Tyrkysová země II - (21.) - Štědrý den

"Vánoce, Vánoce, přichááázejí zpívejme přátelééééé. Po roce Vánoce, Vánoce, přicházejí, šťastné a veseléééé." A letos to vypadá, že veselé opravdu budou...

Ráno probuzení opět před budíkem, boha, proč já si ho vůbec nařizuju, nevíte někdo? V rychlosti vyřídím koupelnu, byť tentokrát teče i ta teplá voda a hurá na snídani.

Jako první se dozvídám pro mě hodně špatnou zprávu. Slavnostní večeře bude až zítra a já mám na zítra na 7 večer lístek do Theránu. Tedy budu mít, až mi jej přinesou. „Prostitutka vodič!“ co teď budu dělat? Přeci neodjedu? Musím sehnat jiný lístek, bezpodmínečně. Ale dneska těžko, protože i v kanceláři mají zavřeno. Ledaže bych letěla na nádraží. Myšlenky se mi honí hlavou jako splašené. Takhle ne, děvče, uklidni se, až u budeš mít lístek, zjisti, co se dá dělat dál. Teď to nemá cenu řešit.

Jdu si dát radši snídani. Vidím dobře? Obarvená vajíčka? Tady si někdo spletl svátky ne?Tak ještě honem pro foťák.

S jídlem přisedávám ke klukovi, který je mi podezřele povědomý. A joo, Daren!

Tentokrát nebydlí v dormitoru, ale platí si single room, aby se vyspal bez chrápání. Jo to chápu. Něco hledá zběsile v Lonely Planet, asi kam půjde dneska za poznáním, nicméně milá knížka se mu rozpadá pod rukama. Vysvětluje mi, že to je kopie, která se tu dá koupit, protože tu původní, co měl z knihovny ztratil.

„Myslíš, že si všimnou, až jim tuhle vrátím, že je asi o 5 cm větší?“

„Jak by mohli.“

Ale když tak na tu knížku koukám, potřebovala by lepenku, ale nevím, jak se izolepa anglicky řekne, takže doběhnu dolů do dormitoru a rovnou jí přinesu. Na druhou stranu, některé věci se dají zjistit snadno.

„Ehm, James?“

„Yes?“

„What is it?“ zamávám mu izolepou před nosem.

„Solitape?!“

„Thank you.“ otočím se zpět na Darena. „Would you like some solitape?“

Nejdřív se sice tváří, že netřeba, ale nakonec opravdu začne lepit. Nebo spíš začneme, ono to bez asistence jde dost těžko.Na první stránce s mapou se nám to celý nějak začne krabatit.

„Myslím, že jsi právě vytvořil nové Iránské pohoří.“

„Jo a na téhle fotce taky, ale tam asi nemá už vůbec co dělat.“

Ani nevím jak, ale dostaneme se přes to i k leteckým slovíčků.

„Jak se řekne to, když letadlo jde nahoru?“

„Assending or climbing.“

„A dolů?“

„Dissending. Falling is not good for use in this case.“

„Nechápu proč.“

Po prosmáté snídani se Daren loučí a odchází s nějakými děvčaty na cestu kolem města. A já jdu hledat něco, čím nazdobím dárečky. Nadávám si do ledasčeho, že jsem si nenakoupila už včera, když bylo alespoň něco otevřeno, protože v pátek je zavřené uplně všechno. Projdu ulicemi křížem, krážem, ale otevřené najdu tak akorát potraviny. Co jen budu dělat? Dneska je Štědrý den a dát dárky jen tak ledabyle zabalené, to přeci nejde. Dobloudím až ke kruháči s holubicí uprostřed.

„Tak co, ftáku, budeš užitečnej?“

Přeběhnu silnici až k parčíku kolem gigantického fógla. Najdu hezky kvetoucí keř a jednu pampelišku, ale nechce se mi rvát nic, co ještě žije a kvete. Zaprvé by to byla škoda a za druhé, nenechám se kvůli takové pakárně třeba deportovat, no ne? Ale u záhonku s růžemi zaznamenám úspěch. Na zemi leží 4 uschlé kvítky, sice již trochu jeté, ale je to dobrý základ. K tomu svazek suché trávy a kus borové větve a odcházím relativně spokojená. Zbytek se dotvoří z krepáku.

