Aviou Amerikou 2017 - Čekání na Amálku

Ze zimy v Čechách jsme doletěli do léta v Montevideu. Původně tu na nás mělo čekat naše expediční vozidlo, ale zaoceánská doprava se nečekaně zdržela, takže budeme muset čekat my. Problém je, že nikdo neví, jak dlouho...

10. ledna 2017

Vystupujeme z malého letadýlka a procházíme migrační kontrolou. Výhoda Jižní Ameriky je, že Češi nepotřebují do většiny zemí víza. Takže dostaneme jen vstupní razítko a jdeme vyzvednout bágly. Moje krosna zabezpečená pláštěnkou a stříbrnou páskou doznala jisté úhony, ale naštěstí pláštěnka dojede v těsném závěsu. Ostatní už mají taky svoje věci, a tak vyážíme hledat Ivču, která už by měla sedět venku. Její letadlo totiž letělo dřív a navíc přímo.

V poměrně velké příletové hale si ještě zajdeme vybrat, či vyměnit peníze a jdeme lovit dopravu do centra. Od této chvíli se začíná realizovat Iva, neb jediná z nás všech ovládá Španělštinu.Na zastávce stojí chlapík hrající na kytaru, čímž nám zpříjemňuje čekání na autobus. Ten ovšem není příliš uzpůsoben na přepravu lidí se zavazadly, ale zvládneme se nějak poskládat a vše (včetně sebe) důkladně přidržet, aby to nevypadlo otevřenými zadními dveřmi.

Dle vrchního navigátora Vojty dojedeme na správnou zastávku a přesuneme se kousek dál do hostelu Willi Fog (jaký lepší hostel si zvlit pro začátek cesty kolem světa), kde mají pokoj pro 9 lidí, takže ideál pro nás. Na recepci nám ovšem vysvětlí, že naší rezervaci sice měli, ale místo aby zrušili jedno místo pro Hanku, zrušili jí rovnou celou. Jak milé... Nicméně nabízí nám jeden samostatný pokoj pro kluky a místo pro holky v desetilůžkovém chlívku se světlíkem s tím, že zítra k nám přestěhují naše pány (a nejspíš pak ještě jednoho nešťasníka na poslední volnou postel). 

Recepční velí, že obsazenou postel si máme označit tím, že na ní hodíme třeba mikinu. Tak označujeme a vyrážíme do města, že zkusíme pořešit alespoň část papírování ohledně auta a zjistit, kde se tu dá nakupovat, případně jíst. Já se přidávám k papírovací bojové skupině, se kterou vyrážíme vyzvednout první lejstro, které potvrdí, že jsme sem přijeli, protože pouhá naše přítomnost bez kulatého razítka není jistým důkazem.

Nacházíme správný úřad a máme štěstí, zavírají až za 5 minut, přičemž před námi je asi 40 lidí. Plní naděje si přesto bereme lísteček z vyvolávacího systému, sedáme na lavičku a čekáme. Ve tři se zavře mříž a lidé začnou postupně ubývat zadním vchodem. Lehce otrávená úřednice s nadějí, že nás bude moct vyhodit, vyžaduje lísteček. Výtězoslavně jí ho podáváme a ona si nás vezme ke stolu. (Židle musíme posbírat od několika stolů kolem.) Sepíše úředně vyhlížející dokument a posílá nás zaplatit: "Tamhle je pokladna, čekejte až vás zavolají jménem." Čekáme. „Žán!“ „Žán!“ „Žán!“ Rozhlížíme se kolem, ale nikdo se k pokladně nehrne. „Hele, Honzo, nevolaj to tebe?“ Honza tak má konečně novou přezdívku, následně zaplaceno 175 dolarů za razítko a papír v ruce.

Jdeme se projít k přístavu a dát si v pekárně plněnou taštičku. K naší nelibosti zjišťujeme, že v této křesťanské zemi chtějí za jídlo skuečně nekřesťanské peníze.

Vracíme se do hostelu, kde najdeme všechny Ivčiné věci naházené na podlaze, takže si musí hledat jinou postel. Večer si sedáme na terasu k večeři a do Lucky se ihned zamilovává místní kuchař Josse. Protože jsem docela mrtvá, odebírám se brzo do své tvrdé proležené postele.

