Aviou Amerikou 2017 - Salar de Uyuni

Hřbitov vlaků v Uyuni, setkání s českou motorkářkou a nakonec největší solná pláň světa - nekonečná plocha, kde se ztrácí perspektiva a v zatopených částech máme pocit, že se Amálka vznáší po hladině jezera.

21. února 2017
Ráno se probouzím s východem slunce a odumřelýma nohama, protože mi na nich spočívá cizí hlava. Přímo proti sobě za oknem vidím starou lokomotivu. Nicméně vstávat se mi ještě moc nechce, takže vylézám až spolu s ostatními. A protože je venku krásně, svítí slunce a zároveň je ještě brzo na turisty, máme jedinečnou příležitost nafotit mašiny uplně opuštěné.

Krom focení zdola občas lezu i dovnitř, a když sesbírám dost odvahy, tak i na střechu od jedné bytelně a ne tolik rezavě vypadající lokomotivy. Jen mě lehce mrzí, že se staly terčem sprejerů. Nicméně jedna jediná, čerstvě natřená na černo s červenou střechou a bílým nápisem – “nothing is impossible” se mi líbí.

 Po lokomotivách pokračujeme ještě kus dál, kde je vrakoviště pro vagóny. Některé ještě stojí na kolejích, jiné se válí vedle, občas převrácené koly nahoru a vypadají mnohem víc v rozkladu, než samotné mašiny. Než se odebereme zpět do Amálky na snídani, prolezeme důkladně i je.

S hrnkem čaje se pak usazuji na naší sousední lokomotivu a pozoruji, jak paroviště kousek od nás začínají najíždět první auta s turisty. Za chvíli to tam vypadá jako v mrveništi.  To pro nás značí nejvyšší čas odjet, ale ještě stihnu s Ivčinou a Avokádovou pomocí sestřihat video ze zapadnutí a vyhrabávání a následně se vyzbrojíme fototechnikou, rozdělíme si pozice a jdeme natočit průjezd vrakovištěm. Ivča sedí vepředu, já na střeše a Kuba to má nejhorší, běhá mezi vlaky a točí nás, jak projíždíme kolem. Žán udělá dvě kolečka, vzbudí značnou pozornost u všech přítomných, ale než zase někoho napadne šplhat po Amálce, tak odjíždí k městu.   

Jak už bývá naším dobrým zvykem, jakmile překočíme hranici města, hledáme fereterii, kde se kluci chystají pořídit nějakou zázračnou součástku, díky které bude mít Amálka zase funkční dálková světla. Bohužel je první pokus neúspěšný, takže ze zapadlých uliček pokračujeme až do centra.   
 

Parkujeme u autobusového nádraží a rozhodujeme se, že si dáme rozchod na sprchu, prádelnu a oběd a ve dvě se sejdem u Amálky a vyrazíme za Dominikou na cestě, která tu ztvrdla asi na 3 týdny s břišním tyfem. Dělíme se na tři skupiny, tradiční Kamarádky s Jackem, osamocený Vojta a já se přidávám k Žánovi, Vendy, Frantovi a Avokádovi, kteří mají jako první v plánu sprchu a až pak prádelnu, neb se chystám všechno, co mám teď na sobě naházet do pračky a zároveň se nechci převlékat do čistého, když jsem sama špinavá jak prase. Sice už jsem na potřebu „nesmrdět aspoň sama sobě“ už dávno rezignovala, ale když je jednou za čas příležitost vypadat zas jako člověk, tak je nutno ji využít.   
 

Na náměstí nacházíme hostel, kde nám recepční sedící pod zběsilou (stále ještě vánoční) výzdobou nabízí teplou sprchu. V teplou jsme ani nedoufali a ani jí nakonec nedostaneme, byť jsme si za ní zaplatili. Recepční nás provede přes půl hostelu do patra a povolí nám použít dvě sprchy, které jsou na chodbě. Tak se prostřídáme v hlídání věcí a odblešování.Když zase všichni záříme čistotou, je na čase trochu zhygienizovat i naše prádlo. Na ioverlanderu vychválená superprádelna záhadně zmizela, ale najdeme jinou, kde nám za 20B za kilo jsou ochotní vyprat. Jen bude hotovo až v 6 večer. Co se dá dělat, předpokládáme, že předchozí skupina nás předběhla, takže teď tady mají plné ruce práce s jejich svršky a spodky a na naše tak není čas.
 

