Aviou Amerikou 2017 - Fiesta a horníci

15. 08. 2018 21:23:52
Úžasný barevný karneval v bolivijských ulicích, oslavy Matky Země, hornický bar a hornické trhy a nakonec i vytoužená návštěva dolu, kde se od středověku příliš nezměnilo...

25. února 2017

Ráno vstávám jako jedna z prvních a chci si jít odskočit na benzínku, ale paní mě od tama vyžene, stejně jako Jacka, který se jí snažil vysvětlit, že jí klidně zaplatíme. Dokonce u toho mává i poměrně vysokou bankovkou, aby pochopila, jak vážně to myslí. Leč je to marné. Ivča se rozčílí, že jsme tam přece brali naftu, takže by nás tam mohla pustit a jde to vyhádat. Podaří se jí to aspoň pro ní a Lucku, my ostatní jsme už stejně zvyklí na naší hromadu písku.

Franta s Žánem odchází shánět nové čidlo mazání a my se vrháme na úklid vnitřku Amálky. Všude je sůl, prach a špína a u topení stojí opřené ztvrdlé oblečení, ve kterém kluci leželi pod autem. I ivčina karimatka, která bývala kdysi měkká a zelená, a která už od La Junty slouží jako pracovní podložka, je bílá a tvrdá jako prkno. Vymeteno a vyklepáno máme přesně ve chvíli, kdy se kluci vrací, takže se můžeme přesunout do odsolovny. Amálka je z vnějšku doslova obalená ztuhlou solí, takže jak vypadá podvozek si radši ani nepředstavovat. Vojta našel nejbližší odsolovací stanici, ke které dojedeme, ale pán s obří tlakovou hadicí se při pohledu na rozměry našeho vozu uvolí pouze k tomu, že umyje právě podvozek. Ivča se proto jde přeptat na druhé místo, které má být hned za rohem.

Vrací se velmi brzo a velmi vyděšená, protože na ní zaútočil velký a divoký pes. Naštěstí jí nijek neublížil. S Lucíou s ní sedíme venku, snažíme se jí trochu uklidnit a učiníme dohodu, že od teď nikdo nebude nikam chodit sám.

Kluci mezi tím dohlížejí na odsolování. Amálka je nakonec čistá uplně celá, dokonce i ze stropu kabiny nám trochu prší, neb motor se myl i zhora - tedy přístupem přes sedačku z kabiny. Kluci jsou zodpovědní a vzali to velmi důkladně, nemůžeme riskovat další poruchu. Konečně je čas, abychom se řádně umyli i my. Přejíždíme k městským lázním, které nám doporučil Vojta podle iOverlanderu.

Domlouváme se, že holky půjdou první, takže si jen rychle pobereme hygienické potřeby, čisté prádlo a jdeme. Lázně jsou krásné a je tu trochu fronta. Zdá se, že v Uyuni (možná v celé Bolívii?) asi lidé doma nemají běžně koupelnu, ale jen ty vodovodní kohoutky na náměstích, takže využívají veřejných lázní. A sobota je ideální koupací den – po celém týdnu a zítra voňaví na mši do kostela...

Do lázní vede úzká chodba, ze které se jde na WC, anebo do hlavní části. Tam zaplatíte paní v kamrlíku dobu, kterou se chcete sprchovat (15 minut za 10B), sednete si na židličku a čekáte, až se uvolní jedna ze sprchovacích kabinek. Za příplatek je tam ještě bazének. Vybírající paní sleduje časy, a vždycky když se blíží něčí časový limit, jde mu zabouchat na dveře. Žádné přetahování, fronta je dlouhá a voda cenná.

Postupně na nás přichází řada, takže se i prostřídáme v hlídání věcí venku. Voda teče překvapivě krásně teplá a i pořádným proudem. Konečně budu mít po dlouhé době zase pocit, že jsem si vlasy i umyla a ne si v nich jen rovnoměrně rozpatlala špínu. Jen těch 15 minut uteče stejně rychle jak ta voda a už mi na dveře buší paní provozní, ať končím. Vylézám ven a zjišťuji, že už je tu řádně vylidněno a pomalu, ale jistě nás paní vyhání s pomocí koštěte a hadru. Trochu se bojíme, aby nezavřela a kluci tak nepřišli o možnost se umýt.

Oni se toho bojí taky, takže ani nečekají, až přijdeme a hrnou se do dveří. Naštěstí je nikdo nevyhání, takže my se s holkama vracíme do Amálky, kde odložíme nepotřebné věci a následně vyrážíme na nákupy. Jdu s Jackem a kamarádkami. V lékárně Lucía shání léky pro Jacka na jeho bolavá záda, protože zásoby, které vzala s sebou už se ztenčily téměř na nulu a bohužel se mi zdá, že se to neustále spíš zhoršuje. Ale Jack si nestěžuje, bere léky a tiše trpí.

Po lékárně zamíříme k našim oblíbeným stánkům s papájovým džusem a jídlem, kde si opět dáme velikánskou porci rýže a těstovin a hlavně konečně ochutnáme LAMU! Lucía je nerozhodná, co si dát takže nakonec pořizuje obědy dva, sesype si je do jednoho, odevzdá Jackovi lamí maso, nechá si kuře a má vyřešenou i večeři. Já nakonec taky, protože je toho tolik, že si ještě můžu nechat polovinu své porce zabalit do krabičky, do které mi Lucka ještě odsype část rýže od sebe.