11. ledna 2017

Ráno se budíme celkem brzo, plán dne je jasný - najít našeho zprostředkovatele Eduarda. Nejdřív ale snídaně, na kterou nakupujeme v místním Disco obchodě a při placení doufáme, že tu nebudeme strašit moc dlouho. Přece jenom nemáme neomezený rozpočet.

Po snídani se kluci chystají na stěhování do našeho pokoje. Vojta se v poklidu balí a najednou rupne rošt jeho postela a on ve změti prken a třísek přistane na nebožákovi pod ním. Naštěstí se nikomu nic nestane, Žán opraví lože a kluci se dostěhují. Následně vyrážíme do města, ať si to tu trochu obhlídneme. Některé domy jsou pomalované občas dost zběsilými malbami, anebo jim roste strom z nějaké nestandardní části. Dojdeme až k přístavu, kde si budeme vyzvedávat Amálku. Je vedro k padnutí, takže zalézáme do stínu železobetonové haly, která je plná restaurací a obchodů, holky si tam koupí nádobky na Maté, a pak se přesuneme k Edově zamčené kanceláři. Ale aspoň víme, kde ho hledat.

Přesouváme se k Estuariu De La Plata, což je, jak nám vysvětlí Vojta, nálevkovitě vypadajcí vtok řeky do moře a tohle je jeho ukázkový příklad. Chvíli tu posedíme, než jdeme na benzínku zjistit, kolik tu chtějí za pohonné hmoty. Jackova informace o naftě za pár šušňů se ukáže býti silně invalidní.

Vracíme se do hostelu, kde tvoříme studený oběd sestávající z baget, sýru a salámu, co smrdí jako týden neprané ponožky, ale na nějakou dobu bude díky poměrně přijatelné ceně našim nejčastějším jídlem. Po něm se odebíráme opačným směrem na pláž. Voda je příliš studená, takže se nikdo z nás nekoupe. V restauraci kousek od pláže si alespoň dáme na ochlazení studené pivo.

Vracíme se domů kolem obchodu a nakupujeme na večeři. Dneska se vaření pro všechny ujímám já s Jackem. Někdy během našeho pobytu v kuchyni přijíždí Kuba ze Zélandu. Vzal to asi 20 hodinovou zkratkou přes  Iguezu falls a není z nich zrovna dvakrát nadšen. My ale o většinu jeho vyprávění přijdeme, neboť se pachtíme v kuchyni s vařením hnízd a kydáním tučňáků a zeleniny, z čehož vznikne „salát“ odborně pojmenovaný Los Šlichtos a máme na něj s Jackem patent. Během toho, co se cpeme naší slepenou kejdou, přijde Josse. Když vidí, co to jíme, nabídne se, že nám zítra uvaří on. To berem!

Následně dojde k nějakému komunikačnímu nedorozumění, Lucka (přejmenována po místním na Lucíu) řekne v blbou chvíli "Si" a on jí vlepí pusu a vůbec na ní začne dost nepříjemně dotírat. Je tedy čas dojíst a jít se odklidit na sezení dole pod schody. Postupně začnou všichni odpadávat do pelechů, takže nakonec zůstaneme jen s Vojtou a Kubou a jedním němcem, který pak ráno po Vojtově slivovici vypadá značně použitě.

12. ledna 2017

Dnes máme na desátou dopoledne domluvenou schůzku s Eduardem, abychm domluvili papírování. Do Edovy malé kanceláře se nahrneme ve větší bojové skupině s Lucíou, Vojtou a Žánem, což Eduarda ani jeho kolegu nevyvede z míry a všem nám seženou židle. Krom nás je tu ještě nějaký Švýcar se synem, kteří se tu chystají cestovat tři roky. „Syn to vymyslel a já mam čas!“ Domlouváme se s Edou, co teď a co potom, on si okopíruje potřebné doklady a Vojta už na něj chrlí něco o hodinkách. Eda se na něj podívá, naznačí zatažení ruční brzdy a zavelí: „Zpomal, kámo!“ Pak mu ale poradí, kde hledat prodejnu s hodinkami a novými baterkami. Zdá se, že je Eda zvyklý na to, že ho lidé využívají jako informační kancelář, co se týká Montevidea a přilehlého okolí a ne jen jako "tahače aut z přístavu".

Zatímco Vojta zprovozňuje hodinky, já se jdu podívat do nedalekého kostela. Následně projdeme místní trh, kde mají nádherné náhrdelníky a jdeme na průzkum, kam vedou schody na hlavním náměstí. Máme podezření na veřejné záchodky, ale je to válečný památník, kde hlídají dva vojáci uprostřed stojící urnu. Vypadají jako vycpaní, ale jeden občas pohne rukou.

