Aviou Amerikou 2017 - Národní park Eduardo Avaroa

Překonávání výškových rekordů se začíná podepisovat na posádce i Amálce. I přes to si ale zvládáme vychutnat vše, co nám národní park může nabídnout - barevné laguny, termální lázně, lamy, plameňáky a mnoho dalšího.

Směřujeme k aduaně a narážíme na další a mnohem oficiálněji vypadající vstup do parku. Před ním jsou dvě jezera a cosi, co je z mého pohledu uplně jasné tornádo, ale podle Františka je to prd. Jen to nazval trochu odborněji.

 Parkujeme a lezeme ven, přičemž všichni dostaneme do obličeje plný zásah letícím pískem a drobným štěrkem. Nic moc příjemného. Honem se schováváme do kanceláře správce parku, jen chudák František leze na střechu sundavat solár. K jeho smůle ho před odjezdem upevnil skutečně dobře, ale teď nechceme aby ho poškodil létající písek a kameny.   

Ivča za všechny se správcem vyplňuje vstupní formuláře, platíme a dostáváme vstupenky se jménem, číslem pasu a platností na 4 dny.   
 Poté se přesunujeme naproti do restaurace, kde ovšem vaří jen do dvou odpoledne a momentálně je půl 3. Tak nic, odcházíme. Začíná mi být dost mizerně. Bolí mě hlava, je zvedá se mi žaludek, hodně špatně se mi dýchá. Ostatní vypadají taky více, či méně přejetě. Je čas začít jíst místní zeleň - žvýkáme kokové lístky. Na chuť nic moc, ale pokud to pomůže, bude to fajn.
 

Sjíždíme k prvnímu z jezer. Je mi tak špatně, že se mi vůbec nechce vylézat z Amálky na focení, což je dost co říct. Přejíždíme k Lago Verde, kde pro dnešek zakempujeme. Tohle místo jsme zvolili záměrně s ohledem na aklimatizaci, neb je o 300 výškových metrů níž, než kde jsme dnes byli. Všichni se řídíme Žánovými radami, protože je z nás jediný zkušený horolezez a výšková nemoc rozhodně není věc hodná podcenění. Myslím, že všichni si velmi dobře uvědomují, že to je smrtelně nebezpečné a umřít nikdo z nás nechce.  

 
Vojta cestou k jezeru naviguje Žána na „hlavní silnici“, ta se pozná tak, že jsou to nejhlubší vyjeté koleje ve všudypřítomném šedém písku. Nacházíme krásné místo, kde je dokonce i cosi, co se dá při troše fantazie nazvat záchodem, což vzhledem k tomu, že všichni běháme jako závodní koroptve, je nejzásadnější část tábořiště.
 

Hned jak zakempujeme začínáme vařit. Tedy za naší skupinu Jack s Frantou začínají, já mám šílenou migrénu, takže mě kluci odvelí na vrchní postel, hodí za mnou lékárničku a flašku s vodou a já jen doufám, že mi zaberou léky minimálně tak, abych byla schopná alespoň nějakého bazálního fungování. Naštěstí ano, takže asi po hodině už jsem schopná se zapojit do dění v Amálce.

Vzhledem k tomu, že všichni vypadají jako oživlé mrtvoly, nadhazuji po jídle možnost rozložit rovnou ležení, což se shledává s úspěchem. Stůl tentokrát nedáváme kvůli vichru ven, ale zkusíme novou metodu uložení přes prostřední sedačku, čímž vznikne „Bar u Vojty“, kde se vaří kokový čaj. Franta s Aokádem si zatím v přilehlých bohem i lidmi zapomenutých termálech opraví hráz, aby(chom) se mohli koupat.   

My mezi tím sedíme na spodní rozložené sedačce, srkáme čaj, cucáme kokové bombony a snažíme se sami sebe přesvědčit, že nám není až tak zle. Vojta s Frantou pak plánují, jak půjdou spát ven k bazénu, ale silný vítr je od toho odradí. Jack s Luckou by se pravděpodobně nenechali odradit ani dalším tornádem, takže staví stan zatížený obřími balvany alespoň trochu v závětří tvořeném Amálkou.

