Hydrofob v zemi Vikingů aneb NORSKO 2013 - III.

Rychlá loď - nejlepší, nejlevnější a nejrychlejší způsob, jak se dostat z Bergenu do Stavangeru a při tom vidět krásu fjordů. Pokud ovšem neleje jako z konve. Ale co jiného čekat v pátek třináctého.

První noc v plný místnosti pro 32 lidí nebyla z nejpříjemnějších. Do 1 do noci se neustále někdo coural dovnitř a některé skupinky moc neřešili, že se tu lidi pokouší spát a řvali na sebe přes celou místnost a od 5 od rána zas další začínali vstávat a počínali si dost podobně. Zbožňuju ohleduplný lidi. Sice uznávam, že člověk nemůže čekat, že v podobný kobce bude uplnej klid, ale proč se o to aspoň maximálně nesnažit?

Oficiálně vstávam v 7, i když poslední dvě hodiny už jsem byla vzůru, koukala do stropu a přemejšlela o blbostech. Použitý povlečení uklízim do k tomu určenejch pytlů (připadam si tu vážně jak v nemocnici), poberu věci, který jsem si včera připravila k východu a jdu vyrábět snídani. Čaj se sypací smetanou je jasnej a k tomu instantní ovesná kaše, co si vezu s sebou. Když se do ní přidá cukr, dá se to i jíst. Sedat si s tim do jídelny nemá na těch pár minut cenu, takže si dřepnu na schody ke kuchyni, vzhledem k tomu, že tu nikdo neni, tak to nebude nikoho pobuřovat.

Po snídani dle pokynů vylepenejch po celý kuchyni umeju nádobí, přerovnam věci v batohu tak, aby se co nejlíp nosil a chystam se k odchodu. Včera bylo krásně, tak předpokládam, že to dneska bude dost podobný, takže softshelku balim taky a chystam se vyrazit zas jen v mikině. Dole hledam schránku, kam se odkládají karty od pokoje, když ještě neni otevřená recepce a překvapí mě, když mezi tim z venku přijde chlapík s deštníkem. Trochu mě to znejistí, ale snad to nebude tak zlý. Otvíram dveře ven a mam pocit, že sem se právě ocitla pod vodopádem. Tohle neni zlý, to je tak tisíckrát horší. Couvam zpátky do chodby, znova rozhrabu celej bágl, abych našla bundu, zanadávam si, že sem nechala doma kapucu, hodim pláštěnku na batoh a přes hlavu aspoň šátek a sem ráda, že ten přístav je odsud tak 200 metrů.

V rychlosti přeběhnu silnici a s radostí uvítam, že i takhle brzo ráno už má Norled otevřenou čekárnu, kde se choulí spoustu lidí a synchronizovaně klepou kosu. Evidentně nejsem sama, kdo naprosto nečekal a asi i trochu podcenil tak rychlou a velkou změnu počasí. V 7:40 ovšem vypukne davová panika a všichni se nahrnou na déšť, aby se dostali na loď jako první. Když už jsem uvnitř jako jedna z posledních a venku se začínají hemžit lidi v námořnických uniformách, tak se taky přesunu. „Je tohle autobus do Stavangeru?“ ptá se mě slečna vedle. Eh, co? Než se vzpamatuju, tak se mi omlouvá, že samozřejmě myslela vlak. Nakonec jí to odkejvu a v zájmu zabránění mořský nemoci se sama sobě snažim vsugerovat, že to je opravdu autobus a jenom má místo volantu kormidlo.

Přecházíme po můstku dovnitř, nějakej chlapík v uniformě mi cpe k puse diktafon, já jemu zas svojí jízdenku, kteoru nechce. Chvíli na sebe oba zmateně koukáme, než se nám podaří najít řeč, kterou oba aspoň trochu ovládáme a on my vysvětlí, že mam jen říct jméno a kam jedu. Okey, zajmavej systém. Uvnitř si vyberu místo u levého okna, ze kterého snad bude vidět cestou pobřeží a rozhlížím se kolem. To, co venku vypadalo jako obrovská skupina lidí se tak dokonale rozptýlilo po prostoru, že loď vypadá pořád jako prázdná. A ani se nehoupe. Ale zas jsme pořád ještě v přístavu, uvidíme, až se rozjede.

