Máme posledních pár hodin do odletu a chystáme se je trávit v Jaffu a přilehlé části Tel Avivu. Sluníčko už od rána peče téměř vražedným způsobem, ale nás to ani v nejmenším nemůže odradit.
Budík máme opět na 7 ráno a A2 už jsou vzhůru dávno. Aj nám chystá snídani, John vaří kafe, v rychlosti snídáme, loučíme se s Av, který mizí do práce a děkujeme mu, že nás pozvali k sobě domů a starali se o nás, jako o vlastní.
Taxíkem přes mírné zácpy projedeme do Jaffa, necháme se vyhodit kousek od přístavu a vracíme se do Starých uliček, které jsme zatím viděli jen v noci. K jejich nejpozitivnějším vlastnostem patří fakt, že je v nich stín a příjemná teplota. Projdeme se kolem muzea a tvůrčí dílny místní sochařky, kolem několika obchodů s obrazy i obchodů s oblečením a sem tam zakopneme o nějakou znuděnou kočku.
Vyjdeme u parku, ze kterého je výhled na Tel Aviv a několik (desítek) autobusů plných turistů, převážně z Indie.
Z parku pokračujeme na bleší trhy, kde mají sice spoustu poměrně neuvěřitelných věcí, ale nic, co bychom si toužili dovézt domů. (I když ten modrej budík se mi dost líbil a obří párek v rohlíku s plastovym tygrem by se nám fakt hodili do obýváku...)
Nicméně pokud chceme nakoupit nějaké suvenýry, budeme se muset z blešiště přesunout dolů do města na normální trh. Problém je, že značná část cesty povede po rozpálených ulicích. Naštěstí John nejen, že tuší správný směr, ale zároveň dokáže i vymyslet alespoň trochu zastíněnou trasu, jak se na správné místo dostat. Přejdeme hlavní rušnou ulici, která vede podél pobřeží, mineme několik starších domů, krásných Bauhausovských staveb i nově rostoucí skleněné mrakodrapy.
V další ulici narazíme na lavičky, odpoadkové koše a dopravní značky opletené různobarevnou vlnou. Co to znamená zjistíme ve chvíli, kdy dojdeme ke kolu, které je také celé opletené a stojí naproti velkému obchodu s vlnou. Musím říct, že si dělají dokonalou reklamu na svoje zboží.
Přecházíme dál na nějakou pěší zónu, která je lemovaná různými pouličními díly (malovanými i plastickými) a obchody s krásnými šaty.
Jsme na tržišti a po tom, co trochu upravíme naše představy o suvenýrech, nakoupíme pár drobnůstek a hlavně trička, která tu vyrábí přímo na míru (když chcete jen tílko, tak vám ho paní rovnou i vystřihne) s obrázkem, jaký si sami vyberete. Oblíbené jsou "reklamní trička" IDF, ale i různé vtípky - třeba Eat me I am kosher.
Máme vše, jedeme zpět k A2, je téměř poledne takže nejvyšší čas. M s Aj odjely nakupovat do obchodního centra, my se jdeme trochu zchladit, balit a já psát adresy na pohledy. Když se dámy vrátí, poprosím Aj o překlad věty: "Posílám pozdrav z Izraele" a následně jí strojově překresluju, nejde mi to zprava do leva, tak to opravdu kreslím jak obrázek. Aj mezi tím vaří těstoviny s omáčkou, přijde Ka se synem a Os, která s námi pak pojede na letiště. My s nimi s chutí poobědváme a během jídla neustále vymýšlíme, jak to zařídit, abychom tu mohli zůstat napořád (a nemůže mě třeba někdo adoptovat?) Nakonec to vzdáme, v rychlosti tiskneme letenky a už bychom chtěli jet. Aj nás uklidňuje, že je času dost, ať si dáme ještě v klidu kafe a nestresujem.
Vzhledem k tomu, kolik nás je a kolik máme věcí, začíná být trochu problém poskládat se všichni se vším do auta. Nakonec má S nad hlavou kity a doufáme, že nebudem muset rychle brzdit, protože by jinak o tu hlavu na 100% přišel. Naštěstí je doprava tak hustá, že se spíš plížíme, než jedeme. Tedy na štěstí... Za chvíli se začínáme skutečně bát, že nestihneme letadlo a to asi důvod k udělení azylu nebude.
