Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Cesta do Země zaslíbené - Potěmkinovský Izrael

7. 07. 2016 16:44:40
Poslední den v Eilatu jsem se rozhodla, že místo válení na pláži, vyrazím na průzkum. Z promenády u moře se zdá, že je celé město čisté, naleštěné, plné ozdůbek a kašen...

Tentokrát vstátváme v klidu až na osmou a v mírném neklidu balíme, abychom mohli vyklidit pokoj. Věci házíme do auta a všichni, krom mě, vyráží na poslední den na pláži. Já mířím opačným směrem. Nejdřív na střechu naposledy se rozhlédnout po okolí, pak odevzdat klíče od pokoje na recepci a vzít si tam plánek Eilatu.

Na plážích se sluní lidé na evidentně uměle navezeném žlutějším písku, než by tu byl normálně. Sem tam už je otevřený i nějaký obchod a restaurace, ale lidí je tu oproti normálu jen málo. A ani se jim nedivím, už od časného rána začalo být šílené vedro.

Pokračuju po proměnádě a hlavně kolem těch obřích naleštěných hotelů s bazény, předzahrádkami, palmami, mramorovými kašnami, bílými chodníčky a jinými v podstatě zbytečnými nesmysly.

Dojdu až za most u laguny, kde jsem se včera otočila k návratu. V noci to vypadalo, že tu je dlážděná cestička, která jen není osvětlená, ale ve dne zjišťuji, že to je skutečně jen palmami lemovaný kousek dlažby a za ním už nic. Jen parkoviště z uježděné hlíny a na něm několik parkujících karavanů, které poskytují krásný kontrast k obřím hotelům za mostem. A za parkovištěm vede další vysoký plot s ostanatým drátem a za ním vlaje Jordánská vlajka.

Další směr cesty volím kolem zálivu, přes další most a podél zadních traktů hotelů, kde už to není tak pěkné a naleštěně, ale víc omšelé, špinavé a občas i s oloupanou omítkou, k dalšímu zálivu, Ledovému obchodnímu centru a přes přístavy zpět k našemu obchodnímu centru, kde mě má ve smluvený čas nabrat John. Cestou mě zaujme podivná stavba, která se snaží tvářit jako stará pevnost. Zajímá mě, co to je. Zjištění, že to je vybydlený zábavní park mě trochu překvapí. Vzhledem k tomu, že už není ani nijak propagován a zvírazňován na plánu města a i vzhledem k nánosům odpadků, které jsou všude kolem, bude už asi zavřený dlouho. Prolezu ho všude, kam se dá dostat, vyfotím si z jednoho ochozu pohled na zadek města a pokračuju v cestě podél na můj vkus trochu rušné silnice bez chodníku.

Z ní odbočím k dalšímu zálivu, kde stojí zřejmě jakýsi vodněskůtrový klub, a když dojdu před obchodní centrum, rozezní se sirény. Je 11, čas pro další minutu ticha. Všichni se zastavují, cyklisti slézají z kol, řidiči vystupují z aut, městský odfukovač palmových listů vypíná pracovní stroje. Jen jeden evidentní cizinec prochází kolem a nevěřícně na nás zírá.

Zbytek cesty už se snažím trochu přidat na rychlosti, projdu ještě kolem jednoho hotelu, který má vodní parkoviště (když si můžete dovolit přijet na obrovské jachtě, můžete si tam zřejmě dovolit i nocovat), zastavím se v obchodě se suvenýry a už dobíhám na parkoviště, kde se máme setkat s J. Problém je, že ho nikde nevidím a možnost je, že jsme se dohodli na špatném parkovišti. Naše myšlenkové pochody se ovšem ubírají stejným směrem, takže se nakonec potkáme a dojedeme za M a S na pláž.

M je jak jinak, než na vodě a kluci mi vypráví, kterak i kiteři v 11 nechali spadnout kity do vody, sami sebou taky plácli do vln a truchlili. Stále mě to nepřestává udivovat a stále víc se začínám těšit na zítřejší, i když vlastně už i dnešní, oslavy Dne nezávislosti.

