Aviou Amerikou 2017 - Voják a mrtvá žena

Přijíždíme pod Nevado Sajama - nejvyšší horu Bolívie, na kterou bychom rádi vylezli. Věci se ale začnou značně komplikovat a nakonec je všechno úplně jinak...

Přijíždíme k národnímu parku Pargue Nacional Sajama av budce hlídačů nikdo. Jedeme dál po prašné cestě a v západu slunce obdivujeme majestátnost hory Nevado Sajamo, jejíž vrchol se před námi schovává v mracích zabarvených zapadajícím sluncem do růžova.

Již za tmy dorazíme do vesnice, která se zdá být zcela vylidněná. Zastavujeme před dvěma hostely, jeden je prázdný a ve druhém probíhá oslava. Po krátkém rozmýšlení, co dělat dál, se rozhodneme dojet za vesnici, zaparkovat tam Amálku, přespat a ráno začít shánět informace o výstupu a případně i průvodce na Sajamu.    

Po pár hrách Bangu se všichni ukládáme ke spánku.

1. března 2017

Ráno se všichni snažíme vstát v nějaký rozumnější čas, než je poledne a horolezci se začínají balit na 4 dny na Sajamě. Vendy bohužel od večera trpí dost silnými zažívacími problémy, takže se výstupu nemůže účastnit. Z holek tak půjde jediná Ivča, které s Lucíou zapůjčujeme část výbavy, aby tam nezmrzla. Další část svého vybavení dělím mezi Kubu a Vojtu, kterému ještě hodně provizorně opravím zip na péřovce (čtěte sešiju ho k sobě a je z ní bunda navlékací přes hlavu). Pozitivní je, že se alespoň moje věci podívají nad 6000 m.n.m., když už ne já.

Když jsou všichni zabaleni a připraveni, vyrážíme do vesnice sehnat informace a nakoupit pár posledních zásob. Bohužel se ukáže, že díky fiestě je velký problém najít cokoliv otevřeného a zároveň kohokoliv střízlivého. K tomu se spustí opět šílený liják, před kterým se nakonec schováme v jediném otevřeném obchodě.   

Vzhledem k tomu, že se budeme dělit, měníme trochu jídelní skupiny. Kupuji si tak pečivo napůl s Luckou a obchod vykupujeme do posledního minirohlíčku. K tomu ještě vezmu kilo cukru a veškeré místní zásoby toaleťáku do eráru, protože obojí ubývá neskutečnou rychlostí.   
 

Jakmile přestane pršet, pouštíme se opět do obhlídky městečka. Postupně se dobereme k informaci, že v místním hotelu Maria by měl být dostupný průvodce, který by nám mohl krom informací zřejmě poskytnout i své služby. Nicméně najdeme tam jen jeho pubertálního syna, který nám sděluje, že taťka je v horách a přijít by měl tak za hodinu. My ho tedy spíš podezíráme, že někde vyspává kocovinu, ale rozhodneme se, že se za hodinu vrátíme.

Jdeme zpět k Amálce a já přesvědčuju Ivču, aby se mnou zašla do zdravotního centra. Tam na recepci najdeme velmi ochotného zdravotního sestru Luise, který nám uspořádá velmi detailní exkurzi. Překvapuje mě vysoká úroveň místního vybavení i to, že v Bolívii zdravotní sestra studuje 5 let na univerzitě. Fakt nechápu, proč je to v Čechách ještě pořád tak strašně nepochopitelná věc.

Přesouváme se k sanitce, od které ale má klíče jen její řidič, který někde slaví ve městě, takže si jí můžu prohlédnout jen z venku. Ale jak to tu funguje mi Luis vysvětlí se stejnou ochotou, s jakou nás prováděl. Sanitka vyráží do okolí a podle závažnosti jede buď sestra, anebo i lékař. Do nedostupného terénu létá vrtulník. Po exkurzi se nás ptá, co nás vlastně přivedlo v tomto čase do jejich městečka, tak mu Ivča vysvětluje, že Sajama. Luis jí na oplátku vysvětluje, že to teď asi nebude reálné – laviny, hluboký sníh, skryté trhliny, počasí na prd... Poměrně důsledně nás varuje před všemi riziky a vypráví nám o pár lidech, kteří tu u nich leželi s otokem plic z výškové nemoci. To nezní zrovna optimisticky, ale odpovídá to jeho oboru. Předpokládám, že to je jedna z nejčastějších věcí, se kterou se jim sem dostávají turisti. U místních to asi bude běžná skladba úrazů a nemocí, na které jsme zvyklí. Děkujeme, loučíme se a jdeme se o nabyté informace podělit s ostatními. V Amálce je docela hustá atmosféra, čekání na informace, které ne a ne přijít nikomu na náladě nepřidává.

