Aviou Amerikou 2017 - Lima

Do hlavního města Peru jsme se původně vůbec nechystali, ale počínající povodně a potřeba zanechat Amálku v Jižní Americe nás dohnala k nutnosti zamířit sehnat informace na ambasádu.

19. března 2017

Probuzení v Amálce bylo zřejmě o dost příjemnější, než probuzení na dunách, kde budíček zprostředkovala projíždějící vozidla. Beze spěchu posnídáme a vyrazíme směrem na Limu do města Cero Azul, které nabízí několik možností zábavy – pro vinomilce je v okolí několik vinic a pro koupače je přímo ve městě několik pláží, případně možnost půjčit si surf.   

Parkujeme na náměstí a dáme si rozchod na průzkum a jídlo. Se svojí průzkumnou dvojicí nejprve míříme do obchodu s oblečením pro nové kraťasy, protože mě už nebaví zašívat neustále nové a nové díry a zbytek posádky zas nebaví pohled na cizí trenky. Já pak pokračuji dál do města. V plážové restauraci potkávám Vojtu s Frantou, kteří si dali místní specialitu – Ceviche, což jsou syrové mořské potvory v kyselé omáčce. Moc mě to nenadchne a oni se podle mě tváří, že jim to chutná jen proto, kolik to stálo...

Pokračuji na pláž, která se zdá být podezřele prázdná. Jdu si aspoň popovídat s místními záchranáři. Na téhle pláži je zákaz chození do vody kvůli vlnám a hlavně proto, že v těch vlnách plavou větve s velikými a ostrými trny. Ukazuje mi pár trnú, které tu prý z někoho vyndali. Na délku mají mezi 5 a 10 cm. Nechtěla bych být na místě toho nešťastníka, kterému se to kamkoliv zabodlo. Po rozloučení pokračuji po pláži a skutečně vidím vyplavené hromady těch ostrých větví, chlapík evidentně nekecal. To ale asi moc nepotěší kluky, kteří chtěli jít surfovat.

Vracím se k Amálce, cestou v jedné malinkaté restauraci potkám Kamarádky a Jacka a nechám si jí doporučit, jako ideální místo na oběd. Na výběr mají menu s avokádovým salátovým předkrmem, anebo kuřecím vývarem, hlavním jídlem a marakujovým džusem. Volím polévku s obřími těstovinovými mušlemi a kanibal si dává salát. Jídlo stojí 10 SOL a je výborné.Po obědě se vracíme k Amálce, kde už čeká Žán s Vendy a oba mají nanuka vyrobeného z čerstvého džusu a Žán navíc krájí papáju, kterou našel už před pár dny, a která konečně za čelním sklem Amálky uzrála (čtěte téměř zplesnivěla, tak se totiž prý pozná, že je zralá). V kombinaci s melounovým nanukem skvělá sladká tečka.

Vrací se Ivča, že sehnala odvoz autem na vinice, takže spolu s Luckou, Jackem a Vojtou odjíždí a my se chystáme na pláž. Franta zjistil, že zákaz koupání platí jen na pláži blíž k nám, kam vítr žene všechen bordel, ale za vysokým molem už se koupat smí. Mají s Avokádem v plánu půjčit si surfy a vyřádit se ve vlnách. Beru si foťák a jdu s nimi. Vendy s Žánem se přidávají, že se aspoň taky vykoupou.

Docházíme na zadní pláž, kluci smlouvají ceny za prkna na 20 SOL až do večera a vrhají se do vody. Je vidět, že František to nedělá poprvé. Sedám si s Žánem a Vendy pod přístřešek na pláži, kde se se mnou chce kamarádit malé štěně. Bohužel mě při tom zvládne pěkně poškrábat a pokousat, takže vypadám možná hůř, než po zásahu těmi vyplavenými větvemi. Prostě miláček. Ještěže mám všechna myslitelná očkování, takže mi snad nehrozí žádné hnusochoroby, ale pro jistotu se ještě skoro celá napatlám desinfekčním gelem, takže si pak chvíli trochu pobrečím, jak to štípe.

