Chápu, že finanční stránka cesty je pro hodně lidí poměrně zásadním ukazatelem. Pro mě taky, když nemám ani na letenku do onoho místa, těžko bych měla na to, abych tam nějakou dobu přežila.
Pakliže tam nejlevnější ubytování stojí na noc tolik, kolik beru jako měsíční plat, zřejmě se tam taky hned nepohrnu. Je logické, že člověk, který má například zájem o letenku do stejného místa, kde jsem byla, se zeptá na cenu. Pro představu, jestli by na to měl, nebo ne. O tom psát nechci. Chci psát o svém prvním setkání s novinkou: Cena jako ukazatel kvality prožité dovolené.
Právě jsem se vrátila z další cesty, plná zážitků a naprosto bezbřehého nadšení, které ovšem poměrně rychle zchladily otázky některých lidí kolem. "Jak ses měla?" Nadechuju se, že řeknu, co všechno skvělého jsem zažila, dostanu se maximálně k: "Báječně, třeba jsem...". "Jo, no jo, ale kolik tě to stálo?" Vydechuju. Zkouším udělat nějaký rychlý propočet, plácnu částku, která by +/- mohla odpovídat a jako reakce se mi dostává: "Jenom? To asi za moc nestálo, co?" Následuje soucitný pohled. Přiznávám, že na to už nemám moc co odpovědět. Kolik tisíc značí kvalitu? Je to tisíc na den, nebo to musí být dva? Existuje nějaká tabulka na základě příjmů a výdajů, která ukazuje, jak moc si to člověk užil?
Přiznávám, že cestuju co nejvíc nízkonákladově, čistě z toho důvodu, že nemám na rozhazování. Ano, radši poletím uprostřed noci (protože to stojí i o pár tisíc míň) a zaplatím si bydlení v pokoji s dalšími 20 lidmi a nějakým tím hmyzím obyvatelstvem (doma se pak odbleším), abych mohla na zajímavém místě strávit o pár dní víc, než abych se týden válela v pětihvězdičkovém hotelu. Tenhle přístup není pro každého, to se dá snadno pochopit.
Při příštím rozhovoru tedy cenu trochu nadasdím a hele. "Fakt jo? To muselo bejt skvělý!" Tazatel se nad mojí odpovědí rozzáří, já se rozzářím v očekávání, že už se třeba dostaneme k tomu, co zajímavého jsem viděla. A ono prd: "No jo, ale kde na to bereš?!" Začne si mě prohlížet, jestli jsem třeba nebyla minulej tejden ve zprávách, jako hledaná osoba, co přepadla 3 banky a dvě pošty a já si v tu chvíli rovnou říkám, že jsem měla být zticha. "No kde? V práci přece." A rázem tu máme vtípky na téma, kde asi tak pracuju. Perlovka celkem vede. Ha ha ha.
Ve finále to ještě bývá završeno dotazem, proč nejezdim s cestovkou, jako NORMÁLNÍ lidi? Snažím se to pořád dokola vysvětlovat. Že jsem schopná si všechny věci, které zařizuje cestovka, zařídit sama. Nejsem závislá na práci někoho jiného. Vyberu si všechno přesně podle svých představ, rozhoduju se z minuty na minutu, jak se mi zrovna zlíbí. Ale protože v dnešní době už asi opravdu jako argument fungují jen ty proklaté peníze, začínám se omezovat na: PROTOŽE JE TO LEVNĚJŠÍ!
O to víc si kolem sebe vážím lidí, kteří nemají potřebu všechno převádět na peníze. Pro mě je totiž hodnota těch v životě nejdůležitějších věcí penězi nevyčíslitelná. A nebo za chvíli začneme přepočítávat na peníze i přátele? Lásku k rodině? Západy slunce? Polibek od milované osoby? Letní déšť? Hvězdnou oblohu?