Uběhla hodina a horoskupina se vrací k hostelu pro informace. My ostatní se jdeme podívat, jestli nenajdeme nějakou otevřenou restauraci. Zdá se to marné, fiesta je v plném proudu, všichni tančí, na jídlo nemyslí. Zahlédnu jedny otevřené dveře na konci náměstí a se svojí velmi základní španělštinou a pokročilou pantomimou nám domluvím možnost uvaření oběda. Polívka a lama zní dost dobře. Jdu sehnat ostatní, abych věděla, kolik má paní vyrobit porcí. Všichni jsou dost zklamaní a už docela vytočení, protože celý den lítají jako blázni po městě a pořád ne a ne někoho příčetného sehnat, tak jim třeba teplý jídlo zvedne trochu náladu.

Prší a za chvíli začínají padat i kroupy, před kterými prcháme do jídelny. Ivča dojedná detaily našeho oběda (lama došla, budou špagety), dáváme si mísní (nealko) pivo a čekáme na polívku a těstoviny, které nám paní přinese asi po hodině. Ivča se mezi jídlem podaří seznámit s místním nejznámějším průvodcem Franciscem, který nabízí, že by je mohl vzít na Parinacotu, která je o něco málo nižší, než Sajama, ale dle všeho bezpečnější. Dokonce i usmlouvá rozumnou cenu, na kterou jsou všichni horolezci ochotní přistoupit.

Avokádo s Okounem se po jídle odebírají ven a náhodou narazí na průvodce, který nabízí možnost výlezu na Sajamu, takže se vrací za námi do restaurace a navrhují to jako možnost ke zvážení, oni dva by skutečně rádi na Sajamu. Vzhledem k tomu, že původní plán byl zůstat tu 5 dní vylézt na Sajamu a v případě, že nebude horoskupina uplně mrtvá a my se stihnem do té doby dát s Vendy do pořádku, vylézt ještě na Parinacotu, byl by to jen návrat k němu. Nicméně nikdo další se na to moc netváří a jen zhoustne atmosféra, až do výbušné konzistence.

Sraz s průvodcem je domluvený na zítřejší poledne, takže náme dost času na to, abychom se přesunuli k termálům, které jsou nedaleko. Parkujeme na hezkém parkovišti před potokem, neb dál už se jet nesmí, kluci si berou plavky a jdou do vody. Chvíli uvažuju, že bych šla s nimi, ale nakonec si říkám, že bude lepší nechat je jít samotné, ať si v klidu promluví, zanadávají a třeba se pak trochu pročistí ovzduší. Totéž se rozhodnu dopřát ostatním v Amálce. Já do toho nemam co mluvit, když budu sedět v autě, maximálně se procházet kolem a je mi jedno, jestli tu budeme 2 nebo 5 dní.  

Vzhledem k tomu, že je krásný západ slunce, beru si foťák a jdu se rozhlédnout kolem. Procházím podél horkého potoka, ze kterého stoupají oblaka páry, mezi trsy suché a místy spálené trávy. Sem tam se potkám s nějakou lamou. Je to moc hezká procházka. Do Amálky se vracím se soumrakem, když mi začne být zima a jdeme si zahrát kostkové Scrabble. Jen si musíme vymyslet vlastní pravidla, protože ta jsem nějak pozapomněla doma... Kluci se z termálů vrací až když už je venku úplná tma. Vzít si čelovku nenapadlo ani jednoho, hlavně že měl Avokádo s sebou ukulele. Ale zas díky němu dostali vstupenku na jméno Fredy Mercury group a slevu na vstupném 10B.

Avokádo s Františkem nám oznamují, že se rozhodli vyprdnout na Sajamu a jít s ostatními na Parinacotu. I přes to, že to bylo asi nejrozumnější řešení nastalé situace, dojde k šílené hádce a padají slova, která by padnout neměla. Mam pocit, že jsem se dostali do situace, kdy už nikdo nikoho neposlouchá a všichni berou všechno jako útok proti svojí osobě. Ufff. Tak se uklidníme, děti. František pak vytáhne usmiřovací sušenky a já velkou čokoládu a všichni si jdeme před spaním společně zahrát 2 kola kostek na znamení, že válečná sekera byla zakopána, byť velmi mělce.   