Spím nahoře nad kabinou řidiče, dál od okna, kde je ještě relativní přísun kyslíku. Spící u okna už má ale docela problém, takže v noci prosíme dole spícího Frantu, ať ze svého místa otevře okno u řidiče. Tím se situace v Amálce lehce vylepší, ale kolem 3 ráno je evidentně výšková krize. Všichni jsou vzhůru, střídavě lezeme ven. Mně se obrací žaludek naruby, třeští mě hlava. Ale nejhůř je na tom podle všeho Ivča. Dostupné léky si vzala, tak už nezbývá než jen doufat, že se to zlepší. V nejhorším případě budeme muset sjet zpět do Chile, protože v Bolívii není v logické a dostupné vzdálenosti kam níž zamířit.   
 

18. února 2017
 Ráno se všichni nacházíme v různém stádiu boje s výškovou nemocí. Já se cítím chvíli i poměrně svěže, ale rychle mě to přejde, stačí udělat pár kroků v řídkém vzduchu a mám pocit, že jsem uběhla maraton. Kácím se k Lucíe a Jackovi do stanu, kde kecáme a čekáme, až se probudí ostatní v Amálce, abychom mohli jít připravovat snídani.

Vařím kaši s marmeládou a čokoládovýma králičincema a Franta zbytek svojí Jihlavanky, ale s totálně rozhoupaným žaludkem mám zbytek snídaně ještě k večeři... Kluci se po jídle odebírají do termálů, kde je následně vystřídají holky. Já se opět vrhám do boje s větrným mlýny a smetáčkem v Amálce.   
 

Kolem poledne se sbalíme a vyrážíme na další cestu, aduana (ne)čeká. Amálce se sice nechce nastartovat, ale nakonec si dá říct. Po prašných cestách míříme opět vzhůru, Žán sedí v zadních otevřených dveřích, díky čemuž vidíme příčnou duhu nad jednou z hor a Ivča nám k tomu čte z průvodce o Bolivijských zajímavostech a hlavně máme tradiční kulinářské okénko, ať víme, co z jídla rozhodně nevynechat.

Ve 4 743 metrech opět stavíme a chladíme motor, podruhé zastavujeme u termálů, kde je restaurace. Jdeme se přeptat dovnitř na možnost oběda. Když vidím všechno to úžasné jídlo, které mají všichni na stolech, začne se velmi výrazně ozývat hlad. Nicméně prý by mohli mít volné místo až tak za půl hodiny a příprava jídla by trvala další hodinu, což po zvážení našich časových možností nemůžeme riskovat. S těžkým srdcem a prázdným žaludkem se vracíme do Amálky.

Jedeme s otevřeným motorem kvůli chlazení a najednou se z něho začne linout strašný smrad. „HOŘÍ!!“ Žán zastavuje a ihned se vrhá pro hasičák, zatímco Vojta z motoru loví seškvařený pytlík s kokou. Uf, docela jsme se všichni vyděsili. Dobré je, že Amálka neshořela, špatné, že teď bude krom pečených klobás smrdět ještě seškvařeným igelitem a spálenou kokou. Alespoň pro příště budeme dávat velký pozor, aby nic neleželo tak, aby to mohlo propadnout do motoru.

Konečně vyjedeme až do 5 050 metrů, kde je umístěná aduana, kde Ivča s Žánem zařizují všechny papírové náležitosti. My sedíme před kanceláří a opět je hodně poznat, komu výška nedělá dobře. Mně se momentálně jen hůř dýchá, hlava už mě překvapivě nebolí... No raduju se předčasně, o pár minut později se opět málem pozvracím a mám pocit, že mi hlava musí každou chvíli vybouchnout.

