Aviou Amerikou 2017 - Jezero Titicaca

4. 09. 2018 0:00:00
Plavba po jezeře Titicaca na bolivijské straně, kde navštívíme Sluneční ostrov i na peruánské, kde se pro změnu doplavíme k plovoucím ostrovům.

7. března 2017


Ráno vstáváme před šestou, Žán usedá za volant a vyrážíme k jezeru Titicaca - největšímu vysokohorskému jezeru (nachází se v nadmořské výšce přes 3 800 m. n. m.), které patří částečně Bolívii a částečně Peru. Vzhledem k tomu, že venku je velmi pošmourno a ubrečeno, tak se jen nahoře nad kabinou víc kuklím do spacáku a pokračuji ve spánku a následně v líném povalování, které občas přeruším na zajímavých vyhlídkách. Nejdelší zastávku děláme u pouličních restaurací, kde jsem původně stavěli jen proto, že u jedné z nich byla velká cedule baňos publico, ale nakonec téměř nikdo neodolá omamné vůni smažených ryb.Já si jdu napřed naproti do obchodu koupit něco sladkého, jako předkrm, protože dát si po ránu nalačno smaženou rybu, tak zvracím ještě za týden, ale pak se přidávám ke zbytku skupiny. Nakonec si většinu své porce balím s sebou na později a kupuju velikánský domácí sýr pro naší jídelní jednotku.


Přijíždíme k úžině, kde je třeba překonat vodu na něčem, co se zdráhám nazývat lodí a fakt, že z obdobného plavidla kus od nás zběsile vylévají vodu kýblem, mi na klidu skutečně nepřidává. My se dostáváme na druhou stranu bez toho, aby nám nateklo do bot. (Naštěstí, žádné další suché už totiž nemám.)V klidu a s pár zastávkami na dalších miradorech, včetě jedné delší, kdy se část posádky vydává na procházku a já opět usínám, dojíždíme do naší poslední bolivijské zastávky v Copacabaně.

Parkujeme kousek od centra a dáváme si rozchod. Přidávám se k Vojtovi, se kterým najdeme poštu, funkční prádelnu, kterou potřebujeme dost akutně a nakonec papírnictví, kde mají spoustu různých blbinek, mezi kterými objevím i papíry, které jsou nadepsané různými obory lidské činnosti a doplněné výstižným obrázkem. Rozhodneme se, že je nakoupíme a každému vyrobíme cosi, jako diplom za to, co dělá pro blaho posádky. Ještě k tomu přidáme barevné propisky, Vojta vše schová pod své pončo, aby to bylo překvapení a vracíme se do Amálky.


S tou přejedeme na zahradu jednoho malého plážového obchůdku, kde máme veškeré potřebné zázemí – bezpečnost v podobě obrovských plechových vrat a hygienu, zajištěnou dvěma záchody a našim umyvadlem a nádrží s vodou v Amálce. Komu by to bylo málo, může si zajít do jezera, které je od nás asi tak 20 metrů. A nakonec několik plážových restaurací v dochozí vzdálenosti. Co víc si přát? Třeba labutě na projížďku po jezeře? Není problém, náš ubytovatel vlastní i je.


Zanecháváme Amálku schovanou za vraty a vracíme se do města. V první agentuře, kterou potkáme, koupíme jízdenky na zítřek na loď na Isla del Sol neboli Sluneční ostrov. Titicaca je totiž mimo jiné i nejvýše položené jezero světa, na kterém probíhá komerční lodní doprava. Vzhledem k tomu, že prodávajícímu pánovi se nechce vypisovat s devíti jízdenkami, rozdá nám je do trojic. Jedna skončí u mě, takže aspoň mám jistotu, že si mě zítra minimálně dva lidi ohlídají, abych se jim neztratila.


Z agentury už se rozprcháváme po měnších skupinkách. My máme s Vojtou jasno, musíme se držet při sobě a k nám se ještě přidává Avokádo. To se nám zrovna moc nehodí, takže se zkoušíme nenápadně vytratit, naznačovat, že už máme nějaké plány, až z Avokáda nakonec vypadne: “Jo, vy máte rande?! To vám nebudu dělat křena.” Hodíme po sobě s Vojtou zoufalý pohled a vzdáváme to. “Ne, to fakt nemáme!” Takže jdeme všichni... Jako první míříme k velkému kostelu na náměstí, který je přístupný a v němž je (zřejmě trvalá) výstava Panen Marií z celého světa. Náš region je zastoupen jednou ze Slovenska. Ta je mimo jiné zajímavá i tím, že jako jediná z několika desítek kolem, drží v náruči Ježíše po sejmutí z kříže, zatímco všechny ostatní mají v náruči malého Ježíška.


