Aviou Amerikou 2017 - Vítejte v Chile!

Tentokrát strávíme den v národním parku na poloostrově Valdés, přejedeme 1 000 km Argentinou, překročíme hranice s Chile, napojíme se na Carreteru Austral a nakonec začneme s Amálkou pomalu šplhat na velehorský pás And.

19. ledna 2017 Ráno vstávám s východem slunce, ale protože všichni ostatní ještě chrní, udělám si jen krátkou procházku po útesu a znovu zalezu do pelechu. Venku už začíná být celkem vedro, které nás kolem osmé vyžene ze spacáků uplně všechny. Ivča velí, že je ideální čas na ranní lekci jógy. Reakce jsou různé. My si s Lucíou vezmeme cvičební podložky a kluci v posteli zaujmou pozice tlejících mrtvol. 

Odcházíme na útes, najdeme místa, kde nejméně řežou mušle do nohou, Ivča začne předcvičovat a já asi po dvou minutách umírat. Nakonec se k nám přidá i Kuba s Frantou a poctivě si s námi odcvičí celou rozcvičku, kterou přeruší až přijíždějící Dan. Jdeme společně posnídat a pokecat, než se poskládáme do aut a společně vyrazíme za krásami poloostrova.

Po prašných cestách se přesuneme k prvnímu cíli dne – nejníže položenému salaru v Jižní Americe. Část cesty kluci sedí na střeše. Já jsem srab, tak jen stojím na lince a vykukuju střechou. I to ale stálo za to. Další kus cesty chce Žán jet rychleji než krokem, takže sedáme dovnitř a okny pozorujeme dění venku. Třeba pštrosa přes cestu a tak. A při tom si inspirováni kvalitou místních silnic zpíváme Morituri te salutant. Jo je nám zatím do zpěvu, zatímco cestou zpět už se budeme bát i dýchat. Holt cesta je prach a štěrk a udusaná hlína a naše vlasy nechtějte vidět...

Dojíždíme na první vyhlídku, vystupujeme a jdeme kolem zavřené restaurace k útesu. A najednou pásovec. Vypadá, že tu má svůj pravidelný okruh. Chvíli ho pronásledujeme a následně pokračujeme na tuleně, jednoho znuděného tučňáka a dál na naučnou stezku o rostlinách a místním zvířectvu. Vracíme se nahoru a pásovec je zas na obchůzce. Místní pán nám poradí, ať si sednem na lavičku, že dojde až k nám (ten pásovec, ne pán). Vážně došel, zvědavec jeden.

Zpět v Amálce spořádáme svačinu ve formě konzerv tuňáka. To byl ještě ten krásný čas, kdy jsme neměli osypky už jen z pohledu na konzervu v regálu. A stejně je žerem pořád, neb jsou nejlevnější. Jedeme na tulení vyhlídku. Skoro nikdo tu není, takže kluci tasí drony a jdou létat. Tuleňům je to uplně jedno. Leží pod námi na pláži a nechávají se sem tam ošplouchnout vlnou. Na další vyhlídce jsou tučňáci. Stojí, či leží až u plotu a davy turist je ani v nejmenším nefascinujou. Většinou jsou to mláďata v různém stádiu opelichanosti a jsou strašně roztomilí a nikomu se od nich skoro nechce odtrhnout.

Nicméně je čas přesunout se na severní vyhlídku na lvouny. Kluci si nad nimi zas chtějí zalítat, ale hlídač nám zakáže i sušenku na svačinu, natož drona. Lvounů je neuvěřitelné množství, opět hlavně mláďat, která se batolí mezi jednotlivými harémy. Vidíme i jeden porod. A mezi tím létají kvanta racků, kteří likvidují biologický materiál, který tu po lvounech zbývá. Projdeme si všechny vyhlídky a jdeme se loučit. My frčíme dál, Dan s Kristýnou se vrací na včerejší nocležiště.

V Amálce už je nedýchatelno, všichni máme šátky přes pusy a těšíme se na asfalt. Ten se konečně začíná objevovat, takže se prach sice dál víří, ale už aspoń nepřibývá, až dojedeme zpět do města. Dnes už je restaurace otevřená, takže jdeme na argentinský steak a pivo/colu. Je to naprosto dokonalé.

