Skandinávské bloudění - Den Bla Planet

Neboli Modrá planeta - nové kodaňské akvárium, které je podle průvodce zbudováno ve tvaru tornáda, což předpokládám, že bude vypadat hodně zajímavě nejen z venku.

Z Vlaku z Malmö vystupuji na zastávce letiště Kodaň a okamžitě je zlikvidována moje domněnka, že to letiště bude ještě kus od ní. Jsem v podstatě přímo u odletové haly, a protože je půl minuty do pořádný průtrže, rovnou se jdu do té haly schovat a hledat nějaký plánek, který by mě navedl k akváriu. Moje věštěcké schopnosti se ukážou jako pravdivé, když se za mnou sotva zavřou dveře a už leje, jako dneska za celý den ještě nelilo.

Nacházím se v obrovském terminálu, který je plný lidí a nikde nic, co by mi aspoň naznačilo, jak z tama ven. Paráda. Takže si projdu celé letiště, zavrhuju informace po telefonu (na zdi je pověšený telefon a u něj cedule, že jej máte zvednout a vyčkat na spojení s pracovníkem informací, který vám poradí)  a snažím se najít nějakou budku, kde by seděla skutečná lidská bytost a ideálně s plánem města v kapse. Tu najdu uplně na druhé straně letiště, nicméně tato část se pro moje potřeby projeví jako nejideálnější.

Ptám se paní u přepážky na cestu, ta hned sahne do obrovské kupy papíru, vytáhne jeden a podává mi ho s tím, že ten plán, který je na něm nakreslený začíná tamhle u těch dveří. Paráda. Mimo to, že je to fakt kousek (a ve chvíli, kdy se dostanu z letiště už je to dokonce i vidět), tak je ještě jako bonus na tom plánku 10% sleva. Asi za zájem. Nicméně já se ještě chvíli zastavím na pokochání se kašnou v podobě odkvetlé pampelišky.

Potom už je to jen cesta podél hlavní silnice přes kruhový objezd a podél vody z jedné strany a silnice z druhé až k parkovišti před akváriem. Ale i po téhle "nudné" cestě se dá zahlídnout pár zajímavých věcí - třeba autobusovou zastávku, která mi připadá jako rozbitej hrnek na kakao...

Původní plán, že v tornádu budu ve 14:00, nevyšel, jsem tu ve 14:10 a co jsem předem nějak zapomněla započítat byla půlhodinová fronta na vstup, která se tvořila ve vstupním koridoru lemovaném vodními nádržemi (POZOR, nespadněte tam.) A protože se dovnitř chce dostat čim dál víc lidí a ven skoro nikdo, začínam si řikat, že vevnitř bude krom rybiček v akvárku zprostředkován i pocit rybičky v konzervě.

Konečně se dostanu k pokladně, předkládám mapu se slevou a platím 144 DKK. Slečna pokladní mi podává mapku a přeje příjemný zážitek. Tak tam ještě chvíli stojím, čekám, ona na mě hledí, co ještě chci... "Lístek?" Kliká na tisk a podává mi kartičku k turniketu. Píp - nic. Píp - nic. Píp - jsem vpuštěna těsně před zásahem ostrahy.

Začátek prohlídky akvária je uprostřed víru, kde je orientační plán a z něho vedou tři trasy. Chladné vody, tropické vody a oceán. Jednotlivá akvária jsou číslovaná, a aby se k nim člověk dostal, musí se nechat unášet proudem davu. Potom je šance na pár vteřin zahlídnout rybičku, pokud je nezajímavá. Pokud je zajímavá, jste vytlačeni z pozorovatelny podstatně rychleji. A hele, štika! Tim moje rybí znalost ovšem končí, takže jsem ráda za něco málo moudrého textu po zdech a počítačové obrazovky s informacemi k jednotlivým živočichům. K tomu jsou tu zřízena interaktivní stanoviště pro děti všeho věku.

V sekci chladné vody je otevřená vodní nádrž, kde je možnost osahat si hvězdice, kraby, mušle a všelijaké to vodní rostlinstvo. Všude jsou cedulky, že živočichy lidi nemají vyndavat nad hladinu, což neomylně dodržujou děti a dospělí ve snaze mít co nejlepší selfíčko jsou pomalu schopný si ta nebohá zvířata třeba položit na hlavu, takže paní, která to tam má na starost se otáčí jak turbína a při tom okřikuje ty neposlušný. Párkrát si taky šťouchnu do hvězdice, zamotam se do mořský řasy a pokračuju dál. Přes občerstvení se dá vyjít ven, kde se zas děti učí chytat ryby na klacek se špagátem. Nejdřív v kádích a potom i rovnou z moře.

