Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Cesta do Země zaslíbené - Před cestou.

12. 06. 2016 15:46:36
Plány na cestu do Izraele jsem spřádala už delší dobu, až konečně letos došlo na jejich vyplnění. Z více stran jsem slyšela, že to je země krásná a rozhodně stojí za vidění a za sebe to můžu 100% potvrdit.

Před tím, než se vrhnu na samotnou cestu, dovolte opět shrnutí předodletových příprav, neboť ty byly tentokrát lehce složitější, než jindy. Potřebovala jsem totiž druhý pas. To by zas takový problém nebyl, kdybych neměla trvalé bydliště v malém městě, které má městský úřad s rozšířenou působností v ještě menším městě, kam jezdí doprava pouze ráno v úterý v liché měsíce a jen v přestupný rok. Ale i tato komplikace byla překonána, když se nade mnou Sherlock smiloval a dovezl mě tam autem. Dvakrát, protože ani zažádat, ani vyzvednout se pas nedá nikde jinde. (Podotýkám, že toto jsou přesně ty chvíle, kdy se stávám stále zarytějším Pragocentrikem.)

K tomu se trochu obávám, jak budu muset složitě vysvětlovat, že potřebuji pasy dva. V našem státě je to sice zcela legální a to hned z několika důvodů (byť stále mezi lidmi panuje rozšířený omyl, že to v žádném případě nejde), ale sem tam jsem zaslechla historky o tom, kterak někteří úředníci druhý pas odmítali vydat. Tím pádem se celou cestu modlím, aby zrovna na tomhle úřadě už s tím měli zkušenosti, nebo alespoň nějaké chytré školení a nebyl žádný problém. Opravdu se mi totiž nechtělo nikde hodiny vysvětlovat, proč potřebuju nový pas, ale ten starý rozhodně nechci odevzdávat. Mám štěstí, paní za okýnkem se jen zeptá, jestli je to z důvodu vízové povinnosti. Je.

Zaškrtávám příslušnou kolonku v žádosti, nechám se ofotit, otisknu prsty, zkontroluju údaje a za měsíc mám "hodný" pas doma (v tom zlém jsou 3 víza z Íránu a jedno z Uzbekistánu). Teď už si je jen nesmím poplést, až budu zadávat údaje na letenky. Nicméně pas zatím odkládám do šuplíku a jen začínáme s kamarády vymýšlet, kam že to pojedeme. Chvíli to nakonec vypadá na změnu destinace (kde se dá potápět a kitovat), ale nakonec se dohoda ustálí na Izreali a termínu na začátku května, abychom tam ve chvíli, kdy nebudeme na vodě nebo pod vodou, nepomřeli horkem. A zároveň volíme dobu sváteční, abychom viděli, jak se slaví nezávislost.

Letenky kupujeme zcela bez problémů přes El Al, jen my se Sherlockem do jednoho letadla a naši přátelé, krycím jménem John a Mary do dřívějšího, takže nás budou čekat už na místě. Nakonec si ještě doplácím za zavazadlo (miluju nízkonákladovky), byť jsem byla přesvědčená, že se zvládnu zabalit do příručního a nechám se od M přesvědčit, že jejich cestovní taška na kolečkách bude o dost praktičtější, než muj Deuter. Když k tomu ještě přičtu šaty a halenky po sestře, které mi nabalila s sebou maminka, abych konečně byla elegantní, stala se z batůžkářky poměrně rychle turistka...

Nicméně po zpětném hodnocení musím říct, že v tom měla M pravdu. S batohem by to byla při našem způsobu cestování a bydlení krajně nepraktická záležitost.

Balit začínám dva dny před odletem, asi poprvé v životě mám všechno v zavazadle pečlivě vyžehlené a srovnané. Přidávám ještě učebnici literatury a dějepisu (trochu zbytečná zátěž navíc), protože jsem skálopevně přesvědčená, že se během válení na pláži budu učit na přijímačky a jsem kompletně zabalená pod 20 kg. Sherlock to má o něco horší se vším tím podvodním vybavením, ale taky to zvládne.

V den D máme domluvený odvoz kamarádem, který nás vyzvedává přesně na čas a zcela bez problémů nás dopraví na Ruzyni, kde jsme tím pádem s dostatečným předstihem na to, abychom si mohli dát kafe. Zdobení tu prožívají tak moc, že Sherlockův hrneček dělají na dvakrát, protože na tom prvním nebyl obrázek z pěny dostatečně povedený. Já si radši dávám horkou čokoládu s kopcem šlehačky a vyčkáváme otevření odbavovacích překážek.

