Aviou Amerikou 2017 - Trek kolem Cerro Castillo

26. 06. 2018 17:30:00
Amálku jsme zaparkovali v kempu a vydali se na 4 denní pochod do hor. Samotný vrchol Cerro Castillo je nedostupný, vede kolem něj ale krásná turistická trasa obklopená přírodními zajímavostmi a vyhlídkami.

24. ledna 2017

Vyrážíme! S Lucíou jdeme zatím bez pohorek, šetříme nohy a minimálně já se děsím chvíle, kdy budu znovu rozdírat již strhané puchýře. Tímhle stylem ale zvládneme ujít jen pár set metrů po rovince kolem ohrad, než definitivně nasadíme pořádné boty. A rovnou, abychom je zas zouvaly, protože se musíme dostat přes potok. Naštěstí jde přeskočit, v mém případě tedy se silnou dopomocí fyzicky zdatnějších. Po chvíli dojdeme k široké řece a po konzultaci s plánkem, který jsme dostali, vyhodnotíme, že jdeme uplně blbě.


Takže znova přes vodu, uhnout na jedinou přítomnou cestu, která se ovšem ukáže býti cestou příjezdovou k někomu domů. Přelézáme plot na vedlejší zahradu, kde nám místní pán ukáže správnou cestu. Musíme o kousek níž přelézt přes další ohradu a za ním pokračovat na spíše tušenou, než viděnou pěšinu nahoru na kopec. K tomu nám sdělí nepříliš potěšující zprávu, že mapy, které nám dali v infocentru, jsou nakreslené uplně blbě a my odcházíme. Ještě vrháme lehce paranoidní pohledy na pána, který nám jen pořád ukazuje na cestu za plotem a jehož všichni psi mají polámané nohy. Takže buď je to samaritán, který zachraňuje zraněná zvířátka, anebo človek, od kterého je radno se držet dál. Pro všechny případy se radši držíme té druhé varianty, házíme batohy za plot a s rúznými stupni ladnosti skáčeme za nimi. Vojta se ještě vrací pro zapomenuté hůlky a ostatní sprintují dopředu. Já se držím v zadní části konvoje a nebýt toho, že Jack je gentleman, pravděpodobně bych tam bloudila do dnes. On mě místo toho nenápadně postrkuje dopředu, vede motivační řeči a dělá mi příjemnou společnost.


Jak stoupáme, opět se nám naskýtají nádherné výhledy do krajiny. Všichni ostatní už jsou někde v háji a najednou se proti nám vyřítí Okoun a ukazuje na necestu vedle nás, že všichni šli tudy. Sice to je prý blbě, ale když tam šli všichni, tak holt jdeme taky. Přelezeme zřejmě rozpadlý zátaras a začínáme šplhat po místech, kam nikdo, kdo má mozek šplhat nechce. Jack má svatou trpělivost a neustále mě vymotává z nějakých větví a moje neustálé „kurva, do prdele, já se na to můžu vysrat...“ ho nechává (minimálně zdánlivě) zcela klidným. Asi kdyby tam v tu chvíli nebyl, tak druhý den sedím minimálně v Amálce, ne-li v letadle domů.


Konečně jsme na vrcholu, kam jinak vedla krásná, široká a pohodlná cesta, a kde na nás čeká Vojta s Luckou. Přidáváme se k nim a velmi pohodovým tempem a se zastávkami na lentilkové sušenky dojdeme až k odbočce do kempoviště. Tady nás překvapí, že jsme tu jako první. Ale holt aktivisti si už rovnou vyběhli pár dalších kilometrů nahoru na kopeček, kam půjdeme zítra.

Jakmile jsme všichni, začínáme stavět stany. Po lehkých dohadech, kdo že to tedy s kým a v čem vlastně bude spát, vytahuju Hanky stan, Avokádo mi ho pomůže postavit a nakonec se ke mně nastěhuje Ivča. Jen se obě trochu bojíme, že nám to v noci spadne na hlavu. Stan je totiž postavený jen na jedné dlouhé a jedné velmi krátké tyčce. Kluci nám proto nabízí, že až to spadne, máme se nastěhovat k nim. Franta je ve stanu sám, takže se Ivča kdyžtak vejde a já už mám spaní mezi Jackem a Avokádem natrénované z Rychlebek.


