký, chytrý, umí anglicky. Klučina sem tam něco zabručí, asi aby dal najevo, že nám rozumí, ale jinak se se mnou nijak nebaví. (To by bylo manželství, jen co je pravda.) Překvapivě tuto zajisté úžasnou nabídku k sňatku odmítnu a vysvětluji, že doma už jednoho muže mám. Škoda, pokračujeme tedy v chůzi každý svým směrem. Já doslova za nosem, něco totiž přede mnou úžasně voní. O pár krámků dál je mi hned vše jasné. Pekárna a úžasný čerstvý, křupavý chleba. Dva muži uvnitř pečou, třetí rovná již hotové placky na drátěný rošt před obchodem, kde si je berou zákazníci. Chvíli pozoruji výrobní proces. Z kusu těsta trvá pekaři vytvarovat jeden chleba sotva 10 vteřin, poté jej odloží na polokulovitý polštář, ze kterého jej druhý sebere, vsadí do pece a vytáhne jiný, již pečený. Paní vedle mě něco zběsile loví v kabelce. Najde igelitový sáček plný oříšků, vysype jej do kabelky a podává prázdný prodavači. Se dvěma plackami si jej bere zpět a už mi ho cpe do rukou. Vylovím tedy peníze a podávám prodavači po vzoru ostatních 1000 riálů, ještě mi vrátí. Poděkuji tedy paní, z chleba si kousek utrhnu a ještě teplý a křupavý si ho vychutnávám, zatímco zbytek nacpu bez milosti do batohu, aby mi nepřekážel při focení.

Kousek od pekárny ulice v rovném směru končí, takže se stáčím doleva, protože vpravo bych nejspíš dorazila zpět do starého města, kde jsem už byla. Znamená to ovšem přecházení hlavní silnice s relativně silným provozem. Tedy alespoň v tu chvíli, kdy jsem se pokoušela přejít, hned po tom auta jakoby přestala jezdit. Vlevo ode mne je prázdné prostranství, po kterém v dálce běhá pár děcek, přede mnou v ještě větší dálce se do nebe tyčí zřejmě nejvyšší wind tower, jaký jsem zatím viděla a trochu vpravo je komplex budov v pozvolném stádiu rozkladu. A přesně ten se vydám prozkoumat. Jdu dlouho podél cihlové zdi a skoro se bojím, že se mi nepodaří dostat dovnitř, když konečně narazím na vstup. Před ním mě uvítá informační tabule, která už má svá nejlepší léta za sebou. To, co dříve bylo zřejmě mapou těchto zahrad, je dnes maximálně ukazatelem schopnosti železa na vzduchu a vlhku korodovat.

Nicméně objekt vypadá přístupně, takže jdu dovnitř. Vstupuje se průchodem v čelní budově. Zatímco ta je zvenčí omítnutá, klenba a stěny v průchodu jsou čistě cihlové. Přede mnou se nyní rozkládá nádvoří to tvaru písmene T. A opět, jak je všudypřítomným Iránským zvykem, se dívám na nádrž s vodou, která se ovšem od svých sester v parcích liší tím, že o čistotě si může nechat spíše jen zdát. Zavlažovací kanály jsou oproti ní vyschlé a z vyprahlé země roste pár velice životaschopných růží. Pozdravím pána sedícího v modré kovové budce a jdu se podívat k budově napravo. Zub času se na ní podepsal stejně jako na všem okolo. Okna už mají povětšinou jen dřevěné rámy (a místy ani ty ne), v přízemí je vrstva suti z patra, v patře lavička, zřejmě kvůli výhledu na město. A já se pouštím do zkoumání tohoto domu (paláce?). V zadní části už dávno zmizely kopulovité střechy, sem tam se zachoval zbytek klenby, ke které dosahuje část zeleně, která vyrašila z podlahy. Narozdíl od nádvoří, tady se drží vlhkost, což sice nechápu jak je možné, ale je to tak. Projdu, co se dá a zamířím k budově naproti. Je to zrcadlový obraz té, kterou jsem momentálně prošla, takže když zjistím, že tam již našla útočiště dvojice mužů, vzdávám se a odcházím. Poslední, co mě zaujme, je za plotem stojící plastová buňka vedle plechové cisterny. Na buňce je výrazným červeným písmem napsáno WC. Děkuji Bohům, že nepotřebuji jít zjišťovat, zdali je funkční.

