Aviou Amerikou 2017 - Dál na sever

Amálka je po generálce motoru a už zase s námi trhá kilometry přes Chile. Sažíme se dohnat ztracený čas, takže uháníme směrem na Valparaiso - město starých lanovek a barevných graffiti.

11. února 2017
Na zídce před Amálkou hromadně vaříme snídani, než se přesuneme o pár metrů dál do fronty na nalodění. Na prvním trajektu všichni spočíváme v útrobách Amálky a snažíme se dohnat ještě posledních pár minut spánku.
 

Na druhém trajektu vedeme s Vojtou zásadní debatu o tom, zda má a nebo nemá podpalubí. On má sice rozsáhlé znalosti fyziky, ale já tam zas viděla ta auta... Kuba mezi tím zabral místa u zásuvek a já za ním nesu všechny naše elektronické přístroje, které jsem zvládla v Amálce posbírat, takže celou cestu trochu přetěžujeme místní elektrorozvody. Postupně se na sedačkách poblíž zásuvek vystřídá celá posádka, ale většinou jen proto, aby si tam v klidu vypila kafe. Taky si jedno dávám a k tomu hnusnou, malou a drahou pizzu.   
 

Když se začneme blížit k přístavu, rozdáme na palubě pár expedičních samolepek obdivovatelům a já se přesouvám mezi pěšáky, abych natočila výjezd Amálky. Jakmile se spustí nájezd, naběhnou k nám dvě smrduté blátem obalené koule. Blondýny si mě pamatují, ale já se radši tvářím, že je neznám.
 

Není čas ztrácet čas, jak už víme, tak v Hornopirenu nic není (přesně proto jsme ho přehozením jednoho písmenka trochu překřtili), takže svištíme rovnou na třetí trajekt. Cestou nás jen lehce brzdí svatební průvod, který točíme ze střechy. 

 Přijíždíme do fronty na třetí trajekt. Je nám jasné, že tady budeme stát dost dlouho, takže se pouštíme do vaření. Během milimetrového popojíždění to přece nebude problém. Skoro všichni tvoříme těstoviny.

Přesně ve chvíli, kdy jdu ty naše ven slít, začnou nás navigovat na loď. Běžím vedle Amálky, že doběhnu na loď pěšky, ale Jack mi otevírá dveře a podává pomocnou ruku a já tak s ešusem plným vařících těstovin naskakuju za jízdy do obytného prostoru. Stále nechápu, že jsem se u toho nezabila a ani nevykydla celý náš oběd na podlahu.

Na lodi se skamarádím s kapitánem, který mě nechá vylézt až na můstek, abych z tama udělala fotku  Amálky a sám mi ochotně zapózuje, nicméně pak vyhodí kluky ze střechy od auta. Vodu přejedeme jako nic, zatímco obědváme a pokračujeme do Puerto Montt, kde nás Avokádo naviguje rovnou k velkému hobbymarketu, kde kluci potřebují sehnat nějaké součástky na zlepšení našich startovacích schopností.   
 

Parkujeme před velkým obchoďákem, a když řešíme, že do našeho levného supermarketu půjdeme pěšky, tak se dost pohádáme s Jackem. Vlastně pořád nevim, co a proč že se to tenkrát stalo. Asi pořád přetrvává ponorka. Přesouváme se k supermarketu, kde mimo zásob na cestu chceme sehnat i dort pro kluky. Vojta má totiž narozeniny dneska, Franta zítra a Avokádo za pár dní.   
 

Problém ovšem je, jak to udělat nenápadně. Nakonec se domluvím s Jackem (i přes to, že na něj nesmím mluvit), že nějak odvede Okouna. Potom jdu odloudit Ivču od Avokáda pod záminkou, že potřebuju něco strašně nutně přeložit, abych zas nekoupila sádlo místo sýru a pod stejnou záminkou i Lucku od Vojty a holky slíbí, že se o klučičí odchod a nezájem taky postarají. A já zařídím zbytek. Problém je, že svojí akci špatně načasuju, takže když za pokladnou zahlásím, že jsem ještě zapomněla nějaké věci, tak kluci strašně dlouho skládají nákup a bohužel právě u uličky, kde ty údajně zapomenuté věci mají, takže pod zkoumavým pohledem Okouna 5 minut přehrabuji dámské hygienické prostředky, než konečně vypadnou.   
 

