Expedice Absurdistán Uzbekistán 20 - Všechno končí...

8. 10. 2012 19:20:10
Půl roku plánů a příprav a pak je to všechno za 16 dní pryč. Na jednu stranu asi trochu úleva, že jsme doma z absurdistánu, na druhou bych lhala, kdybych tvrdila, že se mi nebude po ničem tam stýskat...

V 7 ráno zvoní budík, je čas vstávat a zabalit. Pavel už je na nohou, Marvin ještě spí. Ale v 8 už jsme všichni na snídani. Dneska máme smažený brambory a volský oko, asi abychom si to tu ještě naposled užili. Ale naštěstí k tomu není párek.

DSC_9351.jpg

Po jídle definitivně vyklidíme pokoje a jdeme zaplatit. Po tom si jdeme ještě jdeme nechat upravit registrace a platíme ještě za jeden den, protože se recepční splet. Pak už si jen naložíme bágly na záda a můžeme vyrazit lovit taxíky. V naší oblíbené zatáčce dva stojí, tak se Marvin s Abbíkem vrhají na ten první a zjišťují, zda nás odvezou. Já se přesunu k tomu druhému, který si říká o 5000, což ovšem vyřeší Pavel a ukecá to na 3 000 za všechny, byť Marvin prohlásil, že to klidně bude sponzotrovat, hlavně ať už jedem. Loučíme se s Honzou, který tu ještě bude zůstávat a jedeme.

DSC_9360.jpg

Průjezd městem je naprosto bez problémů, vystupujeme u nádraží a čekáme na osazenstvo druhého auta, které vyhodili někde jinde. Když se konečně všichni sejdem, vydáváme se směrem, kam ukazuje VIP a spekulujem, co by to tak mohlo pro nás znamenat. Kluci prohlašují, že to určitě znamená Velmi Intimní Prohlídku a už se začínaj těšit... Nacházíme správné dveře, naházíme bágly pod rentgen, ukážem lístky a VIP vstupenky a jsme vpuštěni do luxusního salonku s kobercem, klimatizací, gaučem a křeslama. Stevardky nám přijdou nabídnout čaj, ale netváří se na nás zrovna přívětivě. Asi se jim nezdáme dost VIP. Holt nejsme žádný nažehlený žabožrouti no.

DSC_9366.jpg

Sedáme si ke klimatizaci, popíjíme čaj z mističek s namalovanýma jelenama na dně a vymýšlíme, co všechno si dáme po příjezdu domů k jídlu. Do toho přijde jedna z těch stevardek a nastříká na klimatizaci snad celou pixlu voňavky, takže je tam rázem nedejchatelno. V 11 jdeme na nástupiště hledat ten správnej vlak. Marvin doufá, že pojedeme starým španělským rychlovlakem, které tu dokonce dva stojí, ale po příchodu na 2. nástupiště, ze kterého jedeme, trochu se zklamáním zjistíme, že to je „obyčejný“ expres s nápisem SHARQ. Ale co, hlavně, že budeme za 3 a půl hodiny v Taškentu.

DSC_0747.JPG

Na třetí pokus najdeme náš pátý vagón a tam se jdeme rozesadit. Na mojí sedačce zase sedí někdo cizí, tak jej vystěhujem, takže si pán sedá na svoje místo a jeho asi manželka demonstrativně stojí za naší sedačkou a asi čeká, že si pudu sednout jinam. Nepudu. Těsně před odjezdem projde vagónem policajt a hned za ním jdou dva průvodčí, kteří se marně snaží otevřít zamčená neotevřitelná okna. Ale tak některá otevřená jsou, takže trocha čerstvého vzduchu se k nám snad dostane. Ale vedro je tam přímo pekelné. Dokonce i místní se potí a to je pro nás docela novinka.

