Napříč tyrkysovou zemí XXIV. - Chvějící se minarety

Nemohla bych být v Esfahánu a nechat si ujít Chvějící se minarety, byť mi bylo řečeno, že to zas až takový zážitek není, ale aspoň se sem na ně nebudu muset příští rok vracet...

Na programu dnešního dne jsou Chvějící se minarety, ke kterým se dá bez problémů dojet autobusem z blízké zastávky. (Amir Kabir Hostel má naprosto geniálně strategickou polohu). V budce na zastávce si chci koupit dva lístky, prodavač ovšem neovládá angličtinu a já zase perštinu. Ukážu tedy dva prsty a doufám, že to je dostatečně mezinárodní a hlavně to není vulgární. (Snad tady toto gesto znají jen jako slušné a nebo mají stejné vnímání jako v Anglii...) Prodavač kývne, na kalkulačce napíše 2 000. Podám mu požadovaný obnos a dostanu 5 lístků, takže se zcela evidentně neptal na počet, ale na sumu, no nic, třeba se mi zítra povede dojet busem i na nádraží.

Autobus přijede během chvíle. I tady platí mužsko – ženské dělení, i když ne tak striktně. Není tu žádná přepážka, a když se odvážnější ženština usadila vepředu, posunuli se muži jednoduše tak, aby nebyli moc blízko ní a nikdo to neřešil. Wow. Já se usadím v přední části ženské části, ale jakmile nastoupí jakási babička, uvolním jí místo. V tu chvíli se začnou dámy a děvčata předhánět, kdo mě pustí sednout. Děkuji, netřeba, ale jsou neoblomné. Nakonec mě posadí úplně dozadu, na vyvýšené sedačky a doprostřed a pouští se do konverzace. Holčina vedle překládá. To že s angličtinou začíná je ovšem bohužel dost vidět. Vždycky řekne 3 slova a podle tichého vyčkávání si musim spojit, že už domluvila a pak se snažit přijít na to, co tím chtěl básník říci. Tím pádem to není nikterak hodnotný rozhovor, ale minimálně mi řekne, kde mám vystoupit. A pro jistotu řekne všem, kam jedu, takže definitivně mi k výstupu zavelí jiná paní a další slečna mě doprovodí kousek od vchodu. (Lístek na bus zahodím po vzoru ostatních do odpadkového košíku u řidiče a napadne mě, že tohle by v Čechách nešlo, protože by veřejná doprava obratem zkrachovala.)

V pokladně před minarety zaplatím 5 000 a jdu se porozhlédnout okolo. Malý upravný parčík, prodejna suvenýrů s čajovnou a samozřejmě stavba nejdůležitější – hrobka s minarety. Věc se má tak, když na jeden z minaretů vyleze muezín a začne s ním kývat, za chvíli se kývou oba. A pro ty, co by to třeba neviděli, jsou na nich přivázané zvonky, takže jejich pohyb slyšíte. Další kývací představení bude v celou, takže je čas se chvíli projít parkem, relaxovat na lavičce, něco nafotit. A není tu ani noha. Jen ptáčci zpívají, stromy šumí ve větru, úplně to láká lehnout si na lavičku a užívat si té pohody.

Skupina Holanďanů mi ničí plány na klidné dopoledne s čajem. Rozprchnou se po celém parku a halekají na sebe, poté je průvodkyně rádoby organizovaně nažene na čaj. Co jsem komu udělala, že mám štěstí na takové davy? Jejich Iránský průvodce jde zjišťovat s kým jsem tady.

„Sama.“

„Nemůžeš tu být jen tak sama?“ dívá se na mě krajně nevěřícně.

„Jsem a je to fajn.“

Předá mi svojí vizitku, pro případ, že bych zjistila, že jsem tu opravdu ztracená. A vysvětlovat mu, že jsem tu sama už nějakou dobu a dřív než s tím začnu mít problém, tak už budu zase pod Tomášovými křídly, nemá smysl.

Je celá, představení může začít. Holanďani se shromáždí pod minarety, já sedím opodál a čekám, co se bude dít. Chlapík v bílé košili vyběhne nahoru, zapózuje, zamává z okénka a už se chopí zdi a začne třást. Zvonky ze rozezvučí. Nejprve na jedné věži, ale za chvíli už cinkají obě. Všichni nadšeně tleskají. Muž se opětovně uklání, slézá dolů a mizí. Skupinka viděla, co chtěla a chystá se na odjezd. Nabízejí mi, že se k nim můžu přidat do katedrál, ale za prvé je do nich zcela nekřesťanské vstupné (kolem 200 000) a navíc trávit den s tímhle stádem by mě moc nefascinovalo. Bylo by to na mě moc hektické a přelidněné a jak říká jeden nejmenovaný „bratranec“, já jsem děsný asociál.

