Tyrkysová země II - (5.) - Ze zimy do léta

"Proč jedeš do Bandarr-Abbasu, tam nic neni." Vybaví se mi cestou na nádraží Tomášova slova. Pch, jen závidí, protože tam ještě nebyl. A 20 hodin ve vlaku přeci není tak moc...

V metru kupuji dvousměrný lístek, však on se ještě bude hodit až se sem vrátím. Nechat jej přežvýkat turniketem, najít správnou stranu, odkud jedu. Ženský vagón je jasná volba. Dokonce si i sednu, batohy složené u nohou. Na Imam Khomeini nastupují žebračky a s kulometnou kadencí spustí o tom, co prodávají. Ani Horst Fuchs z teleshopingu by se za to nemusel stydět. Sortiment je převážně potravinářský. Občas si někdo něco koupí, já nic.

Na třetí zastávce vystupuji a vyrážím hledat autobus. Snažím se orientovat podle hor, které mají údajně být jen na severu, ale ony jsou jako na potvoru naprosto všude, kam dohlédnu. A kde nejsou hory, tam jsou vládní budovy se zákazem focení. Kde jsem se to jenom ocitla? Stát tu do skonání věků ovšem nebudu, tak jednoduše vyrazím rovnou za nosem a jak je mým zvykem zcela na opačnou stranu. Naštěstí mě nějaká slečna pošle správně. Najdu další křižovat, ale ať se rozhlížím, jak chci, zastávku nevidět ani na jedné straně. Zato tu stojí dva policisti. Potom, co si přivolají na pomoc ještě třetího, vyšlou mě na správnou zastávku. Děkuji, loučím se, jdu směr zastávka, kterou též neminu. Ale není tu budka na lístky, tak obcházím všechny přítomné, zda mi poradí, jak je to s lístky. Prý nijak, jednoduše dám řidiči 1 000 IR. Dojdu k závěru, že to jak to udělám, bude takové malé překvapení po nástupu do vozidla. Projede první autobus. Nevejdu se do něj. Druhý je na tom stejně. Třetí má poškozené dveře, takže je problém z něj vůbec vystoupit, natož aby se do něj dostal ještě někdo další. Je mi líto dámy, ale já na to nádraží vážně potřebuju. Cpu se, doteď nevím jak, ale skutečně jsem tím třetím odjela. A jak se začal vylidňovat, získala jsem i životní prostor před zadními sedačkami, kde jsem mohla složit batohy na zem a dokonce chytat trochu čerstvého (jak jen to v Teheránu šlo) vzduchu z otevřeného okna.

Jsme na konečné. Dozvídám se, jak zaplatím. Jednoduše jako všechny ostatní dámy podlezu přepážku a dojdu k řidiči. Ehm, skutečně jsem řekla jednoduše? Představte si tu situaci. Já – metr osmdesát a pár drobných k tomu, na zádech krosnu, která mě převyšuje o cca 30 cm, na břiše batoh, přes který vidím jen čirou náhodou a přede mnou přepážka ve výšce cca 160. Chápete, proč to nebylo až tak jednoduché? Ale s menším zaseknutím jsem to zvládla, zaplatila a vystoupila. Nádraží je naproti.

V krámku si ještě koupím velkou vodu, kdybych snad měla tendence umírat žízní a už směle mířím k nejbližším dveřím. Exit only. Přejdu ke vchodu, vyfotím nesvítící mašinku, poptám se policajta u vchodu, jestli se smí uvnitř fotit. Vzhledem ke své anglické slovní zásobě mě odkáže na informace. Focení povoleno. Před odjezdem nutná kontrola pasu na policii.

Vyfotím si uprostřed haly stojící knihu (odhadem Korán) a jdu hledat policii. Ve dveřích stojí chlap v mikině a už se sápe po mém pasu. Ne, ne, ne, já chci tamhle toho, ten má uniformu. Přesvědčuje mě, že je taky policajt, ale jak chci. Uniformovaný jedinec si s vážnou tváří vezme můj pas a plynule jej předá tomu v mikině. Ten jej jde odnést imigračnímu úředníkovi na druhé straně haly. Cupitám za ním. Imigrační úředník má na sobě též civil, ale dá mi za pravdu, že by asi bylo lepší, kdyby byli alespoň nějak označení.

Přes lehce protekční (rozumějte bez fronty) bránu projdu ke vstupu na nástupiště. Odjíždíme ze šestky. Opět mám vagon 1. , sedadlo 56. To znamená projít kolem celého vlaku, kam až to jde a až to nepůjde, protože tam bude lokomotiva, tak budu správně. Před dveřmi ukážu lístek, jsem vpuštěna dovnitř a usazuji se do kupé, kde sedí paní se svými dvěma dcerami a dvě jiné, na sobě nezávislé dámy.

Anglicky nehovoří ani jedna, ale i přes to proběhne nějaká ta komunikace. Rukama, nohama, s mapou se taky dají dělat zázraky a nakonec i pomocí nákresů zvládnu vysvětlit, že jsem tu podruhé a tentokrát cestuji sama. Když vyčerpáme naše komunikační schopnosti, věnuji svojí pozornost výhledu z okna. Díky stolku, žebříku a obrovskému kufru trávím cestu v tureckém sedu, což není pozice nejideálnější, takže jednou za čas jdu protáhnout nohy do uličky.