V tropické části je skutečně teplo a velice vlhko, je tu totiž vybudovaný skleník, kde jsou tropické rostliny, zpívají tu ptáci a poletují motýli. A pod nimi jsou rybičky, ke kterým samozřejmě můžete i sejít a pozorovat je přes sklo, jak se prohánějí pod vodou. Paráda.

Oceánská část je největší a jako největší lákadlo uvádějí podvodní tunel, na který se těšim, jak malý dítě. Jako první ovšem vidim opět pár malých akvárek. V jednom z nich se zrovna krmí rybičky, takže je u něj největší nával. Na zdi vysoko nad hlavou promítají vlnění vody a za jakousi černou budkou slyším hlasy z mikrofonu a smích rozsáhlého davu. Přecházím tedy tam a nacházím obrovské akvárium, kde se prohánějí žraloci, rejnoci a jiná havěť a před ním vedou tři mladé slečny výklad. Bohužel jen v Dánštině, ale lidi jsou mrtví smíchy. Ona už jen ta občasná gestikulace mě posílá do kolen, takže je chvíli poslouchám, i když jim absolutně nerozumim, než se propletu slalomem utvořeným lidskou drobotinou a konečně se probojuju až k tunelu. Ten je úzký, krátký a velice plný. Podél "zdí" se totiž dá sedět, čehož lidé hojně využívají. Jediné místo, kde se lidi střídají je u zaseklé ryby, se kterou se všichni fotí. No jo, taky tý davový psychoze neodolam, vzhledem k tomu, že moje další fotka s rybou bude v neoprenu a masce... A mám pocit, že většina z procházejících si vůbec nevšimla, že je průhledná i podlaha (narozdíl ode mně asociála, co v davu klopí oči a snaží se rychle zmizet). Aby taky jo, když se nám nad hlavou proháněj rejnoci. Jsem na jednu stranu strašně nadšená a na druhou si řikam, že se fakt musim začít potápět, protože to nebude tak strašnej masakr. Odcházím průchodem pod obřím stříbřitým planktonem, co visí ze stropu.

A protože jsem zvědavá jak opice, jdu se podívat i do dětské části, kde je nějaká výtvarná dílna. Prcci si tam buď můžou vymalovat nějakou rybičku na papíře nebo si vzít jednu sádrovou (a počmárat si jí dle libosti). A místo koberce je tam vyrobená ryba z nevim čeho. Tím moje prohlídka akvária končí. A protože z žádného hradu ani jiné masově navštěvované zajímavosti se nedá odejít bez toho, aby člověk prošel obchodem se suvenýry, procházím jím i já. Nicméně odolám a nekoupím si tu obří růžovou rybu, jako si vybrečela holčička přede mnou. Asi proto, že já si musim takový věci kupovat sama a to, co stála, dam radši za rybu na talíři.

Pohled na hodinky mě upozorní, že jsem skončila o tři hodiny dřív, než byl plán, ale momentálně mě to zrovna netankuje. Jen vymýšlím, co budu dělat večer, až si trochu odpočinu a tím, že noční procházka po městě to jistí. Vracím se k letišti a chytám vlak, který má za minutu odjíždět. Naštěstí mě v něm napadne zeptat se, jestli jede vážně tím pravím směrem. nejede. Takže výběh po schodech nahoru a zas dolů a naskočit do správné housenky.

Z nádraží se přesunuju do hostelu, kde se zaregistruju, nafasuju účtenku na pokoj č. 5, postel č. 5 a kód ke vstupním dveřím. Jdu si do sklepa pro věci a vyplížím se s nimi do prvního patra, kde je "můj" 22 lůžkový pokoj. Plno tu zatím neni, ale to neznamená, že moje postel není obsazená. No co se dá dělat, tu slečnu teď budit nebudu. Místo toho si jdu uvařit dolů do obří kuchyně, která je ovšem vybavená tak pro 4 lidi. Možná i pro míň, vzhledem k tomu, že jsme tu 3 a už je problém najít hrnec. Ale nějak se s tím poperem (mezi sebou naštěstí ne), prohodíme pár slov, najíme se a já jdu zjistit, jestli už mám volné lože.

Mam, ale slečna tam neni, abych se s ní domluvila, co a jak. Přemýšlím, zda jí budu vyhánět, nebo ne. Předpokládám, že má dolní postel a jen se spletla. Po tom, co si na tu spodní sednu, usoudim, že se nespletla, ale jednoduše na ní spát nechtěla, protože tam krom toho, že je matrace naprosto nechutně špinavá (tady bych si erární prádlo nepučila, ani kdyby mi za to platili oni), tak je taky měkká a proležená, že se rázem ocitam skoro na podlaze, za hlasitého smíchu protiležícího kluka. Okey, takže až slečna přijde, tak si to budem muset vysvětlit. Zatim si aspoň nacpu věci do skříňky, vezmu si foťák a stativ a vyrážím na večerní procházku.

