Tyrkysová země II - (20.) - Old town

Jen tak se procházet uličkami, jež lemují hliněné domy a užívat si podzimního sluníčka, co víc si přát?

Ráno vstanu v půl 9 a jdu si umýt vlasy a vyprat. Čára přes rozpočet je, že neteče teplá voda. A nedá se říct, že by venku bylo takhle po ránu zrovna dvakrát teplo, ale přeci nebudu chodit o Vánocích jak čuník? Zahraji si tedy na otužilce a když už jsem u toho i zpět do jídelny dojdu po studené kamenné dlažbě bosa. (Nechci si namočit boty jak minule, no...)

Na snídani volím Českou společnost a musím říct, že jsme si docela jsme i s Mirem pokecali, ale on pak musel chudák jít uklízet. Nemají to ti zdejší zaměstnanci lehké. Ale on nevypadá, že by mu to až tak vadilo.

Vlasy zamotané do turbanu ze šátku zhodnotím, že by mi mohli projít, ale že tak nebudu chodit moc daleko od hotelu, takže jdu jen do krámu pro sadu pohledů a hlavně pro svoje vyhlédnuté šatičky. Otevřeno mají, vyberu takové, co se tváří, že mi budou. Odnáším si je do hotelu, umravňuji hijab do přijatelné podoby, protože se chystám jít do banky. Sice bych s penězi bez problémů vystačila, ale ráda bych si koupila ještě jednu trochu dražší košili a Honzíkovi taky a když mi nějaké riály zbudou, budou se hodit na někdy příště na cestu z letiště.

V bance zasedám před úředníka před akváriem. Líná ryba je stále na svém místě v rohu, ostatní plavou kolem ní. Jsou všechny, žádná se nestala obětí něčího hladu. Vyplňuji první z neuvěřitelné série papírů, které jsou potřeba k tomu, aby se z mích 50E stalo 680 000 IR. Ještěže existuje zázrak jménem kopírák.

Přecházím k jiné přepážce, předávám peníze a formuláře, čekám na potvrzení po trojím strojovém přepočítání mojí jedné bankovky. Odcházím k další přepážce, kde je fronta a nějaký hádavý pán. To se zdá býti na dlouho, ale nakonec se uklidní, ostatní to urychlí a i já dostanu svoje penízky. Stotisícovku vidím poprvé. Moc pěkná.

V hotelu přendám finanční rezervu do kapsy pod oblečením, do normální peněženky dám něco málo hotovosti a vyrážím k Alexander’s prisone. Před další směrovkou na náš hotel se mi objasní záhada nových cedulí. Pierre s Evou se opravdu činí. Každý vyzbrojený štětcem a plechovkou barvy stojí na lavičce a obtahují písmenka. (Johannes je obíhá jako paparazzi s foťákem). A místní i nemístní si je (se s nimi) fotí. Po tom, co i já nějakou tu fotku udělám, jdu se toulat po starém městě. Navštívím další tradiční hotel, který zároveň slouží jako muzeum. Opět je tu pusto a prázdno, byť jinak je tu hezky. Cestou zpět prokličkuji všemi uličkami, co mi přijdou pod nohy, ale svoje loňské kolo nikde nenajdu, stejně jako nenajdu ani místo, na kterém bylo.

Po této dopoledně-odpolední procházce se vydám za nakupováním dárků. Nic zvláštního a hektického. Jen dojdu do ovocnářství a vyberu 4 nejhezčí pomeranče, co mají. (Tato akce mi zabrala víc času, než kdy budu ochotna připustit!) Poté se vrátím do hotelu, neb se odpoledne chystám trávit vyráběním panenky. Poberu materiál k tomu potřebný a přesunu se s ním nahoru do restaurace, kde ovšem nejdu ke stolu, ale k jednomu z „lehátek“, protože potřebuji být někde, kde na mě nenarazí Scott a zároveň jsem zvyklá dělat takové věci spíš na zemi. (Čímž už od malička přivádím svoji babičku téměř k nepříčetnosti.)

Zaberu se do šití a za chvíli nevím o světě. Jen mě občas někdo vyruší, když se ptá, co dělám. Paní z kuchyně se nad tou figurkou rozplývá nadšením a já jen doufám, že mě za to Scott nepřetrhne jak hada. Šít ze skoro průsvitného, netkaného, zdravotnického šátku je trochu za trest. Připočtu – li k tomu, že disponuji jen černou nití, znamenalo to, že jsem si pak ještě hrála s vyšíváním, aby každý černý steh vypadal, že je tam vlastně schválně a na ozdobu. A nakonec to nebylo až tak špatné. Jen jeho husté vlasy a vousy, které by mu i Rumcajs záviděl, jsem musela udělat poněkud (hodně) řidší, abych měla dost materiálu. Takže trochu Scott po 30ti letech.

Ve chvíli, kdy už šití skoro dokončuji, přijde Eve, Pierre a Johannes a s nimi kytara. Pierre hraje moc hezky, je to fajn zpestření odpoledne. Spíš už tedy večera, vzhledem k tomu, že venku už je tma jako v pytli a já se krčím u lampy za kytkou, aby mě Scott ani očičkem nezahlídnul. A teď vozíček.

