Aviou Amerikou 2017 - Stopem přes Chile II

Dostopovali jsme s Kubou do Puerto Montt na letiště a čekáme na náhradní díly pro Amálku, která uvízla s rozbitým motorem v La Juntě.

Kluci z LinuxBoxu jsou tady i s našimi náhradními díly. Představíme se a jdeme s nimi počkat na jejich auta z půjčovny. Nabízení nám přiblížení k La Juntě, čehož bez váhání využíváme s tím, že je na oplátku zavedeme do námi nalezeného supermarketu, aby si mohli pořídit zásoby na cestu. Já se stěhuju do auta k fotografům Filipovi a Karlovi, zatímco Avokádo zaujímá pozici ve velitelském autě. Mezi sebou se dorozumíváme pomocí vysílaček – užitečná to věc.

V obchodě jsme my poměrně rychle hotoví, protože máme pocit, že máme celkem dost zásob, zrady netuše, že zítra budeme mít fakt hlad. A taky žízeň... Ale o tom později. Vzhledem k tomu, že tu nemají kartuše k vařičům, jedeme hledat fereterii, ale ani tam kluci nepochodí. Zatímco se bavíme s Karlem u auta, přijde nějaký malý kluk a začne žebrat. Chci se ho zbavit, tak mu vrazím naší Aviatickou samolepku, kterou nalepí klukům na auto, takže jí musim jít sloupnout. Takže sice ten malý prachant nedostal, co chtěl, ale stejně vyhrál...

Pokračujeme dál v cestě, chceme přejet aspoň první trajekt a zítra stihnout ten velký hned ráno. Avokádo našel kempovací místo hned za lodí, takže se tam chystáme přesunout a přenocovat, kluci jsou přece jenom po cestě dost unavení, takže nechtějí řídit do noci a to se jim fakt nedivíme. K prvnímu trajektu i tak dorazíme poměrně pozdě, ale naštěstí čekáme jen pár minut. Všude je černočerná tma a mě přijde, že je mnohem víc poznat, jak se ta loď příšerně houpe. Kuba připravuje pečivo s paštikou k večeři s pomocí něhož mě vytáhne na tu pseudopalubu, a kde se mě následně snaží od strachu z vody rozptýlit svým oblíbeným způsobem – pokouší se mě nasrat a celkem se mu to s pomocí poplašných historek daří.   

Vracím se radši do auta, protože se blížíme k přístavu. „Hele, to je asi proti uplně všem bezpečnostním předpisům, jet takhle s otevřenou rampou.“ komentuje dění před námi Filip a já jsem zralá umřít. Kluci se mi samozřejmě strašně smějou. No chápu je, já bych se asi smála taky.  Vyrážíme dál po Carreteře a oba řidiči si náramně užívají absenci asfaltu. Dojíždíme k místu inzerovanému na ioverlanderu a zjišťujeme, že pro Amálku by to asi bylo fajn, ale pro dva tereňáky a 4 stany to fakt není. Jedeme dál a marně mžouráme do tmy ve snaze najít v husté džungli kolem místo na spaní. Nakonec odbočujeme na jinou cestu a po drobném průzkumu („Nejsem si jist, zda je v tomto deštivém počasí vhodné kempovat ve vyschlém korytě řeky.“) dojíždíme ke kravínu. Tam u ohrady stavíme stany a jdeme zalehnout.

 6. února 2017
Sice máme nastavené budíky až na 8:30, ale všichni se budíme už o hodinu dřív. Lezu ze stanu a z poměrně těsné blízkosti na sebe koukáme s obří krávou. No co nadělam, ona je tu doma, ne já. Tak jí hezky pozdravím a jdu se jí odklidit z cesty. A mezi tím převezme od kluků naše náhradní dílya jen ten nejkřehčí si budeme až do La Junty střídat v rukou, abychom měli jistotu, že se mu v batohu nic nestane.

