Přistáváme v Tel Avivu, jsou 3 hodiny ráno, teplota kolem 15°C a při vystupování z letadla na letištní plochu je ve vzduchu cítit směs leteckéh paliva a rozkvetlých květin z úhledných záhonků, které lemují cestu do letištní haly.
V korunách rozkvetlých stromů zpívají ptáci, pohádková dovolená může začít. Jen kdybych neměla tak šílenou migrénu.
Vstupujeme do letištní haly, kde jako první vyměníme peníze na taxi (v kurzu 200 šakalů za 50 E), následně si jdeme vyzvednout zavazadla. Najdeme pasovou kontrolu a jdeme žádat o víza. Naší výhodou je, že primární "výslech" už proběhl v Praze, takže tady už s naší terrible english nebudeme muset plodit žádná velká moudra. Jako první se nás ptají na rezervaci v hotelu, kterou mě ani nenapadlo vytisknout. V tomto ohledu se S jeví jako praktičtější z naší dvojice. Než vyhrabe správný papír, jsem podrobena krátkému výslechu na téma lidi, které v Izraeli znám. Byť jsem asi před rokem (nebo už dvěma?) prováděla po Praze skupinu Izraelských skautů, zhodnotím, že zatím tady nikoho fakt neznam. Policajt se zasměje, S najde rezervačku a už nám oběma tisknou kartičku s vízem (které vlastně není tak úplně vízum, ale jen kartička potvrzující, že jsme v Izraeli legálně).
Vízum na samostatném lístečku má jednu nespornou výhodu - doma jí z pasu vyndáte a každý ví prd, že jste byli ve Svaté zemi. Na druhou stranu, pokud jste šikovní a na své věci opatrní tak, jako já, pravděpodobně ho hned druhý den ztratíte.
Je čas na lov taxi. Připravujema si pohotovostní lísteček s adresou a telefonním číslem, kterým nás vybavil John ještě před odletem, najdeme "nádraží" taxíků, které po jednom najíždí na volná stanoviště. Jakási poměrně rychle pobíhající paní postupně zpovídá čekající cestující, aby jim následně dala účet a usadila je do správného vozu, dle cílové destinace. Taky nám jedno auto přidělí, zhodnotí, že našim směrem nikdo další nejede a už nás odhání do provozu, aby naše místo zabral další taxík. Řidič zkoumá adresu, hodí jí do GPSky, prohlásí, že to je kousek a jedem. Naše první kilometry na Izraelské půdě.
Cesta není dlouhá a po mírné nesrovnalosti, co znamená na kruhovém objezdu jeďte rovně (tzn. ne doprava) jsme na místě určení. Taxikář ještě zavolá na mobilní číslo, které je součástí adresy a za chvíli už nás vítá usměvavá bosá žena - Os. Protože je značně pokročilá noční doba, vede nás rovnou do pokoje, kde si budeme moci pár hodin pospat, než vyrazíme zase dál.
Probouzíme se za 3 hodiny a jdeme se seznámit s těmi, kteří nám poskytnuli azyl u sebe doma - Aj a Av, což jsou rodiče Os a její sestrou Ef. Dostaneme výbornou kávu a snídani ven na zahradu, kde je příjemné teplo, a kde už sedí M+J. J začne spolu s Av plánovat, jak se dostaneme do Jeruzaléma a následně k Mrtvomoři a do Be´er shevy, kde budeme dnes v noci spát u Os a jejího muže Oz.
Protože je dnes svátek, přesně v 10 hodin se rozezní na dvě minuty sirény, které upozorňují obyvatele na dvě minuty ticha jako vzpomínka na oběti Holocaustu. Všichni, ať jsou kdekoliv a dělají cokoliv, zastaví a mlčí. Jsme požádáni o dodržování těchto zvyků také, což je samozřejmé.
Kolem půl 11 naskládáme věci do vypůjčeného auta a vyrážíme na Jerusalem, kam dojedeme bez nějakých zásadních příhod, zaparkujeme v doporučeném obchodním centru a vydáme se do starého města Jafa bránou. Před ní ještě navštívíme infocentrum a vezmeme si dvě mapy, abychom věděli kudy kam jít a nejít. Av nám doporučil vyhýbat se Muslimské čtvrti, protože i Muslimové mají ten den svátky, takže mešita Skalní dóm (ten zlatý plynojem na kopečku) je zavřená a řekněme, že nemají příliš v lásce, když jim ve sváteční čas na "jejich území" vstupují jinověrci.
Pro začátek bloudíme Židovskou čtvrtí, zastavíme se ve zmrzlinárně pro obrovské kopce výborné zmrzliny, se kterou se pomalu, ale jistě přesuneme ke Zdi nářků. Tam nám zkontrolují batohy pod RTG a musíme projít detekčním rámem, než nás vpustí na místo. Pánové mají svojí modlitební část, ženy zas svojí. A zatímco muži si musí před vstupem nasadit jarmulku, my musíme mít zakrytá kolena a ramena, což kontroluje paní u vstupu. Beru si tedy svetřík a ještě vysvětluju, že to na krku, co ona lehce vyděšeně považovala za kříž, je Arwenin přívěsek a tedy hvězda, nicméně po zbytek dovolené ji radši schovávám do batohu.