V Taškentu vystupujeme a míříme rovnou do metra. Romana s Marvinem vystupujou na Oybeku a jdou rovnou do té restaurace, kde jsme strávili první večer tady, zatímco my pokračujme až na bazar. Každý máme ještě nějakou tu maličkost, kterou si chceme koupit, ale na jednom se shodnem všichni – něco malýho k jídlu. Takže jako první zamíříme ke stánku s pečivem. My si s Pavlem dáme nějakou slanou taštičku, Jíťa s Abbíkem sladkou a já ještě než si stačím prvně kousnout, skoro spácham mezinárodní konflikt.

Přijde ke mně totiž paní a jestli si jí pamatuju. Ehm, ne? A ona hned jak je to možný, že nám přeci nedávno sháněla auta do hotelu. Ahaaaa, jasně. Tak si s ní chvilku povídáme, ona nás zpovídá, jak se nám tu líbilo, kde jsme všude byli. A pak se tak rozzáří, že určitě nejlepší na celým Uzbekistánu bylo jídlo. V tu chvíli my začneme vymýšlet, jak se z toho vykecat a neurazit. Jí asi stačí vidět naše nevěřícné pohledy, aby jí došlo, že její nadšení nesdílíme, takže se chvatně loučí, že musí jít pracovat.

Od pečiva jdeme nahoru k zelenině, tam se rozejdeme a jdeme shánět, co kdo potřebujeme. Je škoda, že jsme zaváhali s nákupem razítek na chleba, protože tady mají jen taková hodně ošklivá. Ale já jsem nakonec spokojená. Mám svoje 4 roličky toaleťáku a shánim ten airan. Kluci jdou hledat nevim co, ale na docela dlouho se nám ztratí. Tak na ně čekáme a čekáme a čekáme, až se konečně zase najdou.

Ještě zkusíme prolézt druhou půlku, kde mají oblečení a vyšívané přehozy a podobné serepetičky, ale všechno je to buď drahý, nebo ošklivý a nebo rovnou obojí, takže už nic nekoupíme, vrátíme se do metra a jedeme na Oybek. Tam trochu pobloudíme, než chytnem ten správný autobus, ze kterého nás paní průvodčí vyprovodí na správné zastávce a my už jen dojdeme kousek k restauraci, kde už se Romana s Marvinem cpou šašlikem. Přidáváme se k nim, ale jídlo si dává jen náš věčně hladový Pavel, my ostatní se zatím spokojíme jen s vodou.

DSC_0748.JPG

Máme před sebou 6 hodin tady, než půjdeme na letiště. Oni si tak vesele básní o pivu, tak si objednají nějaké místní, a pak sborově kverulují, že to je teplý a hnusný. K tomu si nás skoro nevšímá obsluha, když se snažíme objednat si, je to minimálně na dvakrát a ještě s otrávenym xichtem servírky. No jak jsme si malovali, jaký to tady bude skvělý poslední večer, tak jsme docela solidně otrávený a rozhodujeme se, že jdeme pryč. Zkoušíme na slečnu mávat, ta nás na oplátku ignoruje, tak se zvedáme, že půjdeme a stále žádná reakce. Tak třeba budem platit nahoře u baru. Jdeme tam a tam se taky tváří, že po nás žádný peníze nechtěj, protože si myslí, že jsme platili dole. Tady by vážně nebylo těžký odejít bez placení, jen nevíme, co bychom dělali s těma přebytečnýma šušníkama. Platíme 88 000 a dost litujeme, že tu je 10% příplatek za obsluhu, protože si ho ani v nejmenším nezaslouží.

Co se dá dělat, máme ještě 100 000 a spoustu času, takže se přesouváme směr francouzská restaurace, kde jsme snídali, ale nakonec zakotvíme v pizzerii hned vedle. Pečlivě to propočítáme, aby nám to vyšlo na šušeň přesně a dáme si dohromady 3 pizzy a dva džusy, co vážně někdy viděli ovoce. Takže nakonec je to vážně příjemné zakončení večera. Jen se na nás docela divně kouká zbytek osazenstva, když si tím džusem připíjíme.

V 11 zavírají, takže nás na to ve 3/4 přijdou decentně upozornit, donesou účet, my jim tam necháme téměř všechny naše zbylé finance a vydáváme se na noční procházku městem na letiště. Pořád je dost horko a s báglema už jsme dlouho nikam nešli. Míjíme dům s nápisem Tašken město přátelství a míru, přecházíme most a jsme zase u příletového terminálu. Ten je sice fajn, ale nám by se víc hodil ten odletový, který má být podle mapy někde tady poblíž.

