Aviou Amerikou 2017 - První kilometry na cestě

Šest dní čekáme v Montevideu na naše expediční vozidlo - Amálku, když nám konečně v pondělí ráno píše náš zprostředkovatel, ať dorazíme co nejdřív do přístavu...

Eduardo nás čeká u hlavního vchodu a prý není problém, abychom šli dovnitř všichni. Protáhne nás přes turniket kolem ochranky k obří budově. „A tamhle za plotem je vaše auto!“ Uakzuje, zatímco nás vede za dveře s nápisem RESTRICTED AREA. Tam je malá kancelář, kde nám vydají poslední potřebná razítka. Stojíme před ní a čekáme. Eda si s námi v mezičase přijde pokecat a poradit, třeba co potřeujeme za povinnou výbavu. Že do Argentiny potřebujeme dva reflexní trojúhelníky víme, ale že potřebujeme prostěradlo na balení mrtvol nás dost překvapí. Ale naštěstí jsme na cestu všechny sedačky zabalili do prostěradel a spacáky se prý taky dají ukecat.

Cestou k další kanceláři se nás Eduardo ptá, co vlastně víme o Uruguayi. Doberem se k tomu, že vlastně nic a ve chvíli, kdy on začne chrlit informace o Čechách, začnem se dost stydět. Ještě nám řekne, jak ho mrzí, že skoro všichni tu jen projedou a Urugay je moc nezajímá, i když je fakt krásná. Stydíme se podruhé.

Jsme v dalším kanclu. Tady nás Eda nechává a běží papírovat jinam, zatímco nás už by měl někdo vzít k autu. Paráda. Přichází chlapík s kopou lejster a něco nám španělsky povídá. Zvedáme se a jdeme za ním. On chudák nechápe, proč to děláme, jen nás zdravil. Po druhé se kluci nachytat nenechají. Já ano. Konečně přijde ten správný pán, zavolá si Žána, podepíšou pár dokumentů a šup k Amálce.

Kluci trhají pečeti a jdeme zkontrolovat, jestli je vše na místě. Na první pohled se zdá vše OK. Na druhý najde Žán na čelním skle obří drápanec od stěračů a zjistí zásadní zradu – totálně vybitou baterku. Chlapík odjíždí pro startovací auto a i Žán, který je jinak ukázkový kliďas vypadá dost nasraně. A aby nebyl, když mu zničili auto. Krom stěračů bylo zapnuté uplně všechno, co se zapnout dalo. Proč to někdo udělal, nechápeme do teď.

Máme druhé auto, máme kabely, tak je kluci namontují a dobíjí obě amálčiny baterky, v mzičase podepisují poslední papíry a já zatím kontroluju obah skříněk, trochu poklízím vzadu a věším záclony, co nám ušila babička. Po půl hodině konečně startujeme. Huráááá! Přejíždíme zpět k velké budově, kde kluci vyřeší ještě poslední formality a já běžím ven z přístavu, abych natočila slavnostní odjezd a hlavně naše vítězství nad přístavní byrokracií. Dlouho se nic neděje a najednou přibíhá Vojta, že motor chcípnul. Takže dožene odcházejícího Edu, se kterým už jsme se rozloučili, zda by jim mohl pomoct sehnat znovu startovací auto.

Amálka konečně jede. Hlavně se nesmí vypnout motor, takže najdu pár centimetrů čtverečních, kde je wi-fi signál a píšu do hostelu, ať jsou všichni nastoupení s věcmi, že se hned pojede. Bohužel místní síť moc nestíhá, takže informace nedorazí. Takže zatímco my zaparkujeme před hostel a běžíme pro batohy, část posádky je na procházce a s nedostupnými telefony, neb nečekali, že by to mohlo jít najednou tak rychle. Jdeme naložit, co se dá a zároveň zvědavcům objasňujeme, co je Amálka zač. Stihneme i dojít nakoupit a konečně jsme všichni. Rychlá společná fotka, naskákat do vozu a jedeme.

Neuvěřitelné se stalo skutkem. Jedeme čtyřicet let starou AVIOU po Jižní Americe. Spolu s Votjou si sedám dopředu, přičemž obsazuju sedadlo u okna, abych mohla natáčet, nehledě na jeho protesty, že se mu pečou intimní partie na motorové sedačce. Protože se již nechystáme zdržovat v tomto městě ani státě, dáváme dohromady společnou kasičku na poslední mýto a naftu a frčíme, co to jde směrem na jih. Amálka jede naprosto ukázkově a Žán se ukazuje, jako skvělý řidič. Zastavujeme až před mostem přes řeku Paraná, abychom trochu zredukovali naše krámy uvnitř Amálky.

