Tyrkysová země II - (4.) - 24 hodin v Teheránu

Teheránská čtvrť, kde jsem bydlela, nepatří zrovna k nejkrásnějším - pokud tedy nejste zatížení na náhradní díly automobilů, ale přesto skrývá poklady...

Je jedna odpoledne. Jako první si jdu dát sprchu, poté se obléknu přímoúměrně počasí a jdu si uložit zbylá Eura k Mousavímu do trezoru. Prohodíme pár slov o tom,jak se máme, co děláme a jak se má Tomáš, který letos nepřijel. Proč vlastně nepřijel a proč jsem s sebou nevzala svojí drahou polovičku. To jsou mi otázky toto.

Loučím se a vyrážím do ulic. Moje první cesta je do Baharestanu. Zjistit, zda ještě stojí a stále tam vaří. Recepce tohoto hotelu se sice změnila, ale restauraci stále provozují. Pravda i ta prošla drobnou rekonstrukcí. A nemají Khoress, jen obrovský kus kuřete, na to mám moc malý hlad, tak to odložím na večeři. Je čas hledat muzeum šperků. Mapa v Lonely Planet mě žene kdoví kam, takže se motám v místech, kde by to čistě teoreticky mělo být, ale ne a ne najít vchod. Místo muzea udělám pár fotek okolních staveb a rázem je u mně voják a velice se zajíme, co že jsem to fotila. Ukážu mu poslední dvě fotky. Prý v pořádku. Už se má k odchodu, ale když si mě zastavil, tak mi pěkně pomůže najít cestu.

Bez problémů. Odvede mě do jedné z bank, postrčí turniketem dovnitř a opravdu tu najdu vstup do muzea. V prvním předsálí mi prohledají brašnu na foťák, kterou ve druhém musím stejně umístit do úschovny. Zůstane mi jen peněženka. Platím 3 dolary za vstup, procházím bezpečnostním rámem jak na letišti, prohledají mi i peněženku a můžu jít dál. Dveře vedou ven, abych dalšími vstoupila zase dovnitř, ovšem jiné budovy, kterou hlídají dva vojáci. Po schodech dolů a stojím před mozajkovým trůnem. Woow. Nápis na stěně hlásá, že se nemám zdržovat v prostoru brány. Přesně v tom místě, kde vás poprvé do očí praští ta nádhera, že zůstanete samým ohromením stát. Poslušně udělám pár kroků dopředu, pokochám se a trezorovými dveřmi vstupuji do hlavního sálu.

Čelist si sbírám hned za dveřmi. Na tohle musím přiznat, že jsem typická ženská. Jakmile se to blýská a třpytí, slintám nad tím jak hladový pes. Exponáty jsou tu rozličné. Od krytů na jídlo (na můj vkus malých), přes vodní dýmky, truhlice, zlatem vyšívané oděvy, dámské brože, zbraně až ke korunám. A jako zlatý (doslova) hřeb celé výstavy tu stojí obrovský globus. Jak jsem již řekla, zhotovený je ze zlata, vykládaný safíry (moře), rubíny (kontinenty) a Irán je zhotoven z jemných diamantů.

Procházím kolem toho všeho s úctou téměř náboženskou. Té práce, co museli tyhle věci dát svým zhotovitelům. Občas se do ticha sálu rozlehne zvuk alarmu, to když někdo neodolá a dotkne se alespoň skla. Jen mě mrzí, že k žádnému z exponátů nejsou popisky. Sice poznám meč od koruny, ale kdo jej nosil, kam a proč o tom nemám zdání. Škoda. Když se dostatečně vynadívám, a taky když se do místnosti nahrne školní exkurze, takže tam začne být poněkud plno, opouštím trezor. Míjím školačky v khaki zelené, které vypadají trochu jako stádo kobylek (těch lučních), vybíhám schody, potkávám druhou polovinu školy, vyzvedávám si foťák z úschovy a s plechovkou Rani na osvěžení zasedám pod obrazovku, kde promítají dokument o vystavovaných věcech.