Pak už v rychlosti proběhnu obchodem, seženu dort, bomboniéru pro Kubu a kafe pro Frantu, dárek pro Vojtu už máme z “farmářských trhů” v Puerto Montt. Venku z obchodu na mě čeká Jack, který nezvládl pobrat celý náš nákup, takže krom dortu nesu i další tašky, takže ideál, neb se mezi nimi ta jedna navíc ztratí. Problém je, že nemám jak dárky zabalit, tak aspoň cestou po škarpách trhám kytičky.U Amálky nenápadně odložím dort za vedle stojící auto a jdu se podívat jestli by v hobbymarketu nebylo nějaké přihodné místo, kde bych mohla vše nachystat. Není, ale aspoň tam mají takové ty ozdobné bobíkovité mašle. Beru je a odcházím se schovat za přístřešek, za kterým je dokonce lavička, protože moje schovávací auto odjelo a při tom mě málem přejelo. Ještě se cestou nenápadně vloupám do Amálky, kde mám schované svíčky, které už pašuju z La Junty. Sehnala jsem totiž jak čísla (Kuba má třicetiny), tak normální svíčky (neb nevím, kolik je těm druhým dvěma).

Dárky jsou nazdobené, dort připravený, jen zas ten pitomý zapalovač neumím ovládat, takže si volám na pomoc Vendy a Ivča mezi tím zahání kluky do auta. Avokádo ovšem ostentativně zůstává sedět na střeše a hraje na ukulele. No co, však on jednou sleze.Se zapáleným dortem se přemisťujeme přes parkoviště k Amálce a zpíváme, kdo že to všechno má narozeniny, a že máme přání jediný... Kluci jsou překvapení, což je zas překvapení pro mě, protože jsem celou dobu měla pocit, že už jim musí být vše jasné. Hezky jim pogratulujeme, předáme dort i naše veledary a nakonec Lucía jde ještě pro další kus dortu do cukrárny v hobbymarketu, protože ta naše sarančata ten první zlikvidují bez mrknutí oka. Možná by jim někdo měl vysvětlit, že je fajn občas i kousat.

Po oslavě je čas vyrazit dál, příští zastávka Valparaiso. Jedeme tedy celou noc.

12. února 2017
Večer a začátek noci prozpíváme, než se Avokádovi vybije zpěvník a omrzí nás pět bez doprovodu. Pak postupně začneme odpadávat do pelechů, byť Vojta rozvádí teorie, že spánek je uplně zbytečná činnost. Tak ho delegujeme jako navigátora, než ho Jack v zájmu naší cestovní bezpečnosti oddeleguje do spacáku.

Naše první zastávka dne je u jakýchsi rozpadlých domů vedle dálnice, kde připravíme snídani. Lucía dělá klukům hot dogy, když už mají ty narozeniny (dnes Franta), zatímco já jim můžu nabídnout tak maximálně vanilkovej jogurt. Ale teda sakra dobrej! A přišla jsem k němu tak, že jsem si koupila vanilkové mléko a zjistila, že je to velmi hustý jogurt, zatímco jogurt v kelímku je velmi řídký jogurtový nápoj. Mají to tu celé drobet přeházené, ale člověk si rychle zvykne.