A vzhledem k tomu, že tu spoustu lidí oblepuje zavazadla, tak to vypadá, že je blíž, než si myslíme. Ptáme se policajtů v budce a ti nás ujišťují, že jsme tu dobře a rovnou chtějí letenky. Tak chvilku hrabeme až najdeme jak pasy, tak letenky, projdeme první kontrolou a už se hrneme do schodů, pod kterými je zaparkovaná spousta vozíčků na zavazadla.

Nahoře si Romana nechává obalit svůj batoh do fólie, my se spokojíme s Pavlovou izolepou. Pak nacpem bágly do RTG a sami projdem rámem (kontrola č. 2) a čekáme, jestli nám budou kontrolovat i foťáky, jak nás strašil Honza, ale všechno je OK. Ani batohy nám nikdo nerozbaluje a nerozlepuje. Jdeme si sednout na lavičku a čekat na otevření přepážek. V televizi tu výjimečně běží i něco na co se dá koukat. Jakési přírodovědné pořady o netopýrech a chameleonech a já nevím, o čem všem ještě, protože u toho usínám.

Pavel zbystří, když otevřou naše přepážky, takže ještě vyplníme nové deklarace a můžeme jít k odbavení. Zkontrolovat pasy a letenky, zvážit bágly a nechat je naložit do letadla. (kontrola č. 3) Po ní jdeme utratit i zbylé drobné sumy za žvýkačky, sušený airan a karty, abychom se nenudili v Moskvě. Jdeme ke čtvrté kontrole, kde nás opět čeká RTG a k tomu kontrola starých a nových deklarací, Pavel plaší, že nemá tu novou, Jíťa zas tu starou, ale nakonec najdeme všichni všechno, co potřebujem. Úředník si nechá tu starou, kopii nové a můžeme jít k další kontrole. (č.5) Samozřejmě si vyberem toho nejpomalejšího úředníka kontrolujícího pasy, ale zatím nikam nespěcháme, tak je to jedno. Jsme v bezcelní zóně, kde chceme koupit uzbeckou vodku, ale nemají jí, takže smůla. Přemisťujeme se k bráně, kde se složíme na sedačky a pozorujeme, kterak stádo tvoří frontu. Kontrola č. 6 je tady nahoře. Po ní sejdeme po schodech, které evidentně slouží jako kuřárna, takže honem pryč ke kontrole č. 7. Boha jeho, jsme ve státě o jehož existenci nemají v půlce světa ani ponětí a v tý druhý půlce ani netuší, že tu maj letiště a oni tu mají miliardu kontrol, než vás nechají odjet pryč.

Autobus docela dlouho stojí na místě, než nás konečně odveze k téměř plnému letadlu. Tady zaujmeme svá místa, dostanem bonbón, aby nám nezaléhaly uši a už jedem na runway. Vzlet ještě zaregistruji a díky své pozici u okna vidím Taškent z vrchu. Nebo spíš velkou černou plochu občas s nějakou řádkou světel. Hned potom usínám a ani ten bonbon nestihnu dojíst. Budím se až ve chvíli, kdy Pavel s Jíťou snídají. Dávám si tedy taky jídlo a po něm pokračuju v lehce přerušovaném spánku a ve chvílích bdění se kochám východem slunce.

DSC_9369.jpg

Po pár hodinách letu hladce přistáváme v Moskvě, všichni tleskají a hned se začnou zase srocovat v uličce. Ach jo. Když na nás přijde řada, projdeme tunelem do haly, kde jsme minule čekali, až nám vrátí pasy a čekáme, jak to bude tentokrát. Už jsme psychicky připravení na ledacos, takže rovnou odevzdáme pasy a letenky a jdeme s ostatními Čechy a Slováky čekat na lavičky. Abbík se chce nasnídat, ale překazí mu to chlapeček zvracející do odpadkového koše a taky právě příchozí stevardka, co zavelí, že máme jít s ní. Na dvakrát se nacpem do výtahu a už čekáme u prosklených dveří, až pro nás přijede auto. Asi pátej tranzit, co jede kolem je náš.