Zatím máme všechno v báglech naházené na zadní posteli, což by mohlo na celnici vzbuzovat nežádoucí pozornost. Reorganizace je poměrně dlouhý proces, ve kterém pokračujeme i po setmění. Z kamrlíku, dříve likérníku, nyní již po domácku „hajzlu“ kluci vyndají náhradní pneumatiky a uvážou je na střechu, dělící přepážku ze dvou kusů dřeva také likvidují a přemisťují jí k rezervám. My si vyházíme věci z batohů a umístíme je do skříní. 8 lidí má velkou skříň na šaty a malou skříňku na předměty denní potřeby a jeden otloukánek (v našem případě Franta) má batoh s oblečením v již vzpomínaném hajzlu, kde jinak skladujeme boty, barely s vodou, později trsy bananů a jiné zajímavé věci. Jak jste jistě již pochopili, jediné, co v hajzlu chybí, je záchod.

K naší lehké nelibosti najde Kuba mezi svými krámy, které přicestovaly Amálkou, ukulele a rozhodne se, že nám zpříjemní balení tím, že nám na něj zahraje. Vzhledem k tomu, že ho drží prvně v životě, vytáhne na něj Vojta nejsilnějšího Predátora, kterého jsme dostali s sebou. Ke slovu ovšem reálně přijde až na Argentinských hranicích, kde Žán s Vojtou a Ivou jdou vyřizovat papíry a my se snažíme zabránit milionu můr, švábů a jiné nechutné havěti ve vstupu do Amálky.

Chvíli to vypadá, že v tomto švábinci budeme muset nocovat, protože nemáme pojištění, které se samozřejmě dá koupit jen na Argentinské straně, ale Ivča nakonec udělá psí oči, svatosvatě odpřísáhne, že přespíme v první vesnici za hranicemi a pojištění hned ráno vyřídíme. Původně nás totiž chtěli odstavit a poslat pro pojistku ráno taxíkem.

Přejíždíme most na Argentinskou stranu a skutečně poctivě zakotvíme na první benzínce, kterou potkáme. Tady poprvé na naší cestě rozkládáme spací úpravu. 9 lidí se v Amálce vyspí. Sice ne uplně pohodlně, ale dá se to. 2 lidi v alkovně, 4 na rozloženém sezení, 2 (kteří se musí mít poměrně dost rádi) vzadu a nakonec jeden nešťastník na třech různě velkých a (hlavně různě vysokých) sedačkách pod volantem. Ráno se všichni probouzejí celkem svěží a nikdo si nestěžuje.

17. ledna 2017

Plán dnešního dne? Trhat kilometry Argentinou! Vstáváme do lehce zamračeného a chladnějšího dne, což je vítaná změna a odcházíme se lehce zkulurnit na místní záchodky v doprovodu obří smečky psů, které neomylně velí ten nejmenší chcípák. Ale naštěstí nikoho z nás nesežerou, jen založí novou tradici – označování všech psů mazlivým jménem „Vzteklino“. Většinou ještě doplněno o nějaké další hezké zvolání, jako třeba „Táhni!“

Balíme spaní a přemisťujeme se k městečku. Musíme pojistit Amálku, rádi bychom si vybrali peníze, nakoupili plynové kartuše k vařičům a velkou bombu do auta. Zaparkujeme před prvním obchůdkem, co potkáme a šup, už je tu paní, že máme platit parkovné. Vzhledem k tomu, že nemáme ani jeden šušeň, nemáme jí jak zaplatit. Vrháme se do víru města, vybíráme z bankomatu po dvojicích, neb tu mají celkem vysoké poplatky za výběr a následně se vydáváme na lov kartuší. Projdeme celé město, necháváme se posílat od obchodu k obchodu a neseženeme vůbec nic. Sice na rozdíl od Uruguaye, tady i mívají kartuše na šroubovací závit, ale všechny jsou beznadějně vyprodané. Nakonec se s nepořízenou vracíme ke Carrefouru za městem a tam seženeme uplně všechno.

Rozděleni do bojových jednotek, děláme velký nákup zásob. Moje bojová jednotka sestává z Františka a Jacka a jsme jediná vařící trojička. Už od začátku je jasné, že shodnout se ve třech lidech, nebude uplně jednoduché... Máme plný koš a přesouváme se k pokladně. Placení tu taky není jednoduché. Nefunguje to totiž tak, že by člověk přišel k pokladně, vystál frontu, zaplatil a šel. Místo toho si musíte vzít budík, pípnout s ním u terminálu a on vám napíše, za jak dlouho byste asi tak mohli přijít na řadu, a pak napíše k jaké pokladně máte jít. Takže sice nejsou fronty u pokladen, ale 2 metry od nich. Přijdeme na řadu skutečně po odhadovaných čtrnácti minutách, zaplatíme přes 2000 (x 1,6 na CZK) a můžeme jet.