Kapitán startuje motory a spolu s další lodí opouštíme přístav. Na obrazovce běží bezpečnostní video, který sleduju velmi pozorně. Nouzový signál je 7 krátkých a jeden dlouhej zvuk, vesty máme pod sedačkou, nouzový východy jsou ty, kterejma sme přišli. O člunech nic. Nic?! Bezpečnost končí, začínaj reklamy. Jdu se podívat z předního okna, jestli neuvidim něco víc, než z toho zacákaného bočního. Vidim. Proud vody, kterej po něm teče a přes něj se nedá skoro ani rozlišit lano hned za oknem. Paráda. Voda z dola, voda z hora.  Stujte při mě všichni severský bohové ať tohle přežiju, protože už teď jsem zralá umřít. Jediný pozitivum je, že se to pořád nehoupe, takže když nekoukam na vodu kolem, můžu si pořád vsugerovávat, že sedim v autobusu. A to pěkně rychlym. Ten název speed boat nemaj tyhle plechový věci jen tak.

Podle počasí, co běží na obrazovce neni moc naděje, že se to, co se děje venku zlepší, takže za druhou zastávkou, kde přiberem pár lidí, zalehnu přes sedačky a rozhodnu se kus cesty zaspat, stejně je kolem prd vidět, takže o nic nepřijdu. Když se probudím, je už venku mnohem líp. Hurá. Ale zase se začínáme houpat, asi proto, že jsem na tom jedinám úseku cesty, co nevede mezi ostrovama, ale na otevřenym moři. Je to sice jen pár kilometrů, ale k tomu, aby mi začlo být špatně to stačí. A když nás k tomu ještě mine obrovitý monstrum, co vytváří snad dvoumetrový vlny, zahlásí kapitán, ať se pevně držíme, že teď to bude trochu házet. Zpomalujem a překonáváme terénní nerovnosti. Loď už se poměrně zaplnila, a když se rozhlídnu, tak sem asi jediná, komu se to nelíbí. Místní populace je skutečně odolná.

Konečně po 4 a půl hodinách kotvíme ve Stavangeru. K východu se nahrnu co nejrychleji to jde, ukážu lístek a ISIC a konečně jsem na pevný zemi. I tak mam pocit, že se se mnou houpe celej přístav. Sedam na lavičku a snažim se aklimatizovat na suchozemské podmínky. Na uklidnění nervů a i na hlad si dam čokoládu, napíšu Jannimu, že jsem ve Stavangeru a v kolik mam dorazit, a pak se vydávám na průzkum města.

Opět mam stejný problém jako v Bergenu – nemam žádný plán(ek). Takže priorita číslo jedna je nějakej sehnat a ihned se pouštim do realizace, když přepadnu dva Japonce, kteří se nad jedním dohadují a zjišťuju, kde ho sehnali. V hotelu na druhý straně města. No výborný. Ale aspoň mi poradí kudy mam jít, abych našla informační centrum. Děkuji mnohokráte a vyrážim udaným směrem. Bohužel se mi nepodaří najít hned první odbočku, o které mluvili, ale nakonec u nějakého kostela najdu plán města ve velkém provedení. Ovšem přede mnou ho už našel i nějakej vandal, takže je dost problém z něj cokoliv zjistit - krom přezdívky toho blbce, co ho pomaloval.

Nakonec se rozhodnu pro osvědčenou metodu pokus omyl. Vyrážim skrz Hospitalgata, čistě proto, že je mi sympatická názvem a ta mě nakonec skutečně dovede kousek od informačního centra, byť do teď nechápu, proč na něm byl nápis BANK. Uvnitř si vezmu průvodce Stavangerem, jen si nevšimnu, že místo anglickýho si beru vydání v Norštině, ale co, hlavně, že je vevnitř mapka. Trochu se zorientuju, kde jsem a co je tu kolem k vidění a už mířim ke kostelu ze 14. století, ktrý je v těsném sousedství. Bohužel se nedá jít dovnitř, tak jen chvilku zastavim v parku pod nim. Koukam, jak tu lidi krmí racky, prohlídnu s výstavu fotek z Afriky a pokračuju kolem jezírka s fontánkou dál do přístavu.