Já jako více rozlítaná už mám nějaká očekávání, jak by takové odbavení mělo proběhnout, takže jsem dost překvapená, když je všechno úplně jinak. U zadní stěny odbavovací haly je několik malých přenosných stolečků, u kterých stojí pracovníci bezpečnosti a před odbavovacími přepážkami jsou natažené pásky a nedá se k nim projít. Zastavuje nás pracovník ostrahy, ptá se, zda máme online check-in. ("Výborně, kamera chválí!") Zda letíme spolu a následně nás nechá vyčkávat, až se uvolní někdo u stolečku. Jen tak mimo řečí se nás ještě optá, jak jsme spolu dlouho, což je věc, ve které máme se Sherlockem dlouhodobě značnou nesrovnalost, takže pokud to měla být otázka bezpečnostní, už teď jsme pravděpodobně vysoce rizikový pasažéři.

Stolečkový bezpečnostní pracovník je volný, takže se k němu přesouváme. Předem nás upozorňuje, že nám bude klást různé otázky, včetně poměrně osobních, a že to je pro naši bezpečnost. Vypisovat je tu nebudu, ale ano, byly poměrně osobní, záludné a rozhodně pokud bychom se neznali a skutečně spolu se S nežili, tak by to bylo poměrně rychle odhaleno. Nicméně všichni pracovníci se chovali poměrně korektně, sem tam padnul i nějaký ten vtípek, takže nám to ani nepřišlo, jako přehnaně nepříjemná procedura. Následovala prohlídka příručních zavazadel s výbušninovým čuchačem (bohužel elektronickým, ne čtyřnohým). V tu chvíli jsem byla skutečně ráda, že jsem se nebalila do příručního zavazadla. Tato procedura totiž spočívala ve vyndání naprosto všeho ze zavazadla, převážení foťáků, tabletu, telefonu, zápisníku, plyšové želvy, ošmrdlání všho detekčním papírkem... No upřímně bych asi neskákala nadšením,kdybych tam takhle musela rozkládat svoje šaty.

Kontrolou jsme prošli evidentně bez problémů, dostaneme nějaká potvrzení do pasu i na batohy a konečně si můžeme jít pro boarding pasy. Poprosíme o sedačky vedle sebe, což výjimečně není problém a Sherlock simuluje, že ještě nikdy neletěl, aby dostal místo u okýnka. "Jasně, tady ho máte." "No jo, ale co budu tvrdit na cestu zpátky, abych taky dostal okýnko?" Pracovník se na Sherlocka podívá takovým tím shovívavým pohledem, který si většina z nás vyhrazuje pro mělé děti: "To samé, jako všichni!" Až je mi skoro toho pána za přepážkou líto. Každý den poslouchá ty samé výmluvy a rádoby vtípky. No nic. "Super, máme místa spolu!" "No jen abyste byli spolu i po přistání! Ne že se mi v tom letadle poperete!" Ještě nám naoko pohrozí bezpečnostní pracovník a už nás navádí k pasovce.

Tam jsem pro změnu problémová já, protože jsem se fotila bez brejlí a asi mam jinak učesanou pěšinku a nevim, co ještě, takže to stojí dlouhé zkoumání, jestli já jsem skutečně já. Na konec jsem shledána sama sebou a můžu pokračovat. S projde zcela suverénně přes okénko určené pro posádky.

Letíme z A02, ale až za delší dobu, takže je čas se ještě trochu projít po letišti. Přejdeme až k terminálu 2, kde stále stojí polystyrenový Karlův most (toho času již lehce omšelý), vyfotíme se s letadlem od Air France, protože to je jediné, které stojí na příhodné stojánce, zajdeme do téměř zavírající restaurace na něco k pití, následně lovíme vodu v automatu, bavíme se policejním psem, který vehementně tahá psovoda na záchod, modlíme se, aby voják logistik nepoužil tu zbraň, se kterou tu obchází. (Jen tak mimochodem, cítíte se někdo skutečně bezpečně, když po městě a letišti vidíte ozbrojené vojáky s páskou policie? Já totiž vůbec, spíš se bojim jich, což asi nemá být účel...) Jednoduše se snažíme ukrátit si čekání, než konečně otevřou vstup ke kontrole.