Konečně vidíme směrovky na letiště. Terminál 1 (domácí lety) a od něj pár km vzdálený terminál 3 (mezinárodní lety). Terminál 2 není, tak spekulujeme o tom, zda skutečně neexistuje, nebo jestli tam přistávaj UFOni a nebo jestli je to velmi dobře utajené vojenské letiště. Konečně jsme na 3, Os parkuje, vyhazujeme věci na vozík (S si stále svojí tašku vláčí v náruči) a běžíme hledat správné odbavovací přepážky. Výtahem nahoru a tam chvíli pobíháme a nemůžeme nic najít. Nakonec se znovu koukáme na letenky. Odbavení na terminálu 1. (Zde si dodejte výčet všech sprostých slov, co znáte - a ty, co neznáte, si někde vyhledejte.)
Už takhle jsme tu tak akorát na čas a představa, že se musíme dostat pár dalších kilometrů odsud nás dost děsí. Sprintujeme po schodech dolů a hledáme autobus, co jezdí mezi terminály. Uplně narvaný nám zavře dveře před nosem a ujede. (Zase ten seznam...) Os běží pro auto, dojede pro nás. Nacpeme se tam i s věcma, dojedeme k závoře, Os nás celou cestu uklidňuje, že všecko bude OK a neni se čeho bát, závora zůstává dole - nutno zaplatit. Os se přesouvá k automatu opět s tím, že vše bude OK, my čekáme a dohadujeme se, kdo z nás je největší idiot, zda J se mnou, když jsme si pamatovali z původní rezervace, že letíme ze 3, nebo S s M, kteří nám věřili a info neověřili.
Jsme u 1, Os nás vyhazuje z vozu, že zaparkuje a pak nás najde. Přískoky vpřed k nejbližším dveřím, ale je u nich cedule, že mezinárodní lety jsou u nejvzdálenějšího vchodu. Naštěstí hned za tímto vchodem svítí cedule, že náš let má hodinové zpoždění. V tu chvíli se všichni uklidníme, přejdeme k váze a začnem převažovat a obratem i přebalovat zavazadla, abychom se vešli do váhového limitu. V hale hned vedle stojí dlouhatánská fronta, naštěstí ne naše.
My čekáme na prvotní odbavení jen chvíli, přesně takovou, aby nás stihla dohnat Os. Pracovnice bezpečnosti si jako první volá mě se S, Os jde s námi a asi jí vysvětluje, že jsme bydleli u nich a tak, takže by nás neměli tolik s tou bezpečností prudit. Další pracovník si bere Johna s Mary a nakonec M se S a jejich sportovními zavazadly odcházejí k jíné přepážce, kde se podrobí podrobné prohlídce a my čekáme. Jen se nám omlouvají, že mají nedostatek personálu, tak to trochu trvá. Radši jim neříkáme, že jsme za to rádi, protože by nám to jinak nejspíš ulítlo...
Jdeme odevzdat zavazadla, vyzvednout boarding pasy (každej sedíme uplně na jinym místě v letadle), rozloučit se s Os a jdeme ke kontrole příručních zavazadel. Pas na skener, otevře se brána a z druhé strany vyjede růžový lísteček, který potvrzuje, že opouštíte zemi. Letištním busem se opět přesouváme na terminál 3 z kama poletíme. Projdeme obřími "futry", kde je stejně obří půlkulatá nádoba. John nám vysvětluje, že to je tady povinné ve všech domech. V každém pouzdru na futrech je svitek z Tóry a k tomu při kolaudaci dostanete ještě oficiální požehnání od rabína. Aspoň konečně chápu, co byla ta trubka na každých dveřích v hotelu.