Vracíme se do hostelu, kde se Kuba hlásí o naplnění včerejšího slibu – zašít gatě. Tak si hraju na švadlenu, zatímco pánové – technici, testují náš nový solární panel, který jsme s sebou dostali od Michala. Z tak namáhavé práce všem vyhládne, takže s Luckou, Vojtou a Jackem vyrážíme do nedaleké restaurace na místní specialitu – Chibito (sendvič s masem). Dáváme si jednu porci na dvojici, aby nám zbylo v žaludku místo na Asado (pečené maso na grilu), které slíbil Josse. Máme s ním sraz ve 4 odpoledne před hostelem, že půjdeme na nákup.

Nakupující skupina vyráží do obchodu, zatímco my s Vojtou jdeme vyhlížet loď Grande Buenos Aires, která má na palubě Amálku a provokativně kotví kousek od nás. Snažíme se jí trochu popostrčit silou vůle, ale toto počínání není nikterak plodné, takže radši jdeme nakoupit suroviny na ledovou kávu. V obchodě potkávám ostatní, takže pobereme věci a vrháme se rovnou do kuchyně.

Tady Josse s Luckou závodí ve škrábání brambor. Následně v krájení zeleniny a konečně se odebírámena na terasu, kde Josse začne kouzlit v krbu. Žán mu k tomu štípe nožem třísky, za což sklidí velký obdiv. V mezičase odbíháme pozorovat loď a přijdeme tak akorát na výborné jídlo. Maso, plněné papriky, pečená cuketa. No přežrali jsme se všichni k prasknutí.

Kluci prohlašují, že teď už zvládnou tak maximálně ležet jako přežraní lvi pacičkama nahoru, ale Lucía zavelí, že se jde na noční procházku, takže se zas odebíráme k moři. Loď se nehnula ani o milimetr. „Ale tamhle nějaká loď pluje.“ „Ale prdlajs, to je ostrov.“ Po pěti minutách se Vojta otočí a suše se optá, kam že nám ten ostrov zmizel...

Jdeme dál a zastavujeme u paleontologických zastávek, které jsou vybudované po celé stezce podél pobřeží a nakonec odbočíme do vedlejších uliček, díky čemuž vidíme Montevideo zas z trochu jiného úhlu. Kluci hrající basket v otevřené hale, spousta starých aut, modlící se sekta...

Vracíme se do hostelu, kde opět řádně ponocujeme.

13. ledna 2017

Dnes je den D! Loď s Amálkou se kolem jedné ráno hnula a teď už kotví v přístavu. Dáváme si rychlou snídani a s Žánem a Vojtou odcházíme na Grimaldi pro Bill of landing. Vzhledem k tomu, že je naše loď fakt velká a aut se na ní vejde hodně, nejsme tu sami. A stejně jako všichni ostatní dostáváme od „prsaté paní“ stejnou informaci: „Přijďte ve dvě odpoledne a do té doby se modlete.“ Loď se totiž musí celá vyložit a zmizet z přístavu, aby nám mohli lejstro vydat a přidělit evidenční číslo, pod kterým se bude všechno zpracovávat.

Lehce zklamaní odcházíme k přístavu, podívat se, jak loď vykládají. Mezi kontejnery pozorujeme čilý ruch kolem vjezdu na palubu, ale Amálku ani očkem nezahlédneme. Žán už se mezi tím seznamuje s nějakými dalšími lidmi, kteří mají též svoje auto na lodi. Postupně se na nás za přístavním plotem sejde pěkná skupinka. Já lezu dokonce i na něj a jakožto nejvyšší hlásím, co se tam děje. Loučíme se s tím, že se ve dvě sejdeme na Grimaldi a samozřejmě se s klukama rozhodujeme, že my tam budeme už v půl, abychom tam byli první.

Vracíme se k hostelu, kde ve vedlejší ulici vyrostl zeleninový a bleší trh, kam zamíříme nakoupit ovoce a zeleninu. Cesta do hostelu už je v běhu, protože začíná pršet. Chvíli se zdržíme s ostatními v hostelu, dáme si polívku, co uvařily holky a opět je čas naběhnout na Grimaldi. Jsme tu v půl, jsme tu první a není nám to nic platný, protože mají polední pauzu. Žan si sedá dolů do haly a čeká, zatímco my se s Vojtou jdeme projít v dešti a vracíme se přesě na druhou.