Z prádelny míříme na jídlo. Kluci si vyhlídli nějaký fast food cestou, ale protože zapomněli něco v Amálce, dostanu za úkol zabrat místo a objednat. Problém je, že když se pokusím ulovit cokoliv k jídlu, dozvím se, že to rozhodně nemají. Ne, ani to další nemají a vlastně ne, nechtějí nás obsloužit. Nechápu proč, vždyť už zas vypadám jako člověk...
 

S kluky se potkávám na půl cesty k Amálce, kde potkáme i Kamarádky, které nám poradí skvělý stánek, kde se stravují místní. Za 10B dostaneme obrovskou porci nudlí, kus hovězího a záhadné černé kuličky - Chuncho, což nám Ivča ochotně vysvětluje, že jsou přemrzlé brambory. Mě teda zrovna moc nechutnají, ale zbytek jídla je vynikající. Ještě si k tomu stejně jako oni dáme od paní z vedlejšího stánku čerstvý papájový džus za 1,5B.   
 

Po jídle máme ještě trochu času, neb Avokádo vyjednal setkání s Dominikou na půl 3 a přijde ona za námi. Já se jdu ve zbývajícím čase projít městem. Potkám místní školáky, kteří na sebe stříkají pěnou na holení, nebo něčím podobným a hází balonky naplněné vodou. Radši se klidím z dosahu, než dostanu taky zásah. Ivča v mezičase nelenila a sehnala novou fošnu pro případ, že bychom zase někde zapadli a Jack jí jde upevnit na střechu. Mezi tím nám dorazí návštěva. Všichni lezeme ven a představujeme se. Chuděra vypadá, že je z nás a hlavně našeho počtu trochu vyděšená. Pozvání do Amálky na pivo ale přijme. Chvíli posedíme v Amálce a popovídáme si o tom, jak se to stalo, že tu musela zůstat a jestli už je vše OK. Je, takže si zase tu kanylu do nikoho nepíchnu, ach jo...

Následně s díky přijímáme nabídku, že nás Domča odvede na poštu, protože tam taky potřebuje a trochu nás provede po městě. Má to tady už velmi dobře zmapované. My jí na oplátku pomáháme lepit známky. Na každý z dvaceti pohledů totiž potřebuje 4. Jen ti lidé, kteří očekávali, že dostanou i trochu Dominičiny DNA budou asi trochu zklamaní, neb dostanou tak maximálně Avokádův opar.   
 

Po poště se opět rozdělujema na menší skupinky. Sice jsme všichni rádi, že máme někoho nového, s kým si můžeme popovídat, protože všechny historky, už jsme si mezi sebou převyprávěli desetkrát, takže šance slyšet zas něco nového by nás dost potěšila, ale v zájmu toho, aby z nás Domča neměla hlavu jak pátrací balon, ji necháváme ve společnosti Kamarádek a jdeme na samostatný průzkum města. Sice jsme chvíli s Avokádem uvažovali, že si dáme v některé z místních restaurací kafe a třeba i něco dobrého, ale jakmile vidíme místní ceny, tak na to kašlem. Problém je, že se začínají ozývat jisté životní potřeby, takže se náš městský průzkum trochu zrychluje. K naší velké smůle najdeme jen záchody pro otrlé s pisoáry přímo proti vchodu, takže nic pro stydlivky, ale co se dá dělat. Stejně musím klopit zrak, abych viděla, kam a do čeho šlapu... Cestou zpět si pak dávám velký pozor, abych vůbec na nic nesahala, dokud si v Amálce důkladně nevydesinfikuji ruce.Ve chvíli, kdy potkáme kousek od Amálky Františka hledajícího totéž, co před chvílí my, s lehce škdolibou radostí mu poradíme cestu. On nám na oplátku poradí, kde si nechat aktivovat data v telefonu. Kdyby chudák věděl, kam jsme ho poslali.

V Amálce potkávám zametajícího Jacka, tak se ptám, jak to kluci vidí s nákupem. Je totiž řada na nich. Sice jsem neodolala a vzala konzervu hovězího, když jsem jí potkala, ale po ničem dalším jsem nekoukala. Prý času dost. Okey, jdu zašít Dominice svetr a pak se spolu s Frantou a Jackem podívat k vozíku s pečivem, kde je zanechám jejich vlastnímu osudu a jdu se projít městem a nechat si aktivovat tu simkartu.

