Aviou Amerikou 2017 - La Junta náš druhý domov?

Stále stojíme v La Juntě, hromádky šroubků kluci pomalu, ale jistě mění zase na motor a my čekáme, jak to všechno dopadne. Zažádáme si tu o číslo popisné, anebo se zase posuneme na cestě po Jižní Americe někam dál?

8. února 2017
Kluci se vrací z dílny až kolem 3. hodiny a celkem brzo ráno se tam zase vrací. Venku dost prší, takže si staví přístřešek nad europaletou a pokračují ve včera započaté práci. Motor už skutečně začíná mít podobu motoru a ne hromádek šrotu roztříděných po improvizovaně vyráběných krabičkách, takže bude pomalu čas začít zvedat Amálku, aby jej mohli vrátit na místo.

Vydáváme se proto do okolí a snažíme se sehnat další dřevo, kterým bychom mohli podložit kola. Na zahradě jednoho domu mají moc hezké špalky – používají je na sezení, ale po chvíli přesvědčování nám je poskytnou. A protože je ještě chvíle čas, rozhodnou se holky, že mi ukážou další zajímavá místa a lidi, které tu objevily, zatímco jsem byla pryč. Hlavně jsem zvědavá na jejich éterického Španěla, o kterém neustále básní. Jdeme tedy k němu do obchodu, Lucía si tam chce koupit nové náušnice a zároveň se zkusit domluvit, zda by si tam kluci mohli nechat vyprat. Poskytl jim totiž v době, co jsme byli s Kubou pryč, možnost teplé sprchy. (A díky Ivče máme u Amálky neustále přístupné splachovací WC a studenou sprchu v něčí zahradní koupelně.) Vcházíme do obchodu, kde stojí vysoký, hranatý a fakt dost hnusný chlap. Rozhlížím se kolem, kde že je to ten idol dívčích srdcí a jsem dost zklamaná, když zjistím, že to je ono.

Lucía si vybírá náušnice a Ivča domlouvá pračku. Prý máme zítra přinést, co potřebujeme. Lucka má předvybráno a se zasněným výrazem se téže, které náušnice jsou lepší. Dostane se jí velmi upřímné odpovědi: „I don’t care...“ Odcházíme. Míříme do železářství, kde Ivča vyžebrá číslo na ještěrkáře, kterého budeme potřebovat a pořizuje si vlastní vařič, aby se mohla osamostatnit ze svojí jídelní skupiny. Co jsme byli pryč, došlo tu k pár změnám v mezilidských vztazích. Třeba z Lucky s Ivčou jsou teď Kamarádky s velkým K. Následně se vracíme k Amálce, tak akorát na její zvednutí.

Kluci opět lezou pod auto a postupně heverují Amálku až do požadované výšky. Mezi tím Ivča shání pána s ještěrkou, ale bohužel se dovolá jeho šéfovi, který chce samozřejmě za využití zaplatit, jinak máme smůlu. Požaduje 30 000, ale nakonec se nechá usmlouvat na 15 000.Během této činnosti přijedou naši ostravští zachránci a po lehké exkurzi v již zvednuté Amálce mě prosí, zda bych jim mohla ukázat, kde se tu dají sehnat kartuše k vařičům, a kde se dá nakoupit jídlo.

Jdu tedy s nimi do města, zanechávaje za sebou foťák zabalený v igelitovém pytlíku proti dešti, abych aspoň na videu viděla, jak se vracel motor. Operace to byla náročná. Zasunout těžký motor pod auto s milimetrovou přesností pomocí Desty už vyžaduje docela dost příprav a schopností, ale kluci to zvládli na jedničku. Nicméně já to neviděla ani na videu, protože to nejzajímavější přišlo v 21. minutě, takže minutu po tom, co se natáčení automaticky vypíná. Ne, že bych to před tím věděla. Pořád ještě se se svým foťákem učím a neustále mě něčím překvapuje.

My mezi tím nakoupíme kartuše a Filip se ptá, zda se tu dají někde koupit kšiltovky. Místo lokace obchodu dostaneme všichni jednu reklamní z místního železářství. Ideál. Jdeme zpět k autu, kluci se s námi loučí a pokračují ve své cestě na jih, zatímco naši muži pokračují ve spouštění Amálky a začínají montovat motor zpět. Dostat motor zpět pod Amálku byla delikátní záležitost, ale zvednout jej a upevnit na své místo muselo být pro kluky taky dost o nervy. Stačí malinká chybička a Amálka tu zůstane stát natrvalo. Okoun má vše poctivě sepsáno, problematické partie nafocené a pomalu, ale jistě se s Žánem prokousávají dál a dál. Sem tam se objeví i Viktor, ale moc to se svojí přítomností nepřehání. Myslim, že pojem o tom, jak to celé má držet pohromadě a fungovat už ztratil dávno a klukům tu víc překáží a škodí, než že by pomáhal. Alesoň tak na mě jeho občasné návštěvy působí. Párkrát se na něco s vervou vrhne a kluci jen strnule stojí vedle a občas nespokojeně zasyčí.

