Tyrkysová země II - (12.) - Niayesh Boutique hotel

"Ahoj, nevim zda snis ci bdis, nicmene ja su v Shirazu a hledam hotel. V pul ctvrte rano, proc ne, ze? :-) " Aneb jak uklidnit SMSkou přítele a rodinu...

Po 8 mi Neman volá taxík na bus. Prý zbytečně plaším, protože tam budu čekat. Snažím se mu vysvětlit, že radši budu čekat, než bych si nechala ujet i ten. To docela chápe. Auto je tu za chvíli. Kluci mě jdou k němu vyprovodit a domluví mi i cenu.

„30 000. Víc mu nedávej.“

„Jasně, děkuju.“

„Dávej na sebe pozor!“

„Vy taky.“

Podáváme si ruce, otvírají mi dveře do taxíku, jako pravý gentlemani.

„A vrátíš se na Vánoce?“

„Možná.“

„Ne možná.“

„Na 99%?“

„Na 100%.“

„Tak dobře, vrátím se na Vánoce.“ Proč bych se nevrátila? Loni jsem je tu taky strávila a letos dělají i štědrovečerní večeři. A bude tu Scott, což znamená, že mám jistotu, že tu nebudu sama jako loni. A co si budeme povídat, můj původní plán, že 24 zazdím (zaspím) ve vlaku je kapitální békovina. Co dělat dva dny v Teheránu, když můžu být tady, na nejkrásnějším místě na zemi s fajn lidmi?

Nasedám, zavírají za mnou dveře, máváme si dokud máme pocit, že se stále vidíme. Taxikář se hned za rohem pouští do rozhovoru. Je ukecanější než já. Za tu krátkou cestu zvládneme probrat naše školství, výuku cizích jazyků (tady je momentálně od školky povinná angličtina), úctu k rodičům, zda jsem bohatá nebo mám bohatého muže. (Honzí, co na to říkáš?) Občas docela komické otázky. Cesta díky tomu ale uběhne dost rychle, což je fajn.

Před nádražím si na mě bere e-mail a ještě chvíli pokračujeme v povídání. No co, času mam dost, minimálně půl hodiny. (Arabsky je na jízdence údaj o 15 minut kratší než persky, přičemž předpokládám, že ten perský je správně). Po tom, co mi vysvětlí, kde hledat autobus, se rozloučíme a já se jdu podívat do odjezdové haly. Celé nádraží je totiž nové a musím říct, že se jim moc povedlo.

Na informacích se poptám po dvou věcech. Toaleta a odjezdové stanoviště. Obě věci mají momentálně životní důležitost.

„Na nádvoří a v levém rohu a autobus pak vpravo, nástupiště 4.“

Nejdřív jdu tedy do levého rohu, kde bych ovšem byla správně pouze v případě, že bych byla chlapeček, takže jsem přesměrována do rohu pravého. A poté jdu hledat nástupiště 4. Z nějakého důvodu na něm bylo napsáno 9, ale všichni říkali, že to je ono, jen musím počkat.

Ujala se mě anglicky mluvící paní, která jela do Teheránu. Takovou šíleně dlouhou cestu bych autobusem jet nechtěla, zvlášť, když jezdí noční vlaky, kde se člověk i prospí. Nakonec ještě těsně před tím než odjela, vystoupila z autobusu, dala mi svojí vizitku, kdybych v Teheránu cokoliv potřebovala, že se jí mam ozvat. Děkuji, loučím se a už se mě ujímá další člověk. Tentokrát přímo z autobusové společnosti.

„Tady si sedni a čekej. Bude to bílý autobus.“

Sedám, čekám. Přijíždí bíločervený a velmi povědomý stroj.

„To je autobus do Shirazu.“

„Já vím. Už jsem s nim jela loni.“ Můj starý známý Ya Hossein.