V pobočce Entelu anglicky bohužel nemluví, ale moje „Chip start porfavor.“ pochopí. Pán mi teda nejdřív sebere pas, abych mu nemohla utéct, a pak střídavě něco ťuká do počítače a do mobilu a za půl hodiny jsem opět mobilní a dokonce internetim. Jen mam díky tomu zpoždění na domluvený sraz. Naštěstí ne nijak výrazné.Hned jak dorazím, odcházíme k prádelně, kde samozřejmě kluci mají všechno krásně vyprané, suché a poskládané a já nemám nic. Ale prý za 5 minut bude, jen ne uplně suché. Co se dá dělat, do zítra tu čekat kvůli tomu nebudem a moje prádlo už dlouho neviselo jako vnitřní výzdoba Amálky.

Holky potom navrhují, že bychom si mohli u obědové paní vzít krabičku s jídlem na večeři, což je hromadně odsouhlaseno, jako skvělý nápad, aspoň nebudeme muset vařit. Bohužel jídelní stánky fungují jen po čas oběda, takže se zklamaně vracíme k autu. Dominika je stále s námi, slíbili jsme jí, že jí pak hodíme k ní do hotelu a ona nám zase společnou fotku. Jen by to chtělo rychle jet, než nám zapadne sluníčko.   
 

Jsme u hotelu, Dominika jde pro motorku. Je fakt malinká. Ta motorka. Na tom bych se možná nebála ani já. Uděláme pár společných fotek a kluci pak hledají startovací kabely, neb má Zoomer uplně vybitou baterku a Dominika má v plánu zítra, nebo pozítří pokračovat v cestě, což s mrtvým strojem moc nejde, leda by jí používala jako odrážedlo. Operace baterka je ovšem časově a i technicky dost náročná. Zoomer má totiž nevypnutelná světla, která ubírají tu trochu energie, které mu Amálka pošle. Franta samozřejmě ihned začne vymýšlet, jak by se ta světla dala odpojit, ale Dominika to nechce riskovat.

Zatímco kluci běhají kolem, montují, spojují, anebo aspoň drží hrstičku šroubečků a já se to snažím fotit, ostatní holky se nudí v autě. Není tedy divu, že se radši seberou a jdou si pořídit něco na večeři. Nicméně, když se snažím zjistit, co se děje, dozvíme se jen: “že to je holčičí záležitost.” Koukam do zrcadla, jestli mi něco uniklo. Holky mají, ale asi jasno a kluci taky. Když zmateně vylezu ven, že prý nejsem holka, dostane se mi ledové odpovědi, že však mám beztak penis. Tak jen nevim, jestli to brát jako povýšení, anebo ne. 

Motorka zdá se zvládá nastartovat, ale chudák Dominika teď bude muset kroužit kolem, aby jí dodobila dost na tolik, aby zvládla nastartovat i zítra. My mezi tím odjíždíme, bez valného rozloučení, abychom stihli dojet na okraj salaru v ještě aspoň trochu slušném čase na to, abychom se vyspali. Cestou se zastavujeme na benzínce, kde Ivča usmlouvá velmi slušnou cenu, protože v Bolívii platí dvojí ceny pro místní a pro turisty. Najíždíme na uplně luxusní dálnici, kde platíme mýto 5B, ale ta těsně před vesnicí končí a přejde v rozblácenou polňačku. Dál už je jen salar a pár hotelů. Žán najde kousek od nájezdu pevnou a již značně slanou půdu, na které zaparkuje. Všude kolem nás je jen mrtvá planina a jedna silnice, po které občas projede auto právě opustivší salar.

  
Vzhledem k tomu, že je krásně jasno, máme s Avokádem jasný večerní program. Bereme foťáky a stativy a lovíme mléčnou dráhu. Já už definitivně přicházím o polarizační filtr, protože už rozhodně neplní svojí funkci a mít ho nasazený jen ze sentimentálních důvodů je fakt hovadina. Už Karel v Hornopirenu, když viděl, jak vypadá, tak měl chuť ho vyhodit, nicméně neoplýval Avokádovou troufalostí.Kuba pak nechává foťák venku cvakat časosběr a odebereme se dovnitř nasdílet zahrabané video na Aviatické stránky. Vojta je jediný, komu telefon povoluje vytvoření hotspotu pro jiné zařízení, ostatní to mají z nějakého zvláštního důvodu zakázané. Nastavujeme časování na české ráno a konečně jdeme s ostatními hrát Bang! A spát.