Před setměním opět vaříme společnou večeři pro všechny a po pár hrách Bangu jdeme spát s nadějí, že pokud vše dobře půjde, tak zítřejší noc už strávme jinde.

9. února 2017
Ráno odcházíme do hotelu na wifinu, a protože nechceme pořád sedět na zábradlí u parku, jdeme do místní kavárny na čaj či kafe. Postupně se všichni začnou vytrácet a platit si své účty, až zůstanu jen já s Avokádem, tedy dvě kávy na účtu. K mému velkému překvapení nás ale při odchodu chtějí nechat zaplatit vše znova. K majitelově velké smůle ovše hned na vrchu hromady ležící před ním, je původní účet, na kterém už má odškrtané, že ostatní platili. Pokus vypsat mi uplně nový mu jaksi nevyšel. Tak nám alespoň naúčtují každému o 500 za kafe navíc a 20% z účtu za všechny jako poplatek za internet. Vážně je nejvyšší čas zmizet...

Odcházím na nákup a U Mnohoprodavaček seženu malý zázrak. Vakuované uzené poměrně dost tučné maso, takže dneska budou mít kluci oslavný oběd. Součástky vedle Amálky totiž značně ubývají, jak jim jde práce skvěle od ruky. Franta s Avokádem leží pod autem, Jack s Žánem a Vojtou pracují zhora a my jen koukáme, doufáme, a pak jdeme pod plachtu nataženou od Amálky vařit. Domluvily jsme se, že všechny holky vyrobí pro svoje jídelní partnery kaši a já dodám maso. Nicméně po tom, co vše pracně připravíme, vznikne kvůli jedné hloupé čokoládové sušence dost nehezká hádka na jejímž konci jeden z mužů odchází značně uražen pryč a ostatní se radují, že na ně aspoň víc zbylo... Jen ta ponorka nám začíná na můj vkus nějak moc brzo.

My jdeme s holkama do místní cukrárny na cheesecake s jahodami. Všechny opět balí kus pro kluky, zatímco já jsem hamoun a sežeru ho celý sama. Ale zas jsem jediná, kdo neobědval, protože jsem sice uvařila, ale uvařila jsem něco, na co jsem po té krásné scéně neměla ani trochu chuť.Vracíme se k Amálce, prý už brzy budeme zkoušet startovat. Paráda.

Je čas zamířit do místního second handu, zda tam neobjevíme naše oblečení. Neobjevily, ale za to jsme si tam koupily "nové teplé" vybavení za pár korun. Ale stejně si myslíme, že jakmile zmizel dým od Amálky, tak se tam ty naše ukradené věci objevily. Takže pokud máte někdo cestu do La Junty, skočte se tam podívat.S vidinou, že to je naposledy, jdeme si postupně všichni dát ledovou zahradní sprchu a přeprat do řeky. Klučičí nechutně zamaštěné prádlo vypral Španěl dle slibu.   
 

Je čas na start. Zaujímáme pozice kolem Amálky a všichni se modlíme. Viktor nám půjčuje externí baterku, takže startujeme přes kabely. Nic. Znova. Nic. Ještě jednou. Stále nic. Hypnotizuji výfuk, připravená naočit prvotní náznaky toho, že motor funguje. „Nestuj tam tak blbě!“ Uskakuju přesně v tu chvíli, kdy Amálka skutečně naskočí.My skáčeme radostí, sousedka vykukujcí z okna nadšeně tleská zatímco se dusí černým dýmem. Evidentně je taky ráda, že nám tu nepřidělí číslo popisné.

Nastává ta nepříjemnější fáze našeho odjezdu. Placení Viktorovi. Na to, že 90% věcí udělali kluci sami, sehnali si součástky a často museli přihlížet tomu, jak Viktor hází šroubky za plot a tříská kladivem do křehkých součástek, tak se nedaří usmlouvat téměř žádnou slevu. Ale co naděláme, hlavně odsud pryč. Kluci jsou hrdinové. Těžko slovy vyjádřit, jaký k nim cítím obdiv. Hodiny a hodiny práce, unavení, ve špíně, v dešti... A Ivča zvládala překládat a shánět uplně šílený věci. A ještě jedna věc mi přijde neuvěřitelná - celá tahle akce trvala jen deset dní od chvíle, kdy nás odtáhl traktor. Zvednout Amálku, zjistit, co je za problém, rozebrat motor, sehnat Destu, vyndat motor ven, sehnat náhradní díly v Čechách, dostopovat pro ně, složit motor, vrátit ho do Amálky a odjet.

