Aviou Amerikou 2017- Cesta smrti

Přijíždíme do El Alta. Pořád se držíme v nadmořských výškách nad 3 000 (resp. 4 000) metrů nad mořem. Ale již brzy chceme sjet do nížin a pralesa - po Cestě smrti na horských kolech.

Ačkoliv neustále říkáme, že jedeme do La Pazu, tak reálně Vojta vyhlédl spaní na parkovišti u letiště v El Altu (4 095 m. n. m.) - samostatném městě, které se rozkládá na kopci, zatímco La Paz je dole pod kopcem (3 689 m. n. m.). Pro neznalé místních poměrů se ale může zdát, že to je jedno město a i my to tak bereme.

Problém s dopravou k letišti je v tom, že celá hlavní ulice, která vede napříč městem, je zastavěná trhem. Všechny okolní ulice jsou díky tomu nepředstavitelně zacpané auty všech velikostí a místními autobusy, mezi kterými se proplétají motorkáři a chodci. Všichni se saží prodrat dopředu třeba i v protisměru, čímž vzniká naprosto nepřehledné vřava a téměř nehýbající se kolony.   

Žán sedí za volantem a snaží se popojíždět vpřed, co to jde. Problém je, že nám dochází nafta a nefunguje přečerpávání ze záložní nádrže. Všichni se modlíme, aby nám vydržela až k benzínce, která je ale dost daleko. Konečně se zdá, že jsme z nejhoršího venku, najíždíme na tříproudou silnici, která vede až do našeho vytouženého cíle. Kilometr před letištěm dojde na nejhorší. Amálka spotřebovala poslední kapku paliva a uvízla asi na tom nejhorším místě.

Kluci lezou ven, Okoun oděný do svého oblíbeného reflexního trika s nápisem Traffic tahá naftu do barelu z rezervní nádrže, což je poměrně nebezpečná činnost. Musí u toho totiž stát směrem do vemi rušné silnice. Vojta, kterého jsem alespoň navlékla do reflexní vesty běhá s plnými barely a Žán přelévá do nádrže. My se s holkama střídáme v držení trychtýře a Jack se v mojí vestě s nápisem záchranář snaží umístit trojúhelník a aspoň trochu řídit dopravu, protože místní řidiči si z odstavené Amálky ani kluků pobíhajících kolem nedělají hlavu. Okoun musí být celou dobu nalepený na bok auta, aby ho nějaký kamion nepřeformátoval na 2D model.   
 

Konečně je přečerpáno, můžeme jet. Letiště je na dohled, ale na špatné straně dálnice. „Honzo, kdyby to šlo, tak tady by bylo ideální to na prasáka otočit do protisměru.“ Žán plní Vojtův pokyn bez váhání a na výbornou. Platíme 4B za vjezd do areálu letiště, a pak 30B za parkování na 24 hodin na oploceném a hlídaném parkovišti, kde nikomu nevadí, že tam budeme kempovat společně s Amálkou. Chvíli se vzpamatujeme a jdeme obhlédnout letiště. Cíle máme poměrně základní, ale o to víc zásadní – baňos a večeře, v pořadí určeném tím, jak je kdo velký sráč.
 

Postupně se dělíme na menší skupinky. S Vedny, Žánem, Vojtou a Frantou si sedáme vlastně hned k první restauraci, kterou najdeme v patře a dáváme si obří maso, rýži, hranolky, volské oko a salát. A jako dezert a nápoj v jednom si vybíráme čerstvé džusy. Je to sice trochu dražší, ale nic co by nás mělo zruinovat. Po jídle se chystám vrátit do auta, ale narazím dole na Kamarádky a Jacka, keří sedí v kavárně nad velmi dobře vypadajícími zákusky. Neodolám a dávám si brownies. Spát tak jdeme poměrně pozdě.