2. března 2017
Vojta s Ivčou vyrazili už někdy se svítáním do jezírek v okolí, zatímco my si dáváme v klidu snídani a přesouváme se k oficiálním termálům. Za vstupné 20 B rozhodně stojí. Ivča s Vojtou už jsou tu taky, prý je v jednom jezírku odchytil správce, že to taky patří do areálu, tak ať zaplatí. Bazén má příjemnou teplotu, která postupně stoupá, pod mostkem má kolem 40°C a za ním už je to tak akorát spálit si zadek. Chvíli relaxujeme, než se jdeme s holkama vrhnout do druhého nepoužívaného bazénu, kde nám místní správce povolil umýt si vlasy v teplé vodě. Sprchy tu totiž mají jen studené. Ale zas lepší než nic.

Vracíme se k Amálce tak akorát na čas a přejíždíme zpět do města na smluvené polední setkání s průvodcem. Ten nejprve poupraví cenu, protože musí jít průvodci dva, zkontroluje vybavení, které už naše akční skupina má a pak je zavede někam k půjčovně dalších věcí. Vrací se asi za hodinu se sedáky, mačkami a dalším vybavením, které komu chybělo. Sedají si s tím ven před Amálku a šroubují a nastavují mačky na správnou velikost. Kolem chodí slavnostně odění lidé na fiestu probíhající na náměstí a lítají děti s vodními pistolemi. Naštěstí útočí jen sami na sebe a ne na nás, protože naše zásoby obranných prostředků již došly.
 

Když mají všichni seřízeno, můžeme přeparkovat Amálku k Franciscovu domu, kde budeme mít k dsipozici toaletu a následně jdeme ke včerejší paní poptat se na jídlo. Prý už pro nás má jen polévu a vařit nic dalšího už dnes nebude. Berem aspoň tu polívku a je moc dobrá.

Po jídle se vracíme k Amálce. Část skupiny si chce cvičně vylézt na jeden z blízkých kopečků a část jít spát. Já jsem domluvená s Luckou a Jackem, že si uděláme pohodovou procházku, ale nějak se mi cestou ztratí, takže běžím zpět do restaurace, tam už nejsou, tak zase zpět k Amálce. Tam je sice doženu, ale udělá se mi dost blbě. Běhat v takovéhle nadmořské výšce je pitomost, jen mi to v tu chvíli tak uplně nedošlo. Nakonec mi všichni utečou. Jdu pomaličku za nimi, ale jsou až příliš přede mnou a já čím dál víc zaostávám, takže se nakonec vrátím zpět do Amálky, kde už spí Vendy, Franta a Kuba.   

Sedám si k počítači, že trochu zapracuji na fotkách, ale začnu se dusit. Zasraný astma. Přesouvám se ven na hromadu dřeva, ať svým sípáním neruším spící a zároveň si říkám, že tam bude větší přísun kyslíku. Společnost mi dělá roztomilé štěně, které se tu odněkud vylíhlo. Konečně se v dálce objevují ostatní, tak jim jdu naproti. Jen nějak nepopadnu dost dechu na to, abych jim řekla, co se děje. Nicméně, chápou rychle. Ivča jde do centra zařídit mojí návštěvu a Vojta s Jackem se tam pomalu plíží se mnou, připraveni mě chytat, kdybych měla třeba tendenci odpadnout.

  
V centru dostanu kyslík a Dexonu, Salbutamol sice mají, ale je nedostupný – zamčený v lékárně a nikdo nemá klíče. Po nějaké době začnu mít pocit, že už se to zlepšuje, takže by to mohlo za chvíli přejít. Jack si ještě solidárně jde taky nechat píchnout injekci na záda, takže se vracíme do Amálky oba se zadkem jak jehelníček.