 22. února 2017
Vstávám na naše poměry fakt brzo, všichni ostatní včetě Vojty ještě spí, takže si vylezu se solárem na střechu, a pak zpět ve spacáku dopisovat deník. Zhora slejzá Ivča s batohem a mizí do neznáma, zatímco já odbíhám... No do křoví ne, to tu není v dosahu několika desítek kilometrů. Dřepět za keříčkem, jež mi sahá maximálně po kotníky je mírně řečeno na prd, alespoň někdy by člověk ocenil alespoň zdánlivý pocit soukromí. Byť už jsem si dost zvykla, že standardně chodíme čurat za Amálku hezky všechny v jedné řadě, po tom, co si ověříme, že za námi zrovna nikdo nejede (kluci se řadí zas před autem). Ze začátku jsme se pořád snažily hledat nějaké křoví, zídku, nebo se alespoň za autem střídat, ale jakmile přišly první příznaky výškovky a člověk běhal na malou každých deset minut, přestala jsem řešit, kdo dřepí vedle mě a začala jsem řešit tak maximálně to, abych si nenačurala do bot.

Po návratu do Amálky všichni stále spí, ale už ne na dlouho. Snídani si jdeme dělat ven do stínu a závětří mezi Amálkou a stanem, kde je ale docela zima, zatímco na přímém sluníčku už začíná být řádné vedro.

Po jídle se přesuneme k nájezdu na salar, kde kluci jak ze střechy, tak ze silnice, ale i ze samotného salaru hledají tu nejlepší cestu, kudy na něj najet. Nájezd je totiž zalitý poměrně hlubokou vodou po posledních deštích. Pozorujeme ostatní auta, kudy jedou. František vidí vyjeté koleje a nakonec to nějak dají dohromady a bez problémů se dostaneme až na pevnou a suchou plochu.
 

Sedím vepředu a dokumentuji průjezd přes nekonečnou bílou planinu rozprostírající se všude kolem nás. K první zastávce – monumentu Dakaru – dojíždíme celkem rychle. (Monument odkazuje na vytrvalostní závod off-roadů Rallye Dakar, který se dříve jezdil na trase Paříž - Dakar a od roku 2009 byl přesunut do Jižní Ameriky i se svým názvem. Se samotnými závodníky se tu míjíme tuším o měsíc.) Parkujeme Amálku ve fotogenické pozici, svěříme svoje foťáky skupince z Francie, která se tu taky vzájemně ofocuje (“moje Francouzka” moc fotit neumí), a pak se přesuneme kousek dál k hotelu postavenému jak jinak, než ze soli, vedle kterého je vybudovaný vyvýšený solný ostrůvek s vlajkami různých států.

Českou nikde nevidíme. Zato nacházíme v okně mnoho samolepek českých výprav, takže naší přidáváme vedle Trabantů a Dominiky a kluci zhodnotí, že je potřeba doplnit i naší chybějící vlajku k ostatním. Velkou slavnostní si samozřejmě necháme, ale jednu z těch malých se rozhodneme obětovat. Franta pak leze Vojtovi na záda a snaží se tou velkou zamávat alespoň výš, než je Čínská, ale bohužel ani to se nepovede.   

Od hotelu se přesuneme na volné prostranství, kde se snažíme tvořit neperspektivní fotky. Ivča s Luckou a Vojtou nafotí „Králíka v klobouku“, my s Kubou Amálku na dlani a ostatní ani nevím. Velmi rychle zjistíme, že tyto hrátky s perspektivou je nejlepší provozovat s kompaktem, či mobilem (pokud ten zrovna nehlásí, že je přehřátý a proto se vypíná), než se zrcadlovkou. Po focení se vrhneme na natáčení závodnického videa. Franta řídí, Vojta s Luckou mu to startují a my s Vendy máváme praporky v cíli. Musim říct, že se řádně vyblbneme, jak malý děti. Jen pořádně spálené a obalené solí od hlavy až k patě. Maminky by nás asi nepochválily.
 