V hale už je spousta dalších lidí, jedna rodinka, která má s sebou celý filmový štáb, který má natočit jejich cestu Amerikou a jeden pán, který se „vloupal“ do přístavu s nepotvrzeným lejstrem a nafotil už vyvezená auta. Část lidí se raduje. My mezi nimi nejsme, neb naší Amálku neviděl, a že ta je nepřehlédnutelná...

Konečně nás vpouští nahoru, kde se kolem stolu prsaté paní udělá značný chuchel. A zas nemá dobré zprávy. Díky dešti se celé vykládání zpozdilo a možnost, že by loď zmizela z přístavu je mizivá. Ale prý pro nás zkouší vyjednat výjimku a nám nezbývá, než sednout a čekat. Žán zaujímá pozici u pultu, pod kterým vznikne mateřská školka s omalovánkami a pastelkami a my se stěhujeme za výtahy na chodbu. Trvá to dlouho, až mi dojde, že na nás už nějakou dobu čeká Eda.

Vojta mi ukáže na mapě, kde sídlí a já běžím k němu do kanceláře. Trochu si pobloudím a vzbudím celkem dost pozornosti u kolem j(e)doucích, včetně jednoho prodavače pečiva, který mi nabízí jídlo zdarma. Dobíhám ke kanclu a tam zrada. Eduardo je zrovna v přístavu a jeho kolega mluví jen šanělsky. Prosím o papír a tužku, že Edovi necham vzkaz, ale nakonec vymyslíme dobrý způsob komunikace – přes google translator.

Vysvětlí mi, že už je v podstatě nulová šance, že bychom dostali auto ještě dneska, ale že to zkusí nějak zařídit, a že se rozhodně máme k nim vrátit hned, jak dostaneme papíry do ruky. Sprintuju zpět a neomylně se s klukama minu ve výtahu. Takže vyjedu do devátého patra a zas dolů, abychom společně naběhli zpět k Eduardovi do kanceláře. Začíná další kolečko hovoru přes google. Výsledek je smutný. Není číslo, není Amálka...

Přichází Eda a ještě zkouší obvolat všechny své kontakty. Sedíme, ani nedutáme a doufáme. Verdikt je ovšem bolavý – Amálka stráví víkend v přístavu, my tu na ní budeme muset počkat a sejdeme se v pondělí v 10 hodin ráno a to už zaručeně auto dostaneme a večer pofrčíme. Fakt, že tu strávíme celý víkend, nás nikterak netěší. Montevideo je sice poměrně hezké město, ale ubírá nám čas na Patagonii, na kterou se všichni neskutečně těšíme. Nehledě na to, že tu je pekelně draho.

Odcházíme sdělit špatné zprávy ostatním. Náladu nám zvedne až příjezd posledního člena posádky – Františka. Seznamujeme se nad výbornými bramboráky, co ukuchtily holky. A rovnou Frantu zasvěcujeme do plánu, kterak zachránit Lucku ze spárů Jossého. Vypadá asi tak, že mu oznámíme, že od teď je jeho přítelkyně, tamten chlapík mu chce rozbít hubu a ještě nám dluží 65Kč za společné jídlo. Chudák je trochu překvapen, ale neuteče. Z mezipatra s gaučem jsme si udělali soukromý koutek, kde zdlábneme bramboráky a skládáme poklonu holkám před rozvinutou zástavou.

Po jídle se jdeme projít k rozbouřenému estuáriu. Vlny se rozbíjejí o skály, strarý přístav i o dělící zídku, kolem které jdeme. František se nechá vyhecovt a proběhne se po molu na jeho kraj. Takže další šílenec v posádce... Na druhou stranu, kdo normální se během necelého týdne zvládne přihlásit k podobné výpravě, zabalit na tři měsíce do jednoho batohu, mít s sebou i mačky, cepín a rybářský prut, stihnout do sebe nabodat veškerá očkování a v horečkách přeletět půl světa.