Sedám si na šutr a pozoruju, jak s Lucíou staví stan. Místo toho, aby se mi udělalo líp se mi ale udělá naopak ještě hůř. Vendy s Ivčou se mě snaží přesvědčit k návratu do centra, ale pořád se je snažím přesvědčit, že to za chvíli přejde. Motá se mi hlava střídavě se mi zatmívá před očima. Mam pocit, jako kdybych měla zlámaná všechna žebra a zarývala se mi do plic. Tak jo, tohle asi nebude až tak dobrý, jak jsem myslela. Chci se zvednout a jít si pro pomoc…

Proberu se až v ordinaci s náhubkem na obličeji. Ivča s Luckou se dohadují s místní lékařkou o tom, zda mám astma nebo výškovku a taky o tom, jak se dostat do lékárny. Nakonec se podaří dovolat lékárníkovi, který zavelí k vysazení okýnka ve dveřích. No nebudu to tady moc rozpitvávat, mělo to happy end a po nějaké době, troše přesvědčování, že fakt nechci nocovat pod jiným zdravotnickým dohledem, než je Vendy v Amálce a zaplacení účtu se vracím s ostatními. Sice si nejsem plně jistá vládou nad svými končetinami, hrudník mě bolí, jak kdyby se mi přes něj proběhlo stádo lam a každý nadechnutí pálí, jak kdybych vdechla lžičku tý místní oblíbený omáčky, ale dýcham a vnímám, takže dobrý.

Ivča mi cestou odvypráví, jak moc dramaticky to vypadalo - seděla jsem, odpadla jsem. Přišel Kuba a pokusil se mě odnést. Přiskočil František a vzali mě společně. Ale protože nejsem žádná muší váha a na ně taky působí řídký vzduch, složili mě někde před zdravotnickým centrem. Tam to za ně převzal Honza. Ivča pokračuje dramatickým hlasem: “Kdybys to viděla! Ty si byla uplně zelená, Honza v těch maskáčích. Prostě voják a mrtvá žena!” “A fotili ste to někdo?” “Ne.” Reportérka běžela tlumočit, fotograf dělal soumara a kameramanka v bezvědomí.

V Amálce je vaření v plném proudu, tak zapadám zpět do davu. Od Ivči s Luckou dostanu porci těstovin s omáčkou, od Franty kus čokolády a řádně se stydim. Záchranář a nakonec nejvtší lazar... Jen Vendy se ke mně s úsměvem přitočí a oznámí mi, ať si na tohle nezvykam, že Honza je její! Jde z ní strach.

Po jídle jdou všichni spát před výstupem.Leham si na kraj spodního gauče a usínam tak tvrdě, že absolutně nevnímám probíhající fiestu na návsi, což je docela úspěch, vzhledem k tomu, že  ta se projevuje primárně třískáním do bubnů. Probouzím se až v půl 12 v noci, když se přese mě souká František ven na záchod. I jeho už dohnalo naše prokletí. Tak mu cpu uhlí s tím, že až se vzbudí zbytek, dostane Ercefuryl. Ten je totiž v lékárně pod lavicí, na které všichni spí.   
 

3. března 2017

V 1 v noci vstává horoskupina a já s nimi. Hledám léky pro Frantu, míchám mu rehydratační roztok a zkouším mu zpočátku nenápadně a nakonec velmi důrazně doporučovat, ať se na celý výstup vysere a radši se zkusí dát tady do kupy. Nicméně nedá si říct a láduje se imodiem dle Lucčiny ordinace. (Lucka je ukázková farmaceutka. O půlnoci jí vzbudíte a ona vám vychrlí indikace, kontraindikace, dávkování a všechno.)Těsně před odjezdem na sebe Ivča zvládne v rozespalosti zvrhnout čaj, takže ještě na rychlo sháníme náhradní bundu, v mojí už jde Vojta. Naštěstí je Ivča dost drobná na to, aby se vešla do Vendiny. Pak už se všichni skládají do jeepu, kterým přijeli průvodci a kolem druhé ráno roulučkovému výboru, tedy Vendy a mně mizí z dohledu.

A protože nás jejich odjezd docela probral, nakonec ještě sedíme v Amálce, pijeme čaj a kecáme do 5 do rána. Jen se nemůžu moc smát, pořád to šíleně bolí. Naštěstí nemusíme zítra, tedy vlastně už dneska nijak brzo vstávat, Tyrana máme na kopečku, takže nás nikdo z postele tahat nebude.

Bude, Jack, v 8 ráno. Za chvíli za ním dojde i Lucka, tak taky vstáváme a jdeme si dát snídani. Po ní využíváme toho, že je Amálka prázdná a taky toho, že jsme tu zůstali všechny tři zdravotnice a vrháme se na inventuru lékárny a hloubkový úklid. Už to zas je potřeba.Když máme hotovo, jdeme na procházku po městečku, a pak před Amálku prát. Lucía vymyslí super způsob s uříznutým barelem a paní domácí nám půjčí jeden lavor. Vodu bereme jak jinak, než z vodovodu na dvorku. Konečně tak zase pereme jako lidi. Jako místní lidi...

