Expedice Absurdistán - Republika Uzbekistán 2 - Předodlet a let

Kolik papírů je třeba vyplnit na jedno Uzbecké vízum? A jak se cestuje po ruském letišti bez ruského víza?

Začalo to vlastně trochu jako vtip, když Marvin nadhodil, že viděl letenky do Uzbekistánu za 4 000 a kromě mě, se k němu přidali ještě další čtyři blázni, co měli pocit, že trávit půlku srpna v zemi, kde tou dobou bude přes 40°C, je vážně dobrej nápad. Ale kdo z nás si to v půlce ledna uměl reálně představit? Nikdo. Nejdřív jsme totiž nakoupili letenky, a pak až začali důkladně zjišťovat, k čemu jsme se tím vlastně upsali.

Ale co, máme asi tak půl roku na to, abychom si zjistili všechno, co se dá, vyřídili vízovou byrokracii a mohli spokojeně odletět. Jíťa s Pavlem to vezmou poměrně důkladně, účastní se i jakési vysokoškolské soutěže o znalostech Uzbekistánu, ze které nám pak přinesou kromě různých brožurek a letáků i ukázku jídla a taky kontakt na člověka, co by nám mohl čistě teoreticky pomoct se získáním zvacího dopisu, bez kterého to nejde. Ve finále tahle varianta selže, takže musíme volit variantu druhou a dražší a tou je zvací dopis od uzbecké cestovky. Toho se ujímá Abbík s Jíťou, dávají dohromady naše údeje, kopírujem jim pasy, sháníme potvrzení o studiu, případně o zaměstnání. (No co si budem povídat, je to kvanta papírování, dlouho to trvá a samozřejmě se celý proces spouští až po zaplacení a nikdo dopředu nemůžeme tušit výsledek.) Naštěstí se zadaří a v červnu je doma hromadný zvací dopis, který by nám měl zajistit vydání víza na letišti v Taškentu, protože nikdo z nás nemá čas, chuť, ani peníze na cestu na ambasádu do Vídně.

Ještě vyřešímě nějaké nesrovnalosti se změnou odletu a příletu (ne, opravdu nechceme letět z Moskvy dřív než z Brna a ne, nechceme trávit cestou zpět 24 hodin v Moskvě na letišti) a zdá se, že všechno dostává definitivních obrysů. Vrchní plánovač Marvin zakupuje mapu a Lonely Planet, poctivě nás sezve všechny do hospody, abychom se řádně seznámili a všechno do detailu naplánovali. Každý má určité představy a místa, co by rád viděl, tak to všechno poskládáme dohromady a výsledek zdá se býti dost uspokojivý. Mezi jednotlivými plánovacími schůzkami se navzájem zásobujeme všemi články od dob revoluce, které najdeme, a které by nám mohli pomoct přežít, vymýšlíme bez jakýho vybavení se za žádných okolností neobejdem...

14 dní před cestou se zdá, že jsem náležitě vybaveni i poučeni, máme zvací dopisy, nové letenky a zatím spoustu odvahy a nadšení. Já pro jistotu ještě stihnu ztratit pas, ale Jíťa obrátí můj pokoj vzhůru nohama, vyloví jej za skříní a já tím pádem též budu moci odjet. (Příště ho asi radši nacpu rovnou do skartovačky.)

Poslední 4 dny před odjezdem byly díky pár lidem takové malé peklo a čtvrteční obíhání Hudy sportů těsně před zavíračkou a marné shánění Travel lunchů, byla už vlastně jen taková komická třešnička na dortu. Ale nakonec to všechno nějak ve zdraví přežiju a do noci balím. Ke svému velkému potěšení shledám, že jsem schopná se vejít do malýho Deutera. To nadšení mi kazí Marvin, kterej jede se stejnym batohem, ale na rozdíl ode mě, on ho má poloprázdnej a ještě s sebou tahá knížky, aby tam vůbec něco měl.

Vstáváme v 6 ráno, abychom vše stihli. Sprcha, snídaně, odstranění všech věcí, který by nám mohly přijít za těch 16 dní naproti... A pak už jen po Abbíkově kontrole, zda jsme vzhůru, mizíme do deště. Marvin si ho užívá, já běžim do metra, jak nejrychlejš to s čerstvě strženým nehtem na noze jde, abych neměla všechno uplně mokrý.