Naházíme bágly do velitelského auta a oba se skládáme do auta fotografického a jedeme k trajektu, který je od nás kousek. Tam jde velký Míra vystát frontu na jízdenky a my si zatím dáváme kafe a koláč. Je to sice se silnou (možná i silnější, než silnou) přístavní přirážkou, ale zas je to celkem dobré. Vzhledem k tomu, že máme jídlo, získáme si velmi rychle sympatie místních psů, hlavně dvou zlatých retrývrů, které si pojmenuju jako Blondýna I a II, a které se mě pak celkem vehementně drží.

Vrací se Míra a má pro nás hodně špatné zprávy. První volné místo na trajektu je až večer v půl 6 a platí to nejen pro auta, ale i pro pěšáky. Měli jsme totiž s A plán, že se případně nalodíme jen my a zbytek dostopujeme. Jsme lehce naštvaní, že nám věci nevychází dle plánu, když na nás všichni čekají, ale těžko bychom to přeplavali. Nedá se tedy nic dělat, jen čekat. A aby to čekání nebylo tak ubíjející, přesouváme se do národního parku Hornopiren, kde si chceme udělat procházku na kopec. Avokádo zůstává hlídat auta, neb je mu od včera dost špatně a já se přidávám ke klukům.  

Z počátku je to fajn vycházka po pěšince, která pak přejde v překážkovou dráhu plnou klacků a nakonec v bahnitý hnus. Chvíli se pokouším marně vyškrábat po blátivé klouzačce až mě Karel jednoduše popadne a zvedne nahoru. Míra se rozhoduje pro návrat, ostatní jdou stále vpřed. Po tomhle šíleném úseku už je cesta zase celkem v pohodě. „Hele brouk!“ Tři foťáky letí z brašen. Karel a já jsme rychlejší, takže po chvíli Filip velí: „Tak už mi ho taky pučte, děti!“ Když přestaneme obtěžovat obřího chrobáka, dojdeme na malou mýtinku. Je akorát čas, který jsme si stanovili jako ten, kdy se obrátíme zpět.   

Kluci jsou ale plní sil a věří, že ještě stihnou nějaký ten kilometr dojít, já si zas tak moc nevěřím, takže se rozhodnu pro návrat. Karel se přidává gentlemansky ke mně, kdybych měla v plánu se někde přizabít. A cestou mě aspoň naučí zacházet s mým novým foťákem, neb měl ten samý. Vracíme se k autům. Nikde nikoho nevidíme, ale obě mají otevřený kufr. V tom našem spí Kuba spokojeným spánkem. Tak na sebe s Karlem jen mrkneme, po špičkách zacouváme k zadku auta a oba naráz tam hodíme batohy. Spáč předvede ukázkový kolmý start.

Míra mezi tím opodál v informačním přístřešku vaří párky pro hladové kluky, kteří zřejmě přilákáni jejich vůní dorazí za pár minut. Společně se nasvačíme a vracíme se k trajektu, kde už se tradičně tvoří kolona. Je ještě spousta času, takže si sedáme na chodník a čekáme. Opět se k nám přidává několik psů, kteří ovšem nejsou vítaní. Zvedám se a jdu shánět vodu. Mají ji v jednom jediném obchodu. Půl litru za 2000, zloději.  

Najíždíme na trajekt a rovnou míříme k zásuvkám. Avokádo nabíjí totálně mrtvý telefon a zjišťuje, že Vojta se po nás od rána vehementně shání. Vyvětlujeme mu situaci, ze které není nadšen ani on, ani my, ale rozčilováním fakt nic nevyřešíme. Radši se jdeme poskládat na volná sedadla a ještě si trochu pospat. Vzhledem k tomu, že jsme hodně blbě zaparkovaní, tak padá náš plán, že se dostaneme z lodi jako první. To zvládá jen velitelský vůz, zatímco ten náš musí počkat, než vyjedou všechna auta z podpalubí. Máme ale štěstí, dostaneme se na první navazující trajekt. Tady uděláme společnou vítěznou fotku v západu slunce a kluci nám slíbí, že nás dovezou před kemp, ve kterém se chystají nocovat. Má být kousek od letiště, což je podle Kuby asi 2 km od Chaitenu. „To dostopujem, nebo dojdem!“ Souhlasím.