Jdu se projít po chodníčku podél pláže, sem tam cvaknu nějakou fotku a od pouličního prodavače koupím pytlík slaných tyčinek a pytlík sušenek za 1 SOL. Kluci se mi mezi tím ztratí někde na moři, tak se rozhodnu vrátit do Amálky. Na pláži málem zakopnu o polomrtvého pelikána, který se nezvládá postavit na nohy, byť se hodně snaží. Jediné co zvládá, je otevírat oči a občas pootočit hlavou. Po chvíli mi moře k nohám vyplaví surfaře v podobném stavu. Ten se, na rozdíl od pelikána, ale po mírém dopingu v podobě sušenek rychle oklepe a vrhá se zpět. Už od pohledu je to slušně namáhavý tělocvik a fakt kluky obdivuju, jak dlouho v té vodě vydrželi. A Frantovi se dokonce jednou podařilo na prkně i stát. Sice u toho nevypadal tak dobře, jako profíci kolem, ale je dobrej.

Jdu udělat pár fotek z mola, kde stovky místních rybářů na malé korýše chytají drobné rybičky, asi návnady na večerní rybolov.

Dojdu až na konec mola, kde se mě asi dva mladíci pokoušejí okrást. Nenápadně se cestou rozdělí, jeden dělá, že tam vlastně vůbec není a druhý se vrhá ke mně, že chce vyfotit. Beru tedy jeho telefon a dělám mu fotku. Není spokojen, prý si mám u toho dřepnout na zem. Dělám druhou fotku. „Ne, pořád to není ono. To je jasný, tobě totiž překáží ta brašna. Sundej si jí, polož tamhle na lavičku a vyfoť mě znova.“ Mezi tím se jeho kamarád kochá západem slunce a velice "nenápadně" se při tom podél zábradlí sune k nám. Jasně, chlapci, já sem totiž uplně pitomá, abych něco takovýho udělala. Vrtím hlavou a směju se. Ten druhý ve chvíli, kdy zjistí, že tohle jim fakt nevyšlo, se přestává tvářit, že tam není a naopak na mě začne něco pokřikovat. Cizí telefon s komentářem o tom, kam si ho může umístit, házím na lavičku, neb se ani k jednomu nechci moc přibližovat, byť doufám, že by si netroufli mezi tolika lidmi nějaké násilné akce a svižným krokem odcházím. Oni na mě stále něco pokřikují (angličinou už se nezdržují), já jim samozřejmě nerozumím, ale odpovím jim jednoduchým a asi dost mezinárodním gestem, než zmizím v husté síti stánků se suvenýry, kterými je obklopen vstup na molo.

Vracím se k Amálce, kterou Honza přeparkovává na jinou stranu náměstí kvůli večerním trhům, beru si ručník, mýdlo a odcházím do plážových sprch. Je tu překvapivě čisto a neomezeně dlouhá sprcha stojí 2,5 SOL. Voda teče sice jen lehkým čůrkem, ale alespoň je příjemně vlažná.

Zpět v Amálce už je i vinařská skupina, nadšená svojí exkurzí. Společně se vydáme ke stánkům s jídlem najít si něco dobrého k večeři. Vojtu a mě upoutají grilovaná kuřecí prsíčka s pečeným bramborem, ale mají tady toho mnohem víc. Kamarádky přijdou s kouzelným nápojem z melasy a já si ještě u vedlejší paní pořídím smažené těsto polité též melasou. Než dojíme, vrátí se i naši surfaři. Vypadají, že toho mají po celém odpoledni na vodě celkem dost. I tak se ale Franta zvláde vloupat do Amálky otevřeným střešním oknem dřív, než jim donesu přes náměstí klíče. Až nám dojdou peníze na cestu, prodáme ho do cirkusu.

Po večeři nám holky již za jízdy v Amálce poreferují o následcích povodní, které potkaly cestou na vinici. A bude hůř. Lima a sever Peru byli El Niněm zasaženy velmi silně. Jedeme jen kus za město, kde parkujeme u benzínky před Inka Cola restaurací. Jack se chystá stavět stan, ale Lucíe se dnes mimo Amálku spát nechce. Mě se zas nechce mačkat v devíti lidech v Amálce, ale můj stanový parťák už je pevně srolovaný ve spacáku, takže se nakonec dohodneme s Jackem.