Pokračujeme k obchodům, ale najednou nám Lucía s Jackem někde zmizí, nebo my možná zmizíme jim, tak jdeme s Ivčou sami dvě. Ta je tak rychlá, že se mi na trhu s ovocem málem taky ztratí, ale doženu jí. Pravidla jsou pravidla a zvlášť o Ivču mám strach, neb psů je tu všude nespočet. Nakupuji pár banánů a hlavně velikánský ananas, že si ho můžeme dát večer společně. Ananasy miluju a tady jsou poměrně levné.

Zpět se vracíme trochu oklikou, místo abychom prošli jednu ulici a byly rovnou u Amálky, uděláme si okruh několika ulicemi, kde se chystá jakýsi festival. Tím pádem na domluvený sraz přijdeme o něco později a překvapí nás, že je tu jen Lucía s Jackem, který sedí na patníku a kroutí se bolestí. Nikdo z nás samozřejmě nemá klíče, takže píšeme Kubovi, zda už jsou někde poblíž.Nejsou.

Nějak se jim protáhl oběd, takže jsou stále někde v restauraci a teprve čekají na účet. No co se dá dělat, čekáme na ně a v mezi čase děláme výpady do obchodů. Ivča už se zase pokouší jít někam sama, tu uhlídat je nadlidský výkon... Nakonec odchází ve společnosti své Kamarádky a vrací se skoro ve stejnou chvíli, jako zbytek posádky a rovnou nám předává varování od jedné místní paní. Prý není moc bezpečné pro turisty zdržovat se vě městě během slavností, kvůli hrozbě okradení a tak, takže se jen z dálky podíváme na průvod tančících „pilotů a letušek“ a jedné velmi akční babičky, než nasedneme do Amálky ajedeme směrem na Potosí, které je známé hlavně kvůli stříbrnou rudou protkané hoře Cerro Rico tyčící se nad ním.

Po tom, co se kluci dozví, že jsme též měli k obědu lamu, která stále pětinu ceny té jejich, jsou lehce rozmrzelí. Ale dle všeho si taky moc pochutnali. Jdu rozkrájet ananas. Je celý červivý a nechutný, takže ho vyhazuju. Tím pádem jsem po zbytek večera taky dost rozmrzelá.

Za kodrcavé jízdy dál na sever hrajeme Bang!, Avokádo k tomu hraje na ukulele a cesta hezky utíká. Pomalu se před námi objevují kopce a v nastávající tmě můžeme sem tam zahlédnout světlo u vstupu do dolu. Na noc nemá smysl do města jezdit, takže kotvíme pár desítek kilometrů před ním obklopeni krásnou přírodou a kameny 3x většími, než je Amálka. Již tradičně si jdeme zahrát Bang!, když dohrajeme Jack s Lucíou staví stan a Vojta s Okounem si venku hází plachtu na zem. My tak máme v noci v Amálce spoustu místa.

Rozkládáme spodní ležení, ale místo spaní si ještě jdeme s holkama zahrát Žolíky. Avokádo po chvíli neodolá a další hru si dává s námi, tak nás Lucka naučí rozkládací variantu. Vlastně do teď netuším, jestli jsem jí vůbec správně pochopila, nepodaří se mi totiž ani jednou vyložit, natož cokoliv rozkládat. Vždycky jen nechtě nahrávám tomu, kdo hraje po mně

26. února 2017
Budím se jako první, takže vylezu na střechu přidělat solár a hodit si na něj nabíječku na foťák a telefon, ale pak se ještě s radostí vrátím do spacáku a čekám, až se proberou i ostatní. Dáváme si snídani a po ní vyrážíme do centra Potosí, kde doufáme, že se nám podaří domluvit návštěvu jednoho z dolů, kterými je provrtané celé Cerro Rico tak, že celá hora už pohromadě drží snad jen zázrakem. Jde to vpodstatě dvěma způsoby – uplatit a přesvědčit nějakého horníka, ať si nás vezme s sebou do práce, případně využít služeb cestovní agentury. Kterou možnost zvolíme zatím není jasné, vedeme o tom v autě zásadní debaty. Já, jsa totální posera, si říkám, že tento zážitek asi oželím.

Dojíždíme k Potosí, což je město doslova v kopcích (není se čemu divit, když je to druhé nejvýše položené město Bolívie). Cesty nahoru a dolů a semafory uprostřed příkrých výjezdů Amálce nedělají dobře, takže opět vaříme. Při chlazení si František najde místo ve strouze u silnice a začne si krémovat boty. To neunikne pozornosti pána v okně nad ním, který vyšle svého malého synka s kartáčem. Je to milé, jak se místní starají o cizince. Včetně toho, že Ivča jde k někomu domů, zazvoní a oznámí jim, že se tam s Luckou jdou vyčurat. Alespoň tak to působí pro vnějšího pozorovatele, když vidí jak Ivča s naprostou lehkostí chvíli s někým mluví a on pak udělá přesně to, co chce a většinou i něco navíc.

Dojíždíme k místu, kde by podle iOverlanderu mělo být hlídané parkoviště, ale bohužel se nám naskýtá možnost zaparkovat jen před ním, neb je zavřené a tedy ne zcela střežené. Ale je odsud výhled na Cerro Rico. Dohodneme se, že tu prozatím necháme Amálku a vyrazíme do města zařizovat doly, a pak se vydáme hledat jiné vhodnější místo, kde budeme moci i přespat. Ohledně dolů jsme se rozhodli, že využijeme cestovní agenturu. Šanci ukecat a uplatit horníka by možná měl jeden člověk, možná dva, ale ne devět.