Popojíždíme dál k Isla Incahuasi. Je to turisticky oblíbené místo a cíl všech těch cestovních agentur s tereňáky, které jsme potkávali od San Pedra, aby si turisté mohli projít okruh mezi kaktusy. Krom rostlin tu je ještě pár domečků, posezení vyrobená ze soli, jeden obří žlutý náklaďák, znudění psi a jedna lama. My parkujeme mezi ostatními vozidly a jdeme si do jedné z budek koupit vstupenky. Bez nich tu nesmíme ani na záchod. Platíme 30B a do kolonky cetovní agentura píšeme AVIOU.  

Cesta vede nejdřív nahoru do kopce, z kama je krásný výhled jak na kaktusy, tak na salar táhnoucí se v místech, kde ho neukončuje lem z vysokých hor, zdánlivě až do nekonečna. Popsat okolní nádheru slovy jde jen těžko, to se musí vidět. Děláme si bezpočet fotek, než se odebereme po cestě zase dolů do Amálky vařit.

Lucka s Vojtou a Ivča s Kubou vaří venku, my zůstáváme uvnitř ve stínu a tvoříme špagety s hovězí konzervou. Po jídle si s holkama jdeme sednout do kavárny, kde bychom si rády dobily elektroniku, zrady netuše, že tu nikde nemají zásuvky. Zpětně nám to mělo dojít hned, kdaž jsme tam šli kolem dieselagregátu. Nakonec alespoň Lucce obsluhující pán zapojí lucernu přes USB do svého DVD přehrávače, protože bez jejího světla se večer v Amálce fakt nedá moc fungovat.
Když dopijeme svojí horkou čokoládu, vracíme se k Amálce a téměř hned odjíždíme na další ostrov - Isla del Pescado (Rybí ostrov), kde chceme přespat. Je od nás kousek, i když tady na pláni se veškeré vzdálenosti odhadují strašně špatně. Hory i ostrovy, které se zdají být pár set metrů od nás jsou ve skutečnosti i desítky kilometrů daleko a bez GPSek bychom tu asi velmi snadno mohli ztratit orientaci stejně, jak nám o tom vyprávěla Dominika, když se sem vydala před několika dny.

Rybí ostrov je o něco menší a již osídlený jedním jeepem. Žán tím pádem hledá jiný výjezd na pevninu, ale když se začne sůl pod námi lámat a propadat, zakotvíme raději kus od břehu. Plán na odpoledne je jasný – flákání, odpočinek, případně výlez nahoru na kopec na západ slunce. Franta, Vojta a Kuba vezmou vlajku a jdou jako první na průzkum, Žán s Vendy mizí chvíli po nich a my zatím zůstáváme u auta, než se nakonec taky dohodnem, že se půjdeme podívat trochu výš. Až nahoru před tím, než slunce zmizí za obzor, stihne vylézt jen Ivča. Byl to totiž hodně rychlý proces. Bylo světlo a najednou ne, takže se asi v polovině cesty otáčíme. Ještě potkáme Vendy, která to nahoru stihla dlouho před námi a stala se tak královnou ostrova a jdeme vpodstatě hned za ní zas dolů.   

Žán před Amálkou rozdělává oheň z kaktusového dřeva, u kterého se postupně všichni sejdeme. Kluci přijdou až delší dobu po setmění, a protože je máme rády, máme pro ně nachystanou polévku k večeři. Oni nám na oplátku sdělují, že v jeskyni našli knížku se španělským věnováním, tak jim ho Ivča překládá. Její autor ji tam zanechal pro nějakého dobrodruha, který bude ochoten se plížit po břiše do neznáma. Asi nikoho nepřekvapí, že tam ležela dlouho.

Večer u ohně je rozhodně příjemný a kaktusy, jejichž “dřevo” má zajímavou děrovanou strukturu a je až neskutečně lehké, překvapivě dobře a celkem dlouho hoří. Když už začne být hodně pozdě a oheň skomírat, rozcházíme se na různá nocoviště. Kamarádky s Jackem už mají postavený stan, Kuba jde stavět Jurka, Vojta s Frantou se vrací k jeskyni. Jejich odchod sledujeme již z povzdálí z postaveného stanu, není to těžké, Franta si totiž s sebou nese kus žhavého dřeva, ze kterého za ním odletují žhavé jiskry, takže svítí celou cestu. Pak už se balíme do spacáků a nad ránem usínáme.  
 