S čelovkami obcházíme všichni několikrát kolem, abychom tu vážně nic nezapomněli a - ODJÍŽDÍME! Na silnici po nás zbyl jen obří mastný flek a za námi oblak modrého dýmu. Slavíme, zpíváme, radujeme se, zatímco František na přední sedačce jen tiše poslouchá zvuky motoru a Žán s Jackem se střídají za volantem. Většinu cesty zaspím nahoře nad kabinou, ale co, už jsem tu jela dvakrát!

  
Uprostřed noci nás Jack doveze do Chaitenu, kde zaparkujeme kousek za benzínkou. Poslední, co slyším, než definitivně odpadnu, je naše smečka, která nám přišla zaštěkat na přivítanou.   

10. února 2017

Probudit se v Amálce na jiném místě je prostě geniální. Jako úkol dnešního dne jsme si stanovili zjištění informací o sopce Chaiten, na kterou chceme vylézt, zamluvení jízdenek na trajekty a dokoupení zásob.Rozprcháváme se lovit místní městskou free wifinu a do obchůdku pod kempem, kde jsme spali během stopování pro pečivo a pár dalších droností.   

Žán s Frantou mezi tím mění defektní kolo a řeší problém se startováním. Jakmile naskočí motor, přesouváme se pro lístky na trajekt, kde si vystojíme celkem slušnou frontu, aby po návratu z kanceláře František zase zmizel pod autem a dělal zázraky, po kterých opět můžeme pokračovat v cestě.Jízda po Carreteře je prostě perfektní, ukazujeme ostatním, kudy jsme to šli v noci pěšky. Prý nás chvíli podezírali, že jsme si prostě udělali pohodovou „dovolenou“, zatímco oni makali, ale když to tu vidí, tak berou zpět.

Franta začne rozvádět teorie o nebezpečí za zelenou hradbou a UFOnech a já se jen směju. Jakože už sem se bála na hodně místech, ale tady (když nepočítam strach, že nás přejedou) ani chvíli. Ta pěší cesta pro mně byla jedním z nejkrásnějších zážitků z celé mojí cesty kolem světa.

A najednou Žán přeřazuje a Amálka chcípá. Jsme uprostřed ničeho, je vedro na padnutí, stín v nedohlednu a kluci opět lezou kouzlit pod auto. Já se mezi tím učím od Avokáda na ukulele. Ivča má totiž s sebou druhé, na které nehraje, ale jakmile mi ho předá, už mi ho zas trhá z rukou, že se vlastně chce taky učit. Asi dobře dělá, já jsem hudební antitalent.

Startujeme a jedeme pod sopku. S trochu pochmurnými myšlenkami, že by to taky mohl být poslední kopec, na který si vylezeme, jdeme nahoru. Začínáme opět na pozvolné cestičce, pokračujeme přes přírodní schody a celou dobu se kocháme výhledy. Kluci na nás pak čekají na lavičce s výhledem, kam já dofuním se značným zpožěním. Kluci suší trička vedle sebe a vzájemně se pošťuchují. „Na tobě svaly jen hrajou!“ „Fakt, kde?“ „No všude. Na schovávanou...“ Ale běda, jak by jim to řekla nějaká z holek, to by byl řev.

Máme před sebou nejhorší část kopce, než konečně vidíme kouřící sopku nad námi.

Dojdeme až na vrchol našeho vyhlídkového kopce a projdeme se kousek po hřebeni. Iva s Frantou jsou kdesi před námi a jak se pak od ní dozvíme, tak Franta je dokonce někde v kráteru pod námi, protože neodolal a musel jít prozkoumat jezírko. Jen doufáme, že se tam nepůjde koupat, aby se nám nevrátily jen holé kostičky.

Se západem slunce se odebíráme zpět dolů, že nás Okoun dožene. Jen nikdo nečekal, že to udělá tak rychle. Část cesty téměř všichni běžíme a vybíjíme poslední zbytky energie. Problém je, že nikdo z nás nemá klíče, takže musíme stejně čekat, až dojde Žán s Vendy, kteří neměli jediný důvod nasazovat závodní tempo.Kluci pak provedou startovací procedury, zatímco vytváříme večeři a přesunujeme se k prvnímu trajektu, kde budeme dnes nocovat. Žán zaparkuje hned vedle chodníčku ke koupelně, takže na nejlepším místě z celého parkoviště. Spát jdeme brzo, všichni s budíky na 6 ráno. Krom Jacka s Lucíou, kteří si musí přivstat, aby zabalili stan.