Tyrkysová země II - (9.) - Ashura Ceremonies

Že cestuji sama nemusí zákonitě znamenat, že budu po celou dobu osamělá. Konečně mi to došlo, takže se můžu vesele připojit ke skupině jiných sólocestovatelů na cestu za Ashurou.

3 minuty před budíkem. Teda ne že by se mi nějak moc chtělo z postele. Opět se pěkně předpisově oblékám a mířím na shared bathroom, kde úspěšně zapomenu svůj toaletní papír. Nebo je mi spíš odhadem někým, kdo šel po mně odcizen, což mě zřejmě donutí odcizit na další cestu ten místní. Hrůza.

Jako společnost na snídani volím Sáru, která momentálně využívá služeb místního počítače, tak jen doufám, že až skonči, zbude mi trocha času na jeho zapůjčení. K jídlu zkouším karotkový džem. Chutná to ledasjak, ale rozhodně ne, jako mrkev. Což o to, to je nejspíš dobře. Během jídla dorazí naši průvodci, že odjíždíme v 10:30. Mraky času. V 10:15, když dopisuji maily to změní na 10:15, takže rázem nestíhám. Nakonec stejně čekáme u aut. Na co? Asi až zahřmí. Nezahřmělo, ale stejně se skládáme do aut. Naše auto bude v osazenstvu Michael (Němec), Sára, James, já a samozřejmě řidič (neanglicky mluvící). Nikdo z nás nemá tušení, kam jedeme. Tedy, řidič to snad ví. A kdyby nevěděl, nevadí, neb jedeme jako třetí v koloně 4 aut obsazených lidmi od nás a ještě z Orient hotelu.

Autíčko je poněkud plné, ale James nám vzadu dělá hygienu, tak se to dá vydržet. Jedeme jak jinak než přes poušť. Jediná cílená zastávka je u benzínky. Ostatní auta na nás čekají na kruhovém objezdu. Nakrmíme autíčko, vyvenčíme se a můžem pokračovat. Potom už v klidu jedeme. Z hlavní silnice odbočíme na menší, pak ještě menší až dorazíme do vesnice. Tady musíme zastavit, protože momentálně se přes silnici stěhuje sloup. Čekáme až jej přenesou a doháníme auta před námi.

Uzoučkými, zídkami lemovanými silničkami jedeme stále dál a řešíme, jak tu mají dokonale řešený systém jednosměrek. „A sakra, to neni jednosměrka!“ Vytřeštíme všichni oči na protijedoucí auto. Nakonec se bez jakýchkoliv ztrát nějakým způsobem vyhnem. Jen nechápu jak, to druhý auto nás muselo přeletět, jinak se tam nemohlo vejít.

Jsme na místě. Můžeme vystoupit z aut a přemístit se na náměstíčko před mešitou, kde už je i pár místních. Dostaneme 5 minut rozchod na focení, který se ještě s jednou Angličankou rozhodneme využít trochu jinak. Poté stojíme před mešitou a čekáme, co se bude dít. Krom rozličných sladkostí od lidí, dostaneme ještě instrukce, jak se chovat. Nemáme radši sami nikam chodit, máme poslouchat průvodce a hlavně, ať si neděláme legraci z toho, co uvidíme. (Zopakujte to prosím někdo několikrát Sáře...) Někdo z místních přijde s dokonalým řešením, co s námi. Nechají nás vyjít nahoru na něčí střechu, odkud uvidíme a ani nehrozí, že by se nám mohlo něco stát.

A protože se o nás starají jako o vlastní, nebo možná lépe, natáhnou nám na střechu koberec a z cihel poskládají sedátka. Je to kouzelný. Dole se zatím nic neděje, jen se srocují lidé a evidentně i oni se snaží zabrat ta nejlepší místa. O chvíli později nastoupí muž se speciálním opasakem, do toho mu pomůžou nasadit takovou tu kovovou věc, co symbolizuje Imámy a on s ní začne točit, běhat, tančit. Střídají se o ní a jeden jim k tomu předzpívává. Nás mezi tím obchází policista a zapisuje si naše jména. Poté se postaví ke dveřím a hlídá. Dole za rohem začne být poněkud hlučno.

Přichází průvod. V předu jdou bubeníci, za nimi jedou jezdci na koních, poté nějací pěší a vše je uzavřenou alegorickými vozy. A to všechno se má vejít mezi lidi na malinkaté náměstíčko. Průvodce nám vysvětlí, že se tu odehraje rekonstrukce toho, jak zemřel Imám Hossein. Ve zkratce k fotkám: Červení jsou ti zlí, zelení ti hodní. Pak už se buď bojovalo a nebo zpívalo. Vzhledem k tomu, že neovládám perštinu, dialogy mi unikali, i přes to to byl úžasný zážitek a rozhodně bylo co fotit. Po imámově smrti přišla na řadu druhá fáze, kdy přišli dvě skupiny mužů s pěvci a předváděli ono sborové bytí se v prsa.Poté se všichni, včetně okolostojících žen otočili čelem k Mekce a modlili se.

