Aviou Amerikou 2017 - motor VEN!

Směřujeme s Amálkou přes Chile směrem na město Chaiten, když se z motoru začnou ozývat hororové zvuky. Zastavujeme u krajnice a přemýšlíme, co dál...  

Je nám jasné, že Amálka už po svých neodjede, takže kluci sundávají tažnou tyč a my mezi tím alespoň uvaříme polévku na oběd. Stejně tu budeme čekat kdo ví, jak dlouho. Přijíždí nám známý mechanik Viktor z La Junty, Žán startuje a Viktor okamžitě křičí, ať ten motor vypne. Evidentně je to ještě větší průser, než jsem si zatím troufali připustit. Po půl hodině pro nás přijede velký modrý traktor a pomalu, ale jistě nás zaveze zpět do La Junty k Viktorově dílně. 

Tam se Žán s Frantou ihned pustí do práce, další část lidí jde na průzkum města a my zůstáváme s A v Amálce a mimo jiné podáváme nářadí. Průzkumná skupina se vrací s tím, že našla levný kemp pro případ, že bychom nemohli spát v autě. Zatím nám v bivakování tady ale nic nebrání, takže se nikam neženeme. Ivča nám dokonce u našich nových sousedů zařídí kýbl s vodou a hadici na mytí nádobí, k čemuž jako bonus dostaneme plato vajec.

Chvíli na to přijede Česko-Slovensko-Maďarská skupina, která si tu pronajímá auto, takže s námi stráví večer a noc. Kluci a Ivča z tohoto družení ovšem moc nemají, protože všichni leží společně s Viktorem buď pod, nebo před autem a snaží se zjistit, co že se to podělalo. Ivča si během jednoho večera neskutečně rozšiřuje slovní zásobu o technické výrazy, jimž mnohdy žádná z nás nerozumí ani v Češtině. Kluci navíc chvílemi mluví jakýmsi esperantem všech automechaniků, takže se někdy kolem půlnoci doberou závěrečné diagnózy - Ojnice na 4. válci je v dezolátním stavu  a Ivča následně překládá, jak by se tento problém dal řešit, za jak dlouho by se daly sehnat náhradní díly a kolik to cca bude stát. Máme s sebou totiž asi tunu náhradních dílů, ale nový motor si nevezeme. Nikdo nečekal, že by to mohla být potřeba.

Na noc se Jack s Lucíou rozhodnou, že nemá cenu mačkat se všichni uvnitř Amálky, takže staví stan na jediném možném místě v okolí – na střeše. Tak vzniká naše provizorní ležení se záchodovým lesíkem, které budeme obývat po následujích několik dní.

31. ledna 2017  

Ráno se vstáváním příliš nespěcháme, neb Viktor přijede až později. Byl tu s námi do noci, tak se asi chce trochu vyspat. S holkama rozkládáme venku věci na vaření a vyrábíme vajíčkové burgery pro všechny. Máme docela hezky vymyšlenou manufakturu a fakt, že vaříme jen tak na chodníku, kolem nás obchází hladoví psi a vychrtlá kuřata zobou drobky od pečiva nás už nikterak nevzrušuje.

Po jídle se s Avokádem dohodneme, že vyrazíme do kempu a zkusíme trochu zapracovat na fotkách  a videích, protože pořádný průser, jako je rozsypaný motor je sice dobrá propagace, ale rádi bychom ukázali z naší cesty i něco pozitivního. A navíc tady jsme stejně poměrně zbyteční, takže aspoň nebudeme překážet. Vojta jde s námi omrknout situaci, kdyby bylo nutno přestěhovat časem celou posádku.   

Provozní v kempu má celkem laxní přístup, rozhodí rukama, že stan si máme postavit kdekoliv uznáme za vhodné a pod stříškou od záchodů je veškeré další zázemí - umyvadlo, kuchyně v podobě rychlovarné konvice a společenská místnost – dva stoly a 4 židle. Poslední zmíně jde Avokádo obratem umýt, abychom si mohli sednout a nebát se, že se nám počítače nenávratně přilepí k podložce.  
 

