Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Cesta do Země zaslíbené - "Entroductory dive"

28. 06. 2016 16:45:16
Aneb jak se hydrofob ponořil na 40 minut pod hladinu moře... A následné šnorchlování s rybičkami u korálového útesu.

Bar naposled kontroluje veškeré svoje i moje vybavení a pomáhá mi sestoupit po schůdcích do vody, kde se na ní v podstatě pověsím a nechám si obout ploutve. Připadám si strašně neschopná, ale je fakt, že ve chvíli, kdy bych se o to poukoušela sama, pravděpodobně bych se úspěšně utopila.

Mám ploutve, čas nasadit masku. Plivnout, rozpatlat, vypláchnout ve vodě. Nechutné. "Ale no tak, plivni, nakrm ryby." Okey. Fuj. Fajn, automatiku do pusy a v klidu dejchat, zatim jen tak venku, ať si zvyknu.

"Můžem?"

Snad jo. Zkoušíme se nořit zatim jen na mělčině, ale moc mi to nejde. Evidentně nejsem k něčemu tak nepřirozenému uzpůsobená. Bar bere svoje závaží a cpe mi ho do kapes od žaketu. K tomu přidá ještě pár kamenů ze dna a sama sebe zatíží taky kameny. To už je o něco málo lepší, ale stejně jakmile si lehnu, tak moje nohy maj neustále tendenci vyplouvat k hladině a obracet mě hlavou dolů. není to příjemné. Ani trochu.

Když už se začnu zvládat nořit, začnu pro změnu panikařit, že se dusim. Výborně. Připadam si jako magor, ale Bar je pořád v klidu. Prý nijak výrazně nevybočuju z normy jejich zákazníků. Je mi jasný, že kecá, ale je to aspoň povzbudivý.

Konečně jsme pod vodou, já dejcham a dokonce se i zvládam rozhlížet kolem. klesáme, vyrovnávam tlak v uších. Ne že by mi to nějak výrazně šlo. Alespoň trochu se snažim natáčet Go Pro tak, aby bylo něco málo i vidět. Ve chvíli, kdy se mi začíná pod vodou pomalu, ale jistě líbit, sestoupíme ještě o kousek níž a mě se začne chtít zvracet. Ačkoliv poučená, jak se zvrací v teplém moři, rozhodně se to nechystam praktikovat. Takže vynořit, rozdýchat, ponořit a najednou má být konec ponoru.

Ukazuju, že bych ráda pokračovala. Výborně, plavem dál. Teď teprve přijde ta pravá nádhera. Do vody tu ponořujou různý věci, který obrůstaj korálama, sasankama a jinou mořskou květenou a kolem toho plavou rybičky všech možnejch barev. My se přesouváme k čemusi, co má tvar několika na sobě stojících kostek s kruhovými otvory. Líp to popsat neumim. Pro sebe tomu říkám Kostička a oni tomu prý říkají útes mořské víly. Nicméně je to krásně barevné, porostlé a kolem je spousta rybek. Plujeme tam kolem dokola, mineme další potápěče, co si tam spokojeně dřepí na dně a jen vypouští bublinky. Uděláme dvě kolečka kolem, jedno výš, jedno níž a už mě Bar tahá pryč. Neeee, já nechci!

Nic dál už není tak krásné, jen jednotlivé obrostlé kameny, sem tam ryba, medůza nebo ježek. A najednou se písčité dno mění v kamenité a ponor končí. 45 minut uběhlo jak voda. Jsme zpátky u Deep Siamu, vylézáme z vody. Klepouse mi nohy. K tomu mi během půl minuty začne bít šílená zima a ještě dodatečně se pořádně bojim.

Odcházím se do sprch vysoukat z neoprenu a pořádně se ohřát v teplý vodě, ne že by to něčemu pomohlo. Stejně se pořád klepu jak ratlík. Odcházím zaplatit před tím, než umřu na šok nebo umrznutí, poprosím Bar o zapsání ponoru do logbooku a vyrážím na pláž. Na Sherlocka nečekam, protože předpokládam, že ten se z vody dneska jen tak nehne, když nebude muset.

Zpět na pláži se přidám k odpočívajícím M+J a zjistím, že dát si šnorchl k S do tašky byl pěkně blbej nápad, protože tu on má zamčenou v Deep Siamu ve skříňce. Beru si aspoň masku a jdu pozorovat rybky, ale pořád se vynořovat kvůli nadechování je na prd, takže to poměrně brzo vzdam a radši se kydnu do stínu na lehátko. Nudááááá.

Konečně se vrátí S, takže si dáme společný pozdní oběd a následně se s M vydáváme do vln. Beru si i ploutve a ona mě táhne celkem do hloubky s tím, že by mě v nejhorším vytáhla. Vzhledem k tomu, že je napůl delfín, tak jí i věřim. Chce mi ve vodě ukázat něco úžasnýho, ale já už jsem utahaná a zmrzlá, tak mi pak jen ukáže fotku. Kostička. Okey. Takže tam, kam já se potápěla s kopletní výbavou, ona se potopí jen tak. Jsem lama. Nebo spíš nejsem, tý by nevadilo horko. Jsem evidentně něco mnohem horšího. Ve finále zjišťuju že je stejně nejvíc ryb uplně u břehu. Přicucnutý tlamama na dně a vlajou ve vlnkách.