  
Jedeme dál přes nekonečné travnaté pláně. Střídá se mlha s jemným deštěm, ale je to krásné. Po nějaké době se vlevo od nás otevře puklina v zemi, která se postupně rozšiřuje do naprosto neuvěřitelného kaňonu, ve kterém se rozhodneme strávit dnešní noc. Vojta najde místo, kde můžeme zaparkovat, aniž bychom byli vidět z hlavní cesty a jdeme na obhlídku okolí.   

Všichni jsme hladoví, takže vaříme večeři. Každá skupina si najde svůj plac, ale nakonec nás déšť zažene zpět do auta. V Amálce je plno, venku prší, ideální čas zahrát si Bang! (nikdo totiž nemá šanci utéct.) Ve všech devíti lidech je to docela sranda, jen je to strašlivě zdlouhavé. Avokádo mezi svými tahy zvládá hrát ještě na ukulele, jen občas neví, co se po něm chce. „Hraj.“ „Vždyť hraju.“ „Karty.“ „Aha.“ No a tak... Na konci ve hře už zůstává jen šerif Ivča, vice Lucka a odpadlík já.

Ivča se stále nemůže rozhodnout, jestli pálit do své Kamarádky a kluci jí ze záhrobí pořád radí, že to je přece uplně jasný, že já jsem ta hodná a jak je možný, že to nevidí. Mam co dělat, abych udržela výraz ukřivděné nevinnost až do posledního výstřelu, kterým mě Ivča vítězoslavně pošle k čertu. Jen už mi pak nikdy nikdo nevěří, i když jsem fakt vice.
 

Venku se na chvíli rozjasnilo, takže Avokádo staví stan, že udělá nějaký hezký noční časosběr, Vojta s Frantou se chystají spát venku pod širákem, ale ihned zase přijdou mraky, takže překazí plány uplně všem. Jen Lucía, Ivča a Jack staví venku dva stany, ve kterých pak i skutečně spí.
 

19. února 2017
Vstáváme kolem 8 a postupně část z nás šplhá nahoru po skalách na průzkum okolí. Ve chvíli, kdy se nahoru vypravím já, tak Franta už se vrací zpět, Ivča je někde v dálce, stejně tak Avokádo, jen Vendy zůstává sedět za mnou a Žán nad tím vším létá s dronem.Avokádo najde jednu Viskaču – maxi činčilu. Tak jí jdeme chvíli obtěžovat focením, ale není zrovna spolupracující modelka. Podobnou cestou, jakou zmizela dole ona, se odebereme i my, neb je čas odjezdu.

Chceme se přiblížit k Laguna Verde a tím i blíž k výjezdu z parku. 2 dny ze 4 už jsou totiž za námi a hodně kilometrů šíleným terénem před námi. Za volant sedá Franta.Dojíždíme do vesničky, kde téměř nic není. Obchod je zavřený a pro turisty tu vaří jen v případě, že to mají objednané týden dopředu a ještě si dovezou část surovin. Nicméně po dlouhém Ivčině vyjednávání jsou ochotní nám udělat rýži s tuňákem. S díky odmítáme, že si uděláme vlastní a nebudeme je tím pádem okrádat o veškeré zásoby, které mají a jen si doplníme pitnou vodu z hadice za kontejnerem.

Pokračujeme za ves, kde odstavíme Amálku a jdeme se projít na vyhlídku. Je to „jen“ 1,5 km, což je vzdálenost, kterou by většina posádky s prstem v nose uběhla (zatímco já bych se držela na zadních pozicích a tiše vypouštěla duši), nicméně ve vysoké nadmořské výšce to bude náročné pro všechny. Takže zatímco oni v klidu jdou, já se držím na zadních pozicích, tiše vypouštím duši a maskuju to tím, že fotím...

