Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Cesta do Země zaslíbené - Den blbec

6. 07. 2016 21:48:11
Občas se stane, že se něco nedaří. Bohužel se to děje, i když má člověk dovolenou. A když jste opravdu šťastný člověk, děje se to úplně celý den...

Budíček si již tradičně dáváme v 7 ráno a Mary se raduje, že fouká, takže si bude moct konečně pořádně zalítat. Tentokrát nesnídáme instantní kafe a levnej jahodovej jogurt ze supermarketu, ale jedeme do včerejší cukrárny. Dáme si kafe a kopu sladkostí/slaností dle snídaňových libostí a usazujeme se s nimi u venkovního stolečku. Dlouho ale vysedávat nemůžeme, protože S má zamluvenou další potápěcí hodinu. Protože jsme lehce opoždění, vysazujeme ho rovnou u Deep Siamu. My pak pokračujeme na naše tradiční parkoviště a pláž, a protože fouká skutečně obstojně, jde John šroubovat a nafukovat a já fotit, kterak se vrací uplavané molo na místo. Při tom mi dojde, že jsem si zapomněla dlouhý objektiv, abych mohla fotit M na vodě, takže mě J veze zpátky do hotelu.

To ještě stále netuším, že v batohu nemám plavky. Včera jsem je totiž vyhodila z báglu a vůbec mi to nedošlo. Nicméně zatím je vůbec nepotřebuju, protože se jen usalaším na lehátko a fotím o 106 přibývající kity na vodě. J za chvíli taky odbíhá na svojí kitovací lekci a já tak zůstávám sama a opuštěná s pozorováním létající M, která ani nečekala, až dojedeme a sama se odstartovala. Po vzoru ostatních zkouší dělat různé opičárny, jako jsou výskoky nad vodu a různé otočky. Samozřejmě sevšichni nejvíc předvádí u pláže, kde mají značné publikum. A k tomu několik sebevražedných šnorchlařů, kteří se snaží plavat mezi letci. Pitomci...

Když po nějaký době M vyleze z moře, beru si vodu a mokrej hadr na hlavu, že se půjdu projít podél pláže. Hned na WC, kam si jdu namočit šátek se potkám s regulérním blbcem. Sejdu schůdek dolů ke dveřím a z obrubníku na mě skočí jakýsi Rusák. Poměrně vyděšeně uskočím asi o metr a asi celkem nahlas zaječím, což u něj vyvolá záchvat smíchu, ukazuje si na mě. Hahaha, Děvočka. A jeho žena, která stojí z druhý strany se může taky smíchy potrhat. Sdělim jim, co si myslim o lidech, jako oni a vydávám se na cestu. Bohužel nejde jít po pláži, protože už za Deep Siamem je uzavřená rezervace, kam se platí docela drahé vstupné. Za to, že vám půjčí oranžovou vestičku a můžete plavat sem a tam podél nepoškozených korálů, nicméně dnes se ze všech rozhlasů v okolí ozývá varování, že jsou velké vlny a proto není koupání doporučeno. Pláž tak zeje téměř prázdnotou. (Kdo by se válel na lehátku za 30 šakalů, když o 50 metrů dál je má zdarma...)

Procházka je příjemná, až na to šílený vedro. Naštěstí je vedle pláže chodníček a podél něj sem tam vystavěné dřevěné přístřešky, pod které se dá schovat. Dojdu až k hotelu ve skalách a mořské observatoři, kde je kvantum lidí. Chvíli se rozmýšlím, zda se jít podívat dovnitř, nebo ne. Ve chvíli, kdy se kouknu na hodiny usoudím, že je čas na návrat. Ve vedru se táhnu strašně pomalu, tak ať nemaj strach, že se mi třeba něco stalo. Otáčim se a hele, vycpaný velbloudi. Jeden z nich přežvýkne. Taham foťák a vybitá baterka. Když se daří...