Na Florenci čeká zbytek výpravy. Abbík, Jíťa, Pavel a Romana. Jsme všichni, nastupujem do Studenta a naše cesta začíná. Část jí prospíme, prokoukáme na filmy a těsně před Brnem začnem řešit, čí to vlastně byl (blbej) nápad? A proč nejedem radši na Mácháč? (Tyhle dvě otázky nás pronásledovaly po celou dobu a velmi, velmi často.) Po výstupu z autobusu se začnou všichni rozhlížet a divit se, že tady na východě se ještě píše latinkou a je těm lidem docela i rozumět. Holt cajzli přijeli do Brna, teda vlastně Štatlu, neb se snažíme zapadnout a mluvit místní řečí. A čekáme, kdy nás kdo zabije ještě před tim, než nastoupíme do letadla.

MHDčkem dojedem na letiště, obalíme batohy smršťovací fólií, kterou nám poskytne Pavel a můžeme si jít vyzvednout letenky. Romana ještě musí svůj batoh odnest do nadměrných zavazadel a můžeme si jít na chvíli sednout na pivo. My si s Jíťou dáváme místo něj okurku a dobře děláme, protože všichni nadávaj, jak je odporný. Ale aspoň nebudou mít takovej kulturní šok, až přistanem v Taškentu a tam nic lepšího nebude.

Ani to nedopijou a jdeme k další kontrole. Personál u RTG je příjemnej jak něco, takže zhodnotíme, že před tím pracovali všichni ve věznici s těžkou ostrahou. Jíťa to z nás odskáče nejvíc, když se musí zouvat ze sandálů a ukazovat nohy zespoda. A my dostanem zákaz tam na ní čekat, protože: „TADY NESMÍTE STÁT!!“ Tak čekáme za rohem.

Pak už na nás čeká jen fronta ke vstupu do autobusu. Před námi stojí nějací podezřele vyletnění a dětmi oplývající lidé, tak si říkáme, zda třeba nestojí ve špatný frontě. Ta vedle je na Djerbu, naše do Moskvy. A opravdu za chvíli poděšeně prchají do správného chumlu. Jo jo, taky jsme asi měli utéct, dokud to ještě šlo.

Autobus nás zaveze k malému letadýlku – Bombardier CRJ 200 společnosti UTAir. Po schůdcích vyběhnem nahoru a už skláníme hlavy, abychom se vůbec vešli. Na každé straně dvě sedačky, sedíme skoro až vzadu. Chvíli po dosednutí začne stevardka s instruktáží, pak začne obcházet s podnosem plným bonbonů. Říkáme si, že to bude všechno k tomu slibovanému občerstvení, neb v takhle malém chrastítku jistě nemají ani kde jiné jídlo skladovat. Ale čert ví...

Najíždíme na runway, téměř okamžitě zrychlujeme a za chvíli už jsme ve vzduchu. Město se pod námi poměrně rychle vzdaluje, zatímco mraky se přibližují, alespoň je na co se koukat. Ve chvíli, kdy si můžeme odepnout pásy, začne chodit letuška s občerstvením. Nejdřív nápoje, pak jídlo. Kluci si dávaj ryby, Jíťa a já kuře a na za náma sedící chudáky Romanu a Pavla zbude jen párek s těstovinama. Ale jinak je to jídlo luxusní a hodně bohatý. Po posbírání zbytků začne znova kolečko s nápoji, tentokrát horkými, pak opět studené a už jsme nad Moskvou a chystáme se na přistání.

Chvíli kroužíme, takže máme šanci si prohlédnout hlavní město Ruské federace z vrchu. Zaujmou nás nově vznikajcí čtvrti ve vykácených kouscích lesa, ale i obrovská sídliště. Čas kochání končí, přistáváme. Všichni tleskají. A opět začínáme kroužit, tentokrát po letišti. Po zastavení se všichni zvednou a snaží se hlava nehlava narvat do uličky, jako kdyby si teď uvědomiili, že jsou silní klaustrofobici a už ani minutu tady nevydrží. Stačí lehké rozhlédnutí, abych viděla, že jsme jediní, kdo v klidu sedí a čeká, až se prostor vylidní. Ach jo.

Konečně většina stáda opustí prostor a my se dostanem k věcem a ven. Nastupujeme do přistaveného autobusu, který nám opět předvede okružní jízdu po letišti (staví tu novou halu, tak asi abychom měli šanci si ji prohlédnout), než nás vyhodí u nějakých dveří. Projdeme dovnitř a jediné, co momentálně víme, je to, že nesmíme tenhle prostor jen tak opustit, protože nemáme ruská víza.