Ti druzí, co mluví stejným jazykem, jako my, se hrozně diví, co jsme v tom Uzbekistánu dělali a proč má někdo psychicky zdravej potřebu jezdit do takový země. Oni tam jeli pracovat a my jsme za naprostý magory. Nicméně na rozdíl od nich, my už tam znova nemusíme! (Jak jim samozřejmě neopomie škodolibě zdůraznit.) Pak už se s námi nebaví. Skládáme se do auta, které je jako dělané na náš počet a to nás vyhazuje opět u naší známé haly, kde si rovnou jdeme sednout pod náš oblíbený golfový plakát. A tady čekáme velice dlouho. Ještěže jsme si koupili ty karty.

Když už začneme trochu stresovat, že je nejvyšší čas letět, přijde paní s pasama a letenkama a snaží se nás nějak identifikovat podle fotek. Pak mi vrazí druhou půlku pasů a letenek a pokračuje v rozdělování. Nakonec to nechá na nás a vede nás po schodech nahoru k odletu. Palubní vstupenku máme každej uplně jinam a trochu nás mate přítomnost písmen E a F, protože jsme čekali, že poletíme zase tím malým chrastítkem, ale tak snad tady ví, co dělaj.

Čekáme v odletové hale, kde není v podstatě vůbec nic, takže se zaparkujeme ke sloupu u přepážky a čekáme tam, až nás pustí do letadla. (Rusko nebo Uzbekistán, čeká se všude a na všecko je spousta času.) Odbavovací paní už je přítomná a my jdeme na řadu jako první. Dole už čeká autobus a čeká tam dlouho, než se konečně najdou poslední dva opozdilci. Pak nám zase udělají vyhlídkovou jízdu po letišti, než zaparkujeme pod našim letadlem. Je to náš známý Bombardier, takže dvě sedačky na každé straně. Ptám se proto stevardky, co má znamenat to moje 9 E a ona na mě, že si na tu sedačku mám sednout. Ať koukam, jak koukam, nic takového tu nikde není, takže si to přeložíme, jakože si máme sednout, kam chceme. Tím pádem s Pavlem obsadíme první volnou dvojsedačku.

DSC_9378.jpg

Zbytek letadla se zaplní za chviličku a jsme připraveni k odletu. Loučíme se s Moskvou, pozorujeme, co je pod námi a kolem nás, fotíme. Jinak je to pět propitý a projezený let, jako když jsme letěli sem. Nad Tatrama začínáme sestupovat na přistání a my se kocháme naší krásnou lesnatou a zelenou krajinou.

Přistáváme v Brně, tady se nijak nenamáhají s nějakým autobusem, jednoduše nás pěšky odnavigují do haly, kde nás čeká jediná kontrola. A nebyla bych to já, aby nebyl alespoň nějaký problém. „Stod? Co to je? Kde to je?“ „Město! U Plzně.“ „Jo v Plzni.“ Achjo, jasně, v Plzni. Než já vysvětlim, jak to je se zeměpisem plzeňského kraje, tak už ostatní mají svoje batohy a jsou připravení k odchodu. Podle rozlepených izolep a fólie je jasné, že nám ty batohy někdo rozbaloval a prohlížel, ale zdá se, že máme všechno a zároveň nás nezavřeli, takže všechno v pohodě. Jen Abbík zjistí, že při čištění zubů nechal na záchodě brejle, tak jde někoho ukecat, ať ho pustí zpátky do toho příletového prostoru. My mezi tím koupíme lístky na MHD a jdeme čekat na bus. Ten jede v půl, takže ještě stihneme nějaké cizince poradit, kde koupit lístky.