A že je co fotit a pozorovat. Voda přechází od světle růžové po téměř rudou, prochází se v ní hejna plameňáků a nad tím létají další hejna jiných ptáků. V pozadí se tyčí hory se zasněženými vrcholky, které se občas topí v mracích. A my procházíme po břehu mezi trsy žlutozelené a velmi ostré trávy, ve které na jednom místě nacházím velké opuštěné vejce. Po procházce po rovince, která je ještě relativně v pohodě, je potřeba vystoupat po schodech nahoru na kopec, není vysoký, ale stejně se musím asi třikrát zastavit a pořádně vydýchat. Zkušenost k nezaplacení. Sice jsem před odjezdem přečetla několik odborných článků o výškovce a aklimatizaci, ale stejně si to člověk nedokáže pořádně představit, dokud to nezažije na vlastní kůži.

Jsme všichni nahoře a Vojta s Frantou už sbíhají dolů k potoku, kde se na chvíli rozvalí na sluníčku, než se přidají k nám ostatním na cestě zpět.

Přejíždíme k další vyhlídce, na kterou se dá naštěstí vyjet Amálkou, a pak už je jen na nás, jestli se odebereme dolů k vodě a tím i na pár metrů od plameňáků, anebo zůstaneme v Amálce a budeme trávit večeři, kterou jsme si uvařili. Já včera vyrobila cosi, co by se vzdáleně mohlo podobat těstu na kukuřičný placky, které jsem dnes osmažila a kluci k tomu ohřáli konzervu Jurela (Konzerva rybiček z Chile).   

Po jídle u mně vítězí zvědavost, takže jdu v lehkém deštíku dolů na plameňáky a tiše se proklínam celou cestu zpět nahoru. Tiše proto, že nemůžu ani dýchat, natož mluvit.Je čas odjet. Volantu se tentokrát ujímá Okoun a Avokádo sedá na navigátorské místo. Jedeme naprostou pustinou a najednou nám cesta zmizí někde za zadkem. Franta se snaží všemi silami udržet Amálku alespoň v jedněch z viditelných vyjetých kolejí, ale najednou z ničehož nic chcípá motor. Franta zkouší znova a znova startovat, ale motor opět ihned chcípá.

Žán vyskakuje ven zjistit, co se děje. Všichni máme poměrně konkrétní podezření a to se potvrzuje. Amálka uvízla v hlubokém jemném písku. Kluci jdou vyhrabávat kola. Nohama, rukama, občas si na pomoc vezmou malé prkýnko. Žán mezi tím sundavá ze střechy fošny, kterými podloží kola. Zkouší Amálku i nadzvednout s pomocí heveru, ale ten se místo toho taky beznadějně noří do hlubin písku.

Konečně to vypadá, že kola jsou volná, fošny na místě. Je na čase Amálku roztlačit. To se naštěstí daří, byť to nevydrží jedno z prken pod kolem. Žán zavelí, že všechni máme naskákat na zadní postel, aby byl zatížený zadek auta a znova jsme nezapadli. I přes to ale ujedeme jen pár metrů a je to snad horší, než poprvé. „Jacku, co máme dělat?“ „Ešusy a hrabat!“ Berem jak ešusy, tak velký hrnec, který už je stejně dobrý jen na to hrabání a poklici, se kterou se nejlíp pracuje mně, i když si o ní trochu pořežu ruce.

Aby to bylo zábavnější, začne lejt jak z konve. Po dvaceti minutách Žán velí, že kola už se zdají být dostatečně volná a usedá za volant. Tentokrát nebude s Amálkou zkoušet vyjet dopředu, ale bude couvat. Opět jdeme všichni tlačit (tentokrát i já, minule jsem se flákala a točila video – dokumentovat se musí). Amálka vyjíždí, Žán zastavuje a čeká na nás, bohužel při tom ale opět zapadne. Domlouváme se, že až teď Amálku vyhrabeme, prostě pojede, kam to půjde a my za ním se všemi věcmi dojdeme.   

Třetí vyhrabávání už jde trochu rychleji, Žán opět sedá za volant a jedeme. Dokonce je bezpečné si nastoupit. Chvíli to vypadá, že máme konečně pevnou půdu pod koly, ale najednou Amálka mohutně dvakrát poskočí a jsme zas v prdeli. Teda v písku. Ešusovou metodu už máme dostatečně nacvičenou, každý zaujímá pozici u „svého“ kola. Holky hrabou na hrubo, kluci to po nás pak dodělávají, aby to bylo tak, jak je potřeba. Ještě před Amálkou vyhrabou a udusávají několik metrů provizorních „kolejí“ a Žán se opět rozjíždí. A jede!