Chvíli počkáme, až se uklidní situace (čtěte většina lidí projde přes pasovku pryč) a jdeme se zeptat, co s námi bude. Abbík se ujímá vyřizování s tím, že kdyby to náhodou nějak nešlo, vypustíme na úředníky Romanu. Ona se sice nezdá, ale jde z ní strach. Odlovená paní v uniformě nás odvelí na sedačky, že pro nás přijede auto, který nás odveze na správnej terminál. To nám zní celkem dobře, tak se usazujeme a čekáme. Auto přijede odhadem za půl hodiny. Je to taková poměrně luxusní dodávka, do které se bez problémů poskládáme a opět se vydáme na krásnou exkurzi po celém letišti, než zastavíme před dalšími prosklenými dveřmi.

Za nimi nás čekají schody nahoru a nad nimi prostor s odletovou tabulí, lavičkami, převážně zavřenými přepážkami a jedněmi otevřenými dveřmi do nějaké kanceláře. Zrady netuše k nim přistoupíme, chlapík, co z nich vyjde nám zabaví letenky a pasy a nese je k té jediné otevřené přepážce. Trochu se divíme, že my nikam nemáme chodit. Ale pořád na svoje dokumenty vidíme, tak jsme v klidu. Za chvíli se ten pán vrátí, vezme si i naše lístky k zavazadlům a někam zmizí. To už nás trochu vyděsí, ale korunu tomu nasadí ta paní za přepážkou, když jí z ničehož nic zavře a s ironickým úšklebkem odejde někam do kelu.

My si jdeme sednout, protože nic jinýho ani dělat nemůžem a vymýšlíme katastrofické scénáře, které obsahují další dodávku, černé pytle na hlavě a rozprodání na orgány. Pak nám na chvilku svitne naděje, ale je zase ihned zadupána do prachu. Dál čekáme, povídáme si o českém jídle a pivu. Docela brzo, vzhledem k tomu, že jsme na cestě sotva pár hodin.

Konečně nadešla ta chvíle, kdy jsou nám do pasu namlácena razítka a my můžeme pokračovat. Jsme provedeni nějakými bočními dveřmi do odletové haly a tam jsme zanecháni svému osudu, který bude v následujcích minutách spočívat v čekání a shánění alespoň něčeho k pití. Zachraňuje nás Marvin mající s sebou kartu, protože tady berou jen ruble, který samozřejmě nikdo z nás nemá. Na co taky... Jo třeba na ten ledovej čaj, ale kdo to moh čekat předem?

Konečně se přesuneme na poslední místo, od kama už je to do letadla jen kousek přes zavřený dveře. Ani nevíme jak, ale za chvíli se ocitáme ve frontě, která se kolem nás tak nějak sama vytvoří a pak i postoupí až do našeho boeingu.

Tady nastane trochu chaos s usazováním, protože na našich místech už někdo sedí, tak se nakonec dohodnem, že obsadíme celou 24. řadu. Sice se nás nějaká paní pokouší zvednout, ale když jí vysvětlim, že na mém místě sedí kdosi, kdo už má upito víc, než by bylo společensky vhodné k tomu, abych s ním vedla konverzaci na téma: sedíte na mém místě, tak moudře uzná, že si taky sedne jinam.

Let probíhá dost podobně, jako ten předchozí. Jak to komentovala trefně Jíťa: „Byl to propitý a prožraný let.“ A díky tomu uběhl poměrně rychle. I když asi tak od poloviny byl nám u uličky sedícím opět znepříjemněn lidskou potřebou vytvářet fronty. Takže 3/4 hodiny stála minimálně polovina letadla v uličce a čekala, až na ně přijde řada na oné malé místnůstce uplně vzadu. A někteří tam stáli jen tak.(Opravdu. Jen stáli a dávali všem přednost, a pak si zas šli sednout, když jsme přistávali).

Když si i já vystojím svoje a vrátím se na místo, je skoro čas přistávat. V letadle je příjemná tma, ostatní pospávají, tak taky ještě na chvilku zavřu oči, než začneme sestupovat k Taškentu. Přistání je zcela bezproblémové, všichni nadšeně tleskají. A pak se začínají zvedat a obsazovat uličku, takže musí zasáhnout letuška a umravnit je zpět na místa aspoň do doby, než zastavíme. Pak opět vypukne ta pravá panika. Vážně, lidi, proč to děláte?

Jsou tři ráno, stojíme na letišti v Taškentu a čekáme na výstup z letadla...