Průjezd Argentinou je poměrně jednotvárný. Placka vlevo, placka vpravo, občas palma. Nejzajímavější je asi průjezd přes Zarate. Občas zastavujeme na záchod, ale jinak cesta odsýpá stabilní rychlostí 80km/h. Střídám se s Ivčou o sedadlo spolujezdce a najednou můj polštář letí oknem ven a mizí v dálce. Papa roztomilé čičinky. Jen nevím, na čem teď budu spát, když ten druhý jsem včera věnovala potřebnějším. „Jestli bude pořád taková silnice, půjde to fakt rychle.“ Rázem nám pod koly mizí asfalt a ze silnice se stává tankodrom. Honza kličkuje mezi dírami, občas jede i po trávě mezi pruhy, protože to je nejbezpečnější varianta. Před námi předvádí totéž obří cisterna...

Odpoledne se Jack chopí volantu a Žán se chopí karet na BANG! V rychlosti učíme holky pravidla a hrajeme svojí první hru Bangu asi z milionu za celou výpravu. Žán je skvělý hráč, ale stejně brzo umře. Následně se snaží radit Vicovi Vendě a nějakým nedopatřením zabijou druhého Vice Kubu. Ale stejně ti hodní vyhrajou, takže nuda. V autě začíná být vedro na padnutí, teploměr hlásí 37°C a Jack zas zapředu hlásí, že má hlad. František mu jde nachystat housku se šunkou, ale máslo se nám jaksi rozlilo po celé igelitové tašce, neb lednici skutečně nemáme. Tak si všichni udělají ke svačině housky máčené máslem, přece to nevyhodíme.

Se soumrakem zastavujeme na další benzínce. Původně to měla být jen rychlá venčící zastávka, ale nakonec zhodnotíme, že je tu ideální plac a stůl na vaření večeře. Většina z nás si nakoupila chlazené torteliny, takže s výběrem jídla je jasno. My se ve třech nemůžeme vejít do jednoho ešusu, takže vaříme na dvakrát. Františel trvá na důkladném uvaření, kvůli stravitelnosti škrobu, zatímco mně vždycky stačí, když se to aspoň trochu rozmaceruje, aby se to dalo kousat a Jack je někde mezi tím. Jako jediní jsme si taky nepořídili omáčku, ani nic z čeho by se dala vyrobit, takže k tomu žužláme papriku, než se nad námi smiluje Ivča a věnuje nám část část jejich omáčky.

Vojta s Luckou mezi tím kuchtí nějakou megaspecialitu a v zápalu boje se jim skoro všechna rozlije po stole. Chvíli na to koukají, pak co se dá nalijou zpět do hrnce a ve zbytku si obalí již hotové těstoviny. Krom toho, že je prohlásíme za největší čuňata výpravy, mi dají skvělý základ pro naučné cestovatlelské video na téma: "Ochrana zdraví na cestách". Během večeře mi přijde zpráva, že mám neteř – Zuzanku. Tak jí pak v Avii skoro všichni nahrají nějaký vzkaz do života.

V pozdějších večerních hodinách a absolutní tmě jedeme dál. Sedám si dopředu jako navigátor, neb navigace je jednoduchá. Vojta mi jen na svém telefonu ukáže, že to je několik hodin cesty pořád rovně po silnici č. 3. Kuba vzadu bere do rukou ukulele, na které poctivě cvičil celé odpoledne a snaží se hrát. Většinu písniček pak dozpíváme acapella, případně s bubnováním na jeho zadní stranu, ale i tak je to krásný večer. Jak se nachyluje čas k půlnoci, začnou všichni odpadávat. Bohužel včetně mě. Zkouším si aspoň sundat mikinu a sedět s otevřeným oknem, abych snížila tepelný komfort, ale je to prd platné.

Když už potřetí spadnu Jackovi téměř na volant, zavelí, ať zalehnu na přední dvě sedadla, že to bude bezpečnější. Má pravdu. Teď, když můžu legálně spát, tak samozřejmě usnout nemůžu. Zvedám se přesně ve chvíli, kdy se vzneseme nad zpomalovací práh, který nebyl nijak označený a vůbec nebyl vidět. Rázem je vzhůru celé auto a Žán se jde zas posadit za volant. Lucka s Kubou mě střídají v roli navigátorů a zhostí se jí podstatně lépe. Nejenže já jsem zaspala, ale ještě se nějak stalo, že jsme se dostali sice na silnici č. 3, ale opačným směrem. Naštěstí jsme tak ujeli jen kousek.