My za ním sbíráme věci, všichni mokří, zpocení a pomalu ztrácející veškeré naděje, že se z téhle pustiny, kde za celou dobu projelo jediné auto několik kilometrů od nás, ještě někdy dostaneme. Do této pesimistické nálady Vojta se svým typickým úsměvem pronáší: „No, Jacku, pěkný ryolit jsi nám na zapírání kol vybral. To ti chválím.“ A najednou se zas všichni smějeme a jde se nám mnohem líp. Amálka stojí na pevné půdě, zdá se, že už bychom mohli dojet bez problémů.

  
Někdo otevírá dveře, ozve se hlasité syčení a je jasné, že dál nepojedeme. Technika jde totálně mimo mě, takže jediné, co k tomu jsem schopná říct je, že Franta odstraňuje podlahu v zadní části Amálky a spolu s Žánem a Jackem tam opět čarují, což způsobí, že cca za hodinu teoreticky můžeme jet. Prakticky už kluci nechtějí nic riskovat, takže se všichni odebírají na průzkum cesty a postupně zůstávají jako patníky u rizikových míst.   
 

Ještě se musí dofouknout ušlý vzduch a můžeme jet. Postupně sbíráme kluky a tím pádem i projíždíme nebezpečná místa, tentokrát už bez ztráty květinky. Jsme docela promrzlý, takže se převlékáme z mokrého zmoklého oblečení a holky pak na zadní posteli pokračují v pyžamové párty, zatímco my si jdeme zachumlaní do teplých spacáků pustit na notebooku film. Žán s Vojtou vymýšlí, kudy jet dál. Možnosti jsou dvě. Delší, ale pravděpodobně lepší cesta, anebo zkratka, která ale asi má horší povrch. Nakonec máme štěstí a potkáváme nějakého dalšího živého člověka v okolí a necháme si od něj poradit. Najíždíme na cestu a po chvíli z ní zas sjíždíme, neb Žán našel perfektní místo na nocování. Jet přes noc a riskovat další zapadnutí by byla pitomost.

  
Na odreagování si zahrajeme párkrát Bang! A pak už Lucía s Jackem odchází do stanu (což pro nás znamená, že si odnesou Lucíinu lucernu, kterou v Amálce používáme místo lustru) a my se odebíráme na své oblíbené spací pozice. Jen si musíme dávat pozor, na kterou stranu mít hlavu, je to tu trošku z kopečka.

 20. února 2017   

Ráno se probouzím až jako jedna z posledních, opět je mi dost zle, mám pocit, že místo abych se postupně aklimatizovala, tak je mi čím dál hůř. Ale nezvracím, takže snad v rámci možností dobrý. Evidentně nejsem jediná, na koho výška stále působí. Lucía si taky stěžuje na neustávající bolest hlavy, Avokádo má opar, Ivča je zelená jak maso z Hypernovy...

Jdu vařit snídani – kaši s jablkem nalezeným v gauči. Nikdo se k němu nehlásí už 3 dny, takže ho zabavuji. Kluci si nestěžují. Na druhou stranu si zpětně nejsem jistá, jestli tušili původ své snídaně. Ale co oko nevidí.Žán rozhoduje, že je třeba rychle vyjet, ať stihneme opustit park, ale Lucía a Jack se ne a ne vyhrabat ze stanu, takže je prohlašujeme za povolené ztráty. Balí rychlostí blesku. Dál jedeme totální planinou, kde jediná změna je prší/neprší v naprosto nevyzpytatelných časových intervalech.   