Vracim se zpátky na pláž, že se trochu vykoupu. No a plavky fakt nikde. Pomyslim si o sobě něco nepěknýho a opět se ulehnu na lehátko. J se nabídne, že mě zas zaveze do hotelu pro nabíječku na foťák, vyrážíme, když se vrátí zklamaný potápěč. Zítra už se kvůli svátkům neponoří a já taky ne, byť jsem si říkala, že bych si ještě jeden ponor před odjezdem zaplatila.

Vracíme se z hotelu, nabíječku dávam do kitecentra a přesvědčuju S, aby se mnou šel na vedlejší pláž šnorchlit. Tedy, že já budu šnorchlit a on bude hlídat, protože pořád ještě neumim moc plavat a moře neni stále ještě uplně klidné. S je značne otrávenej, že po něm něco takovýho vůbec chci. Lezu do vody. "Tak už můžu jít pryč?" "Ne, prosím, co kdyby se něco stalo." S se naštvaně odebere za jednu řadu lehátek a jde si přepisovat ponory, zatímco já se nořím za rybama, Jen tak si tam visim a pozoruju rybičky a najednou mi šplouchne voda do šnorchlu. Vynořuju se a zjišťuju, že jsem se nehoupala na místě, ale vlny mě zanesli kus na moře. Další a další vlny mě mlátí do obličeje. Chvíli jsem nad vodou, chvíli pod vodou, snažim se křičet na Sherlocka. Topim se. Nic moc pocit. Nakonec seberu poslední zbytky zdravýho rozumu, který mi v tý šílený panice ještě zůstaly a snažim se pod vodou doplavat ke břehu. Poslední kus cesty už se plazim po dně, protože se mi nohy klepou tak, že se na ně nemůžu postavit. Konečně se mi to daří. S stále čučí do telefonu a netuší, co se dělo."Ty už si z vody?" ptá se zcela bezelstně. A já mu ještě bezelstněji sdělim, co si o této situaci myslím. Nebylo to slušný. Ani trochu. Je vážně fajn, když si s sebou vezmete na pláž plavčíka a on vás vesele nechá topit se slovy, že zas tak dlouho jsem tam nebyla, tak to nemohlo bejt tak strašný. Tak mu to pustim z GoPRo videa. Video obratem mažu, fakt si některý situace nepotřebuju připomínat i s obrazovým materiálem.

Zpátky na pláži si dáme oběd na uklidnění (zase Humus, ani Pinďa už by to nežral). M si jde ještě chvíli kitovat v západu slunce a my jdeme s J a S k Deep Siamu, že si uděláme pár fotek do rodinného alba. Všude kolem už je zavřeno, což je trochu podezřelé. Zapomínáme totiž, že tady svátky nezačínají a nekončí půlnocí, ale západem slunce den předem a východem prvních 3 hvězd o den později. Zpět na pláži ještě chvíli odpočíváme, já nafotím pár dalších fotek, přičemž mi neustále leze do záběru nějaký pán s plavkami na půl žerdi - zcela záměrně, pohybuje se do stran se mnou a sem tam i "zapózuje".

Když se utiší vítr a nedá se lítat, jdu si ještě jednou zašnorchlit na bezpečnym místě, ať neodjíždim od Rudýho moře uplně se špatnýma vzpomínkama. Chvíle mezi rybama a je mi zas dobře. Akorát by tam nemuseli plavat dva pitomci, kteří se snažili ty ryby chytat, pak tahali mě za ploutve a ještě mě vyhazovali. Asi měli pocit, že ten kus pláže patří jen jim. Když už jich začnu mít dost, vylezu a jdeme se balit k odjezdu.

J se rozhodne, že dojede k benzínce nad supermarketem, nabere pohonné hmoty a než my se zabalíme, přijede pro nás. Stojíme na parkovišti a on pořád nikde. Za chvíli přijede, že byl nějaký problém s jeho kartou. Jedeme zpátky, zkoušíme mojí kartu, Sherlockovo kartu, platbu v hotovosti a pořád ne a ne vyždímat víc než pár kapiček. Začínáme být trochu nervózní, ale nakonec obsluhující pán zavolá šéfovi, zadá krom ceny i číslo auta a máme natankováno.