Pouštíme se do práce, třídíme fotky, sepisujeme blogy a v mezičase se snažíme přesvědčit sami sebe, že inzerovaná sprcha je teplá. Marně. Za chvíli nám ještě začne pracovní morálku narušovat roztomilé kotě v okně a to je fakt konečná, takže se jdu podívat zpět k Amálce, jestli bychom tam přece jenom nemohli být nějak užitěční. Nemohli. Naopak si ještě odvádím Jacka, aby mi pomohl se psaním našich profilů na blog– přece nebudu popisovat sama sebe a Kuba má spoustu jiné práce - třeba vytrvale hladit předoucí kotě. Konečně máme dopsáno a mně v tu chvíli umře počítač. Vědoma si všech zásad pro práci na počítači jsem si všechno poctivě... neukládala, samozřejmě. Takže celodenní práce v háji a všechno píšu uplně od znova.   

Opět se přesouváme k autu, kde už mají kluci vyrobenou konstrukci na spouštění motoru na paletu umístěnou pod ním a pracují na jeho demontáži. Jen pro pořádek připomínám, že motor se nachází pod prostřední sedačkou, což situaci s jeho opravou zrovna neulehčuje. My se s holkama vrháme na společné vaření.

Tradičně si rozkládáme kuchyni přímo na chodníku a rozdělujeme si práci. Vařičů máme dost, takže těstoviny s omáčkou pro 9 lidí nejsou problém.Máme hotovo, rozděleno do nádob a vyháníme pracanty z pod auta. Každý nafasuje nejdřív balík vlhčených ubrousků (nad kterými se značně ofrňují od chvíle, co je prvně našli v autě), a pak až příděl jídla. Po obědě posbíráme ešusy a zatímco oni se opět noří pod podvozek, odcházíme k sousedce pro hadici na nádobí. Nafasujeme i druhý kýbl, ať si do něj dáme vodu na oplachování, čímž se naše existence tady zas o něco zpohodlní.

 S Avokádem se vracíme do kempu a zasedáme ke strojům, u kterých zůstaneme až dlouho do noci a snad z toho vznikne i párpoužitelných výstupů.   
 

1. února 2017
Probouzí mě sluníčko, takže lezu z přehřátého spacáku a jdu se podívat do vedlejší restaurace, jestli tam nemají kafe. Mají, ale místní pán neumí s kávovarem, takže se omluvně táže, zda mi stačí instant. Vzhledem k tomu, že si do toho stejně naliju spoustu mlíka a nasypu cukr, tak je mi to fakt dost jedno, hlavně, že je v tom kofein.

Usedám ke stolu, zapínám počítač a pouštím se zas do práce, zatímco druhý člen týmu stále hlasitě spí. Bez milosti ho vzbudím ve chvíli, kdy mi píše Vojta, že máme mazat k Amálce, protože jí budeme zvedat.Teorie zvednutí šestitunového náklaďáku nad povrch zemský spočívá v tom, že dva lidé naráz heverují Amálku a další 4 lidé podkládají pod kola veškerý dřevěný materiál, který jsme našli/ vyžebrali po okolí. A takhle po cca 5 cm zvedneme auto o metr. Že to není úplně rychlá a ani úplně bezpečná operace asi psát nemusím. Upřímně kluky obdivuju, že si pod to dobrovolně lehli.

Ve chvíli, kdy už je Amálka téměř v požadované poloze, odchází Ivča pro pána s vysokozdvižným vozíkem, kterého někde včera sehnala. (Už jsem psala, že je Ivča neuvěřitelný vyjednavač?) Ten prohlásí, že přijede, ale nemáme se lekat, že samotný vozík bude řídit jeho patnáctiletý synovec. A vážně řídil. Motor ale naštěstí tahal už dospělý majitel.Motor je venku, Okoun na něj obkročmo usedá a slavnostně odjíždí do dílny, kde se ihned s Žánem a Viktorem vrhnou na kompletní demontáž, zatímco ostatní pánové spouští Amálku zpět na všechna kola, aby se v ní dalo i nadále bydlet.