Vojta najde jednu doporučovanou agenturu - Big Deal, sídlící v polorzozpadlém patrovém domečku naproti přes silnici od krásně zrenovovaného koloniálního stavení. Agenturu vlastní bývalí a vlastně i současní horníci, a Vojtovi s Ivčou se daří vyjednat slušnou skupinovou slevu. Průvodce to ale nechce řešit před dalšími cizinci, kteří tam domlouvají svoji návštěvu, takže nás prosí, ať se vrátíme za dvě hodiny. Tím pádem si dáváme rozchod a volný program.

Ten je značně ovlivněn naším hladem a probíhající Fiestou. Kamarádky s Jackem se od nás oddělují a jdou vyhledat restauraci, nám ostatním stačí jen něco malého a přenosného. Chceme se totiž primárně podívat na karnevalový průvod. Cestou k němu se zastavujeme u stánků, kde si dáváme housku plněnou masem a zeleninou. K mojí velké smůle mám místo masa jen špatně osmaženou kůži a sádlo, takže si rozhodně nepochutnám tak moc, jako kluci a ještě se mi z toho chce zas zvracet. Docela dost už mě nebaví, jak je mi neustále blbě a navíc netuším, zda jsem se někde něčím přiotrávila, pořád mi nedělá dobře výška, anebo je to ještě něčím úplně jiným.

Docházíme k hlavní ulici, která je zablokovaná průvodem a kolem stojícími diváky, kteří po sobě i pochodujících stříkají pěnu z obrovských plechovek. Několik zásahů schytáme i my, takže Žán nevydrží a jako první si jde koupit sebeobranný prostředek. Nakonec jsou ozbrojeni všichni kluci a nešetří ani nás s Vendy, ani ostatní kolemjdoucí. Zatím jediný bez zásahu zůstává František, který se nějakým zázrakem dostal na druhou stranu ulice, ale jakmille se prodere k nám, udělají z něj kluci sněhuláka.

Já po chvíli pozorování průvodu už ani nevím, zda jsem schytala zásah od vlastních nebo od cizích, jen plivu pěnu a chráním foťák.

Když se dostatečně vyřádíme, přesunujeme se náměstím nahoru do klidnější zóny a jen tak v klidu se procházíme městem. Jsou tu úzké ulice, mnoho zajímavých koloniálních staveb a nespočet kostelů. Rovnou se díváme, kdy se kde slouží mše, neb bychom se s Avokádem na nějakou rádi zašli podívat. Dále hledáme tržiště, které je ale vzhledem k tomu, že je sobota a navíc svátek z 90% zavřené. Je tak akorát čas vrátit se k agentuře a vyřídit naši zítřejší exkurzi.

Kamarádky ani Jack tu ještě nejsou a není tady ani horník. Je tu jen cedulka na dveřích, že se vrátí za 20 minut. Nezbývá nám, než čekat. A při tom se opět zapojujeme do pouličních bojů. Místní děti, ale i dospělí zřejmě nepředpokládají, že by gringos byli také ozbrojeni, takže bez váhání útočí, a pak prchají. Naši kluci zaznamenávají nejedno vítězství. Když se dostaví Ivča, Jack a Lucía, zhodnotíme, že jsou nějak moc čistí a suší, takže je kluci důsledně seznámí s naší náplní posledních 2 hodin.

Konečně přichází náš zítřejší průvodce, Vojta s ním vše zařídí a můžeme vyrazit hledat spaní, ať to stihneme než se setmí. Projíždíme městem a marně se snažíme vyhledat cokoliv použitelného. Dělíme se na skupinky a v těch se vydáváme do různých směrů.Nejdřív jdu s Vojtou k jednomu parkovišti, kam by Amálka neměla šanci se vytočit bez toho, aby se zlomila vejpůl (a nejspíš ani potom ne) a poté s Ivčou obíháme několik hostelů.

V prvním mají dvůr, na který se dá dostat obřími vraty, což by mohlo být nadějné. Na recepci je asi dvanáctiletá holčička, která nám oznámí, že na to se musí zeptat tatínka. Po velmi krátkém hovoru nám oznámí, že máme smůlu. Ivča se jí snaží přesvědčit, ať mu zavolá znovu a půjčí jí telefon, ale místo toho je nám ukázána cesta ven z recepce. Ivčino kouzlo zřejmě nefunguje na bolivijské puberťačky.

Zkoušíme další hostel, který disponuje velkým průjezdem. Tady by nás nechali, ale museli bychom si zaplatit 3 trojlůžkové pokoje tuším za 60B na osobu s tím, že hosti můžou mít auto na parkovišti za 10B. Varianta, že by nás za nějaký poplatek nechali spát v Amálce není. Přesouváme se hned naproti, kde jsou otevřená vrata a za nimi příjemný dvorek s parkováním za rohem, takže tam není vidět ze silnice, koupelnou a záchody přístupnými z toho dvorku a pár pokojíky. To se nám zdá dost nadějné, takže hledáme recepci. Nidko v ní není přítomen, jen za oknem visí telefonní číslo. Ivča na něj volá a uprostřed hovoru jí dochází kredit. Já jsem imobilní, takže musíme běžet zpět k Amálce zjistit, kdo má na svém telefonu alespoň nějaké peníze, aby mohla hovor dokončit. Výsedek je bohužel opět negativní. Spaní v autě ani omylem a pokoje mají jen pro 4 lidi.