Máme kde spát a můžeme jít uspokojit další životní potřebu – jídlo. Vaříme těstoviny se žampionovou omáčkou a konzervou Jurela (=rybičky v oleji) a samozřejmě si držíme svůj kejdovitý standard. Kluci si k tomu jako zákusek smaží okurku s česnekem. Mám dost soudnosti na to, abych to ani neochutnala, stačí, jak se tváří oni... Okoun pak rozdělá malý ohýnek, na kterém uvaříme čaj a strávíme u něj příjemný večer. Nicméně jdeme všichni celkem brzo spát, neb jsme unavení jak koťata. Zouvám boty a s překvapením zjišťuji, že mám mokré ponožky. Hm, asi mi trochu nateklo do bot cestou přes potok. Pak vidím svoje nohy a je jasno, ponožky jsou nasáklé krví, to ještě bude bolet...


25. ledna 2017
Náš stan překvapil a vydržel, budíme se stále v kopuli a ne ve změti plachet. František už je nahoře na „žebírku“, které si včera vyhlédl a dal si na něj 140 minut. Vrátí se za 160, protože 20 minut fotil. My mezi tím v klidu posnídáme Budíny (něco jako biskupský chlebíček), které jsme si všechny skupiny nakoupily. Každá skupina zvolila jinou příchuť, ale varování, že to obsahuje kvanta cukru a tuku jsou na všech stejná.


Obaluju nohy balíkem náplasti, balíme stany a batohy a vyrážíme dál. Dnes nás vzdálenostně čeká jen 6 km, ale převýšení bude stát za to. Opět zaujímám pozice v zadních řadách, ale dneska už Lucíe, Vojtovi a Jackovi stačím poměrně bez problémů. Na zajímavých místech na nás vždycky ostatní čekají, uděláme pár fotek, pojíme sušenky a zase si pokračujeme každý dál svým tempem.

Krajina se neustále mění. Po včerejších pastvinách a lesích nás dnes čekají kamenitá pole. Docela hodně fouká, což moc neusnadňuje pohyb a místy je celkem zima. Já se nechci oblékat do teplejšího oblečení, takže zanechávám trio L+Vo+J dole pod sebou v závětří a jdu se šplhat po suťovisku. Hopkání po obřich šutrech mě vyloženě baví.

Jsem na vrcholu kopce, začíná mrholit, takže se už i já trochu přiobleču, než zahájíme sestup dolů k jezeru. Naproti nám se rozprostírá obří ledovec a kluci vymyslí cestu, jak dojít až k němu. Bágly odhodíme pod dva obrovské kameny a dál jdeme jen na lehko. A+F+Ž málem běží, aby byli co nejdřív nahoře na ledu. My tolik nespěcháme, obří ledovou masu nám stačí vidět zdola. Je to první ledovec, který v životě vidím a neskutečně se mi líbí, i když z něj padá prach a teče špína. Prolezeme, kde se dá, trochu opršíme v jeskyni a vracíme se zpět k batohům. Počasí se zase umoudřuj a vylézá sluníčko.


Cesta k jezeru je opět dolů suťoviskem. Scházíme až kousek pod něj, kde najdeme krásnou louku na spaní. Oficiální kempoviště je sice na druhé straně potoka, ale nám se líbí tady a brodit už se nikomu nechce.

Avokádo si nastaví foťák na časosběr a následně zavelí, že můžeme stavět stany. Potom se s holkama odebereme k potoku na koupání a kluci mi zatím vysypou celý batoh, když hledají jídlo. Všechno je to nafocené a zaznamenané, také je asi po návratu zažaluju! Ale aspoň uvařili polívku, po které spácháme kaši s tuňákem.


Po jídle se všichni uložíme na poslední zbytky sluníčka a relaxujeme. Počasí se ale rychle (dnes minimálně po páté) začne kazit, takže měníme plán a všichni krom Žána se nasáčkujeme k Lucíe do stanu. 8 lidí ve stanu pro 2? Žádný problém. Za chvíli se setmí, údolí zahalí cáry mlhy a začne neskutečně pršet. My se rozprchneme každý do svého stanu spát. Uvidíme, jak náš stan obstojí ve vichru a dešti.