Ještě si užívám ten klid po jejich odjezdu, posnídám sušenky a pomalu se vydám k východu.

„Taxi?“

„Ne, merci.“

Mám ještě 4 lístky na autobus, tak přece nepojedu autem.

Autobusová zastávka je kousek a ani nemusím dlouho čekat. Podle osazenstva usoudím, že právě skončila škola. Je plný školáků a školaček v barevných uniformách. U starších převažuje modrá u mladších červená nebo růžová. Jedné holčičce závidím šátek v bílé barvě s červeným lemem a výšivkou svitku. Děvčata naproti mě mají obě monterkovitou variantu úboru, přičemž jedna z nich má šátek téměř spadlý a vesele to ignoruje, evidentně malá rebelka. (Byla by to u nás ta, co nosí zelené vlasy a kroužek v nose?) Druhá jí podává lístek na autobus, aby nejela na černo.

Blížíme se zpět do centra, na jedné zastávce vyzvedává prťavou princeznu evidentně její bratr. Slečna si svoje růžové šatičky, šátek i aktovku evidentně užívá (skutečně jsou všechny malé holky počínajícího školního věku jeté na růžovou?), její bratr už o něco méně, když si má batůžek nasadit na záda, zatímco sestru usadí na štangli a vyráží zřejmě domů.

Jsme na konečné před obchodem s látkami. Nejde jinak, než si je vyfotit. Jinak bych totiž musela dovnitř a od každé si koupit alespoň malinkatý kousek, jak byly krásné. A opět se chystám na náměstí, tentokrát bych ráda viděla mešity i zevnitř. Cestou v parku mě odchytí další člověk, učím se anglicky, bla, bla, bla, nebudu se přeci pořád opakovat. Ale aby čtenář byl v obraze, jedná se o 18ti letého puberťáka, který studuje matiku a je momentálně ve své fázi dospívání, kdy se cítí býti mistrem světa. Ať si to užije. Ale aspoň se vyhýbá řečem o politice, jen zjišťuje, zda jsem postřehla, že jsem v muslimské zemi. (Nepovídej, jak bych mohla.) a zda mi nevadí šátek na hlavě. (Ho občas nosím i v Čechách, takže no problem.) Na nějaké větší rozpitvávání čehokoliv nemáme slovní zásobu ani jeden.

Na náměstí před mešitou se chystám rozloučit, ale Sajada evidentně neodradí ani to, že si bude muset koupit lístek a jde se mnou. Zatímco jeho vstupenku rozcupuje hlídač na malé kousíčky, já si tu svojí chci zachovat na památku. Ještěže tak, protože hned u dalších dveří je další hlídač, který jí chce vidět. Procházíme prostorem mešity, na nádvoří právě bourají lešení, přes které byly celty – byl tak vytvořen krytý prostor vytápěný mobilními kamny, pro modlitbu v době svátků. Projdeme na menší nádvoří a Sajad se začíná pídit po tom, proč cestuji sama.

„Proč? Protože hodně fotim a lidi kolem to nebaví.“

„Ujišťuje mě, že jemu to nevadí ani v nejmenším a opět by se mnou asi jel i na konec světa.“

Když se asi po desáté zastavím, aniž bych ušla víc než 5 metrů se na mě otočí s hláškou: „Nefoť pořád a pojď!“

No chlapče, velkou výdrž teda nemáš...

Mešita prolezena, zdokumentována, čas jít navštívit další. Sajad neustále někam telefonuje, připadám si, že se procházím s pubertální telefonní ústřednou. S VELMI pubertální ústřednou. Už opravdu dojdu k závěru, že je čas se rozloučit. Místo toho jsem ještě seznámena s jeho kamarádem.

Tož, pánové, odcházím...

„Bye, bye.“

„No, wait.“

Ignoruji je a mířím na výstavu „Karbala, when the skies wept blood“, kde doufám, že se dozvím něco o Husejnovi.

Hned za dveřmi mě chytí jeden z organizátorů a vysvětluje, že výstava obsahuje výňatky z Koránu a Nahj Al-Balaghahu, přeložené do několika jazyků, poté mě předá do péče svým dvěma kolegyním, které mi vysvětlují, co pro ně znamená Korán a vůbec jejich víra. Občas narazíme na nějaký výňatek, který mi není tak úplně jasný (spojí li se moje jazyková negramotnost se špatně zapsaným textem, občas to má pochybné následky.), takže si jej nechám raději vysvětlit. A opět se tu zjeví Sajad. Poněkud důrazněji se mu snažím vysvětlit, že jsme se rozloučili a už jej nechci vidět, děkuji! Děvčata se ihned chopí iniciativy, že v případě, že mi nebude chtít dát pokoj, už se o to postarají. Pánové to evidentně pochopí a odejdou.