Opět měníme bojové skupiny a tentokrát obklopena třemi muži – Avokádem, Frantou a Vojtou odcházíme po jedné z hlaních ulic obhlédnout parkoviště, které Vojta našel na mapě. Procházíme k němu přes hustě zalidněný trh, což je poměrně nepraktické. I tak se prosmýkneme mezi stánkem se zeleninou a stánkem s toaletním papírek k vjezdu a jdeme se přeptat za kolik a na jak dlouho bychom tu mohli parkovat. Za 15B na noc s tím, že máme přijet do půl 8 večer, a pak se zamknou vrata. My bychom samozřejmě mohli procházet ven malými vrátky a k dispozici bychom měli i sociální zařízení. To nám zní skvěle, takže děkujeme a odcházíme k Amálce. Vojta s Okounem to berou spodem s nadějí, že najdou lepší příjezdovou cestu a my jdeme horem, neb chceme nakoupit v pekárně, kterou jsme minuli cestou sem. Avokádo ještě neodolá a u jednoho stánku zakoupí maršmelouny v sušence. Jo, je to tak odporný, jak to zní.

Čerstvě upečené bagetky jsou oproti tomu naprosto geniální. Krom tří velkých pro mojí jídelní skupinu beru ještě jednu malou, která padne ještě než dojdeme na konec ulice. Je to příjmná změna proti pořád stejným plackám. Zpět v Amálce mají kluci špatné zprávy. Pokud bychom nechtěli cestou zbourat polovinu trhu a přejet pár desítek lidí, nemáme šanci se na námi zvolené parkoviště dostat. Nedá se nic dělat, vracíme se tam, co jsme stáli původně.

Holky s Jackem se rozhodnou, že půjdou do hostelu, což mi zní jako skvělý nápad. Kamarádky jdou obhlídnout terén a s příslibem, že zamluví třílůžkový pokoj a napíšou mi, kde se nachází. My zatím chceme ulovit něco na jídlo. Vyhlášená pizzerie je ale pořád zavřená, takže to nakonec nechávám na později a přesunuji se směr hostel. Avokádo, který původně chtěl využít jen místní sprchu, se nakonec stěhuje k Jackovi na pokoj a ostatní budou v noci střežit Amálku.


Nechám se inspirovat holkama a odcházím si též vyprat zasolené prádlo, které pak věšíme po všech dostupných zábradlích. S Avokádem se domlouváme, že bychom se večer v 7 mohli zajít podívat na mši do blízkého kostela, neb jsem na žádné nebyla od doby, co jsem přestala pracovat v Katedrále a navíc jsem dost zvědavá, jak bude vypadat v Jihoamerickém pojetí. Lucía sice prohlašuje, že nebýt tak dlouho na mši je děsná ostuda, ale nakonec s námi nejde. Bohužel je nám jasné, že jí nestihneme celou, neb nám píše Vojta, že se domluvil s naším zítřejším průvodcem, že nám dnes ukáže dobrou restauraci a trochu nás provede po městě. A sraz máme v půl osmé před agenturou.

Přesouváme se do kostela, který je vpodstatě za rohem od hostelu, a který se k mému překvapení těsně před začátkem mše celkem zaplní. My se usazujeme na kraj do zadní lavice, abychom nerušili, až budeme odcházet. Dostaneme novinový dvojlist s programem mše, texty modliteb a článkem o tom, proč jsou Fiesta a uctívání Pachamamy z křesťanskéjho hlediska velmi, velmi, VELMI špatné.


Mše je pro mě ohromný zážitek. Místo varhan hrají na kytary, kněz káže s neuvěřitelným zaujetím... Atmosféra slovy nepopsatelná, jen lituji, že musíme prchnout předčasně. Za 5 minut půl Kuba velí k odchodu na hostel, že tam necháme foťáky, protože v noci stejně fotit nebudeme a aspoň je nebudeme muset hlídat, aby nám je někdo neukradl. Kamarádky se rozhodují, že si udělají spíše relaxační program, takže z hotelu odcházíme přes zběsile osvětlené náměsí na sraz sami.

U agentury jsme se zpožděním 2 minut. Vojta sedí uvnitř a vesele se baví s našim průvodcem Wilsonem, myslím, že s ním strávil celé odpoledne. Holt geolog se nezapře. Žán s Okounem oproti tomu celé odpoledne trávili v boji. Už se poučili o strategii místních, takže my jen nevěřícně zíráme. „Vidíš tamhle to auto? Otevřený zadní okno, to je jasná výzva k boji.“ Nám se to nechce věřit, ale za chvíli auto profrčí kolem a ze zadního okýnka se na nás snese bílá sprcha. Žán nás jde pomstít. „Já vám to řikal!“

Wilson nás vede ulicemi k restauraci, kam chodí večeřet místní. Kluci cestou ještě zpacifikují pár bojechtivých spolujezdců, ale i řidičů, než projdeme nenápadnými dveřmi nahoru po schodech do značně plné jídelny. Všichni si dáváme jak polévku, tak i hlavní jídlo. Obsluhující paní začne nosit jídlo na stůl, posunujeme ho směrem dozadu. „Dámy první!“ velí Wilson a vrací talíř Vendy. Avokádo s mírným sebezapřením a hladovým pohledem odsouvá svůj talíř směrem ke mně. Díky tomu má pak lepší polívku – hovězí. Wilson si do ní přidá asi 4 lžičky pálivé omáčky, kterou tu dávají ke každému jídlu. Vojta z toho usoudí, že to asi nebude až tak pálivé a polévku též dochucuje. Několik dalšíh minut zadržuje slzy... Jako druhý chod je maso s rýží. Výborné. Chápu, proč je tady tak plno. Při odchodu ven zaplatíme 14B, nerozbiju si znovu hlavu o futra a kluci zaútočí na jedno projíždějící auto. Míjíme tančící průvod. Wilson mě chytne pod paží a už mě vleče taky tančit. Naštěstí tanečníci odhopsají pryč a my jdeme jiným směrem, takže mám tuto trapnou chvilku rychle za sebou.