5. března 2017
Ráno se vydáváme na snídani na letiště. Skoro všichni zakotvíme v rohové kavárně, kde sice inzerují snídaňové menu, ale neprodávají. I tak si tam dávám výborný čokoládový dortíkt a kafe a až do 11 tam sedím připojená na WiFi a vymýšlím, co bych mohla podniknout po skončení výpravy. Jako jednu z možností jsem zvažovala Brazílii, ale při zjištění nákladů jen na letenky to hodně rychle odkládám, jako nereálné.

Poté se odebírám do auta, kde už se plánuje dnešní návštěva města. Jackovi s Avokádem zdravtní stav neumožňuje opuštění Amálky, ostatní už jsou připraveni na odchod. Srocujeme se u stanoviště taxíků, kde se Vojta snaží sehnat odvoz k Teleféricu - tedy k lanovce. V El Altu respektive v La Pazu fungují lanovky podobně, jako v jiných světových metropolích funguje metro. Nad městem se vznáší několik barevně odlišených linek a my hledáme červenou, která by měla spojovat El Alto s La Pazem a vést přímo do jeho centra. Taxikáři Vojtovi vehementně tvrdí, že v neděli lanovka nejezdí a musí nás odvézt až dolů autem. Mně to zní jako uplnej nesmysl, takže se jdu přeptat do infocentra na letišti. Tam mi paní ochotně sdělí, že lanovka samozřejmě jezdí a taxíkem se k ní dojet nedá. Vede k ní pěší zóna a odsud je to maximálně půl hodinka chůze.

Většinu cesty lemují trhy, kde prodávají všechno, na co si vzpomenete. Od bot, přes náhradní díly, po celá auta i autobusy. Ty jsou inzerovány s pomocí fotek vylepených na nějakém příšerném rozpadajícím se vraku. Nad námi sviští modrá lanovka, což je dobré znamení, neb ta červená by měla být někde poblíž a vést na druhou stranu, tedy do centra La Pazu. Vojta najde mapu a pak už i vidíme velkou červenou stanici, kde za 3B kupujeme zpáteční jízdenku a můžeme se jít zařadit do fronty na kabinu.

Když se přehoupneme ze stanice do volného prostoru, tak se docela dost leknu. Popravdě řečeno, nikdy jsem v takovéhle lanovce nejela. Pro ostatní je to zcela rutinní alpský zážitek. Tedy jen ta jízda, to co můžeme pozorovat kolem je nové pro všechny. Domy rozeseté po všech kopcích, kam jen okem dohlédneme. Uzounké uličky, které se postupně klikatí až k hlavní třídě, na které proudí slavnostní průvody a nakonec průlet nad hřbitovem, který sestává z vysokých mnohapatrových betonových urnových skříní.

Vystupujeme na dolní zastávce a ihned přepadáváme místní stánky s občerstvením, kde si dáme maso v housce, abychom měli sílu na celodenní pochodování z kopce a do kopce. Jako první míříme k agenturám nabízejícím zájezd na Camino de la muerte. Pověstná cesta smrti, šedesáti kilometrový sjezd z 4 700 m. n. m. do necelých 1 200 m. n. m. na horských kolech po staré horské silnici, bez asfaltu a bez svodidel, na které v době jejího běžného (obousměrného) automobilového provozu ročně umíralo až 300 lidí. V současnosti už je využívána jen jako “turistická atrakce” a automobilový provoz je téměř nulový (nepočítám-li doprovodná vozidla pro cyklisty). Celkem dobrou nabídku na půjčení kol dostáváme hned v první agentuře, ale není možné, že by nás vyzvedli na letišti a to ani za příplatek. Jdeme tedy do druhé, kde se domluvíme uplně na všem, včetně bezproblémového vyzvednutí a následného odvozu zpět.   
 

Sepisujeme tak potřebné dokumenty, uvádíme svoji výšku a váhu a jaký typ kola chceme, řešíme, zda vegetariánskou nebo normální stravu, dostáváme seznam věcí, které nesmíme zapomenout s sebou (nepromokavé oblečení prý nemáme řešit, dostaneme jejich), vybíráme si trička s nápisem PŘEŽIL JSEM CESTU SMRTI a doufáme, že jsme to tím nezakřikli. Když máme vše vyřízeno a zařízeno, můžemem jít na průzkum města. Kamarádky se od nás oddělují a my jdeme pomalu kolem stánků se suvenýry. Vojta si během schovávání se před lijákem v jednom z obchodů koupí své vytoužené pončo, které pak v podstatě nesundá až do konce výpravy.   