Usínám nad kabinou a zdají se mi šílené noční můry. Třeba, že se něco stalo a Žán na nás strašně křičí. A najednou reálně stojíme a Žán hlásí defekt.

18. ledna 2017

Lezu z pelechu dokumentovat výměnu zadního kola. Nad Amálkou pomalu vychází slunce a Žán s Františkem mění kolo s rychlostí dobře sehraného týmu formule 1. Máme tu prostě moc šikovný kluky. Už jsem říkala, že ty lidi tady mam fakt ráda? Ne, kecam, to já jen tak kdyby to třeba náhodou četli... Rezerva na místě, rozbitá pneumatika na střeše a jedem dál. Vzhůru stále zůstávají jen řidič a navigátor, my ostatní sladce spíme.

Z pelechů lezeme až v půl 10 ráno, když dojedeme na banzínku, kde mají i sprchu Sice moc nefunguje, ale i tak to považujeme za luxus, kterého se chystáme využít. Po osvěžující spše si ještě dáme kafe a snídani a můžeme pokračovat v cestě. Staví nás silniční kontrola a tentokrát jsou hodně důkladní. Nejen, že nesmíte přivážet, ani odvážet jídlo a další organické věc do a z Argentiny, některé produkty nesmíte převážet ani mezi jednotlivými okresy.

Předchozí kontroly, co nás stavěly během noci, vždycky jen nakoukli, zařvali něco jako „fruta, verdura?“, a když viděli 9 lidí (z nichž 7 na mě mžouralo rozespalým zrakem ze spacáku), kteří vichni svorně kroutili hlavou, dali nám pokoj. My samozřejmě máme všechno potenciálně závadné jídlo poschovávané ve skříňkách, nebo třeba ve spacácích, takže policista, který si prorazí cestu do interiéru Amálky nás trochu děsí. Ale je spíš zvědavý, než co jiného, ale prohledá uplně všechno. Tajné skrýše naštěstí neobjeví a nakonec odchází uspokojen, když u Vendy v batohu najde tykev na Maté. Uznale pokýve hlavou a vypadne. Uf.

S Vojtou a Kubou si pak uděláme administrativní hodinku, protřídíme fotky a napostujeme je na facebook, ať nezanedbáváme naše fanoušky. Blížíme se k poloostrovu Valdés, jediné delší plánované zastávce v Argentině. Před ním je vrátnice, kde se vybírá 330 pesos za vstup a následně se přesuneme do infocentra. Tady nám poradí nejlepší trasy a časy, kdy je na kterých místech nejvíc zvířat k vidění. Následně si prohlédneme místní velrybí kostřičky a pár vycpanin, vylezeme na vyhlídku a míříme do vesnice Puerto Piramides.

Parkujeme kousek od moře, oblíkáme plavky, bereme balon a jdeme se vykoupat. Dnes už se není kam hnát, za chvíli zapadne slunce. Nakonec do ledové vody vlezou jen kluci, a když vylezou, jdeme si zahrát fotbal. Dam 1. gól. Bohužel do vlastní brány... Druhý si dají vlastní oni, ale nakonec jsme stejně poraženi. No co, hlavně, že jsme se vyblbli.

Vracíme se k Amálce vařit večeři. Jen tak na ulici. Za naší skupinu vaří kluci, což je poměrně vyhovující uspořádání. Nicméně po tom, co ochutnám jídlo od Ivči, zvažuji dezerci. Oloupaný pomeranč od Franty mě ale přesvědčí. Jen pořád nechápu, že od nás nikdy nikdo nechce nic ochutnat. Přitom to vždycky jako kejda jen vypadá.

Přesouváme se k místní restauraci Guanaco, kde mají mít místní pivo, ale kde mají ve středu zavřeno, takže smůla. Sedáme si k sousedům na internet a píšeme Danovi (TDOverland), kde se můžem sejít. Nakonec se dohodneme, že on nebude zajíždět do civilizace, ale my vyjedeme naopak do dun, kde se setkáme a přespíme. Se západem slunce vyrážíme na vyhlídku za milion dolarů a jen doufáme, že se tak nejmenuje podle výše pokuty za kempování. Dana nikde nenacházíme, tak parkujeme kousek od místních, kteří tu mají i oheň a Kuba vyráží do noci. Vrací se asi za půl hodiny, že Dana našel, tak se za ním přesuneme pěšky. Dlouho do noci pak povídáme o cestování, zkoumáme jejich auto a já s Kubou fotíme mléčnou dráhu nejdřív nad jejich offroadem a po návratu k nám i nad Amálkou. Všichni ostatní už jsou uložení ke spánku a holky s Frantou zkouší, jestli není pohodlnější spát ve třech nad kabinou, než ve čtyřech dole. Věřte mi, není. Zvlášť když jste ten u okna.