Wilson nás vede zapadlými uličkami do baru na místní specialitu. Říkají tomu limonáda. První bar, kam nás chěl vzít je zavřený, takže musíme jinam. Volí hned ten nejbližší. Je to naprosto nechutné zařízení, lepivá podlaha, přeřvaná hudba, šílený smrad, opilá individua, rozhodně se tam necítím moc dobře a myslím, že Vendy je na tom podobně. Wilson nás zavede do „salonku“ a objedná konvici limonády, To je teplý 7% alkoholický nápoj. Když vypijou první skleničku, přiznává se, že kecal, že to má těch procent 17. Nealko nápoje tu nevedou, takže spolu s Žánem nemáme co pít. Wilson slibuje, že až dopijí tuhle konev, přesuneme se jinam, kde budou mít aspoň Colu. Žán se ale po návštěvě místních záchodků rozhodne, že už toho má pro dnešek dost a s Vendy se vrací k Amálce.

Dvě minuty po tom, co opustíme tento šílený podnik ven na čerstvý vzduch, vyběhne za námi číšník a v ruce má něčí pas. Ukáže se, že patří Vendy. Wilson nás varuje, ať si dáváme na takové věci fakt pozor, a že máme být rádi, že se to stalo v Bolívii. V Peru nebo Chile už by ho prý neviděla. Zatímco Žán s Vendy odchází, my se přesuneme do klubu hned naproti. Tady je to o něco málo čistší, nelepíme se k podlaze a pokud nepočítám uličku k záchodům, ani to tu moc nesmrdí.

Sedáme si ke stolu, kluci si dávají pivo a já Colu. Prodávají jí po litrových skleněných lahvích. Wilson nám vypráví, jak se jako malý osmiletý kluk stal horníkem, ale většinu věcí si nechává až na zítra až budeme všichni. A hlavně, až nebude muset přeřvávat místní hudbu. Ozývají se nám kamarádky, že se nakonec šly taky projít a našli karaoke bar, tak jesli nechceme jít za nimi. Avokádo jim posílá souřadnice naší pozice, ať dorazí k nám, přesouvat se nikomu nechce.

Holky dorazí za pár minut, dají si pivo a už nás Wilson tahá na parket. Ostatní místní stojí ve dvojstupu a zírají na sebe, čekáme nějaký místní tanec, ale oni tam pořád jen tak stojí a koukají na nás, jak se tam vlníme a poskakujeme.Lucíe ale není dobře, takže se s Ivčou dohodneme, že jí zajdeme doprovodit do hostelu, sami si dáváme limit „na Popelku“, tedy do půlnoci doma a vracíme se za kluky. Ti se diví, že jsme se vracely, taky už totiž mají v plánu dopít a jít, všichni jsou unavení a zítra nás čeká celodenní pobíhání po dolech. Odcházíme tak společně kolem půl 12.

Ještě si dávám horkou sprchu, vyměníme všechny nabíjející se věci v zásuvkách a kolem půlnoci se balím do všech 4 dek, které tu mám k dispozici a spím jak mimino – s pláčem a přerušovaně.


27. února 2017
Sraz u Amálky máme v 8 ráno, takže od 6 postupně všechny vstáváme, ať se zvládneme prostřídat o koupelnu, sbíráme vyprané prádlo, vylezeme si na terasu s vyhlídkou na kopec, do kterého se za chvíli odebereme a v 7:30 se přesunujeme do jídelny.

Paní domácí nám ovšem nemá, co dát, teprve vyráží na nákup. Nakonec každý dostane pečivo různéhých typů, tvarů, stáří a stupně tvrdosti, k tomu marmeládu a čaj/kafe a jsme celkem spokojeni. No dobře, ne až tak, ale víme, že pojedeme na hornický trh a tam se najíme.

V 8:15 přichází k Amálce Wilson, sedá na přední sedadlo a trochu se diví, proč musí přes řidiče. Už od Salaru máme totiž rozbité dveře u spolujezdce - nešli zavřít, tak je kluci museli přivázat napevno, takže teď se nesmí otevírat. My už jsme na to všichni zvyklí a Vedy už se dokonce naučila vystupovat oknem.

Prvním cílem dne je hornický trh. Jako první nás Wilson vede ke stánkům, kde koupíte věci, které vám jinde na světě jen tak neprodají – dynamit, rozbušky, ledek. A taky koku. Bere si rovnou jeden připravený balíček a stranou nám vysvětluje, jak funguje těžba s pomocí dynamitu, vypráví nám, že v devíti letech s dynamitem prvně pracoval, a že horníci mají koku vlastně místo hodinek – 2 hodiny trvá než si „nakřečkují“ plnou tvář lístků bez šťopky a ta pak 4 hodiny účinkuje, znovu 2 hodiny doplňují zásobu a další 4 hodiny těžce pracují, zatímco koka působí. Další zajímavostí je 96% alkohol potable, který pijí hlavně v pátek v noci.

Po tomto povídání jdeme nakoupit balíčky pro horníky. Můžeme si vybrat, zda koupíme koku a sladký nápoj, anebo dynamit s příslušenstvím. Každý koupí něco a můžeme vyrazit na další část trhu.