Občas děláme zastávku na focení, až dojedeme k výjezdu z parku a pak i do první pořádné civilizace. Je to opět vesnice, nicméně už ne sestávající z pěti domů. Tahle má i vlastní školu s fotbalovým hřištěm, sochu supa v těžce nadživotní velikosti, veřejné záchodky a náves s kostelíkem, před kterým zaparkujeme.Jako první bereme útokem nedaleký obchůdek, ve kterém ale nemají pečivo. Paní prodavačka mi ovšem velmi ochotně a velmi rychle vysvětluje, kde se dá sehnat. Ztratím se hned za „vyjdeš ze dveří“. Radši volám na pomoc Ivču, která nás pak nejen dovede k obchodu s pečivem, ale zároveň i k restauraci, kde nám slíbí připravit devět porcí těstovin s kuřetem.

Sedáme si do restaurace, která je vybavena plastovým nábytkem, televizí a spoustou háčkovaných deček. Během čekání na jídlo postupně všichni odbíháme ven. Někdo do obchodu, někdo fotit, Ivča narušovat školní výuku. Konečně se všichni sejdeme a podává se jídlo. Překvapivě je to kuře s rýží a hranolky, neb paní zjistila, že má málo těstovin. Já si nestěžuju, rýži mam radši a i moje porce kuřete v hořticovém těstíčku je naprosto vynikající. Někteří kluci ale mají smůlu na téměř bezmasé kousky, takže jen ohlodávají kostičky.

Po jídle platíme 20B (ani ne 80Kč), což je více než slušná cena na to, že jsme na konci světa a nebyli jsme ohlášení předem. Odcházíme směrem k záchodům, které obsluhuje paní z našeho obchůdku. Během čekání, než tam bude místo, mi ještě uplete copy. Po tom, co mě Lucka ostřihala už ale zdaleka nedosahují délky ani kvality těch, které nosí místní ženy.

Odjíždíme z vesnice a přijíždíme na cestu, přes kterou je závora. Musíme zaplatit mýto 10B za naprosto příšernou polňačku, ve které je asi po kilometru několikametrový a snad půl metru hluboký kráter. Ale aspoň je řádně označen žlutým plastovým kuželem.  

 
Pokračujeme dál, opět většinu času naprostou planinou, sem tam potkáme lamu až na obzoru vidíme rozlehlé skalní město. Ani si neděláme naděje, že bychom k němu snad mohli dojet a najednou jsme u něj. V žádné mapě ani aplikaci o něm tuším nebyla ani zmínka a o to víc jsme nadšeni. Krom Amálky je tu ještě jedno auto, ale to poměrně záhy zmizí, takže to tu máme sami pro sebe. 

Rozprcháváme se mezi skály a než se stihneme rozkoukat, Okoun už sedí na nejvyšší skalní věži. Já si zatím fotím viskaču žeroucí salát a slupky z okurky, kterými je tu krmí zřejmě místní průvodci, aby je přilákali turistům. Avokádo s Vojtou už jsou na cestě za Frantou a mě to nakonec nedá a vylezu si alespoň na sousední skálu. Nějak se totiž nemůžu odhodlat k jednomu ne zcela jednoduchému kroku, abych se mohla vyšplhat až za nimi nahoru. Ale lepší než riskovat seznámení s bolivijskou záchrankou před tím, než teoreticky zjistím, jak to tu funguje.

Kluci, asi krom Jacka, pak lezou ještě na pár dalších vrcholků. Já už mam za sebe splněno, tak je jdu aspoň fotit a dělat nosiče mikin a svetrů. Ještě se pak vzájemně ofotíme ve skalním okně a vracíme se k Amálce, kde Vojta vaří kávu, dáme si sušenky a odjíždíme přesně ve chvíli, kdy sem najede 5 tereňáků s Čínskými turisty.

Blížíme se k další civilizaci, ale nepotřebujeme tam zastavovat, máme vše, co potřebujeme. Navíc vydatně prší a cesta začíná být značně rozbahněná. Před námi vyprošťují s pomocí traktoru uvízlý kamion a my bychom neradi skončili jako on. Žán s Amálkou tančí na kluzkém povrchu ve snaze udržet se na silnici, zatímco další obří kamion zkouší vedlejší silnici, která díky tomu, že je položená níž, než ta naše, končí po pár stech metrech rozbahněným jezerem. My se dostáváme na pevnější povrch a modlíme se, aby takový vydržel.  

