Tyrkysová země II - kapitola 2. - Noční let

Praha -> Istanbul, Istanbul -> Teherán, let který trvá téměř celou noc jen díky tří a půl hodinovému časovému posunu...

Konečně otvírají příslušné přepážky pro prvotní odbavení. Do odletu zbývají ještě víc než dvě hodiny – podle pokynu na letence jsem se měla dostavit minimálně 2 hodiny před odletem a vzhledem k možnostem dopravního spojení jsem tu mohla být buď 1,5 hodiny a nebo 3 a samozřejmě, že jsem si říkala, že je lepší mít rezervu, zvlášť s tím, jak vypadají silnice.

U přepážek tentokrát nikdo není, takže je odbavení velmi rychlé. Ani po mě nechce slečna potvrzení, že mám zaplacenou letenku, stačí jí pas. A teď krosnu na pás. Šněruji poctivě všechny tkaničky, kterými je batoh poset na všemožných místech (ani nevím, na co všechny ty popruhy vlastně jsou), což slečna komentuje s lehkým sarkasmem slovy: „No, jenom abyste to ještě někdy rozvázala.“ Vrhnu po ní úsměv na půl omluvný a na půl radši nechtějte vědět jaký. Já taky nemám radost z toho, že v Teheránu strávím půl hodiny tím, že budu uvádět bágl do nositelného stavu. Ale riskovat, že se jim tady zasekne nějaký špagát v systému a ještě mi kvůli tomu ani zavazadlo nedoletí? To ani náhodou. Zašněrováno, zváženo, vejdu se do limitu 20 kg. Takže moje domnění, že táhnu na zádech metrák se nepotvrzuje, asi bych z toho měla mít radost.

S odlehčeným příručním zavazadlem jdu na pasovou kontrolu. A hele, letos ani nikdo nechtěl vízum, zřejmě už jsou náležitě poučeni. Wow. Procedura odbavení zabrala ani ne 15 minut a já už se můžu jít usadit před gatu. Jen mi proboha řekněte, co tady budu ty dvě hodiny dělat? Já se snad nakonec vážně budu učit. Letos totiž jediná knížka, která se mnou jede, je kilová učebnice biologie. Jako první si jdu zjistit, odkud to poletím. Istanbul terminál A. No jo, ale jaký A. Tady žádný A nevidim. Odlovím příslušníky, jež mají v popisu práce pomáhat (a chránit) a ptám se, zda neví kudy kam.

„Máte to na letence.“

„No jo, pardon, mě jen trochu zmátla ta cedule.“

„A máte tu letenku?“

„V batohu.“

„Tak se na ní podíváme.“

A rázem tam sedím na zemi, hrabu v batohu a nad sebou mám tři podivné uniformované sudičky. Ne že bych se ani trochu necítila trapně. Najdu letenku, pečlivě ukrytou, kdyby se nějakému zloději zachtělo povídání s mým batohem.

„4A.“

„To je támhle.“

„Děkuji.“

Poslušně se jdu přesunout na lavičku pod 4A a čekat, až někam zmizí, než vyrazím na procházku po letišti. Já totiž budu dělat cokoliv, jen abych se nemusela učit. Projdu až k terminálu 2, který je opět oddělen budkami s celníky. Tam se ani nepokouším dostat, jen se otočím a mířím zpět. Prolezu bezcelní zónu ve všech patrech, kde se dá, zajdu i do nejvzdálenějších koutů a stejně mám pořád mraky času. V obchodě s knihami pak učiním závažné rozhodnutí. Nekoupím si nového Irvinga a raději se jdu věnovat biologii. Uvelebím se na lehátku a už si do hlavy sypu Epitely. Čas, zdá se, zpomaluje ještě víc.

Konečně je čas na průchod kontrolou u gaty.

„Zklamu vás, ale tohle dál nesmí.“

„Pardon, já to zapomněla vyhodit.“

„To je v pořádku, my se o to postaráme.“ A tak minerálka letí do koše. Ale s tím se počítalo.