Vojta nás pak vede kdo ví kam, až se octneme před vyhlášenou restaurací, jejíž majitel je holanďan a jako šéfkuchaře tu má svojí manželku. Usazujeme se v zadním salonku, pan majitel nám přinese menu, ale protože už je celkem pozdě, nemají už uplně všechno. I tak je výběr více než velký. Ještě si s námi stihne popovídat, přinese nám jako pozornpst podniku panáka nějakého místního alkoholu - yungueňo, a pak už obří porci kuřete na salátu a s pečeným banánem jako přílohou.   

Vzhledem k tomu, že jím fakt rychle a nechce se mi čekat na ostatní v temném koutku, když už je venku zase hezky, tak si sedám na schody před restaurací a na dálku ordinuju do lazaretu. Kluci už taky dojedli, můžeme jít zpět do centra. Chceme vidět hlavně trhy. Je jich tu několik druhů, ale nás zajímá hlavně ten čarodějnický.   

Cestou se ještě zastavíme v pár suvenirshopech, kde si Vendy vybere krásný svetr, kluci starou mapu Jižní Ameriky a pak už jsme na velkém trhu, který je bohužel zavřený.

Co se dá dělat, snad alespoň čarodějnice nesvětí neděli. Naštěstí mají otevřeno, ale je to jen pár obchůdků podél jedné ulice, kterým ve dveřích visí obligátní šťastná lamí embria, v ošatkách se povalují různé druhy koření a bylinek a mezi tím stojí lahvičky s nápoji lásky, aby nikdo ani na vteřinku nezapochyboval, že tady sídlí a obchodují skutečné čarodějnice a nejde jen o další stánek se suvenýry, kterých jsou všude kolem desítky. Já si tam nakonec koupím jen náramek. Lamy smrdí, koření neumim používat (kluci by mohli vyprávět) a nápoj lásky nepotřebuji, zamilovaná jsem momentálně dostatečně a víc by mě to taky mohlo zabít.

Pomalu se začíná stmívat, takže je čas na návrat. Okoun nás ještě odvede do obchodu, kde mají krásné stříbrné náramky, ale cestou se nám ztratí Vendy s Honzou. Chvíli je zkoušíme vyhlížet, ale nakonec zhodnotíme, že Žán si poradí a určitě se neztratí a k lanovce se vracíme bez nich. V jednom otevřeném obchůdku kupuji pečivo a dost se pohádám s prodavačem, protože se mi snaží místo čerstvého podstrčit trpasličí. 4 housky jsou úplně kamenné, ale na vrch dal dvě čerstvé, tak to ani omylem. Směsicí češtiny, angličtiny a španělštiny ho seřvu na tři doby, až nakonec otráveně vydá  pečivo čerstvé a můžeme jít.

Opět přelétáváme nad městem, kde stále probíhá fiesta, až na horní trh, který nám dělá trochu čáru přes rozpočet. Počítali jsme, že tam nakoupíme ovoce, hlavně teda banány, které jsou dobré na zažívací potíže. Nakonec najdeme aspoň stánek, kde z banánů vyrábí mléčné koktejly a Franta pantomimou vysvětlí, že mlíko nechce a rozmixovat taky ne (kousat ještě zvládáme) a pán mu je vážně prodá v celku. Já ale neodolám a dám si je v tom stavu, v jakém je běžně prodává a ve variantě to go, takže v igelitovém pytlíku s brčkem.

Procházíme dál kolem kostela, kde zrovna končí mše, tak se tam ještě zajdeme na chvíli podívat, než se definitivně odebereme k Amálce. No dobře, tak ještě jedna zastávka. Kluci objevili zábavní park, takže než se rozkoukám, už sedí každý v jednom srážecím autíčku a pouští se do bitvy. Jako malý... Na odchodu ven si neště pořídíme jahody v čokoládě napíchnuté na špejli.