23. února 2017   

Ráno se budím na několikrát, kolem Amálky je pořád mrtvo, takže nemá cenu vylézat ze spacáku. Konečně se probírají i ostatní, takže jdeme dělat snídani. Vrací se i Vojta s Frantou. Nějak všichni žijeme v přesvědčení, že pojedeme dál ještě před obědem, ale nakonec se kluci místo odjezdu vydávají na ostrov hledat šutry a hroty od domorodých šípů. Úspěšně. My mezi tím zkoušíme zase trochu debordelizovat vnitřek Amálky (to se neomrzí).

Odjíždíme až po poledni, v plánu je výstup na vulkán Tunupa, ke kterému dnes dojedeme. Cesta po salaru je opět poněkud jednotvárná, Žán za volantem by klidně mohl s ostatními vzadu hrát Bang!, stačilo by jen zatížit plynový pedál. I když... „Jediná díra na 100 km a ty jí trefíš!“ Dojíždíme na zatopenou část a Avokádo skáče ven, že udělá nějaké fotky vody cákající kolem. Žán ho při tom téměř přejede a osprchuje od hlavy až k patě. Holt těžký život expedičního fotografa. Nakládáme ho před tím, než nám stihne vytvrdnout v solný sloup.

Přijíždíme do vesnice Tuhua. Vesnička vypadá skoro neobydleně. Parkujeme na návsi, která je vybavená veřejným vodovodním kohoutkem. Dále tu mají dva velmi základně vybavené obchody. V tom větším a zároveň mírně schovaném ve vedlejších uličkách u pána, který neumí počítat do 20, nakoupíme pár zásob a sladkosti. Kus za obchodem jsou nechutné veřejné záchodky. Cestou na ně na mě naběhne hnusný agresivní pes. Bráním se s pomocí okolo ležících šutrů a i tak se dost bojím, když odcházím zpět, kde na mě znova vyběhne. Kamení proto odkládám až v bezpečí u auta.

Když se následně pokusíme sehnat balenou vodu, jsme tu za blázny, na návsi je přece ten kohoutek. Jdeme tedy doplnit nádrž naší barelovou metodou a všichni si pak do svých picích barelů kapou desinfekci. Jako ne, že bychom chtěli podceňovat bolivijské hygienické standardy na pitnou vodu, ale posrat se nechcem nikdo. Navíc vzpomínky na Dominiku a její záhadnou dlouhou zažívací chorobu tady tomu na důvěryhodnosti taky nepřidávají.

Z polorozpadlé vesnice duchů odjíždíme do další, kde by snad měl být podle veškerých dostupných informací i hostel a restaurace. To zní poměrně nadějně, ale realita je jiná. Najdeme jen náves s infocentrem, kde si musíme za 30B koupit vstupenku nahoru na horu.

V její ceně jsou i moc hezké a evidentně nové veřejné toalety. Je hezké vidět, že tu za vybrané peníze skutečně něco staví a vylepšují, člověk pak nemá pocit, že je spláchl  do kanálu a rád zaplatí. A taky muzeum, ale to navštívíme až zítra po cestě dolů. Na návsi jsou i lavičky a stůl, který využijeme jako naší dnešní kuchyni. V západu slunce vaříme bramborovou kaši a volská oka. Po jídle odcházíme mýt nádobí jak jinak, než k veřejnému kohoutku na návsi. V mezičase pozorujeme na salaru zapadlý camper, který se pokouší vyprostit několik lidí s pomocí dvou traktorů. Zhodnotíme, že nás k tomu nepotřebují, protože Amálka asi větší sílu než traktor nemá, takže jedeme v klidu nahoru. 

V půli cesty nás zastaví neprostupné stádo lam a ještěže tak. Vystupujeme ven, že uděláme fotky západu slunce nad salarem a zjistíme, že jsme celou dobu od večeře drncali po kamenité cestě s otevřeným kufrem. Překvapení je, že uvitř vůbec něco zůstalo a navíc to přežila všechna vajíčka. Kamarádky a Avokádo se vrací v našich stopách pro jistotu zpět na náves a cestou najdou ztracený barel a karimatku. A Ivča novou chlupatu kamarádku - lamu, co se rozhodla jí oblíznout.    