Začíná poněkud poplatně době, (Za dávných, temných a zlých časů, kdy naší zemi vládnul Šáh...) ale jinak je zpracován moc krásně. V podstatě nahrazuje chybějcí popisky, protože se zastavuje snad u každého předmětu a vysvětluje, kdo jej k čemu používal. Pro mě je zvláštností dozvědět se, že si panovníci na znamení míru a přátelství vyměňovali šperky se svými podobiznami, takže Britská královna nosila na sobě portrét šáha, který zase na oplátku nosil meč s monogramem ruského cara. A dokážete si představit, kdyby si pak všichni chtěli na sebe navěsit veškeré spřízněné velmoci? Myslím, že by vypadalo jejich oblečení jako portrétní galerie.

A na závěr ještě doplní černobílé záběry z korunovace, kde někdo velmi snaživě dobarvil ony zmiňované koruny. Ta šáhova je v originále látková, červená, pošitá perlami a drahými kameny, ovšem na videu to vypadá, že mu na hlavu kladou vršek z majáku. Jeho žena zas nosila korunu zelenou, též s perlami a drahokamy, ovšem na videu to vypadá, jako ten zelený poklop, co je na světle semaforu.

Zavřením hrací skříňky s pohyblivými figurkami dokument končí. Ještě chvilku relaxuji v pohodlném křesle, než se zvednu k definitivnímu odchodu. Na večeři je stále brzo, takže se vydám do míst, kde jsem za světla ještě nikdy nebyla. Cestou objevím úžasný krámek s knihami, který by zůstal pravděpodobně nepovšimnut, nebýt otevřených dveří. Takhle nějak muselo vypadat knihkupectví v němž prodávají knihu s Orinem. Na druhou stranu, já do země Fantazie momentálně nepotřebuji, v jedné už jsem.

Po hlavní ulici dojdu k hotelu, ale zahnu až o uličku dál. Místo náhradních dílů jsem v potravinové ulici. Mešita naproti ve dne nevypadá až tak skvostně, jako když je nasvícená v noci a dokonce za ní skutečně vykukuje ona vládní budova, takže foťák ani moc nevytahuji. Pokračuji dál. Krámek, kde dělali čerství džus je stále na místě, stejně jako naše cukrárna. Jen ty měchurky letos nebyly tak dobré jako loni.

Než se setmí, chci být po večeři, takže se vracím zpět. Přejít se chystám už u hotelu a zkusit restauraci naproti. Doprava mi ovšem není příznivě nakloněna. Nakonec se nade mnou smiluje chlapík v krámku za mnou. Dojde ke mě se slovy „Follow me.“ a bezpečně mě převede na druhou stranu. Ještěžě tak, jinak bych tam zřejmě stála dodnes.

V restauraci se ptám na Khoress. Nemají. To v celým Iránu došla rýže nebo co? Mířím zpět do Baharestánu na kuře.

„A chcete k tomu hranolky?“

Cože? Rejži, proboha... „Rice.“

„Coca Cola?“

„Water.“

Co se to s mojí milovanou zemí děje. Ještě loni se mě ptali na čaj a rýži, hranolky tu dávali jako ozdobu na omáčku a letos tohle?

Zaparkuji se k otevřenému oknu. Evidentně degeneruji, protože jsem šla rovnou ke stolu. Z venku sem jde sice trochu smrad z ulice, ale aspoň tu není vedro. Nebylo. Někoho aktivního napadlo, že by mi tam třeba mohla být zima a okno mi zavřel. Nevadí. Jídla je kopec, sním stěží polovinu. Na zbytek si řeknu o krabičku, takže budu mít postaráno i o zítřejší jídlo. Jen mě nenapadlo poprosit i o lžičku, tak to asi budu jíst rukama. Po zrníčkách...

Vracím se do hotelu, večeře putuje do lednice a já pod sprchu, smýt ze sebe Teheránský prach. Poté za Mousávím domluvit se na vlak zítra do Bandar Abbasu. Prý mi později večer zavolá. Děkuji a vracím se do pokoje. Na postel padám jak jsem, včetně bot a usínám ani nevím jak.

Crrrrr, crrrrr.