Vlnobytí je tak fascinující podívaná, že se kochám tak aktivně, až se mi ostatní ztratí z dohledu, ale doženu je a v zapadajícím sluníčku všichni společně dojdeme k židovskému památníku, kde se usadíme do měkké trávy. Na cestu dál už nikdo nemá chuť, takže odcházíme nakoupit večeři a zpět do hostelu, kde opět ponocujeme v obvyklém složení Vojta, Kuba a já a bavíme se s přítomnými Izraelci, kteří nás definitivně odradí od cesty na Torres del Paine, protože to tam je hodně drahé a stejně nemáme dost času na to, abychom jeli tak moc na jih.

14. ledna 2017

Na dnešek jsme si naordinovali plánovací a rešeršvací den. Když už tu ztrácíme čas, tak ať ho neztrácíme i cestou. Vyzbrojujeme se chytrými stroji a knihami a obsazujeme naše oblíbené mezipatro. V hledání povinné výbavy auta se zvládnu angažovat, ale při vyhledávání treků jsem asi ten poslední člověk, který by tomu rozumněl, takže se nakonec s Jackem dohodneme, že půjdeme dělat něco užitečnějšího – vařit oběd.

Nakoupili jsme na vaječné omelety, které začneme vyrábět, zatímco Josse vedle nás peče pizzu. Krom toho, že každý dostaneme kousek na ochutnání, rozhodne se ještě, že opije Jacka nějakou místní pálenkou. Za chvíli nám přijde pomoct Lucía a výsledkem jsou vaječné omelety a bagetky namazané máslem a pažitkou. Chvíli před tím,než to odneseme nastoupené jednotce na terase nás předběhne Josse, že jedna pizza je pro nás. Okey. Takže zas budeme všichni pěkně přežraní. A já si do teď mylela, že na cestě kolem světa zhubnu...

Ale po obědě žádné lví vylehávání, jde se na procházku na druhou pláž, která má být hezčí. Spolu s Kubou hlasjeme pro cestu busem, abychom tam dojeli, dokud je ještě hezky, ale jsme přehlasováni a jde se pěšky. Na jedné křižovatce se odděluji, neb vidím sanitky a jdu se podívat, jak to tady mají s provozováním zdravitních služeb. Mám štěstí na paní doktorku, co mluví anglicky, takže jí vyzpovídám, uděláme si společnou fotku a frčím za ostatními na pláž.

Najdeme si plácek na sezení, holky slíbí, že budou hlídat věci a já se jdu s klukama koupat. Oni se vrhají do vln, já se držím v dosahu břehu. Koupání je osvěžující, následný běh po kolena ve vodě už nikoliv a do teď nevím, proč jsem se k němu nechala vyprovokovat...

Odcházíme zpět a dělíme se na dvě skupiny. Jedna jde s Kubou nakupovat boty a ta naše se projít zpět po pláži. Je to pěkná procházka. V půli cesty si vystojíme frontu na vpuštění do obchodu na benzínce, kde si koupíme pití a pokračujeme k rozpadajícímu se plynojemu, kde trénují bubeníci nějaké vystoupení. Chvíli si je poslechneme, než se odebereme do hostelu. Tam už jsme všichni, krom Franty, který nám pozděj sděluje, že taky narazil na bubeníky, ale ve chvíli, kdy už šli průvodem po městě, tak se k nim přidal. Večer trávíme cvičením kliků, přitahováním k zábradlí a jiným prostocviky.

15. ledna 2017

Neděle je od slova nedělat, takže si dáváme odpočinkový den. Josse nám poradil, že ve městě je obrovský (bleší) trh, takže se na něj chceme podívat. Dáváme si jen nějakou základní snídani, protože většina posádky má po včerejšku řídký problém s hustým běháním a jen se nemůžeme shodnout, zda za to můžou naše omelety anebo Josseho pizza. Já mam jasno – snědla jsem omeletu, jedno skoro syrové vajíčko a z pizzi jsem měla jen malinkej kousek a není mi nic.

Odcházíme do města, Ivča nás vede neb má instrukce, ale jakmile dojdeme na trh, tak někam zmizí. Postupně se roztrháme a každý si jde, kam ho zajímá. Nebo spíš si každý razí cestu davem, kam to zrovna jde. Prodávají tu uplně všechno, co by člověka napadlo. Včetně kadeřnického křesla, žehličky na uhlí a krabiček viagry, což velice fascinuje farmaceutku Lucíu. Kluci pak zcela vážně stojí nad hromadou počítačového šrotu a vyhrožují, že mi z toho složí lepší počítač, než je můj Acer.