Pokračujeme ve výjezdu, který je hodně náročný. Několikrát stavíme a chladíme motor. Jednou musí Žán dokonce couvat, aby se dostal zpět na cestu. Konečně jsme nahoře na malém parkovišti, Žán parkuje tak rovně, jak to na místním křivém povrchu jde a vyrážíme k jeskyním s mumiemi.Po vyšlapané pěšince dojdeme až k plechovým vratům ve vchodu do jeskyně. Ty jsou zavřené, což jsme trochu očekávali, ale aspoň jsme si udělali noční procházku po okolí. A za sebe musím říct, že mě rozhodně fakt, že jsem neviděla před spaním olezlou mumii ani v nejmenšim nevadí.   
 

U auta se všichni balí na zítřejší výstup na kopec. Mně stále není dvakrát dobře, takže se rozhodnu, že se o tento zážitek klidně ochudím, stejně tak jako Lucía s Jackem. Venku začíná pršet, takže nikdo nechce stavět stan. Tím pádem se musíme poskládat všichni v Amálce. Lucía už leží na místě řidiče, Ivča s Jackem nahoře a na nás zbyla sodní postel. Problém je, že musíme ležet hlavou do užší části, protože tam je to do kopce. Kluci se sice chvíli zkouší i otočit, ale vzdávají to po pár minutách. Avokádo nakonec nevydrží a jde ven stavět stan. Díky kvalitě povrchu na parkovišti je to ale nereálné, takže se za chvíli vrací do auta a lehá na traverzo nám třem k nohám. Nakonec je to asi nejpohodlnější varianta, jak se tady můžou 4 lidi vyspat i za cenu, že moje nohy celou noc slouží jako polštář.   
 

24. února 2017
Franta se budí v půl 6, odhodlaný, že jde nahoru na kopec, ale do dvaceti minut je zpět v pelechu. Nikdo nevstává ani v naplánovaných 7, protože je venku hnusně, mlha a leje. Nic se na tom nemění ani v následujících hodinách. Horoskupina se přesouvá alespoň na mumie, nechávám si je ujít a radši si jdeme dát snídani.

  
Po jejich návratu se postupně všichni smiřují s faktem, že se na tuto horu dnes (a tedy pravděpodobně již nikdy) nepodívají. Balíme a odjíždíme do muzea, kde mají pár artefaktů, různé druhy quinoi a jak trefně poznamenal Avokádo - špatně vycpanou kočku. Když i po návštěvě muzea stále vidíme dole na pláni zapadlý karavan, přejíždíme tam a kluci se jdou přece jenom zeptat, zda by mohli nějak pomoct.

Netrvá dlouho a už jsou všichni po kolena ve vodě a pomáhají s vyprošťováním. Boty samozřejmě nechali na břehu, takže jim běžím alespoň pro sandály, ať si tam totálně nezlikvidují nohy. Hrabou se ve smradlavém blátě a s pomocí dlouhé tyče se snaží nadzvednout levé kolo, keré je celé pod hladinou.Vzhledem k tomu, že Francouz, kterému karavan patří, má uvnitř celou rodinu, dohodeme se, že by asi bylo nejlepší, kdyby si vystoupili a tím karavan trochu odlehčili. Manželka a nejstarší dítě jdou po svých, Ivča bere jedno dítě na záda a já beru do náruče nejmenší holčičku. Ta pořád křičí „Maman, maman!“, ale ta místo aby jí uklidnila, nebo jí sama odnesla, se jen přiblble usmívá. Trochu mi sice zapadnou nohy do bláta, takže zakleknu téměř po pás do vody, ale dítě je v suchu. Na břehu jej předávám matce a vracím se zase fotit. Druhé dítě pohrdlo Ivčinou pomocí a radši seskočilo do vody a teď se klepe zimou. Majitel mezi tím chodí kolem a nadává, jaký je naprostý idiot, že minul výjezd a zapadl.