Nám zatím donesou jídlo. Khoress. Vzhledem k tomu, že nám před tím celý den nalévali kakaové mléko, mám trochu strach, co na to řekne můj žaludek, ale nakonec, mléko mám ráda, Khoress taky, to mi nemůže ublížit. Dole se mezi tím muži vyzují a jdou nosit obrovské k tomuto účelu sestavené a nazdobené konstrukce. Na jejich vrchu sedí dva muži s činely, dole starší pán a další běhá kolem a popohání je. Na konci každého půlkruhu, který udělají je ještě zvednou několikrát do výšky. Když skončí, rozprchnou se buď též na jídlo, nebo možná domů. Rozhodně se prostranství pod námi vylidní.

Zatímco my dojídáme, místní televize dělá rozhovory s našimi muži. Někdo jde s nadšením, někdo se cuká, že už jeden rozhovor dával předevčírem. Po rozhovorech je čas odjet. Ale které je naše auto.

„Bílé.“

„A ty tu vidíš nějakou jinou barvu?“

„Ne.“

Tak čekáme, jestli nás pozná náš řidič. My jeho totiž ne. Poznal, naložil nás do správného auta a mohli jsme tak vyrazit k domovu.

Valnou část cesty zaspím a tuším, že nejen já. Vystupujeme kus před hotelem, protože je ulice zacpaná. Zbytek večera má jasný plán, sedět v hotelu, psát, povídat, dát sprchu a spát. A ulovit počítač. To se vydaří na skoro dvě hodiny, takže rozposílám pozdravy domů a poté jdu povídat s Jamesem a Sárou. Sára dělá něco na velkém notebooku, kde Michaelovi běží nějaký upload fotek a pořád to běhá kontrolovat. Necháváme to být, nikdo to neřeší a radši si povídáme.

„Věděli jste, že v Shirazu je nový tradiční hotel?“

„Ne.“

„Tam ve výklenku je na něj reklama.“ Sára se tam hned vrhne a přinese si nějaký leták.

„Tohle?“

„Ne, to je reklama na dermatologickou kliniku.“ začne se smát a radši nám jde ten správný plakát ukázat.

Přes povídání o různých hotelech, co jich po Iránu je, se dostaneme k tomu, jestli funguje webkamera, která visí tady. Chceme to vyzkoušet a tak omylem Sára Michaelovi zruší to nahrávání. Ten se přiřítí a je poněkud vzteklý. Čím víc se vzteká, tím nám to přijde víc vtipné. Sára, která se nejvíce vyžívá v něčím parodování se nafoukne jako on a spustí:

„Mein Kamf, mein computer!“ to už na ní koukají i další dva přítomní Němci, tak se radši zase vrátíme k normálnímu hovoru. James si přitáhne asi 2 kila pomerančů a během půl hodiny v něm všechny zmizí.

„Seš si jistej, že to je zdravý?“

„Proč ne?“

„No já nevim, ty seš tady doktor...“

A ještě se pochlubí, že jako pozornost našel za dveřma talíř pomerančů. Krásné. Co si budeme povídat, za ten večer jsme se moc nasmáli. Zvlášť když Sára začla vyprávět své cestovatelské příhody. A když pak začne s psaním fiktivního dopisu, v němž zve Ahmadíneřáda na rande, kácíme se s doktorem oba smíchem k zemi. Tím začnou každodenní narážky typu: „Co dělá tvůj prezident?“ „O bože, kdyby mě můj prezident viděl, že se stěhuji do dormitoru.“ a podobné.

Přichází Johannes, zda si může půjčit ten notebook, když ho Michael již evidentně nechce.

Jasně, my ho už taky nepotřebujeme. Jenomže milý notebook ne a ne fungovat a nikdo neví proč. JE v zásuvce, takže vybitá baterka to nebude, zásuvka je taky zapnutá, tak čím to je? Zkoušíme, co se dá, chybu mezi židlí a klávesnicí odmítáme připustit, ale pořád ne a ne na něco přijít. Nakonec Johannes vyndá nápájecí kabel z počítače a on se mu rozpadne v rukou. Při pokusu opravit to, dostane ránu. A až pak ho napadne, že když už se pokouší spojovat drátky k napájení, je celkem dobrý nápad, to před tím vyndat ze zásuvky. Ach jo, humanitně zaměřeným lidem, by měli dávat na školách alespoň ty základní přednášky, jako dali nám na začátku na FELu. (Nesahejte do zásuvky. Nepracujte na zařízení, které je připojeno k proudu. Pokud uvidíte někoho, jak to dělá, první pomoc poskytujte až po odpojení proudu, ať to není, jako když dědek tahal řepu...)

Ještě se s Johannesem a managerem hotelu domluvíme, že bychom chtěli zítra na Desert tour I., což pro nás znamená vstávat brzo, abychom v 8:30 byli nastoupení u dveří. A abychom dostali příznivější cenu, hledáme další dva lidi. James už tam byl, prý to rozhodně stojí za to, Sára se tváří, že možná. Prý když vstane. Když jsme u toho, já jdu spát, jinak zítra celou cestu zaspím.