Po kostelu zamíříme znova na poštu. My už s Vojtou víme, že obsluhující paní sedí u své kamarádky naproti v obchodě, tak si tam jdeme koupit pití a paní vyslat do práce, ať Kuba taky může poslat pohledy. Když má vše vyřízeno, přesunujeme se do velké haly, která je plná jídelních stánků. My jsme tu ale dost pozdě, takže většina z nich už je vyjedená a tedy zavřená. Máme štěstí na jeden otevřený, kde mají poslední tři porce, které nám rozdělí. Paní na nás rozhodně nešetří, já bych z toho množství udělala porce minimálně 4, možná i pět.Po výborném obědě bychom si rádi dali ještě nějakou sladkou tečku a my s Vojtou hlavně potřebujeme vyrobit ty diplomy. Což ovšem znamená, že se už vážně budeme muset nějak nenápadně zbavit Avokáda. Jenomže jak? Když už začnu zcela vážně uvažovat, že fakt budu muset vyznat Vojtovi lásku, zahraje v náš prospěch souhra náhod, když zakotvíme v jedné trochu předražené restauraci, kde Kuba zhodnotí, že zas tak moc po něčem sladkém netouží a odebere se dál do města.


Dávám si horkou čokoládu, Vojta kávu a k tomu dvě palačinky s karamelem a "ovocný salát". Zatímco toto uzobáváme, vymýšlíme texty na diplomy. Nakonec zhodnotíme, že diplom zní blbě, že radši udělíme několik Aviatických Řádů. Než ke všem vymyslíme popisy a vyrobíme je, tak se začne povážlivě schylovat k západu slunce, který jsme chtěli pozorovat z vysokého kopce nad městem. Je nám dost jasné, že nemáme šanci to stihnout.I tak se pokoušíme na kopec dostat ještě než se uplně setmí. O to nejlepší jsme přišli, takže zbytek posádky míjíme až cestou dolů a všichni se snaží zjistit, co jsme to kde dělali, že jdeme tak pozdě. (Takhle vznikaj drby...)

Vojta velí, ať na nás počkají v polovině kopce, že se včas vše dozví a jdeme se podívat aspoň na temnou oblohu nad jezerem.Scházíme zpět dolů, kde už čekají ostatní. Trochu nervní a zpruzení, je jim zima a sborově mrmlají něco o tom, že jestli to naše překvapení nebude stát za to, tak nás na nejbližším šutru obětujou místním božstvům. Já se začínám trochu bát, ale Vojta nás s vážnou tváří řadí do půlkruhu, leze na zídku, prohlašuje se za vtělení Inky, obětuje Inka kolu (svítivě žlutá žbrďola s příchutí žvýkačky), na které si od dnešního dopoledne už zvládl vytvořit silnou závislost a pustí se do předávání. Ivča ještě jako bonus dostane obrázkovou knížku o místní historii, jako poděkování za své překladatelské služby.

Rozpouštíme shromáždění a přesunujeme se zpět do města, kde vyzvedneme prádlo z prádelny. Dost mě překvapí, jak ochotně ho i roztřídili a nové tričko z Cesty smrti vyprali zvlášť, aby mi neobarvilo zbytek prádla. Kdybych to prala já, nacpu to všechno do jednoho a smířím se s tím, že od teď bude všechno moje prádlo šedivé. Pak už hurá na pláž, kde zalezeme do jedné z restaurací. Všichni si dáváme (opět) výbornou smaženou rybu, neb by byl hřích v tak těsné blízkosti jezera požírat cokoliv jiného. Někteří z nás si jí vychutnávají skutečně důkladně a spořádají i ploutvičky.
Po jídle se vracíme k Amálce a bez dlouhého zdržování se odebíráme spát. Ráno musíme vstávat, abychom stihli naši loď.


8. března 2017

Lehce posnídáme a v klidu se přesuneme do přístavu, ze kterého v 8 ráno vyplouvají celé flotily všech cestovních agentur rozesetých po Copacabaně. Dle varování si dáváme velký pozor, zda jsme skutečně nastoupili na loď naší agentury, ať neplatíme znova 30B. Prý je to tu oblíbený trik, jak vylákat z lidí další peníze. Zkontrolují vám lístek, pustí vás s ním v klidu na palubu, a pak vás po vyplutí od břehu nechají znova zaplatit, že jste na jiném plavidle. Takže buď zaplatíte, anebo vyskočíte do ledové vody a doplavete si na správnou loď...