Podél silnice se vracím zpět k hotelu, doplnit vodu než vyrazím za dalším dobrodružstvím. A stejně jako včera, nejdřív zamířím do sprchy, abych se trochu ochladila, poté zasednu na postel a hledám, co zajímavého bych chtěla vidět. Do toho mi píše Tomáš, jestli si uvědomuji, že čtvrtek a pátek je víkend a sobota a neděle svátky. Samozřejmě, že si to uvědomuji! A čím víc si to uvědomuji, tím víc mi dochází, že jsem asi pár věcí podcenila. Například ještě nemám lístek do Shirázu, nemám tam zamluvený hotel, což by mohl být o svátcích problém a ani si nejsem jistá, že mám dost peněz. Takže změna odpoledních plánů, jdu hledat směnárnu. Podle Lonely Planet je jedna naproti Zorastrian templu, takže musím doufat, že to tak je. Rovnou se zastavím u recepce, zda by mi slečna tam přítomná mohla sehnat lístek na autobus. Poprosí mě, ať přijdu až v 5, až tam bude kolega, který mluví persky. Slečna je totiž z Holandska. Má tady vlastně takové pracovní prázdniny. Skoro jí to až závidím. Tedy nejen skoro...

Poděkuji a odcházím směr směnárna. Tentokrát už mi cesta netrvá tak dlouho, neb vím, kam jdu. Problém nastane až těsně u místa určení, když nemůžu najít vstup. Nakonec ale najdu schody, po kterých vystoupám ke směnárně se vstupem z balkonu do ulice. Uvnitř je příjemný chládek a jeden člověk přede mnou. Slečna za přepážkou se tváří celkem přívětivě a odpočítává pánovi jeho dolary. Poté přijdu na řadu já. Podávám jí 100 E a přebírám si k tomu přiměřené množství riálů, jež nacpu do peněženky a spokojeně odcházím, teď už bych měla mít dost peněz až do konce. Cestou zpět se vyšplhám na zeď v jedné postranní uličce, abych z ní mohla vyfotit hory objímající Yazd ze všech stran. Vzniknou z toho trochu kýčovité snímky šedých hřebenů topících se v červáncích. Další zastávku udělám o kousek dál u otevřených vrat. Před nimi stojí sotva dvacetiletý kluk na motorce. Ptám se, co se nachází za bránou. Vysvětluje mi, že střední škola. Zajímavé. A můžu se tam jít podívat? Krčí rameny. Asi ne, pak mu zazvoní mobil a odjede. Chvíli se rozmýšlím, než přistoupím k akci. Achjo, vlezlá západní turistka strká nos, kam nemá.

Jdu po chodníku, který lemují vysoké stromy. Vlevo na nízké zídce sedí černá kočka, která sleduje každý můj krok. Omrzím jí přesně ve chvíli, kdy vytáhnu foťák. To už se na mě ale ze hřiště napravo řítí zřejmě správce areálu. To jsem tedy daleko nedošla. Omlouvám se, že jsem tam v padla a cpu mu do rukou mapu. První co mě totiž napadlo je, ptát se po Zorastrian templu, neb i škola má na sobě znak Ahura-mazdy. Chlapík si vezme mapu, otočí jí o 180° a podá mi ji zpátky. „Zorastrian temle.“ píchne prstem do příslušné značky. „You.“ píchne do mapy kousek vedle. Poděkuji za vysvětlení, znovu se omluvím a připadám si hloupě. Vpadnout do místa, kde nemám co dělat a ještě hanebně lhát. Fuj, to už nikdy neudělám, slíbím sama sobě. Odcházím, a protože chlap už mi nevěnuje sebemenší pozornost, ani se nesnažím simulovat, že jdu k chrámu. A pokud mě náhodou viděl, maximálně si mohl potvrdit, že jsem blbá ženská, co se v té mapě opravdu ani trochu nevyzná, když ani po jasném pokynu neodbočí správně.