On najde místo na parkovišti kamionů, kde  si myslí, že by dnes v noci nemusel chtít nikdo parkovat. Stavíme Huskyho, lezem do spacáků a chvíli po tom, co zavřem oči slyšíme: „Sir! Sir!“ Chvíli nám trvá, než nám dojde, že to někdo křičí na nás. Lezeme ven a tam dvě tety v reflexních vestách vyžadují zaplacení parkovného. Takže Jurek je už od Chile karavan a Husky je evidentně ode dneška kamion. Nemáme u sebe peníze a nechceme vzbudit všechny v Amálce tím, že je teď budem hledat. „Zaplatíme ráno.“ „Hned!“ Okey. Jdeme tedy do Amály tak tiše, jak to jde a vracíme se s peněženkami. Jack chce potvrzení. Žádné prý nedostaneme. „Nebude potvrzení, nebudou peníze.“ Tety někam zběsile vysílačkují, zatímco my balíme stan. „U restaurace se taky platí?“ ptáme se ještě. „Ne, tam ne, jen tady.“ Výborně, jdeme na střechu Amálky, na ní na nás tety nemůžou.

20. března 2017

V 5 ráno balíme stan a chvíli po páté odjíždíme do Limy. Zastavujeme u první benzínky, na kterou narazíme, dáme si tam snídani buď z místní občerstvovny, anebo stánků, kde mají výborný ovocný salát (a podle kluků i super burgery). Kuba mezi jídlem zvládne vyzpovídat kolemjdoucího pána ohledně povodní. V Limě už prý dva dny neteče voda, na Panamericaně je několik stržených mostů a jakékoliv aktuální informace se strašně špatně shání. Že by bylo něco oficiálně dostupné někde online je jen naše naivní představa. No čekají nás asi ještě zajímavé chvíle.   
 

Jedeme městem k ambasádě, rádi bychom Amálku zaparkovali přímo pod jejími okny, ale to není možné. Nakonec kotvíme na další benzínce, kde nás nechá hlídač až po dlouhém přemlouvání a prosení. S Vojtou a Žánem jdeme na ambasádu. Kluci budou vyjednávat o zanechání Amálky v Jižní Americe a já zkusím zjistit něco o povodních, průjezdnosti cest, nebezpečných oblastech a podobně.

Zvoníme na zvonek u ambasády, posílají nás z druhé strany. Tam zjistíme, že jsme tu ještě trochu brzo před úředními hodinami, tak zkoušíme konverzovat s místním hlídačem. Sice nehovoříme stejným jazykem, ale na ukrácení dlouhého čekání je to fajn. Když se čas přehoupne již do úředních hodin, zkoušíme několikrát zvonit. Jak se později dozvíme, přesně v té době, kdy my jsme jako nervní lední medvědi přecházeli před vraty, pustili v Limě pitnou vodu, takže každý rozumný člověk zůstal doma a snažil se předzásobit, protože nikdo neví, jak dlouho ještě poteče. Asi po 3 hodině se nás ujme naše konzulární zástupkyně, vezme nás do konferenční místnosti, nabídne nám sklenici vody, což je momentálně nejvzácnější tekutina v okolí a vyslechne si, co máme za problémy.

Bohužel nám následně sdělí, že nám nemá jak pomoct. Auto chceme nechat v Kolumbii a ta už pod Limu pár let nespadá. Spolu s jejím kolegou, který se specializuje na obchod a též si na nás ve svém programu našel čas, probereme, zda jsou vůbec nějaké možnosti, jak zanechat auto rok v Jižní Americe, aniž by nás to stálo nekřesťanské peníze, anebo nám ho rovnou někdo nezabavil. Jihoamerické státy se z pochopitelných důvodů nechtějí stávat smetištěm a vrakovištěm, takže mají poměrně přísné podmínky na dovoz aut. Ve většině zemí můžete jezdit svým autem maximálně 3 měsíce (to jsou ty doklady, co pokaždé zařizujeme na hranicích) a každá země se s překročenou dobou vypořádává po svém. Většinou je to za tučnou pokutu za každý den navíc, ale zrovna Peru má svoji specialitku - auto rovnou zabaví. Přesně to se stalo jednomu Čechovi před pár lety. Kvůli poruše nestihl vyjet ze země a od té doby marně žádá o to, aby mu ho vrátili. Navíc i samotní konzulové si smí do Jižní Ameriky, dovézt a po dobu svého působení zde provozovat maximálně malé osobní auto a ne náklaďák.