Projdeme bez problémů a přes to, že jsem tu ještě před rokem pracovala, zapomenu, že tu nejsou toalety, takže moje naděje, že si za kontrolou alespoň naleju vodu do prázdné PETky umírá poměrně rychle a musím si koupit novou. Letíme totiž s nízkonákladovkou Up, takže žádný palubní servis. Jak tady, tak venku už se pár lidí modlí, čož Sherlock vyhodnocuje, jako ideální předletovou přípravu a možná se i trochu přestává bát.

Konečně tu máme letadlo, ukořistíme svoje místa, počkáme na pár opozdilců a už letíme. Protože jsme si pro přelet zvolili noc smutně sváteční (den památky Holocaustu), pouští nám posádka vzpomínkový film. Já si ovšem depresi hned na začátek dovolené pořizovat nechci, takže se radší zkroutím přes další volnou sedačku a celý let spokojeně zaspím.

Autor: Klára Kutačová | neděle 12.6.2016 15:46 | karma článku: 15.76 | přečteno: 341x

Další články blogera

Klára Kutačová

Zbabělec na útěku kolem světa

Sedím v zapadlé vesnice La Junta v Chile. Jsem měsíc na cestě (o které stále věřím, že povede kolem celého světa) a sem tam se naskytne ideální příležitost k zamyšlení.

9.2.2017 v 17:34 | Karma článku: 17.77 | Přečteno: 573 | Diskuse

Klára Kutačová

S Jumperem (Galakticznym) na Lofoty - den 5.

Překračujeme hranice do Norska a směřujeme na Narvik, ze kterého už jsou naše vysněné Lofoty vlastně za rohem.

28.10.2016 v 14:00 | Karma článku: 10.70 | Přečteno: 229 | Diskuse

Klára Kutačová

S Jumperem (Galakticznym) na Lofoty - den 4.

Hola, hola, Kiruna volá! A hned po ní národní park Abisko, kde se konečně chystáme naší uspěchanou cestu zpomalit.

18.10.2016 v 20:03 | Karma článku: 11.12 | Přečteno: 270 | Diskuse

Klára Kutačová

S Jumperem (Galakticznym) na Lofoty - den 3.

Plán dnešního dne je dojet do nejsevernějšího města Švédska - Kiruny. Nicméně Jumper na to má trochu jiný názor, než my.

5.10.2016 v 18:48 | Karma článku: 12.98 | Přečteno: 324 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Martin Orálek

Jak jsem těžil zlato v Ghaně 42

Nacházíme se u ghanského právníka a naším úkolem je změnit procentuální složení podílů jednotlivých vlastníků.

25.7.2017 v 15:19 | Karma článku: 9.65 | Přečteno: 316 | Diskuse

Libor O. Novotný

Víkend v Rusku (Carskoje Selo a Jantarová komnata)

Kdyby se hypoteticky našla ztracená Jantarová komnata, co se s ní bude dít dál? Bude vrácena na původní místo, když tam ji už dávno nahradila naprosto přesná kopie (zhotovená podle fotografií), tedy vlastně druhý originál?

24.7.2017 v 15:00 | Karma článku: 23.97 | Přečteno: 569 | Diskuse

Dominika Hatzelová

Portugalsko II, kafíčko a sport

Žádný spěch, hlavně klídek. Káva k snídani, obědu i večeři a dlouhé noci plné mejdanů, to je Portugalsko.

24.7.2017 v 11:07 | Karma článku: 10.70 | Přečteno: 330 | Diskuse

Milan Zajíc

Alpské kroupy v akci

Většinou jsem dávám optimistické fotografie z hor. Dnes to ale budou trochu jiné záběry. Nebudou na nich krásné kopce, ale pouze nížina ....... po krupobití, které tady včera proběhlo.

24.7.2017 v 9:07 | Karma článku: 7.49 | Přečteno: 310 | Diskuse

Eva Hauserová

S malým Felixem do Kadaně

Vůbec poprvé jsem se se svým vnoučkem vypravila na dvoudenní výlet. Užila jsem si to a doufám, že on taky!

24.7.2017 v 8:29 | Karma článku: 8.56 | Přečteno: 296 | Diskuse
Počet článků 195 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 950

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek, vystudovaná (a pracující) záchranářka a čerstvě i studentka žurnalistiky.

Sním o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před sedmi lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

A moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se pomalu, ale jistě blíží. Přidala jsem se totiž do devítičlenné posádky na tříměsíční cestu Aviou Jižní Amerikou. https://www.facebook.com/aviou.cz/

Seznam rubrik

Oblíbené stránky

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.