Po snídani pokračujeme do města, na které se z celé Jižní Ameriky těším asi uplně nejvíc, takže doufám, že tam strávíme co nejvíc času. Bohužel je ale čas proti mně, takže do města dorážíme až dost pozdě odpoledne a navíc hodně marně hledáme parkoviště. Já k tomu ještě pociťuji i naléhavou potřebu nalezení záchoda, takže když už nás vyhánějí asi ze 4. parkoviště, vyběhnu z Amálky, že zaběhnu za hromadu odpadků u moře. Cestu mi ovšem zkříží mladý MPík, který mi vysvětluje, že jsem právě narušila vojenský objekt a já jemu zas to, že jestli mě nenechá doběhnout, tak mu pravděpodobně počůrám nohy. Byť nemluvíme stejným jazyk, pochopí rychle a udělí mi povolení dojít si na místní smetiště.   
 

Odjíždíme opět na druhou stranu města, kde je parkoviště u pláže. Tam nás nechají za 2000 s tím, že to je až do večera. Vzhledem k tomu, že už večer skoro je (jsou 4 odpoledne), tak je to nakokec i celkem dost.  Plánujeme se rozdělit na menší skupinky a projít si místa, která koho zajímají. Problém je, že většinu posádky vlastně město vůbec nezajímá a spíš je tak nějak štve, že tu vůbec jsme.

Ivča zjistí, jak je to tu s placením za dopravu a co je nejvýhodnější využít pro přepravu do centra, takže se jí držíme všichni jak školáčci paní učitelky. Pro začátek jdeme společně na autobus hromadné dopravy, který nás převeze kousek pod druhou nejstarší lanovku ve Valparaisu. Pod ní si dáme super zmrzlinu, která nám vystačí tak akorát po dobu, kdy stojíme frontu na lanovku. Tou se za 100 vyvezeme nahoru na kopec, z kama se rozhodneme jít dál. Holky zastavují hned u prvního stánku se suvenýry, takže se Avokádo odděluje, že si to tu projde sám a já chvíli váhám, zda nejít s ním. To váhání je bohužel tak dlouhé, že už ho nedoženu, takže jdu s ostatními.

Projdeme se městem, já fotím, co se dá a v jedné dílně, kde sídlí místní švadlena si pořídím POIky. Dvoje, takže mam docela radost z nové hračky proti trudomyslnosti na cestu. Byť občas proběhne návrh na rozdělení skupin, pořád se držíme všichni pohromadě, což činí přesuny dost zdlouhavými, takže sice vidíme dost zajímavých věcí, ale já jsem náročná a chtěla bych jich vidět mnohem mnohem víc. Ale holt smůla a někdy příště.

Krom spousty nádherných grffiti potkáváme i větší množství různých pouličních umělců. U jedné kapely v jakési hippie čtvrti se zdržíme docela dlouho. Hrajou fakt dobře.

Vracíme se pomalu k parkovišti se zastávkou v pizzerii, kde mají wifinu. Vojta s Frantou si jdou zaplavat do moře, holky jdu k Amálce a my jdeme s Jackem pomalu za nimi. Já se totiž neustále zastavuju a kochám a Jack je gentleman a bojí se mě tu nechat jít samotnou. Na cestu si dáme empanadu, u které se marně snažíme dobrat toho, co je uvnitř, tak jí paní před námi jednoduše vyrobí. Proč by nám to říkala, když jí stejně nerozumíme, když nám může udělat názornou ukázku. A byla výborná.   

Zpět u Amálky zjistíme, že máme Českou návštěvu, ale popravdě si ani nepamatuju, jak se naši návštěvníci jmenovali. Jsem celkem dost zklamaná a bez nálady, takže radši jdu vařit kukuřičnou kaši. Po jídle beru si POIky a odcházím na konec parkoviště pozorovat západ slunce. Odjíždíme s tím, že opět pojedeme celou noc. Není mi dobře a je mi jasné, že bych stejně neusnula, takže si sedám na sedadlo spolujezdce, že budu udržovat vzhůru Jacka. Asi do 1 do noci nám dělá společnost i Avokádo a jeho ukulele. Já pak vydržím až do dvou, kdy budím Lucíu a jdu zkusit taky chvíli spát.   