Kluci už zvládli odstranit obří šutr, který byl za kolem. Nevíme, zda tam byl z toho důvodu, aby na něj auto mohlo najet a tím se zvednout, anebo ho tam pomocníci dali schválně, aby vyprošťování prodloužili a tím pádem dostali víc zaplaceno. Nicméně ve chvíli, kdy ho vyhodí ven, auto tyčí nadzvednou a s pomocí dvou traktorů a jejich společných sil karavan vytlačí na pevnou půdu. Francouz se raduje a radostně nám oznamuje, že to je ta German power! Vysvětlujeme mu, že jsme Češi, tak to trochu poupraví. Ještě k němu najede traktor a s pomocí startovacích kabelů mu dobije totálně vyšťavenou baterku. Kabely jsou dlouhé, takže si tam ještě chvíli postojíme a držíme je nad vodou, zatímco Ivča překládá instrukce od našich kluků, jak má teď ten nebožák postupovat, aby mu to zas nechcíplo. Konečně se mu daří nastartovat a v doprovodu obou traktorů nyní již po výjezdu opouští salar. Docela by mě zajímalo, kolik ho to vyprošťování nakonec stálo.

My se vracíme k Amálce, kluci jsou značně promrzlí a svrchní oblečení, které leželo na hromadě na břehu, je úplně mokré. Sice svítí slunce, ale k tomu fouká vítr a uplně teplo není. Navíc se všichni  víc jak hodinu máchali ve vodě. V autě si dáme rychlojídlo a pití, trochu zkusíme na sluníčku usušit mokré a slané věci a pak už se vracíme zpět na salar a přes něj do Uyuni. Je to nejkratší cesta dál.

Stabilní rychlostí 30 km/h se opatrně přesunujeme po zatopené pláni, na pevné soli Žán zase trochu zrychlí a najednou rychle brzdí. Rozsvítila se kontrolka mazání. Pokud svítí právem, tak máme velký problém. Žán s Frantou se vrhají pod auto analyzovat a opravovat, my zatím vaříme vajíčka (Vojta) a rizoto (já), tiše se modlíme a sušíme Jurka. Ten je po nočním lijáku mokrý jak hnůj a zároveň sledujeme, jak na okraji salaru, možná někde nad Uyuni prší.

Asi po hodině se kluci vrací dovnitř s tím, že je rozbitá kontrolka. Vzhledem k tomu, že slaná voda se dostala uplně všude, včetně veškerého elektrického vedení, došlo jen někde pod balubkou ke zkratu. Máme tedy ohromné štěstí. Franta s Jackem si sní rizoto a vydáváme se na posledních 30 km do města. František celou dobu bedlivě sleduje jakékoliv podeřelé zvuky, či jiné příznaky, které by mohly signalizovat, že s Amálkou je něco v nepořádku. V zaplavené části se mu opět zdá, že se ozývá něco špatného, ale již bez dalších závad dojedeme zpět do Uyuni.

Parkujeme kousek od benzínky, kde jsme tankovali před odjezdem. Vše včetně WC je zavřené, nedá se nic dělat, musíme chodit za hromadu hlíny opodál. Dohodnme se, že tu přespíme do zítra a ráno pojedeme odsolovat – Amálku i sebe.Moje skupina už je po jídle, ostatní jdou vařit. Rozhodnu se, že vyklidím pole, ať se tam neumlátíme, takže jdeme s Františkem do města. Bereme s sebou i pytle s odpadem, že je zneškodníme někde do kontejneru. Ten ale nikde nepotkáme, takže odpad vyhodíme tam, kam místní, byť je mi to dost žinantní - do středu křižovatky, které evidentně slouží jako běžné úložiště odpadu. V jediném otevřeném obchodě koupíme pečivo na zítra a nakonec se necháme zlákat omamnou vůí z okolních restaurací a zalezeme do jedné z nich. Za 19B si dáváme grilované kuře, rýži a hranolky a k tomu dostaneme ještě 2 litry Coca Coly.

 
Cestou zpět pozorujeme toulavé psy, jak trhají pytle s odpadem a s úlovkem se trousí do noci. My naštěstí parkujeme trochu stranou, takže kolem nás žádná hladová zvěř nekrouží. Na střeše Amálky už stojí stan a z dálky se zdá, že je tam tma a uplně mrtvo. To už všichni spí?! Nespí, jen baterky v lucerně už je definitivně mrtvá, takže se uvnitř hraje za mírného svitu jedné čelovky Bang! Po pár hrách se odebíráme na lože, tentokrát nahoru nad kabinu. Ještě si procházím učební materiály, co jsem měla ke státnicím, než se mi vybije čtečka.