Konečně jsme v Amálce, kde už ostatní trochu plaší, co se s námi stalo. Pod lanovkou jsem totiž psala Kubovi, že už jsme skoro doma a Žán s Vendy potvrdili, že od lanovky sem je to jen kousek a my se zdrželi víc než hodinu. Přesouváme se na letiště, kde si dám jen malou večeři, než si sednu ke Kamarádkám a Jackovi do burgrárny. Nechám si doporučit výborný zmrzlý citronový dezert. V deset se naše restaurace zavírá, takže tradičně usedáme do naší oblíbené kavárny, kde mají wifi. Nicméně po nějaké době začnu trávit víc času než v kavárně na přilehlých záchodech. Tím pádem se láduju uhlím, též si ordinuji ercefuryl a jen se modlím, aby to do zítra přešlo. A citrónové koláče a dezerty od té doby nejím a dělá se mi neskutečně špatně, i když si na něj jen vzpomenu.

6. března 2017

Ve dvě vstáváme na léky a já rovnou běžím na letiště, kde sedím až do 3 do rána. Z místního rádia mi k tomu vysedávání hrajou Pink Floydi, což na tom shledám, jako jediné pozitivum. Konečně se zas vracím do Amálky, snažím se zkroutit do jakékoliv úlevové polohy, aby povolily křeče v břiše a aspoň trochu se vyspat.  

Vstáváme ráno v 6:30 a já se opět urychleně přesunuju na letiště. Jestli mi takhle bude celý den, tak tu cestu smrti vážně nepřežiju. Snídaně se v mém případě fakt nekoná, takže se jen v rychlosti oblékám a jsem připravená vyrazit. Ivče volá paní z agentury, že už na nás čekají před branou. Jack stále zůstává v Amálce, rozbitá záda by mu na kole neumožnila ani sedět, natož kamkoliv jet. 
 

My ostatní nastupujeme do dodávky, kde se nám představí naši dva průvodci a vezou nás nejdřív do agentury vyzvednout ochranné pomůcky. Krom „nepromokavého“ oblečení budeme potřebovat přilbu a chrániče na kolena a lokty. Projíždíme klikatými uličkami La Pazu, kde jsme včera procházeli, až zastavíme u jednoho hostelu. Tam nafasujeme oblečení z tenounké látky, jež si o neprovokavosti může nechat tak maximálně zdát, pak přilby a je nám důsledně nakázáno, ať to nenecháme nikde válet bez dozoru. Soukáme se zpět do dodávky a vyrážíme dál.
 

Na výjezdu z města je trochu zácpa, ale nakonec se dostaneme až ke skladu kol. Naloží je na střechu od dodávky a můžeme jet. Cesta na start trvá asi hodinu a průvodci nám jí zpříjemňují pouštěním místního hiphopu. S Kubou se ládujeme suchýma houskma a tiše trpíme. Hlady i příšernou hudbou. Krajina kolem nás je nádherná, což se ale nedá říct o převládajícím počasí, které se neustále zhoršuje a je jasné, že každou chvíli začne vydatný liják.

Zastavujeme na jakémsi plácku poblíž hlavní silnice, průvodci nás řadí podle velikosti a přiřazují nám kola a chrániče. Vyzbylo na mě jedno ze tří od pohledu nejnovějších kol a jeho č. 55 bych si i se svojí mizernou pamětí mohla zapamatovat. Pak nám ještě vysvětlí, jak pojedeme, jaké signály máme používat při jízdě (než dojdou k posledníku, už si nepamatuju ani ten první), udělají nám společnou fotku a můžeme jet. Ani vyčurat jsem se nestihla dojít, natož cokoliv jiného...
 

Prvotní sjezd po asfaltu je na sžití se s kolem ideální. Z počátku se dost bojím, takže se držím vzadu. Začne šíleně lejt a kola samozřejmě nemají blatníky, takže mi do očí stéká jak voda z přilby, tak stříká od kola ze silnice, tím pádem většinu času vůbec nevidím na cestu. Nicméně občas v zatáčce pod sebou zahlédnu temnou siluetu řítící se mlhou. Je to nádhera.