Velký batoh dávám do zavazadlového prostoru, malý si beru s sebou dovnitř. Je mi přiděleno místo nad zadními dveřmi. To je pozitivní, protože to znamená, že tam nikdo nebude sedět, takže si budu moct sklopit sedačku na spaní. A dokonce to vypadá, že vedle nikdo sedět nebude. Už i vyjíždíme z nádraží, ale za bránou zastavujeme a nastupuje ještě jedna paní, která dostane místo vedle mě. Skládám mikinu pod hlavu a snažím se jí vytvarovat tak, abych nemusela hlavu balancovat na drdolu, ale nakonec se odvážím sundat sponku a nechat si jen cop omotaný okolo krku. V lepším případě mi nikde nebude vyčuhovat ze šátku. To je poprvé, kdy mi moje po zadek dlouhé vlasy přijdou nepraktické.

Snažím se usnout. Šátek přes oči, ignorovat zvuky ze zapnuté televize. Překvapivě se to daří. Občas se proberu, když někde zastavíme, aby někdo vystoupil, či nastoupil. Po třech hodinách zastavujeme na vyvenčení. Na stejném místě jako loni. Je to zvláštní pocit, stát uprostřed ničeho a přitom vědět, kde jste a ještě moci poradit někomu z místních, kam má jít, když potřebuje toaletu. Je půlnoc. Venku je tma, trochu chladno a fouká jemný vítr. Alespoň náznakem tak vidím, jak tady vypadá noční poušť.

Vracíme se do autobusu a pokračujeme v cestě. Opět jí úspěšně zaspávám. Ve 3 ráno jsme v Shirázu na terminálu - stejném jako loni a stejně tak se na mě sletí hejno taxikářů.

„Hotel? Hotel?“

„Yes. Niayesh hotel?“

Taxikáři kroutí hlavou, neví. Nakonec jeden vítězoslavně prohlásí, že ví, kde to je.

OK, tak asi jdeme.

„Madam! Madam! Where are you going with this man? There is a safe taxi for you!“

A opravdu je tam okýnko s velkým nápisem TAXI, kde si za jednotnou cenu koupíte lístek, dostanete přiděleného taxikáře a ten vás odveze, kam potřebujete. Najdou jednoho, který ví, kde je Niayesh, předají mu doklady od auta (nebo co to bylo) a můžete vyrazit. Řidič je anglicky nemluvící.

Projíždíme městem. Nemám ponětí, kde by to mělo být, takže ani nemůžu kontrolovat, zda mě skutečně veze kam má. Až než dojedeme na křižovatku, kde začínají směrovky na hotel. Prokličkujeme podle nich uličkami, kde bych nevěřila, že se může vejít auto a u jedné, kam už se auto vejít nemůže, zastavujeme a taxikář se jde dobouchat na hotelové dveře. Podaří se mu to, dojedeme na parkoviště a už mi pomáhá s věcmi k hotelu. Dojde se mnu až na recepci, byť by nemusel, zaplaceno již dostal.

Ptám se po místě v dormitoru. Mají. Recepční mi předá klíč a jde se mnou, aby mi ukázal, kde to je. Odmyká dveře z venčí zamčené na řetízek, takže tam nikdo není. To znamená, že si buď Sára platí single a nebo sem nepřijela. Ptám se po ní, prý tu nikde není. Zvláštní. A zvláštnější je, že mě to nevadí. Jsme uvnitř dormitoru, nebo spíš uvnitř naprosto luxusního šestilůžkového pokoje. Na postelích jsou nové barevné deky, ke každé posteli přináleží dřevěné křeslo a stolek, pro celý dormitor je k dispozici lednice a televize, pokoj je rozdělen na 3 místnosti s jednou, dvěma a třemi postelemi, přičemž ta se třemi se dá i zavřít, takže je to skutečně samostatný pokoj.

Já obsazuji hned první, zato samostatnou postel. Sice to znamená, že případní další ubytovaní mi budou chodit kolem lože, ale zase nebude spát nikdo moc blízko u mně a to mi vyhovuje. (Ano jsem asociál.) Ještě rychlá exkurze do koupelny, která je přímo u pokoje, takže žádné chození přes dvůr. Dokonce se honosí papírem s nápisem, že je vše desinfikováno. A i kdyby to napsáno nebylo, je to cítit. Ať žije savo.

Zhodnotím, že tohle bydlení za 15 dolarů i se snídaní stojí. Jsou skoro 4 ráno, takže žádné zbytečné zdržování. V rychlosti koupelna a do 9 spát. Chci z toho dne něco málo mít.