Vyrážíme do města, M by dnes konečně ráda někam na zmrzlinu, což jednohlasně odhlasujeme. "Máme zavřeno!" oznámí nám chlapík u otevřeného stánku. Fajn. Vracíme se do hotelu po velmi tichých a opuštěných ulicích. Zdá se, že už je skutečně všude zavřeno. Dokonce i ty příšerné pouťové atrakce stojí.

Lezeme do supermarketu s dotazem, do kolika mají otevřeno.Do 11. Fajn, takže máme 3 a půl hodiny na hledání něčeho lepšího k jídlu, než je další pixla humusu. Na recepci v hostelu nám sdělí, že některá místa budou po 8 večer zas otevírat, ale jaká nám nepoví. Zkoušíme pekárnu, zavřeno, jen nad ní je otevřená zmrzlinárna. Nás už ale mezi tím nějak přešla chuť a spíš přišel hlad. V 8 večer se opět rozezní sirény a drží se další minuta ticha. Zastavit, stichnout, vzdát čest padlým hrdinům, jako všichni kolem.

Vracíme se k hostelu, kde se jedna z kebabáren tváří otevřeně. Mary s Johnem jdou napřed, my se zdržíme focením a najednou je nikde nevidíme. Kebabárna zavřená, oni nikde. Hledáme na parkovišti, v supermarketu a najednou se oba noří ze servisního vchodu retaurace. Prý je tam zavřeli. No alespoň tam M nebyla sama.

Vyrážíme k pláži, najdeme otevřený stánek s pizzou, ve kterém nám vysvětlí, že smí být otevřené jen restaurace, které vydávají jídlo s sebou. Kupujeme si čtvereček pizzy (my berem s kukuřicí) a vyrážíme na procházku podél hotelů. Vedle je stále otevřená zmrzlinárna, která nám tvrdila, že je zavřená. Zběsile tam zápasí s rozbitou roletou. Holt karma, hoši.

Všechny ostatní procházka omrzí u několikátého hotelu, ale mě se chce jít ještě dál. Přejdu můstek, zajdu na molo, ze kterého je nádherný výhled na noční Eilat a rozhodnu se, že zítra se sem vrátím za světla. Vracím se ke skupině, která sedí u dalšího otevřeného stánku s košer pivem. Jdu si koupit vodu. Je nechutně sladká a odporná. Dneska opravdu nemam nejlepší den.

Pomalu, ale jistě se vracíme zpět, že si tedy dáme pizzu, protože jsme nic lepšího nesehnali. Chceme si dát jednu celou velkou. To prý nejde, protože si musíme vybrat 4 už hotové kousky. No proč ne, když pizza rozkouskovaná na 4 je levnější, než jedna v celku. Kuchař jí hází ohřát do pece, pak jí vyndá a je spálená na uhel. M jí chce vrátit, ale prý je to tak dobře. "Jak dobře? Je to spálený!" "To má být spálený." J se v tu chvíli vrátí z lednice s pivem, ale prodavač trucuje a řekne, že mu ho neprodá. Prosíme se S o kousek pizzy, ale aby nám jí taky nepřipekli. "To tak má být! Jinak se to ohýbá." Zaťukáme si na čelo a jdeme si sednout na liduprázdné sedačky na pláži, ze kterých nás obratem vyžene rusky mluvící muž. Hádat se fakt nebudem, takže dost rozčarovaní odcházíme. Zítra si to vynahradíme při oslavách. Teď jen ticho, truchlení a pozorování digitálních plápolajících svíček na bilboardech.

Ještě si chvíli posedíme na střeše a pozorujeme přistávající letadla, než se odebereme do svých pokojů. Fakt, že jsem po návratu do hostelu díky mytí vlasů vytopila polovinu pokoje, už mě v tomhle dni ani v nejmenším nepřekvapil.