U odbočky ke kempu se loučíme. Kluci nás sice přesvědčují, že už se na to teď v 10 večer máme vybodnout, jet si dát teplou sprchu a pořádně se vyspat, ale nám povinnost velí, že to musíme alespoň zkusit a ne rovnou vzdát, takže jim znova moc děkujeme a jdeme se zaparkovat k silnici. Naše odhodlání nezmírní ani dvojice stopařů, kteří nám s pohřebním výrazem sdělují, že oni tu stojí od rána. Začínáme stopovat poslední auta z našeho trajektu, ale je to marné. Nikdo nestaví. Avokádo kouká do GPSky, jak že to je daleko do Chaitenu a s poměrně provinilým výrazem mi sděluje, že si zase spletl letiště. Jedno sice je 2 km od Chaitenu, ale ne tohle.”Tak kolik to je?” “29 km.” „Tak to abychom vyrazili.“

Vyrážíme na cestu osvětlenou měsícem v úplňku (nebo blízko k němu) a lemovanou zelenou neprostupnou zdí, anebo mrtvými stromy. Je to kouzelné a slovy nepopsatelné. Povídáme si, zpíváme, nebo se jen mlčky kocháme noční nádherou kolem nás. Občas neodoláme a zastavujeme na focení. Když pak slyšíme šumění potůčku nedaleko cesty, ihned k němu zamíříme, voda nám totiž došla už dávno. Vzhledem k panující tmě jen doufáme, že je čistá a alespoň trochu pitná.

Stále pokračujeme v chůzi bez ohledu na únavu, hlad i žízeň. Povzbuzujeme se navzájem, abychom se přinutili postupovat dál a dál a já si uvědomuji, jak důležité je mít na cestách dobrého parťáka, se kterým by se člověk vydal třeba i do pekel. A chvílemi mám pocit, že přesně tam jdeme. Když totiž projíždí auta v protisměru a osvětlí zvířený prach, máme pocit, že kráčíme do jámy pekelné.Z našeho směru logicky nejede vůbec nic. Přemýšlíme, zda ještě dnes v noci pojede jeden trajekt, nebo zbylá auta z toho našeho velkého už musela čekat na první ranní. Pomalu se i začínáme smiřovat s tím, že dojdeme jen do 15 km vzdálené St. Barbary, tam přespíme a budeme od rána stopovat auta z trajektu.   

Najednou se za námi začnou objevovat světla. Stopujeme jako o život. Stojíme tak moc stranou, jak to přes rostlinnou hradbu jde, Kuba mě tlačí co nejvíc ke kraji a sám se vystavuje nebezpečí, což ho sice ctí, ale s největší pravděpodobností by nás beztak srazili oba. V případě potřeby nemáme absolutně kam uskočit, auta víří oblak prachu, přes který není vidět na metr před sebe a my tam stojíme u krajnice a doufáme, že když už nám nikdo nezastaví, tak nás aspoň ani nepřejede.

Šňůra aut se začíná trhat a nám je jasné, že už to jsou jedny z posledních vozů, a pak už nás bude čekat jen dlouhá chůze. Naposledy se otáčím a navzdory avokádovým poučkám nasadím nejzoufalejší výraz, jaký dokážu. Stejně je to jedno, protože ho těžko kdokoliv přes osvětlený hnus vznášející se kolem nás uvidí.