26. ledna 2017
Obstál. Ráno celkem vyspáváme, neb je stále hnusně. Vstáváme až se sluníčkem, zabalíme a jdeme brodit. Proud je tu celkem silný a voda studená, ideální ranní osvěžení. Míříme do nedalekého kempu, že se tam zastavíme a dnes budeme dělat jen krátké výlety do okolí, každý dle svých sil a chutí a zítra z tama vyrazíme zpět k Amálce.


Naštěstí hned za brodem Avokáda napadne, že vzhledem k (ne)kvalitě našich map by bylo dobré přeptat se na odchozí cestu Chilanů, které míjíme. Ti nás upozorní, že tzv. Emergency exit je naopak přímo nad naším dnešním nocležištěm, takže nemá cenu si kamkoliv zacházet. Stavíme tedy stany jen o pár set metrů dál, než jsme je měli.


A+F+J odchází na dlouhou 25km procházku na ledovec, Ž+Ve kamsi do neznáma, Vo nahoru na kopec a my si děláme s I+L holčičí odpoledne. Nejdřív přepereme všechno špinavé prádlo - včetně toho v přeneseném smyslu, zdrbneme všechny kluky, co známe, a pak vyrazíme inspirovány navrátivšími se Žánem s Vendy nahoru na ledovec a jezera. Vize je taková, že bychom se rády vykoupaly v jednom z těch teplých jezírek, které objevili.

Podél potůčku se škrábeme nahoru k ledovci, uděláme si u něj vítěznou fotku a následně se přesouváme k jezerům, která máme pod sebou. Marně se snažíme najít nějakou logicky schůdnou cestu, až se nakonec Ivča vydá vpřed kamzičím kamikadze stylem a ukazuje nám cestu. Nakonec nás čeká přetraverzování nepěkného kopečku, kde se není moc na co postavit, ani za co chytit a jsme u jezer.


Teplá by měla být ta vrchní, ale my se přesuneme až ke spodnímu ledovcovému, kde se chvíli sluníme a pozorujeme kusy ledu odlamující se s děsivým praskáním z ledovce a padající dolů do jezera, než se vydáme na zpáteční cestu. Ani z vrchu nenajdeme žádnou lepší cestu, ani teplou vodu na koupání, takže pokračujeme plížením vpřed až k vodopádu, kde se opět napojíme na pěšinku, po které jsme sem přišly.

Dole zjistíme, že kluci jsou stále ještě v terénu, takže jim dáme časový limit do 7, než začneme vařit večeři. V limitu se vrátí jen Vojta a 10 minut po něm i Jack, který maje soudnost a znalost vlastních sil, zanechal Avokáda s Okounem v nějakém sedle, aby se sami mohli šplhat na kopečky a vrátil se zpátky.


Vaříme kejdovitou večeři, protože jinou s Jackem neumíme a jdeme se podívat ze spodu na nedaleký vodopád. To je procházka tak na 15 minut a chvíli po nás se přiřítí A+F. Nikdo z nás je asi za světla nečekal. Oba jsou šíleně zpocení, uhnaní a spokojení. Franta sedá na zem a následně padá držkou do trávy, což už je fakt co říct.


Dáme jim chvíli na vzpamatování a jídlo a nakonec se zas všichni sejdem v jednom stanu. Tentokrát v tom našem, který se jeví lepší, než Lucčin. Když se opět začne schylovat k dešti, vyháníme návštěvníky a místo nich stěhujeme dovnitř batohy, aby nám do nich nepršelo.


27. ledna 2017

Nad ránem nám začne se stanem cloumat šílený vichr, takže se skoro nedá spát. Do toho leje, takže se nikomu nechce ze spacáků. Já vykukuju v pravidelných intervalech a mezi provazci deště se snažím zahlédnout jakékoliv známky života u okolních stanů. Marně. Problém je, že dneska už fakt musíme vypadnout, protože nám dochází kartuše, došlo jídlo a hlavně už nemáme čas.


V devět ráno jako kdyby cvaknul vypínač, ustává déšť, vylézá sluníčko. Okoun se jde umýt do jezírek, zatímco my si dáváme snídani u nás ve stanu. Ž+Ve se nepozorovaně balí a odchází, my máme odchozí limit nastavený na desátou.