Po jídle ale čekají povinnosti. Amálka je řádně zasviněná, takže všechno ven. Co jde vyklepat se vyklepe, co jde umýt vodou, umyje se. Pracujeme opět do tmy. Následně přejíždíme dál a stavíme na benzínce, kde se sažíme v neodtékajících umyvadlech trochu odprášit i sebe. Nemilé ovšem je, že se nás tu pokusí okrást. Máme 120 l nádrž, ale chtějí zaplatit za 168 litrů. Ivča se s nimi řádně pohádá, takže odjíždíme sice neokradení, ale dost naštvaní.

20. ledna 2017Ráno zastavujeme na další benzínce, která se asi ještě pořád staví, ale mají tady alespoň základní koupelnu, takže můžeme provést ranní hygienu. Žán s Františkem mezi tím začnou opravovat něco v zadní části Amálky. Když je opraveno, přesuneme se do místního obchodu pro něco na snídani a následně k infocentru, kde se marně snažíme sehnat pohledy - dívají se na nás, jakože něco takového v život neviděli... Ostatní mezi tím vaří na betonových lavičkách v parku, nebo se houpou na místní houpačce.

Je čas na přesun, jsme kousek od hranic a nechceme riskovat, že by je třeba na noc zavírali. Krásné je, že už jsme se konečně dostali až do And, na které se všichni celou dobu těšíme. Zastavujeme v podhůří u řeky, kde přepereme jak prádlo, tak sebe a užíváme si krásného slunečného dne. Pod Žánovým vedením se pak Amálka začíná škrábat na své první kopce a nám se otevírá jeden výhled za druhým, až dojedeme k ohromnému tyrkysovému jezeru General Carrera. Je plné obřích vln, neb venku „trošku“ fouká.

Po fotící zastávce pokračujeme k poslednímu městu před hranicemi, kde u infocentra rozložíme deky a uděláme si piknik ze všech netrvanlivých věcí, které komu zbyly. Přes Chilské hranice je totiž nesmíme převézt a přece to nevyhodíme. Ještě Amálku důkadně uklidíme, zameteme koberečky... No prostě jí dáme do takového stavu, aby v ní ani velmi aktivní celník nic nenašel. Na Argentinské straně hranice auta před námi kontrolují velice důkladně.

My si jdeme zatím vystát jen frontu na pasovou kontrolu, ve které si Lucka všimne, že nám na vstupu dali špatná razítka s rokem 2016, takže to vypadá, že tu nejdme tři dny, ale rok. Naštěstí polovina z nás má pas vydaný až po tomto datu, takže to snad zvládneme nějak ukecat. Když přijdu na řadu já, ukáže se jako větší problém to, že mě nemůžou najít v systému. Úředník na vstupu se asi někde upsal, takže to nakonec řeší tři celníci, než mi konečně bouchnou výstupní razítko. Ostatní už prochází bez problémů. Žán s Ivčou ještě zařídí papíry pro Amálku a už objíždíme jezero na Chilskou stranu.Tady opět parkujeme a jdeme nejdřív vyřídit lidské papírování. Musíme vyplnit jakýsi dotazník, který pak odevzdáváme a ještě se nás znova úředník ptá na povolání. Kuba zahlásí, že je Avokádo a už mu to zůstane. Takže jsme sice snědli všechno ovoce, co jsme měli, ale stejně budeme pašovat do Chile dvoumetrové avokádo. Následuje obávaná kontrola. Úředník se tváří povzbudivě, nasazuje gumové rukavice a bere si Ivču s sebou do auta, aby byla svědkem, co se tam děje. Postupně projde skříňky, spíš se přeptá, co kde máme, jako tradičně se podiví, že se nás tam fakt vejde devět a jsme vpuštěni do země.

Dnešní cílová destinace je Chile – Chico, kde najdeme krásné místo na spaní u jezera. Sice stále šíleně fouká, ale i tak si uděláme pěknou večerní procházku, až kam to po cestě jde. Jediný Avokádo zůstává v Amálce a trénuje na ukulele. Po návratu nás překvapí secvičenou Otevřenou zlomeninou srdečního svalu, takže si ještě před spaním zazpíváme. Já si lehám dolů na kraj, budík na 5:45 a jsem rozhodnutá, jak půjdu fotit východ slunce.

21. ledna 2017Budík vážně zvoní a já řekvapivě vylezu, udělám pár fotek a zase zalezu. V 8 už vstáváme všichni, krom Franty, který už je dávno někde na rybách. Posnídáme poslední zbytky, které někde vyhrabeme a přesouváme se do města vybrat peníze a nakoupit zásoby. Amálku parkujeme strategicky u obchodů a nějakým nedopatřením se nám podaří ztratit polovinu skupiny. Ale naštěstí se pak zase najdeme a sejdeme v obchodě, který vypadá vybaven nejlíp ze všech. Děláme tu nákup na čtyřdenní trek a stojí nás 70 000.