Všechno, co mám u sebe sypu na pás do rentgenu a procházím rámem. Píííísk. Přemýšlím, co mám na sobě proboha z kovu. Krom zapínání od podprsenky na nic nepřijdu. Očekávám sice, že se na mě tím pádem vrhne celnice, ale že mě bude prohledávat, to by mě teda ve snu nenapadlo. To nemají ty přenosné detektory nebo co? Ono totiž není zrovna nejpříjemnější, když vás před davem jiných lidí někdo osahává, zda u sebe nemáte zbraň. S chutí bych se propadla hodně hluboko.

Konečně mě nechá jít. Jako první mířím zkontrolovat letošní kvalitu úklidu sociálnío zařízení. Je to o něco málo lepší než loni. Poté se přesunu do čekárny, kde s potěšením zjistím, že jsem pronesla přes kontrolu mandarinku. Ani to původně nebyl záměr, ale jak přišla k chuti. Vedle mě sedí maminka s pubertální dcerou. Pane bože, ať sedí v letadle co nejdál ode mně!

„Můžu vidět váš pas?“

„Excuse me?“

„Váš pas, chci vidět.“

„Passport?“

„Passport.“

„A váš pas?“

Celník obchází čekající cestující. Čekám, zda dojde i ke mně. Asi bych mu tu otázku oplatila jinou otázkou: „Dobrý den, můžu vědět proč?“ Ale mě se vyhnul. Škoda.

Potom ještě nahání nějakého ztraceného cestujcího, či co a už mohou nastupovat řady 17-29. Tentokrát mám řadu 15, sedadlo A. To znamená, že si opět užiju výhled z okýnka. To se mi líbí. Uvidím noční Prahu. Tedy večerní. Prostě po tmě...

I já se konečně dostávám do letadla. Smiřuji se, že opět budu muset přežít tři hodiny v nepříčetné růžovo zelené kombinaci, takže mě velmi příjemně překvapí, když je interiér vyveden v tmavě modré.

Zasednu na svoji sedačku, rovnou se připoutám a vyčkávám, kdo bude sedět vedle. A protože zřejmě přitahuji malé děti (nejspíš tím, jaký k nim mám odpor), sedí za mnou rodinka s malou dceruškou. Evelínka, nebo tak nějak rádoby roztomile se to jmenovalo. A roztomilé to nebylo ani trošku, buď to brečelo, nebo se to vztekalo, a zticha to bylo jen v případě, že si to tatínek posadil na klín. To se pak z mého sedadla stalo masážní křeslo, neb holčička kopala do mého opěradla tak vydatně, že jsem občas čekala, že se jí zasekne noha mezi mými žebry. Naštěstí ale neseděl nikdo vedle mě, což znamenalo, že se budu moci hned po vzletu otočit do spásné pozice s nohama na volných sedačkách a spokojeně usnout.

Zdá se, že jsme tu všichni. Z reproduktoru se začnou ozývat bezpečnostní varování, letušky nastoupí do uličky a už předvádějí, jak se v daných situacích chovat. Je na nich vidět, že tohle opravdu není ta část práce, kterou dělají nejradši. Zvlášť ta nejblíže nám, když simulovala, že nafukuje záchranou vestu se u toho tvářila tak, že pokud by to po ní někdo chtěl zopakovat, uškrtí ho na té šňůrce, co si zapínáte kolem pasu.

Konečně se i ony usazují a letadlo se dává do pohybu. Nemůžu uvěřit, že jsem tuhle šílenost vážně realizovala. Co tam budu těch 14 dní hledat za štěstí, nevíte někdo?

Před námi nikdo do vzduchu nechce, takže jde všechno dost rychle. Motor zařve, světla kolem runwaye začnou splývat a už se odlepujeme od země. Tentokrát se mi moje levé ucho snaží ten zážitek znepříjemnit, ale nedám se. Ve chvíli, kdy přestaneme stoupat, vyrazí letušky s jídelními lístky. Na výběr je něco s chilli a nebo kuře a jehněčí. Objednávám kuře a doufám, že nebude tím jehněčím moc kontaminované. Naštěstí nebylo. Sním tedy oběd, uložím se do pohodlné pozice, zapnu si MP3, kde stále straší Rammsteini (Asi, že se osvědčili jako skvělý přeřvávač jakéhokoliv hluku) a upadám do spokojeného polospánku, neb každá minuta odpočinku dobrá, pakliže se nechystám zaspat celý zítřejší den.