Poberu veškerý dostupný materiál, spočívající v jednom vydání inzertních Iránských novin, jedné japonské hůlce,kterou jsem z nějakého důvodu měla v krosně. Další suroviny jsou již pro balení dárků běžnější - balicí papír, celofán a samozřejmě lepící páska, bez té by to nešlo ani náhodou. A trochu se bojím, že to nakonec nepůjde ani s ní, ale zkusit se to musí.

Tentokrát jdu ovšem na lepší světlo, nahoru na stupínek. Scott je ke mně v podstatě zády, a i kdyby nebyl, tak nemá šanci zjistit, co to bude, až to bude. (Stále se modlím, aby to bylo poznat, alespoň až to bude...) Začnu výrobou kol. Srolovat jeden list novin, obalit izolepou, stočit do kruhu, obalit znova. Je to překvapivě pevné a i to drží tvar. Tak teď druhé kolo, ideálně stejně velké. Též drží. Základ dobrý, jak to teď spojit dohromady? Vytvořím dva zcela asymetrické kříže, které ke kruhům jednoduše přilepím. Sice to znamená, že kolečka nebudou pohyblivá, ale s tím jsem za daných okolností ochotná se smířit. (Kdybych tu měla včelařský drátek, s tím se dají dělat takové zázraky!)

Přichází Neman s Ibrahimem a hned se vyptávají, co a proč to dělám. Snažím se jim to vysvětlit, ale nemají tak bujnou fantazii jako já, takže to nepochopí. Ale aspoň mi pomůžou to poskládat dohromady. Občas se třetí a čtvrtá ruka hodí. Když už se začne rýsovat finální tvar, dojde oběma, co to má znamenat. Beru to jako úspěch. Neman ještě zkoumá, co za knížku jsem to zabalila do sedátka.

„Kláro,to je výborná knížka!“ rozzáří se mu oči.

„Vážně? A o čem je?“

„Jmenuje se to 100 tajemství štěstí. Jsou tam rady, co dělat a nedělat, aby byl člověk šťastný.“ a už podle těch obrázků to rozhodně bude zábavná knížka. Mám pocit, že tohle jsem vybrala naprosto perfektně, byť náhodou. Děkuji Nemanovi za překlad a dobré zprávy. Ještě dopíšu nějaké to pseudověnování, knížku zabalím do papíru a položím jí jako sedátko na konstrukci obalenou stříbrným celofánem. Teď už jen vystřihnout opěradlo a panenka Scott se může usadit. Klukům to přijde strašně vtipný.

„Pssst! ať se sem nekouká, to má být překvapení.“

Radši jdu tento svůj křehký výrobek umístit dolů do dormitoru, kde bude muset do zítřka vydržet. A když už jsem dole, vezmu stativ, že jdu udělat nějaké noční fotky ven, ty z loňska jsou celé nějak nakřivo, tak by letos mohly být lepší.

Nezadařilo se. A to jsem kvůli tomu vlezla i do kašny. Ale ona měl bohužel uprostřed zrovna nějaký výstupek, asi na trubku s vodou, takže se mi opět celá zeď kácí k jedné straně. Zřejmě tomu osud tak chce, možná by mi naznačil, že to se mnou jde z kopce.

Vrátím se do Silkroadu, přivítám se s Jamesem, který dorazil z Esfahánu a zasednu mezi něj a Scotta. Nejlepší pozie, jakou můžu mít, protože je oba slyším a tím pádem mám šanci rozumět. Objednávám si jídlo, tentokrát už ty správné špagety s masem, žádný vege s muchomůrkama (já vím, že mushromes jsou normální houby, ale mě to prostě ty muchomůrky asociuje). Scott na mojí porci kouká jak hladovej vlčák, takže když asi ve ¾ přestanu, že toho je moc, začne se ujišťovat, že už to opravdu nebudu jíst.

„Chceš to?“

„No pokud už vážně nebudeš.“

„Nebudu.“

„Nerozmyslíš si to, až to snim?“

„Nerozmyslim, dej si.“

S rychlostí, jež mi skutečně nedává šanci si cokoliv rozmyslet, chopí se mého talíře.

„Enjoy my meal.“

„Uhm, I will.“ odpoví s plnou pusou. Achjo, já toho chlapa žeru.

U stolu s námi sedí nějaký Holanďan, který nevím jak se jmenuje a James vyzvídá, jaké to bylo se Sárou v Shirazu.

„Na zabití, jak jinak.“

„Docela mi chybí to její psaní prezidentovi.“

„To mě taky, ale ne ty její blbý kecy.“

„Myslíte tu samou Sáru, co myslím já?“ ozve se Holanďan.

Popíšeme mu jí a on ihned kýve hlavou. „Jo, tak s tou sem letěl! Nevěděla, že musí mít na hlavě šátek, tak si dala přes vlasy tričko.“

Při té představě jdeme všichni pod stůl. To snad ne. Nakonec zjistíme, že ať už se k našemu stolu přidá kdokoliv, minimálně jednou Sáru potkal a nějakou tu zábavnou historku s ní má taky.

Jeden z lidí z hotelu ještě nechá kolovat papír, na který se zapíší zájemci o zítřejší sváteční večeři. S radostí se zapisuji a velice se těším. Pokračujeme v debatním kroužku, jen postupně začnou odpadávat lidé. Já odcházím kolem 11, abych byla hezky vyspalá na zítřejší Štědrý den.