Kolem druhé odpoledne zhodnotíme, že máme všichni dost hlad, takže dáme dohromady naše společné zásoby. Jack se chopí vaření a vyrobí výborné těstoviny s červenou omáčkou pro všechny. Po jídle se chystáme dát si siestu, ale místo toho slyšíme burácení motoru.

Nikdo jsme nepředpokládal, že by se horoskupina mohla vrátit dřív, než večer, ale skutečně jsou tady. Ivča vyskakuje z auta jako první, nadšeně mává, úsměv od ucha k uchu a za minutu leží za Amálkou a Lucka s Jackem jí pomáhají z bot. Kluci se radují uplně stejně, došli až na vrchol. Žán ukazuje směrem k Parinacotě: „Vidíte tamhle tu čáru pod vrchlem? Musíte jí vidět. No tamhle! To jsou naše stopy!!“ A opravdu, když si udělám fotku vrcholu a zvětším jí, jsou tam stopy zřetelné. Všem moc gratulujeme.

Vrhají se na jídlo jako hladová sarančata a mezi žvýkáním nám sdělují své dojmy. Já mezi tím běhám s mokrými šátky mezi Ivčou a Kubou, kteří mají oba úpal. Než ho donesu jednomu, druhý už ho má zas horký a suchý.Pak se zabalíme, zaplatíme 30B za využívání místního záchoda a vody na praní a v zájmu regenerace se přesouváme k termálům.

Parkujeme na svém oblíbeném parkovišti, zanecháváme spící Ivču s Frantou v Amálce a jdeme k bazénům. Cenu usmlouváme na 20B a prý, když zítra přijdeme s touhle vstupenkou, budeme mít vstup už jen za 10. Paráda. Ještě nás pan správce požádá, ať za sebou zabouchneme sprchy, až budeme odcházet a míří ku domovu. My se jdeme naložit do bazénu, užíváme si teplé vody v klidu a míru až do naprosté tmy.Postupně se všichni začnou vytrácet, ale ztrácet za sebou věci, takže se zpět tmou do Amálky vracíme mimo jiné s Lucčinou kabelkou a Vojtovým kloboukem. Všichni pak usínají ihned, jak zalehnou.

  
4.března 2017   

Ráno se v klidu prospíme, neb není kam spěchat. V plánu je další zevling v termálech a pak odjezd směrem na La Paz. Vojta s Frantou se zase odebírají do svých oblíbených jezírek a my si v klidu venku děláme snídani. Vzhledem k tomu, že máme docela dost tvrdého a ne moc dobrého pečiva, vymyslí Lucka, že ho osmažíme ve vajíčku, pak se to dá sníst. Bohužel k nám během této činnosti dojede auto se správci parku a ti vyžadují vstupenky. Snažíme se tvářit, že nerozumíme, ale nakonec se Žán s jedním z nich rusky domluví, že je mít nemůžeme, protože byla fiesta a tedy nikdo nepracoval. Prý okey, ale při výjezdu musíme zaplatit. Ještě si vyfotí nějaká selfíčka s Amálkou, než se odeberou koupat. My je v těsném závěsu následujeme. Cestou odložíme Kubu s prádlem u potoka a dojdeme k bazénu. Ten je plný místních lidí, kteří tam zcela bezostyšně provádí důkladnou hygienu. A nám bylo trapné si mýt vlasy ve vedlejším nepožívaném bazénu. Zabíráme si místo v teple pod mostkem, hodinu se čvachtáme, a pak se vracíme k autu.

Cestou nás z těsné blízkosti začne okukovat jedna z lam, tak jí Jack docela důrazně zažene. Když se pak ta samá lama vloupe do věcí v kufru od Amálky, během toho, co já zrady netuše balím stan,  schytá pořádný kopanec do zadku a zděšeně utíká těsně kolem mě. A já mam málem infarkt.

Naposledy se loučíme se Sajamou, která provokativně vylezla kompletně celá z mraků a odjíždíme. Zastavujeme se na vrátnici a odevzdáváme veškeré finance, které ještě máme u sebe a míříme na La Paz.   

Kus cesty se vracíme zpět, protože jinak bychom dojeli do Chile, jsme totiž kousek od hranic. Cesta vede po asfaltové téměř dálnici a je zcela bez problémů. Občas zastavíme na zajímavých přírodních místech a u pohřebních věží, které jsou plné kostí a nakonec v pozdním odpoledni dojedeme až do víru velkoměsta.