Zastavujeme na silničním check-pointu, ze kterého pak pokračujeme ještě asi 15 minut po silnici. Jednou z velkých výzev je i předjíždění náklaďáku, ke kterému dává pokyn průvodce. V zájmu bezpečnosti se předjíždí samozřejmě zleva a co nejvíc ke středu pruhu a jen doufám, že nic zrovna nevyjede v protisměru. Ještě objedeme jeden tunel a už zastavujeme a odevzdáváme kola. Průvodci nám vysvětlují, že tenhle úsek cesty byl příliš nebezpečný, takže už se na kolech nesmí jezdit. Kluci dojdou k závěru, že to je proto, že je ho většina do kopce a nebezpečné by bylo, kdybychom se ve velmi malé rychlosti potkali třeba právě s rozjetým náklaďákem.Z nové silnice konečně sjíždíme k té staré a dostáváme radu, že pokud máme jediné suché oblečení na sobě, máme si ho nechat v autě. Jsem si dost jistá, že pokud někdo na startu měl suché oblečení, teď už má mokré i spodní prádlo, takže tato rada přišla trochu pozdě. O dost užitečnější radu dostávám od Avokáda, jak si nasadit brýle tak, aby mi voda necákala do očí. Přišlo mi totiž jako pitomost si v mlze nasazovat sluneční brýle, takže jsem jela bez nich. Když je ale člověk má na špičce nosu, tak nepřekáží ve výhledu, ale pochytají většinu vody.   
 

Je čas jet. Svištíme mlhou a deštěm, po hlíně i vodou, v bahně, přes kameny, „silnicí“ bez svodidel... Kam jedeme není skoro vidět, v prázdném prostoru pod námi se válí neprostupná mlha. Ze začátku mám pořád trochu strach, ale pak si konečně vzpomenu, jak se jezdí na kole (neseděla jsem na něm pořádně tak 7 let), zapomenu na strach i pud sebezáchovy a začnu si to náležitě užívat. Lucía mi na přilbu dává svoje GoPro, neb jako jediná mám takovou, na které by mělo držet, takže chvíli jedu za ní a snažím se jí natáčet, ale nakonec neodolám a začnu předjíždět a cpát se trochu dopředu. Na závodění s Frantou a Kubou sice nemám, ale párkrát se na jejih úroveň a rychlost aspoň na chviličku dostanu. Ale většinou je to díky tomu, že zrovna zastavili, protože fotí nebo si vyndavají brebery z očí.   

Sem tam nás průvodci zastavují na focení, natočení průjezdu vodopádem ("Jeďte a něco duchaplného zařvěte!" Jasně: "He-e-e uáááááá!"), nebo jen tak, asi kvůli bezpečnosti, abychom se nerozjeli zas až tak moc rychle a nezapsali se do místních mrtvo statistik. Za polovinou sjezdu zastavujeme na dalším check-pointu, na který dojedu jako třetí v pořadí za Kubou a Vojtou. Povídáme si s lidmi z jiných cykloskupin, než dojede zbytek té naší.

Na tomhle místě se na chvíli zdržíme, neb je pro nás připravená svačina. Sedvič se sýrem, banán, čokotyčka a pití. Po jídle si dáme i krátký odpočinek, stihneme trošičku uschnout a můžme jet dál. Zbytek cesty si užívám na maximum. Předjíždím se s klukama, brzdy už téměř nepoužívám. Taky se mi to v jednu chvíli skoro vymstí. Přehlédnu větší kámen a neomylně pak sáhnu po přední brzdě. Mám ale víc štěstí než rozumu, takže se neproletím do propasti a jedu dál, jen už u toho zase zapínám mozek, což ale neznamená, že bych zpomalila...