Postupně se přesouváme do uliček, kde řídnou stánky až nakonec vymizí. Jeden člen naší skupinky se odděluje téměř poklusem a my ho pomalu následujeme. Nejsme žádní sráči. Zatím. S Luckou hodnotíme, že je čas na pořádný kuřecí vývar, takže zakoupíme potřebné propriety a míříme rovnou do kuchyně. Uvaříme toho strašný kotel, ale díky tomu, že Lucía přejde na mojí Milánskou rozdávací strategii, tak zmizí skoro všechno.

Při odnášení nádobí si díky svým super klouzavým sandálům dole na vytřené podlaze ukázkově nabiju hubu, takže mi Josse naznačuje, že by mě tu někdo měl nosit. Hmm, nějaký dobrovolník? Nehlaste se všichni. 

Lucía si po jídle vzpomene, že jsem jí slíbila, že mě může osřihat. A já doufala, že na to zapomněla. S rozbitým kolenem bych stejně daleko neutekla, takže sedám na kostku, Jack jí půjčí nůžky, já hřeben, na zrcadlo nemam nárok abych jí do toho nekecala a už to jede. Jediný požadavek mám, abych si i pak vlasy zvládla zamotat do nějakého rozumného útvaru. Výsledek je nad očekávání dobrý, i když ten chuchvalec měděnýho drátu, co mi zbyde pod nohama stejně skoro obrečim. Ale změna je život.

Lucía se znovu chápe nůžek a bere si za oběť Ivču a Jossého, zatímco čekáme na českou návštěvu, která nám psala. Ta dorazí za chvíli a po tom, co si se všemi podá ruku si odkládá tričko a vystaví své přednosti v piditričíčku, spíš podprsence, hodí Honzovi nohy téměř na klín a udělá si pohodlí. To nás docela překvapí a řekněme, že náš dojem z ní je poměrně rozpačitý.

Ivča odchází dolů nacvičovat zpívání s partou hudebníků a my se snažíme družit. Nicméně se za chvíli s Lucíou, Vojtou a Žánem odebíráme ven hledat průvod s bubny a tanci, který by měl vycházet z vedlejší ulice. Najdeme jen jednu cvičíčí skupinu, která nás ale vyžene a nedaleko stojící paní nás ještě varuje, že nejsme v bezpečné čtvrti, tak ať si dáváme pozor na věci. Okey.

Ještě chvíli chodíme kolem a hledáme průvody, ale nikde nic, takže to balíme a jdeme si sednout na molo. Když padne tma, tak cvičíme na venkovním sportovišti. Když už nás omrzí i to, je čas se navečeřet. Návštěva je stále přítomna a my se postupně nenápadně odsouváme dolů poslouchat zpívání. Ivča je výborná zpěvačka, to se jí musí uznat. Když se k nám přesune i "Kozí příběh", jak jsme slečnu přejmenovali, tak seznáme, že je ideální čas udělat si další procházku v mírném dešti, takže se jdeme podívat k estuáriu.

Na chvíli se vrátíme, abychom se trochu přioblékli a na výlet se k nám přidá i Josse. Po návratu do hotelu se opět rozplácnu, tentokrát na schodech. Modřiny na nohou už se ani nenamáhám počítat a Josse mi vysvětluje, že moje boty jsou ideální tak akorát na vyhození. No jo, ale jiný nemam. Spát jdeme zase hodně pozdě a já vpodstatě neusnu ani na chvíli, protože mě zas přepadne podobná nálada, jako ve vlaku sem, takže zítra na srazu s Eduardem asi budu vypadat fakt svěže.

16. ledna2017

Vstáváme v 8, jak jsme si naplánovali a balíme všechny věci. Věříme, že dnes dostaneme Amálku a zmizíme odsud. Snídani nestíháme, takže jen bereme vodu do flašek, abychom neumřeli cestou vedrem a pádíme k Edovi. Přijdeme chvíli po desáté a Eduardo není přítomen. Už něco vyřizuje v přístavu, takže rovnou Vojta zasedá k google translatoru a píše si s jeho kolegou. Máme přijít ve dvě odpoledne, že pak vyrazíme pro auto. Okey. Cestou domů tedy moc nespěcháme, zastavujeme se na hlavním náměstí, kupujeme pohledy a v klidu se chystáme posnídat v hotelu, když nám přijde mail od Eduarda, ať hned naběhnem do přístavu. Otáčíme se na patě, bereme s sebou Františla a pádíme...