DSC_9379.jpg

O pár minut později vystupujeme u nádraží, koupíme společný lístek a Abbík s Pavlem se rozhodnou, že vyrazí pro nějaké jídelní zásoby. Já jakožto znalá Brna s nimi jdu jako navigátor do Vaňkovky, kde koupíme spoustu rohlíků (Uzbecký chleba je fajn, ale rohlík, je rohlík), nějaký ten salám a hlavně se konečně dočkali toho českého piva.

Vracíme se na nádraží a čekáme na nástupišti, kde si rovnou otevřeme i to pivo, abychom si mohli připít na další šťastné cesty a návraty domů, až přijede vlak, který je narvaný k prasknutí. Naštěstí je to nějaký mezinárodní rychlík, takže má v uličce sklopné sedačky, na které se složíme a jen musíme občas uhýbat vozíku s občerstvením. A hlavně je v něm příjemný chládek. Jen jak je zvykem Českých drah, máme zpoždění. Vezmeme – li v úvahu, že jsme na cestě už víc, než 24 hodin, je docela komické, že největší zpoždění máme jen díky vlaku Brno – Praha. Když nám to průvodčí oznamuje, Abbík jí jen s úsměvem odpoví, že mít 20 minut zpoždění při cestě ze Samarkandu do Prahy, je celkem v pohodě. Chudinka to asi moc nechápe.

Konečně vystupujeme v Praze, loučíme se s Romanou a my si jdeme ještě přerozdělit naše nákupy. Pavel někde v lékárně, nebo kde sežene sáčky, do kterých můžeme přesypat naše čaje. Asi na nás musel být zajímavý pohled, jak sedíme uprostřed nádražní haly a přesypáváme podivné sušené věci do menších sáčků. Ale policie o nás zájem nejevila, jen Marvin radši odešel na nákup a domů vařit večeři, asi se za nás styděl. Máme rozděleno, loučíme se a každý se rozjíždíme svým směrem. Naše šílená uzbecká dovolená právě skončila.

Autor: Klára Kutačová | pondělí 8.10.2012 19:20 | karma článku: 13.89 | přečteno: 1166x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Cestování

Klára Žejdlová

Italské Velikonoce? V mých vzpomínkách to jsou přátelé, rodina…a obžerství

I když to obžerství bylo prokládané dlouhými procházkami. Aby nám vytrávilo. A abychom nasbírali ingredience pro další vaření...

27.3.2024 v 14:48 | Karma článku: 19.26 | Přečteno: 435 | Diskuse

Miroslav Semecký

Nacházíte ve Španělsku? Používáte aplikaci Telegram? Zpozorněte!

Oblíbená komunikační aplikace ve Španělsku končí. Bude vypnuta (zablokován přístup) v řádu několika následujících hodin. Soudce Národního soudu Santiago Pedraz vydal rozhodnutí, ve kterém nařizuje mob..

23.3.2024 v 17:51 | Karma článku: 17.12 | Přečteno: 581 | Diskuse

Jan Vaverka

Bolívie - 6. díl: Den v La Pazu

La Paz je město jako žádné jiné. Dvoumilionová aglomerace sahající až nad 4000 metrů nad moře, ulice jsou strmé, propojené lanovkami, a kolem obrovská kulturní a sociální diverzita.

22.3.2024 v 8:20 | Karma článku: 16.35 | Přečteno: 231 | Diskuse

Aleš Gill

Střípky z KLDR - Díl 26. - Návrat do paralelního vesmíru

Jsou to téměř dva roky od mého posledního článku o KLDR, a téměř tři roky od mé druhé cesty za nejželeznější oponu, jakou si lze představit. A protože informací z KLDR je kvůli uzavřené hranici málo, mohli bychom se tam vrátit.

19.3.2024 v 8:52 | Karma článku: 16.04 | Přečteno: 474 | Diskuse

Libor O. Novotný

Víkend na bitevním poli ve Waterloo

Chcete důkladně pochopit politické a společenské souvislosti, které vedly k porážce Napoleona, případně se vžít do bojů rozhodující bitvy u Waterloo? Památník bitvy na jejím původním místě vám to umožní.

18.3.2024 v 15:00 | Karma článku: 13.22 | Přečteno: 207 | Diskuse
Počet článků 283 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1083

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...