Přeskáču kaluž vzniklou zřejmě havárií vody a vracím se k hotelu. Procházkou kolem Amir Chakhmagh, kde mě při přecházení málem přejede auto. Stojím ještě na chodníku, auto se blíží, tak si ještě pro jistotu zacouvám a ten pitomec najede přímo na mě. Zastavil snad 5 centimetrů přede mnou a děsně se smál. Kretén mladej, co se předvádí. Vrací se zpátky do své dráhy na silnici a jede dál, jako kdyby nic. Zatimco já se tam klepu jak ratlík.Už jsem se viděla, jak sedím na vozíčku vedle Scotta.

Když se konečně vzpamatuju, vydám se na další cestu. Asi ve snaze vynahradit mi tento hnusný zážitek, najdu naproti otevřený krámek. Prodávají tu různé serepetičky, vázičky, sošky, všecko standardně kýčovité a nadstandardně veliké. Ovšem za dveřmi stojí jedna váza a v ní oranžové zakroucené proutí a hnědá větvička se třemi bílými kvítky. Oboje je cca metr dlouhé. Dodnes nevím a asi už nikdy nezjistím, zda to původně skutečně bylo na prodej, ale stálo mě to dolar. Jsem nadšená, protože tohle je přesně to, co jsem hledala!

Teď už jen něco sladkého pro Mira, aby se pořád netvářil tak kysele a můžu jít balit. V potravinách se rozhodnu, že odseknutá hrouda cukru je to nejsladší, co seženu, takže vezmu jeden kus o velikosti dlažební kostky (i váhově by to odpovídalo). Ovšem abych mohla zaplatit, potřebuji, aby mi někdo podržel moje proutěné žezlo. S omluvou jej vrazím do ruky vyjeveně se tvářícímu prodavači. Poté jej měním za peníze za cukr a můžu jít dál.

Přicházím se svým pokladem do hotelu, kde sedí Scott s Jamesem v družném rozhovoru. Oba na mojí anténu koukají, jako bych snad spadla z jahody na znak. James si odhadem opakuje, co si ze školy pamatuje z psychiatrie, ale nechají to plavat, správně usoudí, že občas je lepší se na nic neptat. Správně, chlapci.

U recepce si vyzvednu lístek na vlak a hned se ptát, zda je možné jej vyměnit. Ano, jistě, vím, že jsem chtěla tenhle, vím, že jsem debil, ale primárně jsem nevěděla, že se posouvá ta večeře. Je mi potvrzeno, že drážní kancelář je zavřená, takže jediná moje možnost je, že se zítra ráno seberu a poběžim tam a budu doufat, že seženu lístek na expres v sobotu v 6:30 a nebo v poledne, i když to už bych se docela bála, že to letadlo nestihnu, v případě, že by se cestou něco stalo. Tím je problém vyřešen a já se můžu jít věnovat tvůrčí činnosti.

Vezmu si nahoru všechny svoje papíry a celofány a pustím se do balení. Začnu hroudou pro Mira. Pokusím se jí sice zavřít do krabičky, ale samozřejmě, že se vytvarovala krabička podle hroudy a ne hrouda podle krabičky, takže je to celý křivý. Ale já mám asymetrii ráda. Na to balicí papír, bílou stranou na vrch, jeden lístek vystřižený z krepáku, jeden růžový květ, svazeček trávy a borového jehličí a je hotovo. Ne, vlastně není, ještě přání spolu se vzkazem. Napsat na krepák, zarolovat, převázat, přilepit. Hotovo. A teď ty pomeranče.

Nemám dost velkou jednu krabičku, za to mám dvě jiné. Jednu z vlaku a jednu z autobusu. Nejdřív přemýšlím, že z nich vyrobím jednu, ale nakonec, proč by nemohl James dostat dárky dva? Tady je obal naprosto jasný, mám ho asi 3 metry, šetřit nemusím. Jen ta izolepa tam nechce ani za boha držet, takže musím omotávat kolem dokola, aby se lepila sama na sebe. A když ten člověk konečně někam zmizne, jdu se domluvit se Scottem, že mi udělá korekturu na Vánoční přání pro něj. Prý jasně.