Po několika hodinách cesty nám přinesou kompletní porcelánový čajový servis. Najednou se ten velký kufr hodí. Použijeme jej jako stůl a užíváme si pohodu s čajem a sladkostmi, které jsme též dostali, ještě společně s džusíkem v krabičce. Krabičku uschovávám, že se může hodit - o jejím využití a jednom šokujícím odhalení o tom, co je na ní napsáno, se zmíním později. (Pokud na to nezapomenu...) Holky jsou v pravidelných intervalech vysílány pro další vodu. Jedna z dam si ovšem nalévá tak nešťastně, že si spálí ruku. Řeší to poněkud svérázně, vymačká si na spáleninu asi tak polovinu své zubní pasty. Což o to, ono to asi i chladí, ale zubní pasta?? Moje zdravotnická část trpí. Ale ve finále jediné co pro ní můžu udělat je, přelepit jí to náplastí, protože už si od té pasty zvládla opatlat kabát i sukni a momentálně se snažila přes to integrovat papírový kapesník, aby to nešpinilo. Píši si, přidat do lékárničky Panthenol. Bezpodmínečně! Stejně se bude hodit, když žiju v domácnosti, kde 2 ze 3 členů točí s ohněm a jeden z toho jsem já a o mojí šikovnosti odhadem již mají představu všichni...

Paní od dětí mi teď představí její kompletní rodinu. Včetně prarodičů, sourozenců a já nevím, koho všeho, protože má telefon s velkou fotografickou kapacitou. 300 rodinných fotografií ze všech různých výročí. A na konec dokumentace její práce. Šije. Ale kdybyste viděli jaký šaty! Tak za to jim i odpustím, že si tu ze dvou mobilů pouštějí naráz hudbu, která trhá uši.

Opět se na chvíli přesouvám ven. Vítr zvedá prach, který létá úplně všude. Není vidět na půl metru od okýnka. Dobře, ani na půl centimetru, abych byla přesná. Další lidé v uličce se pokouší konverzovat. Ale opět je tu ona jazyková bariéra. Malá slečna od nás se jim snaží přetlumočit alespoň to, co pochopili z mých nákresů a podobně. Vypadají všichni spokojeně, takže se zřejmě zadařilo. I když by mě zpětně docela zajmalo, jestli opravdu všechno pochopili tak, jak jsem to myslela. Prach se usazuje a za okny opět ubíhá krajina. Občas je to pohled příjemný – hory, vesničky, pole s bavlnou, pasoucí se ovečky, jindy již méně – vrakoviště vlaků, haldy odpadků, dokonce jakýsi oblak hustého černého kouře na obzoru.

Postupně se začne stmívat a všichni začnou mít hlad. Objednáme si jídlo. Hamburger. Už i tady? Co jsem komu udělala? A když nám k nim ještě přinesou kolu, tak rovnou přemýšlím o výskoku z jedoucího vlaku. Kam tahle země zvládla za ten rok upadnout? Kolovitě se tvářící nápoj je velmi bublinkatý, nechávám jej vyprchat. Ve chvíli, kdy ani po pěti minutách bublat nepřestane, ba se výdej CO2 ani v nejmenším nesníží, dojdu k závěru, že buď se napiju a nebo mi do rána vybublá úplně všechno. Dojíme a je čas jít spát. Minimálně pro děti. Ty se pohádají, kde bude která spát. Ta malá si to samozřejmě vyřve, jak je nedobrým zvykem všech malých dětí. (Já byla taky taková? Proboha...)

Popálená paní se maluje. Spokojená je až ve chvíli, kdy její obličej vypadá jako plastový odlitek. Poté opouští kupé a odchází neznámo kam. Já si stelu prostřední postel s kopretinovým povlečením, odcházím na záchod a cestou zpět se ještě zastavím v uličce, přesně, když dojíždíme do nějakého města.

„This is Yazd.“ promluví na mě průvodčí.

„I know.“ Moje milované město. Stojím v okně, napůl ucha poslouchám,jak mi průvodčí vykládá o tom, že na cestě jsou 4 velká města a 49 menších zastávek. Musím se držet, abych nevystoupila rovnou tady. To je taky jediný důvod, pro nevyjdu s ním na nástupiště, kde se chystá pokračovat ve výkladu o našem vlaku a cestě. (Už bych znovu nenastoupila...) Po výjezdu z Yazdu s ním ještě prohodím pár slov a jdu si taky lehnout. Je 11, tak akorát čas, abych se trochu prospala.

Odkládám zbytečné svršky a lezu do postele. Přikrývat se nemá smysl, na to je tu moc vedro. Jen opět ukořistím Terrinku na oči, protože to malý ubrečený stvoření musí spát za světla. Vlak se příjemně kolébá, což mě spolehlivě uspí během pár minut. Občas se v noci sice probudím, ale po pohledu na hodiny zase v klidu zavírám oči a spím dál. Ráno se probouzím před sedmou, evidentně jako poslední. I když poslední. Ta zmalovaná se tu neukázala celou noc, ale teď tu sedí a tváří se naprosto vyspale. Nechápu. Jen tak si relaxuju, koukám z okna na hory osvětlené vycházejícím sluncem, sem tam nějakou tu fotku udělám, zatímco vlak nasazuje ostré tempo do cílové rovinky.

Rodinka se převléká, to nezní jako špatný nápad, vzít si na zebe něco míň teplého. V jejich podání to tedy je triko a mikina, ale my, kteří pocházíme ze zemí, kde je momentálně -15 opravdu 35°C nepovažujeme za zimu. Nechávám si kalhoty, soukám se do šatů po Jance a protože se mi pořád zasekávají nitky z hnědého šátku o suchý zip na sedačce, vezmu si pro tuto chvíli ten zelený, který vypadá odolněji. Nechci si ten nejluxusnější kousek svého oděvu zničit hned na první cestě.