Nemá smysl se obouvat, když se za chvíli zas budeme brodit ledovým potokem. Ivča s Okounem jdou hledat místo na přechod suchou nohou, takže jim trochu utečeme, ale v suťovisku nás zas doženou.

Máme v plánu kus kopce obejít, zatímco Franta s Avokádem by to vzali zkratkou - přímo rovně přes hřeben. Nakonec se F odpojí a jde svojí cestou a my naší. Sestup jde celkem bez problémů, suťovisko vystřídá nízký stromový porost, pak louky, kde míjíme pár stád krav a turisty na koních a za pár hodin jsme v kempu u Amálky.

Šetřilci přijdou asi hodinu po nás, protože se báli, aby nemuseli platit za soukromou cestu, takže si radši zašli pár kilometrů. My jsme prošli kolem výběrčí budky, pěkně pozdravili, usmáli se a neplatili jsme taky nic.Vybalujeme batohy, ověšujeme Amálku věcmi na usušení, dáváme si skvělou (ledovou) sprchu a kluci zjistí, že nahoře nad kempem má paní domácí na zahradě obří pračku a za pár šušňů nám je schopná vyprat. Když mají oni hotovo, dáváme si tam s Lucíou taky prát, zatím zrady netuše, že to hned tak hotové nebude.


Zbytek odpoledne relaxujeme ve společenské místnosti, vaříme na kamnech těstoviny a omáčku a užíváme si odpolední pohodičky, která přejde plynule v pohodu večerní. S holkama si ještě uděláme výlet do blízké vesnice, kam já se později ještě vrátím – tentokrát klusem a na nákup, abych večer udělala ovocný salát k hraní Bangu. Po zbytek večera pak chodíme obtěžovat paní nahoru, jestli náhodou není vyprané to prádlo, co před třemi hodinami mělo být za hodinu. Spát jdu někdy po půlnoci, po tom, co udělám pár nočních fotek s Amálkou.

Autor: Klára Kutačová | úterý 26.6.2018 17:30 | karma článku: 15.02 | přečteno: 380x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Cestování

Klára Žejdlová

Italské Velikonoce? V mých vzpomínkách to jsou přátelé, rodina…a obžerství

I když to obžerství bylo prokládané dlouhými procházkami. Aby nám vytrávilo. A abychom nasbírali ingredience pro další vaření...

27.3.2024 v 14:48 | Karma článku: 19.90 | Přečteno: 473 | Diskuse

Miroslav Semecký

Nacházíte ve Španělsku? Používáte aplikaci Telegram? Zpozorněte!

Oblíbená komunikační aplikace ve Španělsku končí. Bude vypnuta (zablokován přístup) v řádu několika následujících hodin. Soudce Národního soudu Santiago Pedraz vydal rozhodnutí, ve kterém nařizuje mob..

23.3.2024 v 17:51 | Karma článku: 17.12 | Přečteno: 582 | Diskuse

Jan Vaverka

Bolívie - 6. díl: Den v La Pazu

La Paz je město jako žádné jiné. Dvoumilionová aglomerace sahající až nad 4000 metrů nad moře, ulice jsou strmé, propojené lanovkami, a kolem obrovská kulturní a sociální diverzita.

22.3.2024 v 8:20 | Karma článku: 16.35 | Přečteno: 231 | Diskuse

Aleš Gill

Střípky z KLDR - Díl 26. - Návrat do paralelního vesmíru

Jsou to téměř dva roky od mého posledního článku o KLDR, a téměř tři roky od mé druhé cesty za nejželeznější oponu, jakou si lze představit. A protože informací z KLDR je kvůli uzavřené hranici málo, mohli bychom se tam vrátit.

19.3.2024 v 8:52 | Karma článku: 16.04 | Přečteno: 476 | Diskuse

Libor O. Novotný

Víkend na bitevním poli ve Waterloo

Chcete důkladně pochopit politické a společenské souvislosti, které vedly k porážce Napoleona, případně se vžít do bojů rozhodující bitvy u Waterloo? Památník bitvy na jejím původním místě vám to umožní.

18.3.2024 v 15:00 | Karma článku: 13.22 | Přečteno: 207 | Diskuse
Počet článků 283 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1083

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...