Autor: Klára Kutačová | středa 6.7.2016 21:48 | karma článku: 17.01 | přečteno: 376x

Další články blogera

Klára Kutačová

Zbabělec na útěku kolem světa

Sedím v zapadlé vesnice La Junta v Chile. Jsem měsíc na cestě (o které stále věřím, že povede kolem celého světa) a sem tam se naskytne ideální příležitost k zamyšlení.

9.2.2017 v 17:34 | Karma článku: 18.24 | Přečteno: 587 | Diskuse

Klára Kutačová

S Jumperem (Galakticznym) na Lofoty - den 5.

Překračujeme hranice do Norska a směřujeme na Narvik, ze kterého už jsou naše vysněné Lofoty vlastně za rohem.

28.10.2016 v 14:00 | Karma článku: 10.70 | Přečteno: 236 | Diskuse

Klára Kutačová

S Jumperem (Galakticznym) na Lofoty - den 4.

Hola, hola, Kiruna volá! A hned po ní národní park Abisko, kde se konečně chystáme naší uspěchanou cestu zpomalit.

18.10.2016 v 20:03 | Karma článku: 11.12 | Přečteno: 276 | Diskuse

Klára Kutačová

S Jumperem (Galakticznym) na Lofoty - den 3.

Plán dnešního dne je dojet do nejsevernějšího města Švédska - Kiruny. Nicméně Jumper na to má trochu jiný názor, než my.

5.10.2016 v 18:48 | Karma článku: 12.98 | Přečteno: 331 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Vladimír Hauk

Po schodech do nebe na nejnebezpečnější stezku světa

Dlážděná cesta - schody - cesta - plošina - delší schody - plošina - ještě delší schody - velkoplošná obrazovka - schody - plošinka - dlouhé schody - prudké schody - strmé schody - nekonečné schody - téměř kolmé schody - vrchol

20.9.2017 v 8:55 | Karma článku: 25.02 | Přečteno: 866 | Diskuse

Ervín Dostálek

Za "Perlou Sibiře" - na Bajkal 10:V BARGUZINU vycpané hlavy losů a též "báťuška" STALIN

"Tady to bylo, tady přebrodili řeku Barguzin", říkám si ráno při četbě knihy "Dlouhá cesta", dle níž natočen film "Útěk ze Sibiře" o utečencích ze sibiřského gulagu. "A my jsme teď tady, svobodní, i když ženatí, není to nádherné?"

20.9.2017 v 7:55 | Karma článku: 10.68 | Přečteno: 178 | Diskuse

Ervín Dostálek

Za "Perlou Sibiře" - na Bajkal 9:"V létě vozím turisty,v zimě basy s vodkou",říká JUDR Č.

Po devítihodinové plavbě na škuneru Volnyj napříč Bajkalem se při ústí velké řeky Barguzin ubytováváme u pohostinné rodiny Černovových, dostáváme masívní večeři a s chutí vstupujeme do očistné ruské baně i s březovými metličkami.

19.9.2017 v 7:38 | Karma článku: 9.03 | Přečteno: 235 | Diskuse

Klára Hájek Velinská

Pohoda a relax v krásných saunách

Tyto lázně a sauny jsme navštívili náhodou při cestě naším karavanem z Erdingu. Měli jsme den volna a rozhodli se nepospíchat domů a prodloužit si tak náš saunovací výjezd poznáním dalších termálních lázní.

18.9.2017 v 13:58 | Karma článku: 5.84 | Přečteno: 283 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Vzpomínky na Afriku

Seděl jsem na plážovém baru a uslyšel ruštinu. Což ještě neznamenalo, že by ten turista musel být z Ruska. A právě to mě zajímalo. Do Egypta se přece přímo z Ruska nelétá.

18.9.2017 v 8:00 | Karma článku: 20.80 | Přečteno: 595 | Diskuse
Počet článků 195 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 953

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před sedmi lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.