Přes nízkou dělící zídku nakoukneme do mužské části, vezmeme si lísteček a napíšeme přání, které umístime ke stovkám (tisícům) dalších, ještě se naposledy rozhlédneme a už se scházíme s našimi muži, že se zajdeme podívat do tunelů. Tam se konají organizované prohlídky a další volná je až za dvě hodiny. My čekat ovšem nemůžeme, protože bychom nestihli všechny naše plány. Místo toho vycházíme druhým vchodem za pokladnou a začínáme se rozhlížet, kde vlastně jsme. Na pomoc se ptáme mísní policejní hlídky. Vysvětlujeme, že se chceme vyhnout Muslimské čtvrti. Chvíli na nás trochu nechápavě koukají a následně pronesou: "Ale vždyť v té už jste." No výborně. Necháme si ukázat nejrychlejší cestu ven.
J+M moc netouží vidět znovu Chrám Božího hrobu, zatímco já bych ho viděla dost ráda a Sherlockovi je to asi standardně jedno, takže se nakonec dohodnem, že ho zkusíme najít. Než my si ho projdem, tak naši přítelé zamíří na jídlo. Problém je, že ačkoliv tu správnou věž, kterou hledáme, vidíme uplně ze všech stran, nemůžeme natrefit na správnou odbočku z Bazaru. Několikrát se ptáme a pořád nic moc, až nakonec v Arménské čtvrti odchytím nějaký Americký pár a hlavně jejich průvodce, který nám ukáže "tajný" vstup do podzemního Arménského kostela, přes který vyjdeme na nádvoří u námi hledaného chrámu. Výborně. J a M se usazují venku do stínu, my se jdeme ponořit do hlubin Chrámu. Je to několik pospojovaných jeskyní, v každé je jinak vyzdobená kaple a nakonec v samém centru je kaplička s Božím hrobem. K té vede cesta obestavěná kovovými zábranami a každých asi 30 vteřin jeden člověk hrob opustí a jiný je vpuštěn. Rozhodně kolem sebe necítím žádnou výraznou náboženskou atmosféru, jen další turistická atrakce. (Třeba v porovnání s Haram komplexem v Mashadu je to tady spíš jako na tržišti, než na posvátném místě.) Trochu to vylepší hra na varhany a zpěv přítomných řádových sester.
Odcházíme, máme hlad, takže zamíříme do nejbližší kebabárny. Kebab, humus a falafel, v podstatě to, co budeme jíst po následujících 10 dní. Neni to nejhorší. Po jídle už máme jediný jasný cíl - Mrtvomoře.
Problém je, že máme vybitou navigaci, pomalou nabíječku a velký strach, že dojedeme na Západní břeh Jordánu. Po mírných komplikacích, nákupu pořádné autonabíječky a lehkém dohadování natrefíme na správnou cestu, mineme několik Beduínských osad (dle stavu v okolí je M přejmenovává na Bordelínské osady), kolem značek upozorňujících na velbloudy a propadající se jámy podél cesty, dojedeme až k Mrtvomořským hotelům, před nimiž zaparkujeme, pobereme koupací věci a jdeme hledat převlékárnu a záchody. Převlékacích koutků je tu dostatek, ale všechna WC jsou momentálně buď ve výstavbě nebo v rekonstrukci, takže se nakonec tváříme, jakože patříme do jednoho z luxusních hotelů a navštívíme tamní lázeňské zařízení.
Vyvenčení zabereme 2 lehátka na pláži a jdeme se ponořit do vody. Tedy nejdeme, skutečně nadnáší až neuvěřitelně a docela slušně pálí na všechny oděrky, o kterých člověk třeba ani do té doby nevěděl, že je má. A s mýma okousanýma rukama je to hodně silný a hodně bolestivý zážitek. Než zapadne sluníčko, užíváme si blbnutí ve vodě, M je zvyklá létat, takže s ledovým klidem balancuje i na břiše, zatímco my obyčejní smrtelníci zaujímáme pozici leklé ryby (břichem nahoru) stejně jako desítky dalších lidí kolem. Ve chvíli, kdy začne být zima, odcházíme se odsolit a připravit se na další cestu s kafem v místním obchodním centru. Ještě se zastavíme na vyhlídce a pokračujeme na Be'er shevu.
Galerie ke článku na mém cestofb:
https://www.facebook.com/media/set/?set=a.1124478680906059.1073741884.544895092197757&type=3
https://www.facebook.com/media/set/?set=a.1124513454235915.1073741885.544895092197757&type=3