Projdeme kolem sušených lamích embrií (ta jsou údajně potracená, což jim na nechutnosti fakt neubírá a zakopávají se do základů domů pro štěstí), koláží ze třpytek a falešných peněz a jiných věcí připravených na současné oslavy až do jídelní části, kde máme 15 minut na to, abychom se nasnídali. Problém je, že během té čtvrt hodinky musíme stihnout obejít všechny stánky, zjistit, co kde mají, na co máme chuť a ještě to do sebe naládovat. A věřte mi, že hornická snídaně je hodně vydatná záležitost, žádné cereálie a mlíko, jako snídáme my. Rýže, těstoviny, brambory, pořádný kus masa, na co má kdo chuť. Nakonec všichni jdeme do stejného stánku na těstoviny s červenou omáčkou a na tenký, ale obří plátek masa. Ani kluci to nezvládají dojíst.


Časový limit samozřejmě nestihnem dodržet, tak nás Wilson trochu napomíná, že takhle by to nešlo.

Přesouváme se do depozitu, před kterým necháme Amálku, a kde nám půjčí přilby, světla, svrchní oděv, gumáky, vaky přes rameno a rozdají ústenky a lahve s vodou. Z tama se přesouváme už cestovkovým mikrobusem. Mimo nás jedou ještě další dva turisti – manželé nevím z jakého státu.

Autobus nás zaveze do továrny, kde ze surové rudy dostávají to, co potřebují. Všude v areálu jsou balonky a papírové ozdoby, ale chybí lidé. O svátcích se tu nepracuje. My se jdeme podívat do tovární haly, která je plná různých chemikálií a věcí, se kterými se asi žádný člověk nechce potkat moc z blízka.Sice bych vám tu ráda popsala nějak detailněji, jak a co tu dělají, ale pochopila jsem jen to, že se kamení z hory namele a pak se ta drť louhuje v různých chemikáliích, a že to je velmi primitivní až středověký způsob. I Vojta, který má s doly a podobnými věcmi zkušenosti, občas valil oči, jak je tohle vůbec možné v dnešní době provádět a ještě tu provádět turisty.

Po továrně už je na řadě samotný důl. Cestou se zastavíme na vyhlídce „Photosí“, cvakeme nějaké to panorama s dolem hore a městem dole a můžeme pokračovat na rozrytý kopec. Evakuujeme se z autobusu, a protože si nechci brát foťák s sebou, nechávám si ho u řidiče a jen doufám, že se s ním ještě někdy shledám.


Než se pustíme do štoly, Wilson nám vysvětluje, že vstupy do podzemí „střeží“ vdovy po hornících a jejich malé děti. Bydlí v polorozpadlých chýších přímo u jednotlivých štol a je jich tu poměrně hodně, čemuž se při středověkých metodách těžby, které tu stále vládnou, ani nelze divit. Dále nás seznámí s různými rituály, které horníci provádí, včetně obětování lam a polévání vstupu do dolu krví. Vše v sudých počtech, aby to přinášelo štěstí. Šachta do které se chystáme není vybavená kolejnicemi a vláčkem, takže horníci vše vyváží na kolečkách, jak můžeme názorně vidět na horníkovi, který právě veze svojí několikahodinovou práci ven.


Poslední poučení, jak se chovat a jak naopak nechovat, zapnout světla, naposledy se nadechnout na čerstvém vzduchu a jde se dovnitř.

Pro nás „Holanďany“, jak nás včera pro naši výšku překřtil Wilson je to lehce pohybově i paměťově náročné. Aspoň teda pro mě, kdo si má totiž pořád pamatovat, že se nesmí narovnat? Ale rána do hlavy mi to vždy na chvíli připomene.Během chůze štolou sem tam někde zastavíme a Wilson nám vysvětlí pár dalších věcí. Nastává fáze lezení do výšky a následné plazení do díry. V prachu a řídkém vzduchu mám co dělat, abych tady mohla aspoň trochu dýchat. Díky Bohům, Pachamamě i Tiovi, že k tomu nemam ještě klaustrofobii, ale naopak si v malých a uzavřených prostorách celkem libuji.

Potkáváme prvního horníka, předáváme mu koku a pití a přesunujeme se dál. Wilson nám vysvětluje, jak je to s povolením k těžbě v místních dolech.

Rok pracujete pro jiného horníka, který se s vámi podělí o svojí rudu, platí vás a poskytuje vám nářadí. Druhý rok si zisk dělíte na půl a stále máte cizí nářadí. Třetí rok už si musíte nářadí nakoupit svoje, ale zase už máte zisk 85% a čtvrtý rok, když se jako horník osvědčíte, nelžete, neloupíte, tak zaplatíte 9000B a dostanete přidělenou vlastní žílu, kterou si můžete těžit. Problém je, že ta občas taky může zmizet a budete začínat zas od nuly. A přesě to se stalo Wilsonovi několikrát. Není se tedy čemu divit, že se dal radši na výnosnější průvodcování.

Potkáváme druhého horníka, kterému odevzdáváme jeden dynamit. Vracíme se zpět a nikoho dalšího už nepotkáme. Holt svátky. Wilson si bere jeden balíček výbušnin, postaví nás do bezpečné chodby a s výkřikem, ať se připravíme na velkou ránu mizí za rohem. Za chvíli se s jekotem vrací zpět. No vyděsil nás trochu všechny. Výbuch se dostaví za necelé 4 minuty a je doslova ohlušující.

Prolídka dolu pomalu končí, je čas přesunout se k sošce Tia kousek od východu. Tady se usadíme a Wilson nám předvádí tradiční obřad. Normálně si horníci první pátek v měsíci něco přejí a poslední pátek v měsíci naopak chodí děkovat. Dneska je sice pondělí, ale i tak nám předvede, jak to chodí. Vezme ten šílený alkohol, trochu nalije na zem, trochu na sochu, pak se napije a posílá lahvičku kolovat, Všem nám k tomu přeje ženy, muže a děti. „Protože všechno v přírodě je v dualitě, lamy se podřezávají po dvou...“ „Zkrať to, prostě do druhý nohy!“ a lahvička koluje znova. Blééé.