Je tma jako v pytli, hřmí a všude kolem létají blesky. Já bouřku zrovna moc nemiluju, takže se radši uchyluji k opakování znalostí ze svého oboru, primárně o hromadném postižení osob, třídění pomocí STARTu a podobným zábavným činnostem, které pak střídá Avokádův článek o předpřipravených reorganizacích. Je třeba si rozšiřovat obzory i mimo svůj obor. Sice si z toho nakonec budu pamatovat tak desetinu, možná ani to ne, ale občas je to potřeba. Kuba navíc vypadá, že má taky radost, že se může na chvíli zaobírat svým oborem, byť jen v laické rovině. My se s holkama o zdravotnictví bavíme v jednom kuse, většinou do doby, než nás někdo taktně upozorní, že by se rád v klidu najedl.   
 

Dojíždíme do velkého města, kde by měla být benzínka. Holky by uvítaly, kdyby se tam zastavilo, takže se k ní vracíme, protože je hodně dobře schovaná ve městě. Bohužel cesta k ní nevypadá zrovna nejlíp, a když tam dojedeme, zjistíme, že tam skutečně nemají ani záchod. Všichni jsou celý večer díky stavu počasí a cesty docela nervní, takže stačí málo, aby se v Amálce začlo docela dost vrčet a místy i štěkat.Venku neustále hustě prší a Žán je odhodlán, že nás za každou cenu musí z této oblasti dostat minimálně na asfalt, protože kdybychom tu zůstali do rána a celou noc pršelo, pravděpodobně už bychom se přes kopce nedostali. Jeho odhodlání a výdrž v řízení je neuvěřitelná.

 
Do Uyuni, což je náš další cíl už to má být „jen“ 100 km, kluci tam sice tuší, nebo spíš se snaží vymodlit asfalt, ale v reálu je to taková lepší polňačka. Na chvíli zavřu oči a usínám. Budí mě až výkřik: „Klobouk dolů, kluci, vy jste jí našli!“ „Cože, co kdo našel?“ „Nespi a koukej ven!“   
A tam vedle nás v naprostý tmě stojí obrovská stará parní lokomotiva. Dneska tak budeme nocovat na hřbitově, čemuž trochu odpovídá i stále vládnoucí pohřební nálada ve voze. Společně s Kubou bereme stativy, foťáky, čelovky a vyrážíme do terénu. Máme neopakovatelnou příležitost nafotit to tu za tmy.   

Nejdřív po kolejích neomylně vyrazíme na druhou stranu, ale když celkem dlouho nezakopneme ani o šroubeček, tak to otočíme, sejdeme z kolejí a už se před námi rýsují temné siluety. Díky vydatnému dešti jsou kolem nich různě rozeseté louže, takže si můžeme krom strohého focení mašinek trochu pohrát i s odrazy ve vodě. Po nácviku na Valdezu už jsme docela sehraný tým, co se týká rychlosti nastavování foťáků, synchronizovaného mačkání samospouště a postupného osvětlování jednotlivých objektů. Jen Kubovi pořád vychází o hodně lepší fotky, ale ty moje už aspoň nejsou uplně tragický, takže jsem spokojená. Chodíme kolem a fotíme až do chvíle, kdy nám oběma dojdou baterky ve foťácích.

Zpět v Amálce ještě sehrajeme dvě rychlé hry Bangu. Rychlé proto, že jsem mizerný šerif a jednou se nechám zabít hned v prvním kole.Na spaní se pak skládáme dole ve čtyřech lidech systémem – hlava, nohy, hlava, nohy – abychom se všichni vešli. Já jsem na strategickém krajním místě, což sice znamená, že mám většinu noci zadek ve vzduchu, ale zas mám pod nosem jen jedny špinavé nohy.