Jak to probíhalo od poruchy, až k vyndání motoru se můžete podívat na videu:

My se vracíme pro věci do kempu, já si ještě zařídím pár neodkladných záležitostí  a vracíme se přes bus prodávající občerstvení. Tady potkáme naše odcházející holky a dáváme si totéž co ony – Completo - obrovský párek v housce se spoustou guacamole, kečupu a majonézy (pro mně bez, děkuji) na povrchu. Vzhledem k tomu, že to je zřejmě místní nejoblíbenější pochoutka, tak máme zrovna smůlu, že dojdou suroviny, Nedá se nic dělat, počkáme si. Paní nám zatím dá fixu, ať jim něco napíšeme, anebo namalujeme na strop. Společnými silami zvládneme namalovat naše aviatické logo. Fakt musim začít nosit po kapsách naše samolepky. Čekání nám pak zpříjemňuje švýcarská stopařka, která nám radí, že se máme odebrat k pobřeží do nějaké vesnice, že prý tam bude o víkendu divácky zajímavá slavnost. No uvidíme, jak to tu bude vypadat, zda alespoň někdo bude moct odjet.

Konečně máme jídlo a vracíme se k autu. Odpoledne se ponese ve znamení běžných domácích prací na jihoamerický způsob. Nejprve odcházíme prát k řece, čisté prádlo rozvěsíme po plotě u našeho ležení a rovnou se pouštíme do výroby večeře – na dnešním menu je rýže s Vasilem.

Po jídle se naše IT dvojka odebírá na parkoviště k místnímu luxusnímu hotelu, kde se dá chytit wifina a dáváme dohromady inzeráty a maily s jediným cílem – sehnat někoho, kdo by nám sem zvládnul dopravit náhradní díly. Máme sice díky Avokádově kamarádce domluvenou případnou přepravu přes DHLko, ale dost se bojíme, že by nám je taky mohli na pěkně dlouho a za pěkně draho zastavit celníci.  Naše online volání o pomoc přeruší až černý maxipes, který nejdřív vypadá, že nás jde sežrat, ale nakonec se chce mazlit tak vehementně, že mě neustále shazuje ze zábradlí, na kterém sedím. A navíc jim vypadne elektřina. Na nahození dieselagregátu už ani nečekáme a jdeme spát.

 2. února 2017  

Dneska jsem se dobrovolně přihlásila na „službu v kuchyni”. Jinými slovy – vymýšlím jídelníček. A vymyslela jsem si palačinky, na které mi včera kluci nakoupili skoro vše potřebné, chybí jen vajíčka - ta od sousedky už nám došla. Takže ráno vstávám výjimečně dřív než ostatní a jdu hledat jakýkoliv otevřený obchod. Cestou kolem plotu mi přijde divné, že je tam nějak málo kusů oblečení, ale říkám si, že to asi holky sundaly, než jsem se vrátila včera od hotelu.

V klidu seženu vajíčka a vracím se k probouzející se Amálce, kde s hrůzou zjišťujeme, že prádlo nám bylo ukradeno. Přišla jsem o dvoje kalhoty, merinové spodky, Ivča o svetry a mikiny, Lucka taky snad o všechno teplé prádlo... Takhle skoro na začátku výpravy, když nás teprve čeká cesta do zimy do hor je to dost průser.Ale pozdě bycha honit, jdeme smažit snídani. S Lucíou máme dva super teflonové ešusy, které kluci z duše nenávidí, protože z nich nesmí jíst svými kovovými příbory, ale palačinky se na nich dělají fakt dobře a jednu pánev, kterou kvůli značné nestabilitě radši obsluhují společnými silami Ivča s Vendy. Palačinky ze dvou litrů mlíka s fíkovou pomazánkou mizí rychlostí blesku.