Problém je, že jsme teď byli rozmazlení tím, že všude měli tašky. Tady mají prd, takže vyškemráme pár krabic a nosíme to v nich. Odjídíme z města a u výjezdu se nás snaží stopovat přibližně desetičlenná skupinka. Kdyby věděli kolik je nás tady...

Projíždíme dál a dál nepopsatelnou nádherou And. Nad námi je uplně jasná obloha, dechberoucí hory a výhledy dolů do krajiny. Zastavujeme na kochání a focení, na zastávce naproti dolu nám Vojta vysvětluje, jak takové dolování vlastně funguje a my se těšíme, že se v Bolívii i podíváme do nějakého více zblízka.

U hezkého mostu si s Avokádem vymyslíme, že natočíme video průjezdu. Vyškrábeme se na kopec, naisntalujeme stativ, na něj muj foťák, který obratem sfoukne vítr. Zachytávám ho těsně před dopadem na zem. Ufff. Avokádo se zhostí odpovědné pozice kameramana a na mě zbyde dřepění pod foťákem a držení stativu. Když Amálka projede a zastaví za kopečkem, tak to musíme všechno pobalit a běžet. Kameramani maj těžkej život, ale to v žádnym filmu neuvidíte.

Znovu něco podobného zopakuju už sama, když v průhledu pár kilometrů od nás vidím suprový most přes hlubokou rokli. Nechám se vysadit ven, natočím průjezd a pak zase sprint za autem. Nebo spíš běh na dlouhou trať. Pokud bych to praktikovala častěji, budu mít na konci výpravy docela dobrou fyzickou kondici.

Dobíhám stojící Amálku za mostem, dáme si společnou kochací pauzu a už konečně najíždíme na nejkrásnější silnici světa Carreteru Austral (Ruta 7). Silnice, kterou nechal od roku 1976 stavět Pinochet od severu Chile na jih. Většinou je cesta jen štěrková, na asfalt narazíme zřídka kdy (většinou jen na mostech). Od teď to tím pádem bude dost drncat, ale ty výhledy stojí za to. Jsme všchni rádi, že to tu zažijeme ještě před tím, než celou silnici vyasfaltují, pak už to ztratí veškeré kouzlo.

Cíl dnešního dne je kemp u Lago Leones, ke kterému chceme zítra dojít. U brány na soukromou cestu děláme rychlou poradu, zda tam vážně zajíždět nebo ne a nakonec se rozhodneme, že ano. Přesně po tom, co Ivča tomu nebohému starému hlídači vehementně tvrdila, že tam nepojedeme. Projíždíme úzkou cestou tak pro jedno auto, s Avokádem střídavě vyskakujeme otevírat brány a občas musí kluci na střechu a zvedat větve, abychom projeli.

Nás ale nemůže nic zastavit. No dobře, může. Třeba starý dřevěný most. Kluci ho zkoumají zhora i zdola. Má jen jeden podpěrný pilíř a i ten je ve značně zpráchnivělém stavu. Žán tedy couvá zpět a nakonec nás místní rodinka nechá nocovat u nich před domem. Na zahradě už mají dva cyklisty z Francie. Ivča se ihned začne kamarádit s celou rodinou, včetně těch nejmenších dětí a zařídí nám i kohout s pitnou vodou.

Večerní pozorování Gaučů (kovbojů v místním vydání) je příjemným zpestřením. Jen naši kluci trochu žárlí, když vidí s jakou fascinací holky hledí na muže na koních. Ale řekněme si to na rovinu, já bych to doma mít nechtěla... Chvíli po tom, co se rodinka schová do svého příbytku, my naopak ten náš začneme postupně tahat ven. Před Amálkou si zřídíme kuchyni, a kdo se zrovna nekoupe v ledové řece, tak vaří. Tři jídelní skupiny jsme si nakoupili na lečo, takže dáme soutěž, kdo udělá nejlepší.

Já nakonec přesvědčím „svoje“ kluky, že nebudeme rozčvachtávat vajíčko dovnitř, ale uděláme izraelskou variantu, kdy se nechá celé vejce nahoře na zelenině. Sice nás to diskvalifikuje ze soutěže, protože to není lečo, ale máme výbornou večeři. Po jídle začneme balit na zítřejší jednodenní výlet a vymýšlet spaní. Vojta s Avokádem jdou ven a my ostatní se tak pohodlně vyspíme v Amálce.