Z toho odbočím nahoru na kopec, kde je podle plánku rozhledna, a když se dobře rozhlédnu, tak vykukuje mezi barákama, takže mířím k ní. Je to věž, která ovšem není přístupná a rozhled je možný jen z plácku kolem. Prohlédnu si loď o výšce 10ti patrovýho baráku z výšky a jdu dál k Oil muzeu před kterým je vybudované dětské hřiště ze starých součástí ropných plošin, ropovodů a dalších věcí, co mají něco společnýho s těžbou. A všechno je to v pestrých barvách. Tady se chvíli zdržim, kus těžní věže použiju jako stativ a jdu si udělat pár fotek se záchranym kruhem, kterej tu buď odhodil nějakej vandala nebo tu zůstal po záchranný akci. (Ale to by ho záchranáři asi spíš vrátili na místo.)

Pořád mam spoustu času a jsem vlastně tam, kde jsem začala. Tentokrát zamířím na druhou stranu a netuším, co tam najdu, ale zatím to vypadá, že tady jsou zajmavé věci skoro na každém kroku. Stavanger je pěkné místo. Takové klidné, upravené, barevné, udržované. Líbí se mi tu.

Před dalším kostelem mi přijde SMSka z Bohnickýho maratonu, že jsem ho vyhrála. V tu chvíli skáču radostí tak do výšky kostelní věže, a pak začnu shánět někoho, kdo by za mě šel na vyhlášení převzít cenu. Nakonec to padne na babičku, snad si to tam trochu užije.

Šťastná jak blecha jdu hledat autobus k Jannimu, ale nějak se mi nepodaří dobrat toho, jaký to má být, takže nakonec po telefonické konzultaci s ním volím variantu taxík. Stojí to teda nekřesťanský prachy, ale jinak bych tam asi bloudila dodnes.

Jsem na správné adrese, Janni mě vítá u sebe doma, Házim si věci do velkýho pokoje, kterej teď budu mít 3 dny pro sebe. Líbí se mi, že tady mají ložnice úzká a dlouhá okna, místo těch výkladních skříní co máme my. Jdu si pokecat s panem domácím, který se rovnou pouští do přípravy večeře. Mušle na česneku a krabí klepítka. No potěš koště, jestli tohle zvládnu sníst. Nakonec mě překvapí, že to je na chuť vážně dobrý. Zvlášť ten krab, ale i ty mušle, když si člověk zvykne na to, že to je strašně gumový a děsně to smrdí.

Večeře přiláká z terasy i druhou obyvatelku – černou kočku. Takže pátek 13. a černá kočka k tomu? Ještěže už je večer. Číča s chutí žere jak kraba, tak mušle a nakonec se ode mně nechá milostivě hladit, zatímco si s Jannim povídáme o rozdílech mezi ČR a Norskem. Díky tomu, že byl nějakou dobu v Praze, tak má docela představu, jak to u nás vypadá, pak proberem platy a pracovní příležitosti u nás a tady (maj tu málo zdravotníků, takže je poměrně velká šance, že bych tu po škole mohla sehnat práci),poslechnem si oblíbenou muziku. What the foxs says mi v hlavě zní ještě teďka, je to fakt příšerný!

Nakonec se docela brzo odeberu spát. Peřina s Garfieldem mě docela pobaví a jen doufam, že místní Garfieldice nebude chtít jít spát se mnou. A potvrzuju si tu svítící teorii. Po návštěvě koupelny a WC vždycky automaticky zhasnu, zatímco Janni nechává neustále rozsvíceno jak tam, tak v předsíni, a když se v noci probudím a kouknu ven z okna, tak 99% domů svítí. Minimálně na zápraží, ale většina z nich i v kuchyních, nejspíš předsíních a koupelnách, netušim, kam ty další malinký okýnka vedou.