Vracím se do hotelu. Na hlavní ulici, z níž se k němu odbočuje, objevím krámek, v podstatě je to malé papírnictví, kde poskytují připojení k internetu. Tak si hodinu zaplatím, domluvím se, že můžu k počítači připojit i foťák a poslat domů nějakou tu fotodokumentaci. Skoro mi ani ta hodina nestačí k tomu, abych všem napsala a ještě si přečetla České novinky. Ale vyjde to tak akorát, že do hotelu přijdu chvíli po páté hodině. S chlapíkem u recepce se chci domluvit, ale on místo sebe volá onoho mladého, se kterým jsem se viděla poprvé. A vůbec mu nevadí, že jej ruší uprostřed modlitby. Snažím se mu vysvětlit, že tolik to zase nespěchá, že přijdu později, ale prý ne, jen ať přijde, modlit se může jindy. Tak to bych tu tedy nečekala. Domluvím se na lístku na autobus na zítřek. Zatelefonuje pro něj na nádraží. Na ráno už žádný nemají, ale jeden by byl na 2 odpoledne. Co se dá dělat, snad se v tom autobusu neupeču. Zároveň tedy požádám o zamluvení pokoje v Zandi. Sice mě přesvědčuje, že všichni „moji přátelé ze včerejška“ bydlí v Anvari, ale já si nedám říct, neb Zandi by měl mít pokoje o polovinu levnější a Lonely Planet se o něm nevyjadřoval nijak špatně. OK, pokoj tedy zamluven a lístek přijde večer. Děkuji mnohokráte a omlouvám se, že jsem rušila uprostřed modlitby.

Večer až se setmí se chystám jít nafotit Amir-Chack-Maque. Ne, že bych se vůbec nebála, to se říct nedá, ale pořád si říkám, že mám u sebe svůj monopod, což je a) užitečná věc pro fotografa a b) 175 cm dlouhá kovová tyč s hrotem na konci. Ale primárně věřím místním, takže ve finále mám menší strach, než kdybych šla v noci po Praze.

Většina obchodů už má beznadějně zavřeno, kromě jedné cukrárny – oříškárny, kde se přeptám na zavírací dobu a s uspokojením konstatuji, že se s radostí zastavím cestou zpět (aby mi dobrůtky nepřekáželi při focení) a pokračuji dál k náměstí. Tady počkám, až se zcela setmí a začnu fotit. Na náměstí je i v tuto dobu živo. Místní pubertální mládež provětrává bicykly, někdo jen tak sedí na trávníku, či lavičce a všichni do jednoho si užívají příjemného večera.

Já si ke svému sezení na lavičce koupím jeden právě upečený, křupavý chleba a pozoruji mladíky na kolech, kteří se přede mnou náležitě předvádí. Když sklidím foťák, jejich nadšení poněkud opadne. Dojím chleba a samosezení na lavičce už mě pomalu ale jistě přestává bavit, takže se rozhodnu pro návrat. Cestou mě poněkud překvapí chlapík držící žebřík. Tedy ne, že by na žebříku samotném, či snad onom muži bylo něco podivného, to rozhodně ne. Jen si tam tak stál, ležérně opřený o jednu příčku, když se druhý muž lehce rozběhl a jedním skokem byl na žebříku. Ještě chvíli jsem na ten výjev nechápavě hleděla. během té doby se mi nad hlavou rozsvítilo světlo a já pochopila, co se to děje. Chlapík nahoře šrouboval žárovky- To si musím vyfotit. Požádám o svolení, kterého se mi dostane, a dokonce se dostaví ještě třetí muž, který chce být též zvěčněn. Poděkuji jim a kousek od jejich krámku si nakoupím krabici sladkostí a sáček pistácií, ovšem zatím se do ničeho z toho nepustím, schovám si to po večeři. A k tomu přidám krabičku typického Yazdského cukroví jako dárek pro tátu. Mělo by snad vydržet.

U mešity poblíž hotelu zalezu do obchodu s vyšívanými taškami, abych pořídila nějaký ten suvenýr domů. A ve finále neodolám a jednu tašku s kytičkami koupím i sobě, abych měla kam dát pití a nemusela tahat velký batoh. Vybavená první várkou suvenýrů, přesouvám se na jídlo.

K jídlu si objednám kuře pod rýží a misku tzatzik a pustím se do osamělé Štědrovečerní hostiny. Mrknu na hodinky a snažím se odhadnout, co asi provádí rodiče, Honza... Vzpomenu si na jeho poznámky o tom, že doufá, že dárek ode mně bude moci vydávat za balíček od sestry. Jestlipak už jej otevřel? A myslí na mě jako já na něj? Se slzami na krajíčku si zalezu do pokoje, dám si snad půlhodinovou sprchu, abych ze sebe smyla trudomyslnost a zalezu do postele. To je asi jediná chvíle, kdy mi přišlo jako kapitální békovina, vypadnout o Vánocích. Přečtu pár kapitol z knížky a usnu s tím, že jsem měla radši zůstat doma s Honzou.