Když M vyleze z vody, sníme si poslední humusoběd na pláži a vyrážíme na sever. Cesta z Eilatu do Tel Avivu je dlouhá, je pekelné vedro a já mam úpal. Skvělá kombinace. Stavíme u nejbližší benzínky, dáváme si ledový kafe a jedem dál. Teprve cestou nám dojde, že je dobře, že už se dneska nedalo potápět, protože přejíždíme hodně vysoké kopce, takže by S hrozila dekompresní nemoc.

Sjíždíme 400 metrů pod hladinu moře k hladině Mrtvomoře, kde míjíme továrnu na magnézium, mrtvomořskou kosmetiku všeho druhu a "sklízecí lodě".

Zajedeme si ještě do malé vesničky, která má svá léta prosperyty podle všeho taky už dávno za sebou, projedeme okolo několika hotelů a snažíme se najít to nejlepší koupací místo. Ve finále volíme to stejné, co minule.

Převlékáme se do plavek a jdeme se rochnit. Lidí je tu opět požehnaně a jeden cvok se snaží ve vodě, ve které se vůbec nedoporučuje otáčet obličej k hladině, kraulovat. Za kontinuálního "povzbuzování plavčíka s megfonem". Odhadem na něj kříčel, že je naprostý idiot a pokud nechce oslepnout, nebo umřít, má toho hned nechat. Nenechal... Okoupaní se opět odcházíme odsolit a s M míříme k wellness hotelu, kde skáčeme do vody. Poprvé v životě jsem se tak koupala v hotelovém bazén a ještě k tomu u hotelu, kde by mě jedna noc stála přibližně půlku měsíčního platu. Hlavní je, tvářit se, že tam patříte a při odchodu hezky pozdravit hlídače.

Stejně jako poprvé tady, odcházíme do obchoďáku na kafe a já nakoupit nějaké pohledy a máme nejvyšší čas pokračovat v cestě. Z auta se nám postupně stává trochu ponorka, takže M připomíná S, že už od začátku dovolené má zakázáno používání nadbitečného množství citoslovcí v jedné větě a obecně se chovat jako kdyby měl mentální poruchu, až nakonec prohlásí, že by radši byla velblouďátko v bordelínský osadě, protože by to znamenalo, že s náma nebude muset sedět v jednom autě.

"Hele, bouračka!" hlásí John. Vidíme jedno ťuklé auto v silnici. "Do čeho naboural?" "No do sebe!" "To jako implodoval?" V tu chvíli imploduje kompletní posádka auta - smíchy a ve veselé náladě se západem slunce dojedeme až do Tel Avivu a rovnou odbočujeme k A2 domů.

Ti už na nás čekají. Aj peče spoustu sladkostí na zítřejší oslavy, tak s M pozorujeme, jak co dělá, dostaneme i ochutnat a nesledně "dostaneme ochutnat" zapečené těstoviny s domácím ovocným sirupem. Z ochutnání se rázem stane dojezte to, takže jsme všichni příjemně přecpaní. Ale ne, to opravdu nebyla večeře, to byla jen ochutnávka. Aj je prostě dokonalá. Při nevečeři sledujeme přenos z ceremoniálu k oslavě Dne nezávislosti. Taneční vystoupení, defilující armáda, proslovy. Jde z toho až mráz po zádech.

My se ale chceme jet podívat do Tel Avivu, abychom viděli oslavy osobně. Auto necháváme tady, protože bychom asi neměli kde zaparkovat a jedeme taxíkem. Vystupujeme kousek od Rothschild street, kterou nám chce J ukázat. Takže máme skvělou noční procházku i s výkladem. Musím říct, že zatím se mi Tel Aviv dost líbí. Jsem na něj zvědavá i ve dne. Míjíme nazdobené domy, restaurace plné slavících, nás pro změnu míjí troubící a vyhrávající nazdobená auta. V polovině ulice (tuším, že u národní galerie, jestli si dobře pamatuju Johnův výklad) potkáváme poskakující skupinu mladých kluků. Všichni v Izraelských barvách, postříkaní barevnou pěnou a obsypaní komfetami.