Za chvíli už kapitán hlásí, že budeme přistávat. Dle pokynů se umravním do pozice v sedě na svém sedadle, zapínám pás, sklápím stolek a odtahuji roletku z okna. Ucho proti přistání protestuje mnohem víc než proti vzletu, to mi ještě chybělo. Ach jo. V klidu dojedeme na zastrčenou část plochy, kde nás opět naženou z letadla rovnou do přistaveného autobusu a z něj do haly.

Tentokrát jsem jedna z mála těch, co přestupují, což znamená, že i tady si to odbudu bez fronty. Krásné. Stále ovšem neslyším na levé ucho. Jen doufám, že mi do Teheránu vydrží funkční alespoň to pravé, protože jinak bych měla dost velký problém.

Úkol číslo jedna je najít, odkud mi to letí. A vzhledem k tomu, že to bude za hodinu a kousek, nebudu tu ani moc dlouho čekat. Letos odlétáme v podstatě ze stejného místa jako loni, maximálně o jednu gatu dál. Otvírat by se měla každou chvíli, ale já se stejně jdu ještě projít. Pozdravit lavičku, kde jsme minule seděli a zase zpět. Přijdu akorát na zařazení se do krátké fronty.

Pánové již preventivně odkládají opasky (gatě všem drží i bez nich), mě zouvají z bot. Zase pískám. Stále netuším proč. Tady však již disponují přenosným detektorem, který naštěstí mlčí, takže se můžu obout a pokračovat dál. Mezi tím se vytvoří naprosto nehorázná fronta, tohle letadlo zřejmě nebude poloprázdné jako to sem.

Sedám si na lavičku, čekám. Proti mě sedí slečna v minisukni a krátkém upnutém tričku. Vyvalím na ní oči, opravdu ví, kam letí? Dá mi docela práci na ní nezírat a očima jí nepohánět, aby se šla trochu přioblíct.

Konečně pouští první lidi do letadla. Matky s dětmi a jinak handicapované. Po nich i ostatní. Když přijde řada na mě, slečna za mnou zavře dveře do přístupového tunelu. Co?? Pochopím u letadla, tady to nějak logisticky nezvládají, takže se tvoří druhá fronta. V klidu si počkám, zasednu na svoje místo, tentokrát u pravého křídla. Letadlo opět v příčetné červené barvě a každé sedadlo má v opěradle sedadla před sebou obrazovku. (Takové vymoženostě...) Zatím se ovšem bavím díváním z okna. Pidilidi běhají kolem letadla, nakládají poslední zavazadla a dělají kdoví co dalšího. A o kus dál je zaparkován reklamní Boeing. Turkish Airlines, se kterými letím totiž sponzorují Manchester United. Logika tohoto počínání mi sice uniká, ale je to zajmavé. Zřejmě Turci nejsou žádní nacionalisté, aby sponzorovali svůj tým.

Jsme v letadle všichni. Vedle mě sedí poněkud objemnější paní,která do mě občas lehce strčí. To by mi nevadilo ani v nejmenším, jednoduše se stane, ale že se mi omlouvá a přitom mě drží za koleno, no to bych jí s chutí uškrtila. Začínáme couvat, řadíme se do fronty na vzlétnutí. Za námi je minimálně 5 dalších letadel, kontroluji jaká mají světla na křídlech. Na našem tu zelenou jednoduše nevidím. Nejenže jsem momentálně hluchá, už ani ty oči nefungujou, nebo co?

Během pár minut se vzneseme. Venku je naprosto jasno, takže osvětlenou Constantinopol pod námi můžu sledovat v podstatě do chvíle, než jí přeletíme. Poté proběhne standardní obědový proces, společně s jídlem dostaneme i sluchátka a můžeme si vybrat film. Mě buď nejde zvuk, nebo uši, takže vybírám ten jediný, kde jsou anglické titulky, abych z něj měla alespoň něco. Po jeho konci si položím polštář na okno a chystám se usnout. Špatné načasování, bude se přistávat. Zapomínám, že tahle část letu je vždycky kratší.