Směr nádraží, Tivoli, ze kterého se v pravidelných intervalech ozývá zběsilý jekot, radnice a socha Andersena. Ta je v těsném obležení Asijců, takže jí skoro bez zájmu míjím a pokračuju dál k vodě. Tam se otočím ze směru, ze kterého jsem přišla a zjistím, že mě pronásleduje obří černej mrak. Tim pádem se urychleně přesouvám zpátky do hostelu, než mi z nebe za krk napadá další podobně urychlená voda, protože rychlostní závod s ní bych zajisté prohrála.

Zastavuju jen v Lidlu, kde si koupím svačinu na zítřek, a když spadnou první kapky, jsem už bezpečně v hotelu a pod řízeným vodotryskem, který místní asi nazývají sprchou. (K dokonalosti jí chybí to, že voda nepadá z hlavice, ale teče přímo z baterie podél trubky.) V pokoji se konečně dočkám té slečny - je zelená, teče jí z nosu a vůbec vypadá, že brzo umře, takže jí odsouhlasím, že si tu mojí postel může nechat, stejně je to teď tak akorát líhniště bacilů. Jen mi ukazuje svůj lístek, že má postel č. 6, což je skutečně ta spodní proležená hrůza. Muj humanismus mě jednou asi zabije...

A protože na posteli se chystám trávit co nejměně času, jdu nejdřív do kuchyně namazat housky na zítra. Najednou je tam kolem 30ti lidí, takže jediná volná pracovní plocha je parapet. Využívám ho. Zbylé jídlo označím svojí oblíbenou látkovou náplastí s datem, číslem pokoje a lůžka a nacpu do přeplněné lednice. Třeba to tam ještě zítra najdu. Stále je na spaní brzo, venkovní zahrádka je plná a jediné volné místo na sezení je na gauči v patře, kam je aspoň slyšet kytara z venku. Bohužel tu ovšem silně zavání jedna z toalet, ke které jsou zřejmě uklízečky líné dojít, takže vypadá značně neuklizeně. Na druhé straně chodby je pak hygienické zázemí mnohem vyšší kvality a čistoty. Tímto na mě moje ubytování činí značně rozporuplný dojem a po Uzbecké Nurátě, kde nás žral hmyz zaživa, je to to nejhorší ubytování, které jsem zatím na cestách využila.

Výsledný dojem nezlepší ani fakt, že mě o půlnoci někdo tahá za nohu, že to neni moje postel. "Já vim, je její, ale ona je nemocná, tak jsme se vyměnily."

"Ta postel neni její, její je desítka." upozorňuje nás recepční, za kterým stojí chlap a dožaduje se svojí postele. Luisa nade mnou se ptá, kterou tu postel teda ten pán chce, a kdo se má stěhovat. Pán poklepe na horní postel (č. 5), že chce tu. Okey, takže Luisa má jít na 10, která je uhlopříčně naproti a já mam prej zůstat, prostě jak u blbejch. "A můžu si tu aspoň nechat věci?" ptá se Luisa. Ne, musí i s věcma! Pan recepční zavelí a v doprovodu chlapa, co se tak vehementně domáhal lože odejde. No výborný. Tak se s polomrtvou Luisou domluvíme, že se teda budu stěhovat já. Jsem odolná, zdravá... Takže vyklízím skříňku, ona si nechává tu svojí 6 a stěhuje se umřít do spodní postele. Jdu na recepci s tím, že ona má 6, já 5 a jsme snad dospělý lidi, tak jsme se rozumně domluvily, že jí se líp leží nahoře, když je marod, takže fakt nechápu, co se děje. Recepční mi s vážnou tváří vysvětlí, že Luisa určitě tu 6 vylovila někde z koše, protože jí strašně chtěla. Okey... Možná by bylo jednodušší přiznat, že omylem dali dvěma lidem stejný číslo, než rozvíjet takovýhle konspirační teorie. No nic, jdu spát.

Za dvě hodiny nás opět budí recepční a ten chlap, že už jsme otravný, že pán chtěl tu 6! Tak to fakt nechápu, proč ukazoval na 5, říkal, že chce tuhle postel, a proč nutili stěhovat Luisu a ne mě. Jsme obě dost naštvaný a opět se stěhujem, vyklízíme skříňky, protože pán tu svojí prostě musí mít prázdnou, aby si pak hodil polštář a deku na svojí postel a spokojeně se díval na svojí prázdnou skříňku a oznámil mi, že už se mu tejden někdo snaží ukrást JEHO POSTEL, za kterou si ON PLATÍ! Myslím si něco o pitomcích a nejhorší posteli v hostelu a usínam...