Času máme najednou víc, než dost, takže se rozdělujeme na dvojice a jdeme shánět každý svoje. Mojí prioritou je pošta, která tu údajně má někde být. Na informacích nás odkážou na poštovní schránku a obchod s knihami, že tam snad mají známky. Výborně. "Dobrý den, potřebuji známky na pohledy do Evropy." "Kolik jich máte?" "20." Slečna na mě vytřeští oči, začne hledat v šuplíku, volá kolegyni, která přinese jeden arch poměrně rozměrných známek. "Na každý potřebujete 2!" A houbu tu samozřejmě nemají. Naštěstí místo ní mám Sherlocka, takže v rekordním čase zanecháme vzorek DNA na 20 pohledech, které se vydají na cestu po světě.
Stále je čas, ale pro jistotu najdeme správý "paprsek" letiště, ve kterém se nachází naše gata a jdeme se přeptat, kolik máme času. "10 minut." "Tak to si stihnu ještě koupit pití." "I dát kafe, spíš to bude 20." usměje se pán z aerolinek.
Vracíme se k občerstvovacímu stánku, u kterého už sedí naši přátelé, kupujeme si pití a obložené housky, protože neočekáváme žádný palubní servis (změnili nám totiž El Al na Travelu) a už se jdeme usadit do letadla. Na mém míste sedí nějaký pán. Nejdřív zkouší něco jako "Jejda, to místo u okna fakt neni moje? No jo, ale když už tu sedim, neni to nakonec jedno, vždyť o co jde? Sedačka, jako sedačka. Ne? Ne!??" Tak se s ním zkouším domluvit, že S má taky místo u okna, tak si ho rád vymění, ale asi ho naštvalo, že mu nechci dát to svoje, tak to nejdřív odkýve, a když se tam S, přes celý letadlo probije, pošle nás do... zpět na jeho místo. Tak se pro tuto chvíli loučíme a každý se odebírá na svoje místo. Užívám si krásný výhled na Tel Aviv ze země i ze vzduchu, pak na moře, mraky a zapadající slunce.
Překvapením letu je, že dostaneme bonbon, pití a sendvič. Fakt, že přes uličku na sedačkách sedí dva neuvěřitelní spratci naopak překvapením není. Já je totiž nejspíš nějak přitahuju. Letuška se je snaží zabavit, jak se dá. Hračky, omalovánky. Rodiče laxně sem tam prohodí něco ve smyslu: "Nedělej to. Neskákej tomu pánovi po kolenou, nemlať tu paní po hlavě, nebuď sovjí sestru, nemlať bratra, že tě vzbudil, nekopej do té paní před sebou, neutíkej do uličky..." Vše samozřejmě zcela ignorováno. Začínám toužit po ráně do hlavy z milosti. Prolétáme bouřkou, klesneme pod mraky, uděláme okruh nad Prahou a už klesáme. Přistání není z nejměkčích, ale to nevadí, stejně se vždycky tleská.
"Přistáli jsme! Mami, mami, přistáli jsme!" "Ano, já vím, tak poď!" "Přistáli jsme! Mami, mami, přistáli jsme!" "Přistáli jsme! Mami, mami, přistáli jsme!" teď už je to dvojhlas. Snad nikdy jsem nezažila tak dlouhý čas mezi přistáním a otevřením dveří. "Přistáli jsme! Mami, mami, přistáli jsme! Přistáli jsme, mami, mamí...
Prchám z letadla ven, M s J už tu čekají, S nikde. Vyčkáváme na něj a při tom pozorujeme zásah místních ozbrojených složek. Beze slov odhánějí lidi od prázdné lavičky. Nechápeme proč, čekáme, co se bude dít. "Hele, nemyslí si, že v tý igelitce z obchoďáku je bomba, že ne?" Nechtě se nám dostane odpovědi od pána s nápisem Bomb squat, který si k tašce přisedne, tak jak je položená nahlédne dovnitř a pronese: "Někdo tu zapomněl svačinu, no." "A co s tim teď jako máme dělat?" "Zkuste to hodit do koše." mávne rukou a odejde.
Právě jsme se vrátili ze zřejmě nejbezpečnější země na světě domů - do cirkusu. To, že se Johnovi ještě zatoulala někde taška už byla jen jedna velká třešnička na našem dnešním cestovním dortu.