13. února 2017
Během noci jsme z relativně příjemného prostředí přejeli definitivně do pouštních oblastí Atacamy. Dopoledne dojíždíme do největšího města v této oblasti, kde nás vítá pálící slunce a všudypřítomný prach a písek. V plánu tu máme poměrně dost věcí. Primárně nechat opravit defektní kola, dále doplnit naše tenčící se zásoby a hlavně pořídit vodu, protože nevíme, jak to v následujících dnech bude s její dostupností.   
 

Celkem dlouho opět hledáme parkování, až nakonec zakotvíme přímo v dílně vulkanizace, kde Ivča vyjedná opravu a cenu a zatímco místní pánové makají, Jack očistí jednu europaletu v odpadním koutku u plotu a jdeme si tam připravit brunch – míchaná vajíčka a housky se sýrem a červenou paprikou, ať máme nějaké vitamíny. Skoro všichni se tu ládují vitamíny v tabletách, ale mně to přijde poměrně zvrácený, takže radši investuju do ovoce a zeleniny.Jakmile je hotová práce, přejíždíme naproti k benzínce, že doplníme vodu do nádrže, ale zrada, nemají. O to víc stoupá potřeba nakoupit pitnou balenou. Nakonec ale přesvědčíme pány z vulkanizace a betonizace, co je hned vedle, že si můžeme napustit vodu od nich z hadice. A možná je i pitná.
 

Přejíždme na vylidněné náměstí s obří zlatou sochou, odkud jdeme k supermarketu, kde si každý pořídí mimo jiné 6 litrový barel vody. Jen Lucía jako správná praktická žena si kupuje dva, aby měla i vodu na mytí.

Po nákupu si dáváme rozchod po městě.Svěřuji svoje pohledy k poslání holkám, které míří na poštu a jdu si to tu prohlédnout a nafotit. Ivča s Frantou pak ještě odběhnou do železářství pro další důležité věci, zatímco my se v Amálce předdomlouváme, co dál.Máme dvě možnosti – cestu hodně kopcovitou a zajímavou, anebo pobřežní a taky zajímavou, jen jiným způsobem. Vzhledem k potřebě aklimatizace před stoupáním do Bolívie, kdy už nebude cesty zpět, volíme raději cestu pobřežní, aby ta druhá nebyla pro Amálku i nás pohřební.

Ve chvíli, kdy máme vše zařízeno, nebrání nám už nic nevyrazit na pláž. Ta je od nás ještě pěkný kus cesty, ale stihneme tam dojet ještě před západem slunce, jen s jednou zastávkou.Jack z ničeho nic přejíždí ke krajnici. "Velryba! Tamhle v moří je velryba!"

Honem lezeme s foťáky před auto a na střechu a pátráme, co to kde vidí.

"Tamhle!" ukazuje na vlny rozbíjjící se o:

"Jacku?!"

"Vidíte jí?"

"To je šutr!"

Jedeme dál.

Jsme ve skutečné písečné poušti. Nebo v nčem, co tam minimálně vypadá. Jack parkuje za jednou z písečných dun v dostatečné vzdálenosti od dalších lidí, které  vidíme při našem příjezdu opodál. Téměř všichni už jsou v plavkách a ihned po zastavení se řítí k moři a radostně skáčou do obřích vln a užívají si osvěžující vody, až do doby, než padne tma.

Pak se vracíme k Amálce, že připravíme večeři. Mně se moc nechce vařit, ale nakonec se nechám přesvědčit aspoň na polívku. Co já bych pro ty své drahoušky neudělala. A navíc zkuste nakrmit dva hladový chlapy plackama (místní pseudochleba) se sýrem, to je marný.Po večeři si jdeme zahrát BANG! Jednu hru mám rozehranou fakt pěkně a skoro to vypadá, že jakožto odpadlík zlikviduju šerifa Avokáda, ale nakonec mi ho odpráskli banditi ze záhrobí. Holt se nedá nic dělat. Odcházím si ven čistit zuby a zjišťuji, že je nad námi nádherná hvězdná obloha. Takže poměrně dlouhou dobu jen stojím mezi písečnými dunami, poslouchám rozbouřené (aspoň z mého pohledu) moře a kochám se tou nádherou nad hlavou.