Konečně se vracíme na denní světlo a vzduch, rozdáme zbylé pití dětem, holky jim ještě dávají čokoládu, protože neslyšely, když nás Wilson prosil, ať to neděláme, že se pak o to perou, že všechno máme dávat ženám, které jim to pak nějak spravedlivě rozdělí. Scházíme dolů k mikrobusu, foťák je na místě.

Uff. Vracíme se do depozitu, kde zanecháme zapůjčené vybavení a již Amálkou se přesouváme zpět. Trochu cestou zabloudíme, až se najednou octneme v uzounké uličce, kde málem někomu sundáme střechu. Venku začne šíleně lejt a my se jdeme ven podívat, jestli tu je vůbec kudy projet, anebo ne. Nakonec se Žán s Amálkou otáčí v prostoru, kde já bych se nezvládla vytočit ani na kole, znova trochu pročeše tašky na střeše a vracíme se na hlavní silnici. Nakonec sleduje místní autobus a ten nám pomůže vymotat se z nejhoršího. Modlíme se, aby na semaforu uprostřed nejprudšího kopce nebyla červená. Máme neuvěřitelně velké štěstí a Žán ještě neuvěřitelněji pevné nervy a nakonec parkujeme tam, odkud jsme ráno vyjeli.

Rádi bychom si dali někde večeři, takže holky vyrazí rovnou a my s Vojtou a Jackem čekáme, až přejde ten největší liják, než se pustíme do bloudění ulicemi. Hodně dlouho se nám nedaří potkat nic otevřeného, až konečně zahlédneme branku do dvora, na které visí omšelá cedule, která hlásá, že mají menu s polévkou. Jdeme dovnitř. Sice si chvíli říkám,že jsme tu možná špatně, ale nakonec stačí obejít sušící se závěs na šňůře a najdeme vlez do restaurace, spíš možná jídelny.

Nakonec nás čeká velké překvapení. Za 13B dostáváme vaječnou omeletu se zeleninou jako předkrm, polévku, maso s rýží a želatinovo ovocný dezert. A k tomu jsme ještě měli litrovou lahev výborné ovocné šťávy. Odcházíme spokojení a přecpaní. Zastavujeme se na tržišti, kde v jediném otevřeném obchůdku široko daleko Jack koupí balík klobás, ať máme něco do těstovin, anebo ke kaši.

V Amálce hlásí Avokádo, že na mapě našel supermarket, který se ukáž být poměrně dobře zásobený, takže tam kupujeme barely s vodou a další nezbytnosti, jako je kakaové mléko a jogurt na snídani. Nic víc už v Potosí nepotřebujeme, takže je nejvyšší čas pohnout se dál.

Chystáme se zastavit v termálech Tarapaja, kam dorazíme chvíli před setměním. Je to vybudovaný bazén mezi červenými skalami obklopený červeným bahnem, kam je trubkou na drátu přivedená horká voda. Žán s Jackem a Avokádem zůstávají u Amálky a opravují světla. Mě se moc do vody nechce, takže se pohybuji mezi Amálkou a bazénem jako donášková služba piva pro koupače a vařič čaje pro makače. Ti, když mají hotovo, odchází taky na chvíli do vody, abychom pak mohli pokračovat v cestě.


Už je celkem pozdě večer, když začneme vyhlížet benzínku, ale nikde nic. Nakonec jsme odkázáni na nenápadný přízení domek, kde nám z barelů uskladněných asi v obýváku natankují plnou nádrž. Za temné noci nakupujeme na černém trhu. To jsme to dopracovali. Ale můžeme díky tomu v cestě pokračovat celou noc. Žán se za volantem střídá s Okounem, já lehám k motoru, kde se snažím trochu zahřát o stěnu, a když se pod námi zjeví nikým neviděný a zřejmě neznačený retardér, veškeré volně položené předměty – včetně nás, mají letecký den. Když si z nohou odstraňuju dvě sady příborů, velké dřevěné prkýnko, litrovou termosku, dva plecháčky a kuchyňský nůž, jsem ráda, že jsem si na druhou stranu nedala hlavu.


28. února 2017
V blíže nespecifikovanou dobu chvíli před svítáním Okoun zastavuje u malé vesničky vedle skladu pneumatik, a protože se mi nedaří spát, využívám volného času a vyrážím na přilehlý hřbitov něco nafotit.

Zpět u Amálky už je na nohou Vojta a vaří si snídani, takže se domlouváme, že pokud po jídle nebudou vzhůru i ostatní, půjdeme se společně podívat do vesnice.Zbytek posádky je však záhy vyhnán, neb z vesnice pochodují lidé v slavnostních krojích za hudebního doprovodu bubnů a trumpet. Všechni tak lezou ven a pozorují průvod, který mavajíc vlaječkami odtančí za most. Pár opozdilců nás pak zve, ať si s nimi jdeme taky zatančit. My se však chystáme odjet. Kluci nám povolili 15 minut ve vesnici na focení, takže si dáme rychlé kolečko na náves a zpět. Holky se trochu zdrží hledáním záchodů, tak je jdu k Amálce omluvit.

Sama se ještě zaseknu u kolibříků na květech, což nakonec vůbec nevadí.