Poslední auto nám zastavuje. Nevěřím vlastním očím. Jen stojím a koukám před sebe. “Poběž!”velí Kuba už za běhu. Sedám dozadu s našimi batohy, Kuba na místo spolujezdce. Řidič je mladý a velmi sympatický kluk, majitel půjčovny kol, na kterou nám hned pouští reklamu, a který sice neumí moc dobře anglicky, ale stejně si s ním celkem popovídáme. Navíc ještě poslouchá fakt dobrou muziku, takže co víc si přát? Doveze nás až do Chaitenu, kde nás vyhodí u místní benzínky. Za ní už má pár lidí postavené stany, takže neváháme ani minutu a stavíme Jurka opodál. Bohužel naši sousedi mají poměrně hlasitou párty, takže usnout není úplně jednoduché. Je jedna v noci a budík máme na 6.

7. února 2017   

Párty trvá do tří ráno, kdy jí vystřídá zlověstné vrčení, které nejprve přichází z dálky, doplňuje ho hlasitý štěkot a postupně se přibližuje. Za chvíli se smečka psů začne rvát přímo na našem stanu. Podle vrčení si představuji minimálně smečku psů baskervilských - zvířata obřích rozměrů s žhnoucíma očima a slinami plnými vztekliny, které jim odkapávají z ohromných tlam. A od nás je dělí jen směšně tenoučká látka stanu. Jak dlouho asi vydrží? Po chvíli se mi něco otře o nohu, stan drží, jen je trochu pobořený, takže se stahuji co nejvíc do jeho středu. Vymýšlíme, jak se případně bránit. Ozbrojujeme se Predátorem a do rána zíráme do stropu a čekáme, kdy nám ty bestie vtrhnou dovnitř a sežerou nás. Snad alespoň ty náhradní díly nechají... Čeká nás velice neklidná noc beze spánku.

V 6 nám zvoní budík, Kuba zamrmlá něco ze spacáku o tom, ať zjistím, jestli už je venku světlo. Opatrně nakukuju ven, je pořád tma. Z otvoru ve vedlejším spacáku se ozve: “Tak to nemá cenu vyrážet!” následováno dlouhým zachrápáním. Dáváme si tedy ještě hodinku velmi neklidného spánku, neb psi stále krouží kolem. V 7 pomalu (A), ale jistě (já) vstáváme, balíme a sbíráme odvahu vylézt ven. Avokádo je z nás odvážnější, takže ozbrojen repelentem opatrně leze ven, já následuji v těsném závěsu s lékárničkou v ruce a představuji si, jak se mu do holého krku zakusují ohromné tesáky. Smečka okamžitě přiběhne a první ze psů se na něj  vrhá. Kuba má co dělat, aby si ochránil obličej a uši, které se mu psisko rozhodlo důkladně olízat. Teď za světla zjišťujeme, že největší ze psů nám nesahá ani po kolena a ten co nejvíc vrčí má velikost dobře rostlého jezevčíka.

Smečka zaujme pozice kolem nás a zaujatě pozoruje, jak balíme stan, a násedně si Kubu zvolí za vůdce smečky a provází ho na každém kroku. A aby toho nebylo málo, tak během přesunu za město se k nám neustále přidávají další a další, až kolem nás běhá asi 10 čtyřnožců. Jestli nám přes ně někdo bude ochoten zastavit, bude to zázrak. Kuba se je samozřejmě snaží odehnat, ale berou to jako výzvu ke hře a jen běhají kolem a radostně vrtí ocasy.V nejhorším si někde půjčíme vozíček a zpřáhneme je...