14. února 2017
Může být něco romantičtějšího, než se probudit na Sv. Valentýna na pláži, kterou máme celou, kam až okem dohlédneme, jen a jen pro sebe? Pomalu všichni lezeme z pelíšků, dáváme si lehkou snídani a kluci, jak je jejich zvykem, když se hodně nudí, začínají vymýšlet hověziny. Žán vyndá náhradní duši k Amálce, kterou si nafouknou a okamžitě s ní skáčou do vln.

Jsou jak parta malých kluků, ale je skutečně kouzelné je pozorovat. Myslím, že přesně takhle vypadá čistá radost ze života. Jen mám docela strach, aby se jim něco nestalo, neb vlny jsou skutečně obří a občas je odnášejí hodně daleko od břehu. Nicméně všichni jsou buď dostatečně zdatní plavci na to, aby se zvládli dostat zpět, anebo dostatečně rozumní na to, aby nechodili příliš daleko. (A až po roce jsem se dozvěděla, že fakt měli v jednu chvíli dost namále, pitomci.)
 

My se mezi tím sluníme na pláži, kam za námi kluci, kteří již začínají rudě zářit do dálky, přiběhnou. Vojta se začne zahrabávat do písku, což inspiruje i ostatní. „Kláro, pojď mě zahrabat.“ „S radostí, včetně hlavy.“ Ale nakonec jsem hodná, na rozdíl od Žána, který se evidentně rozhodl svojí drahou polovičku zakopat velmi důkladně. Holt svátek lásky, že...

Dáváme si další kolečko ve vlnách a vysílení a hladoví se přesouváme na oběd. Vařím Vasila a těstoviny a píši si mentální poznámku, že pro příště rozhodně nemám používat sůl. Kluci to ovšem sní překvapivě bez keců a po jídle se pustí do opravy rádia a zásuvky na nabíjení. Franta s Avokádem se hrabou ve změti drátků, vedou u toho odborné řeči, kterým nerozumím, byť bych po dvou letech na FELu asi měla a za chvíli vše funguje, takže můžeme odjet.

Jako prvotní cíl si stanovujeme najít benzínku se sprchou, ale jak jsem již zmínila, jsme v poušti, takže toto hledání je poměrně marné. Jack sice dělá, co může a vozí nás od čerta k ďáblu, ale to nejlepší,co najdeme jsou záchodky, kde si za 300 alespoň umyjeme vlasy v umyvadle, což se ovšem nesetká s přílišným pochopením obsluhy.  Kluci v Amálce mezi tím začnou vařit. Pro nás Franta s Jackem tvoří polívku s čerstvou mrkví a k tomu slaný sušenky se sýrem. Pro dnešek jsem zase rozežraná a vybíravá já, takže si v místní restauraci dám completo, kde je místo párku pořádný kus hovězího. Asi se nemusím moc rozepisovat o tom, jak MOC dobré to bylo.   

Po slunce západu a dobrém jídle odjíždíme zase dál. V plánu je cesta přes noc, aby se chudák Amálka tolik nepřehřívala na slunci. Franta má totiž vážné obavy, že by se taky mohl zadřít motor a to by pro naší cestu byla už jasná konečná.Skládáme se ve čtyřech na spodní gauč, což je takřka nemožné, takže nakonec zaujímám pozici v sedě na kraji nejdelší části gauče s koleny u brady, aby se alespoň ostatní měli šanci trochu vyspat. Když pak zastavíme na čurání, mravenčí mi nohy tak, že z Amálky ukázkově vypadnu. Není nad příjemné zakončení dne a pořízení pár dalších modřin do sbírky.