Já tedy dále v klidu procházím mezi úryvky. Některé opravdu stojí za zamyšlení. V polovině výstavy číhá zrada na návštěvníky. Každý jim má napsat nějaký vzkaz. V rodném jazyce a ideálně i v angličtině, aby rozuměli. Už ani nevím, co jsem jim to tam naspala. Ale asi to bylo neutrální: Máte to tu hezké. V druhé části běží krátké video, kde vypráví nějaký historik. Momentálně běží anglicky, ale mluvený text bez titulků (klidně anglických) nezvládám. Před televizí sedí Holanďanka (to se tu s nimi roztrh pytel, nebo co?) a cumlá Esfahánské cukroví. Taky jedno dostanu, je to standardní tlamolep s pistáciemi. A na konec jsem ještě požádána o shrnutí dojmu z výstavy. Vypotím dokonce 2 odstavce, jsem na sebe hrdá! Ještě dostanu DVD o výstavě a odcházím směr nejbližší jídlo.

Na moment mě ještě zdrží krkavci koupající se v kašně, ale v okamžiku, kdy začnu mít tendence jednoho z nich ulovit a sníst, je na čase zajít na nějakého mrtvého tepelně opracovaného ptáka s rýží.

U muzea s plastikami dinosaurů mě odchytí týpek s dotazem, odkud jsem. „Czech.“

„A jaké je tam běžně počasí?“

„Nevyzpytatelné...“

„A zrovna teď.“

„-14.“

„Hej, ale říkala jsi, že nejsi z Ruska!“

Hodím po něm úsměv a jdu dál. Momentálně jsem tipovaná na Francouzku 2x, Rusku 1x (není vidět můj úžasný cop...), Němku 4x , Polku 1x a Bulharku též jednou, ale jen proto, že to byla, dle přiznání onoho dotyčného, jediná země kterou v Evropě navštívil.

Večeře byla trochu podivně nasládlá (a výjimečně to nebyl Khoress, ale pečené maso), ale možná to bylo jen tím, že jsem před tím zbaštila onu sladkou hroudu. Jako bonus, když platím dostanu žvýkačku s krokodýlem na obalu a obrázkem brontosaura uvnitř. (zcela infantilně mi teď visí na poličce v kanceláři...).

Než se setmí, ráda bych ještě stihla net kavárnu. Zajdu do té, kde jsem byla prvně a s potěšením zjistím, že maily už fungují a také to, že strategie SUPího fóra zabrala na jedničku. (Sestřičko má drahá, kolik přemáhání tě stálo podepsat se jako „Žvejky ségra“?) První mail, který si přečtu, je přiměřeně hysterický od maminky. Končí slovy, že se mám vyhýbat demonstracím. Pozdě, abych tak řekla. Honza naopak neodpovídá, holt co by se staral o svojí ženu, když chtěla být samostatná, tak ať si to vyžere s celou parádou, že? Hodina uteče neuvěřitelně rychle, tak to beru přes nejbližší oříškárnu do hotelu. Abych pořád nejedla jen pistácie, kupuji jakousi velmi dobře vypadající směs oříšků a semínek a v obchodě vedle dvě jablka. Prodavač nemá drobné zpátky, tak mi přidá ještě jedno jablko. Hádat se nebudu a vitamíny jsou třeba, tak to nechám plavat.

V hotelu nejdřív mířím přes dvorek do koupelny a poté, již po tmě do postele. Nový spolubydlící už tu je. Sedí v přetopeném pokoji v zimní bundě a kouká a filmy na notebooku. Buď je cvok on a nebo já. A nebo jsem prostě opravdu ze severních krajin. Jdu si koupit vodu, abych tu neumřela a od dveří se vracím pro šátek. Po druhé bez něj už by to bylo dost trapné.

Zpět v pokoji vyndám knížku, že si něco málo přečtu a k tomu zachroupam oříšky. Ale tu narazím na problém. Některá zrníčka (nevyloupaná) vypadají stejně jako mandle (vyloupané), takže o nějakém bezmyšlenkovitém zobání nemohla být řeč, místo toho jsem si hrála na Popelku a přebírala a louskala. S většinou těch malých neloupaných jsem brzo ztratila trpělivost, takže letěli pěkným obloukem do koše. Doufám, že v jablku mě žádné překvapení čekat nebude, svoje zuby mam celkem ráda. A v 10 zhasínám a usínám při vymýšlení, jak prožít zítřejší den.

Jestli bude tak krásně jako dneska, půjdu do nějakého parku. Popovídat si s lidmi, kochat se přírodou a ono už se něco naskytne. Pokud bude ošklivě, tak... Tak budu naštvaná, ale co budu dělat, to netuším.