Dále se snažíme informovat o povodních. Podle posledních informací by teď měla být Panamericana průjezdná až do Ekvádoru, ale situace se může měnit z minuty na minutu. To zní alespoň částečně jako dobrá zpráva. Není důvod se dál zdržovat, mosty totiž můžou padat dál. Vracíme se k Amálce, kde chybí Kamarádky, které pro změnu vyrazily na Kubánskou ambasádu pro víza, sdělujeme ostatním, co jsme právě (ne)zjistili a odebíráme se společně do supermarketu naproti.   
 

Voda je beznadějně vyprodaná - příliš mnoho lidí v jednom velkoměstě s dva dny odstavenou vodou na omezené zásoby té balené. Kupujeme si tak aspoň sladké pití a kluci pivo, žízní neumřeme, ale z Inka koly polívku neuvaříme. (I když nepochybuju, že třeba takový Vojta by to klidně zkusil.) Mně se ještě povede v chlaďáku učinit velký objev – vakuované morče. Zjišťuji jeho cenu a v přepočtu to je 100Kč, tak s Kubou a Jackem chvíli konzultujeme, zda ho koupit, či nekoupit Vojtovi. Fakt, že ho nemáme jak rozumně připravit, nás nakonec odradí, jídlem se nemá plýtvat.   
 

Vracíme se k Amálce a díky tomu, že i na benzínce stále teče z venkovních kohoutků voda, jdeme doplnit barely a lahve. Vrací se Kamarádky a Ivča doplňuje informace o to, že voda se prodávala na příděly. Dále už se nezdržujeme a odjíždíme.

Cesta vypadá relativně v pohodě, jen místy je asfalt pokrytý vrstvou bahna, které odklízí těžká technika. Nejhorší následky povodní vidíme až v noci, kdy projíždíme několika zatopenými vesnicemi. Amálka se brodí poměrně hlubokou vodou, všude je bahno, poškozené domy a šílený smrad. Lidé se snaží zachránit, co se dá, evakuují se, anebo naopak sedí při svitu svíček na střechách svých zatopených domů. Když nás pak míjí žena brodící se po kolena ve vodě, která se snaží aspoň trochu nadnášet své malé děti, aby nebyly celé ve vodě, je mi téměř do pláče.  

Přijíždíme do města Coishco, kde nás zarazí velmi dlouhá kolona kamionů u krajnice. Jedeme dál podél nich, až dojedeme k centru města, kde nás zastaví policie. Silnice není dále průjezdná, spadl most. Ivča z horní postele křičí, ať se zeptáme na Desvio, tedy objížďku. Odpověď je zdrcující: „NO desvio!“ Ivča jde ven zjišťovat podrobnosti.

Most je prý stržený asi 12 hodin a na opravě se pracuje. Musíme čekat jako ostatní. Odjíždíme zaparkovat před policejní stanici, že tam snad bude bezpečno. Sice nás tam trochu vyděsí parta kamioňáků s železnými trubkami v rukách, ale asi nám jen přišli nenápadně naznačit, co by nás čekalo, kdybychom se pokusili přiblížit k jejich náklaďákům. Evidentně tu rabování není neobvyklé. Dnes s otevřenými dveřmi rozhodně spát nebudeme. Otázka je, jestli se nám vůbec podaří usnout. Nevím jak ostatní, ale mě se hlavou zrovna optimistické myšlenky neženou. Ale jsem ráda, že se v tu chvíli mám o koho opřít. Být tu sama, asi se trochu (víc) sesypu.