Těsně minu medůzu, vylezu ven, dám si teplou odsolovací sprchu, ještě chvíli se válíme na lehátkách a máme se k odchodu. Naložíme auto a jedeme shánět zeleninu a zítřejší oběd. Po nákupu si dáme lehkou předvečeřovou pauzu, než vyrazíme hledat restauraci.

Volíme rovnou tu, co máme u hotelu. Vypadá velmi příjemně. I obsluha je sympatická. Ptá se nás z kama jsme. Z Čech. M se z legrace ptá, zda mají něco Českého. "Jasně, kořeny." Směje se číšník.

Nakonec si dáváme játrovou paštiku s červenou cibulkou jako předkrm a po ní 3x hamburgry, jen M si dá radši lehký salát s lososákem. Strávíme příjemný večer s výborným jídlem, domluvíme se, že nám M ráno napíše v kolik vyrazíme podle toho, jak (ne)bude foukat a odcházíme spát.

Autor: Klára Kutačová | úterý 28.6.2016 16:45 | karma článku: 14.58 | přečteno: 236x

Další články blogera

Klára Kutačová

Zbabělec na útěku kolem světa

Sedím v zapadlé vesnice La Junta v Chile. Jsem měsíc na cestě (o které stále věřím, že povede kolem celého světa) a sem tam se naskytne ideální příležitost k zamyšlení.

9.2.2017 v 17:34 | Karma článku: 18.24 | Přečteno: 587 | Diskuse

Klára Kutačová

S Jumperem (Galakticznym) na Lofoty - den 5.

Překračujeme hranice do Norska a směřujeme na Narvik, ze kterého už jsou naše vysněné Lofoty vlastně za rohem.

28.10.2016 v 14:00 | Karma článku: 10.70 | Přečteno: 236 | Diskuse

Klára Kutačová

S Jumperem (Galakticznym) na Lofoty - den 4.

Hola, hola, Kiruna volá! A hned po ní národní park Abisko, kde se konečně chystáme naší uspěchanou cestu zpomalit.

18.10.2016 v 20:03 | Karma článku: 11.12 | Přečteno: 276 | Diskuse

Klára Kutačová

S Jumperem (Galakticznym) na Lofoty - den 3.

Plán dnešního dne je dojet do nejsevernějšího města Švédska - Kiruny. Nicméně Jumper na to má trochu jiný názor, než my.

5.10.2016 v 18:48 | Karma článku: 12.98 | Přečteno: 331 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Vladimír Hauk

Po schodech do nebe na nejnebezpečnější stezku světa

Dlážděná cesta - schody - cesta - plošina - delší schody - plošina - ještě delší schody - velkoplošná obrazovka - schody - plošinka - dlouhé schody - prudké schody - strmé schody - nekonečné schody - téměř kolmé schody - vrchol

20.9.2017 v 8:55 | Karma článku: 25.02 | Přečteno: 867 | Diskuse

Ervín Dostálek

Za "Perlou Sibiře" - na Bajkal 10:V BARGUZINU vycpané hlavy losů a též "báťuška" STALIN

"Tady to bylo, tady přebrodili řeku Barguzin", říkám si ráno při četbě knihy "Dlouhá cesta", dle níž natočen film "Útěk ze Sibiře" o utečencích ze sibiřského gulagu. "A my jsme teď tady, svobodní, i když ženatí, není to nádherné?"

20.9.2017 v 7:55 | Karma článku: 10.68 | Přečteno: 178 | Diskuse

Ervín Dostálek

Za "Perlou Sibiře" - na Bajkal 9:"V létě vozím turisty,v zimě basy s vodkou",říká JUDR Č.

Po devítihodinové plavbě na škuneru Volnyj napříč Bajkalem se při ústí velké řeky Barguzin ubytováváme u pohostinné rodiny Černovových, dostáváme masívní večeři a s chutí vstupujeme do očistné ruské baně i s březovými metličkami.

19.9.2017 v 7:38 | Karma článku: 9.03 | Přečteno: 235 | Diskuse

Klára Hájek Velinská

Pohoda a relax v krásných saunách

Tyto lázně a sauny jsme navštívili náhodou při cestě naším karavanem z Erdingu. Měli jsme den volna a rozhodli se nepospíchat domů a prodloužit si tak náš saunovací výjezd poznáním dalších termálních lázní.

18.9.2017 v 13:58 | Karma článku: 5.84 | Přečteno: 283 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Vzpomínky na Afriku

Seděl jsem na plážovém baru a uslyšel ruštinu. Což ještě neznamenalo, že by ten turista musel být z Ruska. A právě to mě zajímalo. Do Egypta se přece přímo z Ruska nelétá.

18.9.2017 v 8:00 | Karma článku: 20.80 | Přečteno: 595 | Diskuse
Počet článků 195 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 953

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před sedmi lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.