Sepíšu, co chci říct na papír, zhodnotím, že to je strašně stupidní, nechám si od Scottyho slíbit, že to opraví a ideálně zapomene, co že to opravoval. A on mi to skutečně opraví. Někde jen drobné chyby, jinde přepíše celou formulaci, aby zněla líp. Nakonec je z toho moc pěkný vzkaz a stále odpovídá tomu, co jsem chtěla říct. Děkuji a jdu to přepsat na správný papír. A teď zdobení, no to bude ještě legrace. A byla. Zvlášť když z růžiček začli vylézat broučci. Nechala jsem jim pár minut na odchod a ti kteří to nestihli byli bez milosti uvězněni pod vrstvou lepenky. Každý balíček pak vypadal úplně jinak, byť základ byl stejný. Chybělo jen dolepit lístek se jménem a vzkaz a mohla jsem i tyto výtvory prohlásit za hotové.

V Silkroadu se v tu chvíli objeví další známá tvář, Angella. Přišli s rodiči na jídlo, jinak bydlí v Orient hotelu, který je o něco víc komfortnější pro starší lidi. To chápu. Popovídáme si, zhodnotíme místní pánskou populaci, zjišťuji, zda tu budou i na večeři. Prý ne, jsou tu už 3 dny a odjíždí dnes směr Esfahán. Škoda. A protože už má jídlo na stole, loučíme se, přejeme si navzájem krásné svátky a každá jdeme svou cestou, ona na jídlo, já k počítači napsat domů. Když je ten Štědrý den, tak ať nevypadám, že na vlastní rodinu nemyslím. A navíc se mi stýská po Honzíkovi, ale šance, že jej chytím online na Štědrý den zdá se nulová. (A nakonec i chytla, jen chat stávkoval díky pomalému netu, dý den posvícení.)

Na odpoledne už zbývá jen pořídit něco pro Johannese, Pierra a Evu. A protože je všechno zavřené, zavítám do cukrárny a nakoupím sladkosti. Nějaké pevnější, neb dortíky by nemuseli přežít ani cestu, což je ovšem škoda, protože krom toho, že báječně vypadají, stejně tak i chutnají. (To mám ověřeno na vlastní chuťové pohárky). Ale i to, co jsem nakoupila je výborné. Tentokrát už to nejdu balit nahoru, protože je tam moc lidí, ale sednu si s tím pod postel v dormitoru.

„Co děláš?“ ptá se zvědavý a právě příchozí Johannes.

„Aaale, nic zajmavýho.“ jen ti právě balím dárek.

Mám hotovo, na řadě je další šití. Neman a Ibrahim totiž dostanou taky panenku. Aby si mě pamatovali. To už si nahoru ke stolu vezmu, tak jen doufám, že ti dva přijdou později, říkali po sedmé a je sotva 6. Protože Scott odpočívá u sebe v pokoji a ostatní vypadají zaneprázdněni, obsadím stůl sama a pustím se do práce.

První panenka je hotová, když se přižene James, magicky přitahovaný oranžovou.

„Co to je?“ ukazuje na rozstřihaný svetřík.

„Svetr.“ odpovídám po pravdě. Ale je na něm vidět, že stále nechápe, tak zpod odstřižků vyndám tu již hotovou figurku a snažím se mu vysvětlit, že to je Vánoční dárek pro kluky.

„Já si ráda hraju s takovými blbinkami.“

Ani se na mě nedívá jako na idiota, čehož jsem se trochu bála.

Panenky došity, zbývá je zabalit. A teď ještě vědět, jak se jmenuje Ibrahim (ano v té době jsem to nevěděla), tak mi to James napíše, abych mohla udělat i pro ně jmenovky a přáníčka. A když už jsme u toho, podstrčím mu přání pro Scotta, ať mi též udělá korekturu. Scott, který před chvilkou dojel k vedlejšímu stolu se jen uculuje. Dárky pro kluky rovnou nandám pod stromeček a na pomoc s těmi dalšími si zavolám Nemana, který jde ochotně asistovat. Všechno pečlivě narovnáme pod stromeček a pak už může vesele začít lítat Ježíšek. Nebo spíš já.