„Prosím. Teda, Yes?“

Chvíli mi trvá, než se proberu dost na tolik, abych zvládla pobírat, co mi Mousáví říká. Prý že mají jednolůžkový pokoj vedle a potřebují ten dvoulůžkový, tak jestli jsem schopná se během 3 minut přestěhovat. Díky tomu, že jsem spala v plné polní jsem to stihla za dvě a půl. Druhý pokojík je menší, útulnější a mnohem tišší. Okno vede do světlíku, takže žádný kravál z ulice, tomu říkám pohádka. Zouvám boty, odkládám svršky a lezu do peřin. No jo, ale co to světlo z chodby, které sem jde ne zcela strategicky umístěným oknem hned nad dveřmi. Lézt celá pod peřinu nebudu, to bych se upekla. Řeší to šátek, který jsme dostali jako Béčka na Teře Incognitě, ani bych nečekala, že bude až tak užitečný. Šup s ním přes oči a můžu nerušeně usnout. Počítám s tím, že mě vzbudí Musávího telefon až bude volat kvůli lístku. Jinak bych totiž v 6 večer spát nešla.

Ale znáte to, člověk míní, únava mění. Budím se v jednu (a.m.) a ne a ne znovu usnout. To je vážně za trest tohle. Nakonec ale znovu spadnu do snů, ono co taky jinýho dělat uprostřed noci sama v posteli. Ráno se místo v plánovaných 8 budím už v 7, ale momentálně mám jistotu, že spánkový deficit mám dospaný a k tomu možná ještě pár hodin předespaných do zásoby, takže si jdu dát raní sprchu, vyčistit tesáky a hurá na snídani.

Novinkou u stolu je jídelní lístek. Přijde pán, optá se, co si dám. Vyberu si smažené vajíčko, chleba, čaj a sýr. Přináší čaj, chleba, vajíčko, sýr, zeleninu, máslo, džem, stejně jako loni. Ve finále tedy žádná změna od loňska. Najím se, zjistím, že Mousáví tu ještě není (co by tu taky strašil už od rána) a jdu trochu poupravit svoje plány. Když uvidím Bandar Abbás, netřeba pak už vidět Bushehr, místo něho bych si mohla najít čas třeba na Kerman.

Přichází Mousaví, tak se jdu domluvit na ten lístek. Prý mi v noci volal. Jo, jo, to je možný, já spala, pardon. Kdy chci jet? Dneska, ideálně, abych tam zítra byla. A aspoň budu mít těch 20 hodin ve vlaku za sebou hned na začátku. Chvilka telefonování a mám lístek na 12:35, přinesou mi jej kolem 11, v 11:30 mám vyrazit, pokud chci jet MHD. Dát 5 dolarů za taxík, nebo 0,5 dolaru za metro a bus? Jasně, že jedu metrem. Alespoň to zase bude zážitek. Silný zážitek s krosnou, batohem a brašnou na foťák.

Platím 47 dolarů za pokoj a lístek a jdu balit.

„Na co plýtvat časem na nádraží?“

No jo, ale tady za tu necelou hodinu nic světoborného taky neudělám, takže je to tak trochu jedno. Mousáví mi ovšem zábavu najde. Přinese mi guestbook. Počtu si, něco málo napíšu, najdu zápisy Čechů i s pohledem z Prahy. A je 11, přijíždí lístek a Mousáví se pouští do vysvětlování, jak se na to nádraží vůbec dostanu.

Jím nakreslená mapa mě upřímně děsí. Byla velice kreativní, nicméně orientaci mi rozhodně neulehčila. Smířím se s tím, že vím, kam na metro, že mám ujet 3 stanice (hlavně neporovnávat názvy v Lonely Planet a ve skutečnosti, protože opět přejmenovávali), přesednout na bus a dojet na konečnou. Pro jistotu mi i napíše název autobusového terminálu u nádraží, kdybych měla nutkavou potřebu se někde ptát.

„Jasné. Půjdu ze dveří doprava, pak hned doleva, rovně, levo, pravo a jsem tam.“

„Správně.“

Nakládám si batohy, loučím se a hned za dveřmi jdu do leva. Chybu si uvědomím, když dojdu k silnici, tak se otočím, přes prosklené dveře mávám Mousavímu, který se mi zcela bezostyšně směje a vyrazím tou správnou cestou. NE že bych si nelibovala v zadních uličkách, ale možná jsem vážně měla jít po té hlavní, bloudila bych míň. (Ono to totiž bylo sice doleva, doprava, ale mezi těmi správnými uličkami bylo ještě pár slepých...)