Zahýbáme směrem k moři a zakotvíme v jedné restauraci, že si chvíli od toho chození taky odpočineme a vstřebáme atmosféru. Dáme si pití a za chvíli pokračujeme kolem loďoidně vypadajícího památníku Polských uprchlíků až na pláž. Tady překvapivě není ani noha. Zouváme boty a procházíme se v chladivém písku kolem skoro prázdných nasvícených plážových restaurací. Začíná na nás být trochu pozdě, takže se rozhodneme lovit taxík. První neví, kam chceme jet, druhý taxikář působí divným dojmem, ale třetí už nás odveze až před dům. Otevírá nám Av a diví se, že jsme tu nějak brzo. (Je chvíli po půlnoci). Prý mládež vždycky slaví v Tel Avivu alespoň do 3 - 4 do rána. No jo, holt už nejsme nejmladší no...Nevím jak ostatní, ale mě už láká jen vidina měkký postele a toho jejich úžasnýho nafouknutýho polštáře.

Autor: Klára Kutačová | čtvrtek 7.7.2016 16:44 | karma článku: 22.40 | přečteno: 924x

Další články blogera

Klára Kutačová

Zbabělec na útěku kolem světa

Sedím v zapadlé vesnice La Junta v Chile. Jsem měsíc na cestě (o které stále věřím, že povede kolem celého světa) a sem tam se naskytne ideální příležitost k zamyšlení.

9.2.2017 v 17:34 | Karma článku: 17.77 | Přečteno: 573 | Diskuse

Klára Kutačová

S Jumperem (Galakticznym) na Lofoty - den 5.

Překračujeme hranice do Norska a směřujeme na Narvik, ze kterého už jsou naše vysněné Lofoty vlastně za rohem.

28.10.2016 v 14:00 | Karma článku: 10.70 | Přečteno: 229 | Diskuse

Klára Kutačová

S Jumperem (Galakticznym) na Lofoty - den 4.

Hola, hola, Kiruna volá! A hned po ní národní park Abisko, kde se konečně chystáme naší uspěchanou cestu zpomalit.

18.10.2016 v 20:03 | Karma článku: 11.12 | Přečteno: 270 | Diskuse

Klára Kutačová

S Jumperem (Galakticznym) na Lofoty - den 3.

Plán dnešního dne je dojet do nejsevernějšího města Švédska - Kiruny. Nicméně Jumper na to má trochu jiný názor, než my.

5.10.2016 v 18:48 | Karma článku: 12.98 | Přečteno: 324 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Martin Orálek

Jak jsem těžil zlato v Ghaně 42

Nacházíme se u ghanského právníka a naším úkolem je změnit procentuální složení podílů jednotlivých vlastníků.

25.7.2017 v 15:19 | Karma článku: 9.65 | Přečteno: 316 | Diskuse

Libor O. Novotný

Víkend v Rusku (Carskoje Selo a Jantarová komnata)

Kdyby se hypoteticky našla ztracená Jantarová komnata, co se s ní bude dít dál? Bude vrácena na původní místo, když tam ji už dávno nahradila naprosto přesná kopie (zhotovená podle fotografií), tedy vlastně druhý originál?

24.7.2017 v 15:00 | Karma článku: 23.97 | Přečteno: 569 | Diskuse

Dominika Hatzelová

Portugalsko II, kafíčko a sport

Žádný spěch, hlavně klídek. Káva k snídani, obědu i večeři a dlouhé noci plné mejdanů, to je Portugalsko.

24.7.2017 v 11:07 | Karma článku: 10.70 | Přečteno: 330 | Diskuse

Milan Zajíc

Alpské kroupy v akci

Většinou jsem dávám optimistické fotografie z hor. Dnes to ale budou trochu jiné záběry. Nebudou na nich krásné kopce, ale pouze nížina ....... po krupobití, které tady včera proběhlo.

24.7.2017 v 9:07 | Karma článku: 7.49 | Přečteno: 310 | Diskuse

Eva Hauserová

S malým Felixem do Kadaně

Vůbec poprvé jsem se se svým vnoučkem vypravila na dvoudenní výlet. Užila jsem si to a doufám, že on taky!

24.7.2017 v 8:29 | Karma článku: 8.56 | Přečteno: 296 | Diskuse
Počet článků 195 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 950

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek, vystudovaná (a pracující) záchranářka a čerstvě i studentka žurnalistiky.

Sním o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před sedmi lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

A moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se pomalu, ale jistě blíží. Přidala jsem se totiž do devítičlenné posádky na tříměsíční cestu Aviou Jižní Amerikou. https://www.facebook.com/aviou.cz/

Seznam rubrik

Oblíbené stránky

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.