Žán totiž objevil defekt na jednom z kol, takže je potřeba jej vyměnit. V mezičase tak zavedu holky na fotogenický hřbitov. Náhrobky jsou ozdobené různobarevnými věnci. Na některých hrobech jsou modro černé, jinde bílo růžové a na některých hrobech leží misky plné popela. Vjedné se dají rozpoznat spálené sušenky. Asi tu pro své předky lidé pálí to, co měli na světě rádi, nebo nevím.

Amálka už zase stojí na všech šesti kolech, takže můžeme pokračovat směr národní park Sajama. Cestou řešíme možnosti výstupu na Nevado Sajama, což je nejvyšší hora Bolívie. Výstup by měl trvat 4 dny a odhodlaně k němu vypadají všichni kluci, krom nemocného Jacka a z holek Ivča s Vendy. Mně je pořád dost blbě, takže je mi jasné, že bych nevyleza ani na Říp, natož na šestitisícovku. I tak si říkám, že bych ráda zkusila alespoň výstup do base campu. Lucía s Jackem chtějí vyrážet na kratší výlety od Amálky. Nakonec si rozhodování nechávám na později, podle toho, jak mi bude.

Projíždíme opět nádhernou krajinou, kocháme se výhledy a najednou chcípá motor. Je to v dost nepřehledné zatáčce a ještě uprostřed kopce, takže kluci radši vyráží nahoru i dolů zkontrolovat, že tam nic nejede, než Žán nastartuje během couvání dolů z kopce.

Pak už Amálka jede bez větších problémů. Cestou přes různé vesnice potkáváme další a další lidi v krojích, někteří se i pokouší stopovat. Nakonec přesvědčíme Žána, ať jednu dvojici vezme. Ivča s nimi chvíli konverzuje, než je vysadíme na požadovaném místě.


Dojíždíme do malého městečka, kde má dle Lonely Planet být „Sixtýnská kaple Jižní Ameriky“. Ta tam sice je, ale je zavřená. To samozřejmě zjistíme, až když se vymotáme v nepřehledných uličkách, vyhneme se rozloženému trhu na hlavní třídě, zaparkujeme v zapadlé uličce a v lijáku dojdeme na náměstí. Během probíhající Fiesty se snažíme najít alespoň jeden otevřený obchod, kde by měli alespoň pečivo, ale je to marné.

Ani restauraci se nám nedaří najít. Nakonec se zas rozdělíme, já jdu s Vojtou na lov slunečních brýlí, ale nakonec se od něj oddělím a uplnou náhodou narazím na jednu restauraci, kde mají otevřeno a dokoce vaří. Jídlo vypadá na první pohled jako halušky se smaženou cibulkou a vajíčkem, takže jsem dost zvědavá, co to bude ve skutečnosti. Nechávám si to zabalit s sebou a vracím se do auta. Kluci na můj oběd koukají dost nedůvěřivě a překřtí ho na smažený psí chlupy, což je poměrně trefný název. Nakonec si ale jdou pro vlastní porci. V reálu to byla vařená velká zrníčka kukuřice, osmažené hovězí natrhané na jednotlivá vlákna a vajíčko na tvrdo. Tentokrát to chutnalo líp, než vypadalo.

Ivča se mezi tím vrací do Amálky s novými legínami, místo těch, co jí ukradli, takže taky ještě vyrážím na trh a kupuju si jediné tepláky, které mají v mojí velikosti, chvíli se zastavím při pozorování tanečníků, než se vrátím do auta. Pak už můžeme pomalu, ale jistě jet dál.

Autor: Klára Kutačová | středa 15.8.2018 21:23 | karma článku: 16.22 | přečteno: 490x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Cestování

Klára Žejdlová

Italské Velikonoce? V mých vzpomínkách to jsou přátelé, rodina…a obžerství

I když to obžerství bylo prokládané dlouhými procházkami. Aby nám vytrávilo. A abychom nasbírali ingredience pro další vaření...

27.3.2024 v 14:48 | Karma článku: 19.89 | Přečteno: 470 | Diskuse

Miroslav Semecký

Nacházíte ve Španělsku? Používáte aplikaci Telegram? Zpozorněte!

Oblíbená komunikační aplikace ve Španělsku končí. Bude vypnuta (zablokován přístup) v řádu několika následujících hodin. Soudce Národního soudu Santiago Pedraz vydal rozhodnutí, ve kterém nařizuje mob..

23.3.2024 v 17:51 | Karma článku: 17.12 | Přečteno: 582 | Diskuse

Jan Vaverka

Bolívie - 6. díl: Den v La Pazu

La Paz je město jako žádné jiné. Dvoumilionová aglomerace sahající až nad 4000 metrů nad moře, ulice jsou strmé, propojené lanovkami, a kolem obrovská kulturní a sociální diverzita.

22.3.2024 v 8:20 | Karma článku: 16.35 | Přečteno: 231 | Diskuse

Aleš Gill

Střípky z KLDR - Díl 26. - Návrat do paralelního vesmíru

Jsou to téměř dva roky od mého posledního článku o KLDR, a téměř tři roky od mé druhé cesty za nejželeznější oponu, jakou si lze představit. A protože informací z KLDR je kvůli uzavřené hranici málo, mohli bychom se tam vrátit.

19.3.2024 v 8:52 | Karma článku: 16.04 | Přečteno: 476 | Diskuse

Libor O. Novotný

Víkend na bitevním poli ve Waterloo

Chcete důkladně pochopit politické a společenské souvislosti, které vedly k porážce Napoleona, případně se vžít do bojů rozhodující bitvy u Waterloo? Památník bitvy na jejím původním místě vám to umožní.

18.3.2024 v 15:00 | Karma článku: 13.22 | Přečteno: 207 | Diskuse
Počet článků 283 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1083

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...