Jsme na ideálním stopovacím místě a za chvíli nám staví dělník jedoucí na stavbu, že nás doveze do nám již známé vesnice. S tím souhlasíme a už jedeme. Ve vesnici nás naberou další dva stavbaři, že nás tentokrát svezou zase na stavbu. Super. Jedeme na jednu, kde ale pouze z cisterny nabereme naftu, než nás vyhodí na jiné stavbě. Tady není široko daleko nic, ani pořádné místo, kde si bezpečně stoupnout a stopovat. Jen bílé panely, ani náznak stínu a periodicky se střídající proudy vozů - PARE, SIGA, PARE, SIGA... Opět nahodíme batohy na záda a jdeme. V noci to bylo o dost příjemnější, teď praží slunce a je téměř nesnesitelné vedro. Krom toho, že jsem ráno snědla naše poslední jídlo – jeden banán, tak nám došla i voda, což je v tuhle chvíli o dost větší problém. Do St. Lucii je to 15 km, to nějak dojít zvládneme, byť se stále snažíme stopovat všechna auta jedoucí kolem.

Konečně nám zastaví starší pár v pick-upu, že si máme skočit na korbu. Sice tam mají šílenou špínu a rozlitý olej, ale najdeme tam i kus kartonu, na který se dá sednout. Pevně se chytíme mříže na zadním okně, abychom cestou serpentýnami někde nevypadli a necháme se vyhodit v St. Lucii. Tam se zařazujeme opět mezi další stopaře a nadále se marně snažíme stopovat.

  
Zastavuje nám dodávka, že za 60 000 vezme až 7 lidí. No to je hezký, ale my jsme dva. S díky odmítáme. Nakonec se vzdáváme a máváme na projíždějící autobus, který nás za 6000 doveze do La Junty. Cestou pobere všechny zoufalé a téměř uvařené stopaře podél celé silnice.
 Ve chvíli, kdy dosednu na sedačku, usínám jako zabitá a budí mě až Kuba. Jeho radostné: „Jsme doma," následuje trochu vyděšené: "Hej kam nás to veze?“ Autobus totiž jede až na konec města, kde zaparkuje před svým domem. (My jsme očekávali, že zastávka bude logicky na náměstí.) Řidič vyleze, řádně osprchuje celý zaprášený kufr, popojede s busem nad louži a na suchý chodník začne vyhazovat zavazadla. Evidentně tuto proceduru nedělal poprvé. My mezi tím plánujeme, jak odevzdáme klukům potřebné díly a pak si zajdeme na večeři na Completo z autobusu.

Bereme batohy a náhradní díly a Avokádo se rozběhne. Proklínám ho do třetího kolene a běžím taky. Jsme na náměstí, Kuba zpomaluje. „Ten autobus tu není! Ten vrak přece nemoh odjet!“ Evidentně mohl a udělal to. Smiřujeme se s tím, že jsme bez večeře a běžíme dál.

U Amálky je velké vítání a potřebné součástky ihned putují do dílny. My se zatím jdeme vybalit, pořádně se napít a odpočinout si. Jack nás vítá perfektním obědem, za který jsem mu fakt hodně vděčná. Pak si v rámci odpočinku otevřu zašívací dílnu na chodníku, kde se mi nahromadí zajímavá kopa oblečení skoro od všech z posádky. Nevím, co je nejhorší, ale asi Jackovi rozpadlé tepláky. A jemný merinový trička taky nejsou žádnej med... Kluci sedí v autě, postupně jim tam posílám věci zpátky.„Klárooo!?“ „Co je?“ „Ono to není vypraný?“ Nevíte někdo, proč jsem ho v noci nepředhodila těm psům?!

Radši odcházím s holkama na nákup surovin na večeři. Už tu mají všechno dobře zmapované a i pojmenované. Nejblíž k nám je obchod „U Mnoho prodavaček.“, vlevo od nás je „U Babky“, vzadu ve městě je „U Španěla“ a místní železářství je „U Černouška“. My míříme k Babce, která má dost rozsáhlé zásoby, primárně Vasilů všeho druhu, a pak do obchodu naproti, který sice nemá jméno, za to ale má zásoby alkoholu. Holky nakoupí nějaké víno a rum na večer. Po večeři pak „slavíme“, že máme součástky, což dost štve kluky v dílně, protože to je ještě hodně předčasné. Oni tráví celou noc tím, že dávají motor pomalu, ale jistě zase dohromady.