Po snídani se odebíráme nakoupit místní SIMkarty, které z nějakého nepochopitelného důvodu fungují jen v Iphonech a kluci technici pak obvolávají mechaniky v ČR a shání součástky. Viktor sice tvrdí, že je sežene tady, ale jistota je jistota. Amálka je zřejmě jediná Avie v celé Americe, neb Avie se do Jižní Ameriky nikdy nevyvážely, takže naděje, že by se tu dalo sehnat cokoliv kompatibilního, je velmi nízká.

S A opět odcházíme k hotelu na wifi a zjistíme, že naší prosbu o pomoc vyslyšel Dan Přibáň ze Žlutých Trabantů, udělal k ní super grafiku a nasdílel u sebe na stránkách. Díky tomu se dostala ke strašný spoustě lidí. Pozitivní je, že to zvyšuje naše šance  na nalezení někoho, kdo nám doveze součástky, negativní zas to, že se vždycky najdou nějací nepříjemní hateři, kteří vždycky ví naprosto přesně, co kdo udělal blbě a oni by to tak nikdy neudělali. A že jsme měli mít s sebou druhý motor je přece samozřejmé a tohle a tamto jsme tam měli udělat a předělat a kluci se jen chytají za hlavu, když jim to čteme. Až se Franta u jednoho fakt naštve a promptně pisateli odpoví: „Dokuď to jede, tak do toho nemrdej!“

Technici se opět odebírají do dílny, anebo pod auto a Lucía si před Amálkou otevírá holičství. Kluci jsou pak jako noví. Já s Vendy odcházím na nákup a potkáme dva další Čechy, kteří tu projíždí ve svém autě, tak je zveme na návštěvu a večeři, bude čočka. Prý se možná zastaví až pojedou tudy zpět, teď spěchají na pobřeží.Vracíme se k Amálce a jdu vařit. Nejprve je nutno čočku důkladně přebrat. Krom toho, že v ní jsou drobné kamínky, jsou v ní občas i šutry, které mají skoro centimetr. Po téhle hře na Popelku vznikne celkem dobrá večeře – po tom, co zasáhne Lucía a trochu jí dochutí. A konečně máme nějakou změnu od těstovin a rejže. Večer je klidný, zahrajeme si pár her Bangu a jdeme spát.

3. února 2017
Venku je hnusně a prší. Ivča s Okounem velmi brzo ráno vyjeli s Viktorem zařizovat repas ojnice, my ostatní střídavě pospáváme, z čehož nás vytrhne Avokádo. Přišla nám totiž zpráva, že v neděli letí skupina Čechů do Puerto Montt, což je letiště poměrně blízko k nám, a jsou ochotní nám dovézt potřebné součástky.  

Ihned jsme všichni na nohou. Kluci zjišťují velikosti součástek, volají do Čech, zda jsou tam pánové schopní všechno dneska sehnat a zabalit... Žán se musí vloupat k Viktorovi do dílny, aby přinesl nějaký kus motoru, který je potřeba změřit. Měření probíhá za velmi přísných laboratorních podmínek na schodu od Amálky a velmi přesným měřidlem – pravítkem na buzole.Pak už jen čekáme, zda se to vše podaří sehnat včas.

Podařilo! A kluci, co sem poletí jsou skutečně ochotní vše převzít a dovézt dokonce až sem do La Junty. Avokádo si balí batoh, že přece jenom dostopuje do Puerto Mont, abychom zas tolik nezneužívali jejich ochoty. Já si tu přijdu dost zbytečná. Sedět na zadku a čekat na zázrak? Sem tam natočit, jak se kluci probojovávají změtí kovu, která kdysi byla a zas by měla být motorem? "Mžujetsebou?" "Cože?!" Tak jo, už jsem se jednou odhodlala, tak ještě jednou, nahlas a srozumitelně: "Jestli můžu jít stopovat s tebou?" Kuba nahodí výraz totálního zoufalství a nic neříká. Že já nedržela hubu. Asi po 30 vteřinách se rozhlédne kolem sebe a suše se optá: „A už máš sbalenej batoh?!“