A najednou je před námi poměrně hluboký brod, ve kterém se Vojta sráží s průvodcem. Já byla sice původně krásně rozjetá, že jsem věřila, že se ani moc nenamočím a místo toho zůstanu stát přesně uprostřed ve změti kol a lidí a voda se mi valí horem do bot. Jak kdybych v nich už před tím neměla rybník.Od tohoto okamžiku už se cesta začíná rovnat a občas je do kopce, takže musíme chvílemi vynaložit svoje fyzické síly na pohyb vpřed. Vzhledem k tomu, že jsem o 3 000 metrů níž, než na začátku, tak nejen že tu neprší, ale naopak začíná být pěkné vedro a jak už to tak bývá v pralese, taky lepkavě vlhko.   
 

Dojedeme do hotelu, kde nás čeká oběd a sprcha. Před hotelem odevzdáváme kola a vybavení a dle doporučení se jdeme najíst, dokud je prázdná jídelna. Hned za námi je totiž další ohromná skupina. Sice z nás bude v restauraci odpadávat bláto a kapat voda, ale asi jsou tu na to zvyklí a připravení. Nabíráme si rýži, těstoviny, hranolky, kuře a zeleninu, každý dle svého uvážení a zdravotního stavu. Já asi dvakrát kousnu do kuřete na oslavu toho, že jsem přežila cestu smrti, ale když mi pak zazvoní budík na ercefuryl, radši se uchýlím zpět k suché rýži. Sice už mě přešli běhací problémy, ale nechci to hned pokoušet, čeká nás totiž dlouhá cesta zpět - tentokrát už autem a po nové silnici. Šlapat tuhle vzdálenost a převýšení zpátky, by nikdo z nás nechtěl.

Ale před ní ještě slibovaná sprcha. Problém je, že v dámských sprchách téměř neteče voda. Vlasy si tak radši jdeme umýt do umyvadla u terasy, kde už se sluní vysprchovaní kluci v hamakách, či na lehátcích. Přidáváme se k nim a užíváme si příjemného relaxování na sluníčku, než nás průvodci začnou nahánět zpět do auta.   

Nikomu se ze sluníčka a teplíčka moc nechce, neb je nám jasné, že v La Pazu bude zase hnusná zima, ale nedá se nic dělat. Cestou nahoru opět posloucháme tu úděsnou hudbu a děláme jednu zastávku na vyhlídce, ze které je vidět dolní část cesty, kterou jsme projeli.

Do La Pazu dojedeme se soumrakem a parkujeme před hostelem, kde čekáme na fotky a videa. Tedy kluci čekají, my se s holkama (po tom co je mi poměrně důrazně vysvětleno, že nebudu chodit bosa, ale mrznout v promočených botách) jdeme ujmout role živitelek. Rádi bychom sehnaly nějaké salteňos (empanadas po bolivijsku), ale kde nic tu nic, tak aspoň vezmu čerstvé pečivo. Když pak vidím Vendy s krásně vypadajícím hamburgerem, chci se pro něj ještě vrátit, ale už není čas na to, abych znovu odčvachtala tam a zpět. Jedeme do skladu kol, u kterého vysazujeme i průvodce a pak na letiště. Ukecáváme řidiče, aby nás dovezl až k parkovišti, takže musíme zaplatit 4B za vjezd. Začne na nás pak zkoušet, že mu máme dát dalších 80 za to, že nás dovezl až sem, že to nebylo v ceně. Ivča mu ale dost důrazně vysvětlí, že to tedy v dohodnuté ceně od začátku bylo. Tak rezignuje a odjede.

Odnášíme si věci do Amálky, jdeme se převléknou a hlavně přezout do suchého, a kdo nedostal od Lucíí hamburger, tak na večeři - taky na burger. Jen větší a o něco dražší, ale naprosto výborný, s pečenou anglickou slaninou a hranolkama. Tentokrát mi ani nevadí, že tady v deset zavírají (a že už jim došel citronový dezert, za což se pán z obsluhy předem děsně omlouvá, zatímco mně je zas na zvracení). Jsem po celém dni přiměřeně příjemně ospalá, takže se odebírám spát. Plánujeme odjet v 6 ráno, abychom se vyhnuli dopravní špičce.