Plavidlo mě již tradičně dost děsí. Je to malá lodička, která se i uvázaná u mola kýve ze strany na stranu, takže si ani nechci představovat, co bude dělat ty tři hodiny na jazeře. „A všimla sis, jak málo tu mají záchraných vest? Ty pro všechny rozhodně nemůžou stačit.“ Fajn, chlape, doufám, že umíš dobře plavat, protože v případě potřeby se vlastnoručně postarám o to, aby na tebe žádná nezbyla. Vyplouváme. Většina posádky sedí dole pod střechou, neb venku prší. Skoro se začínám bát, že budeme mít tu smůlu, že nám na slunečním ostrově bude lejt, ale s tím, jak se k němu blížíme se dělá víc a víc hezky. Já většinu cesty sedím mírně natočená do uličky a přemýšlím, jestli by bylo hodně divné uvnitř kajuty rovnou sedět s vestou na sobě. Tady praská stěna. A tamhle je díra v podlaze. A co ta prasklina na skle?! Tohle nemůžu přežít.


Zastavujeme na 2 zastávkách – na jihu ostrova, pak v jeho středu a nakonec na severní části, ze které se chystáme dojít zpět na jih a chytit odpolední loď na pevninu.V ceně dopravy jsou i služby průvodce, který ale mluví jen Španělsky. Já moc skupinově organizované túry nemusím a navíc představa, že se budeme všichni jako ocásci držet Ivči, která by nám musela zas všechno překládat, tak bychom z toho nakonec neměl nikdo nic. Místo toho jdeme s Vojtou, Frantou a Avokádem a snažíme se vyhýbat těm největším davům.


Hned za vesnicí platíme vstupné na první část ostrova 15 B, šplháme se do kopečka po cestě lemované stánky se suvenýry (“Tak dlouho odoláváš a nakonec si u toho posledního musíš něco koupit?!” aneb vysvětlujte chlapovi, že vám ten přívěsek bude ladit k náušnicím.), přejdeme školní zahradu a pokračujeme dál po hřebeni. Cestou se kocháme úžasnými výhledy do okolí, až dojdeme k části, kde jsou incké památky. Kruh s „oltářem“, kde se měli obětovat i lidé, a který momentálně většině turistů slouží jako super místo k posezení se svačinou a ruiny města. Tam se procházím, natáčím a najednou proti mně vyjde Vojta ve svém ponču. Učiněný domorodec. Okoun se nám z dohledu ztratil už dávno.


Sedáme si do stínu a dáváme si lehký oběd sestávající z pečiva, sýra, rajčat a zbytku lososa od včerejší snídaně, když se z ničehož nic mezi ruinami vynoří Ivča, která nám převypráví, co se dozvěděla od průvodce. Pak se ale zase odděluje a my pokračujeme do střední části ostrova, kde opět platíme 15 B, že tudy smíme projít. Po dalších památkách už není ani památky, pokud bych mezi ně nechtěla počítat strážní (kadi)budky na obou stranách cesty a možná jednu zříceninku neurčitého stáří, na které sedí Okoun a svačí.

Třetí mýtné nás čeká ještě těsně před vstupem do vesnice, ze které budeme odjíždět zpět na pevninu. Tentokrát už je to „jen“ 10 B. Trochu si tady pobloudíme, ale nakonec se nám podaří sejít k přístavu s dostatečným předstihem na to, abychom si zvládli dát nanuka a pozorovat místní babičku s oslíky.

Za chvíli dojde i Vojta a pro všechny holky z posádky má krásnou kytičku k MDŽ. Ta moje už je vylisovaná v deníku a rozhodně si jí schovám.Je čas se zas nalodit. Skoro všichni jdou na střechu, ale já mám pocit, že jsem se opekla dostatečně, takže se zas odebírám do poloprázdného podpalubí. Cesta tentokrát není až takový stres, čistě díky tomu, že většinu času spím.

Konečně jsme zas na souši. Vracíme se k Amálce, a protože u Titicaci člověk není každý den, házíme s Vojtou a Avokádem za hlavu to, že je to ledárna a jdeme se vykoupat. Z vody se přesuneme rovnou na večeři, kde pak ukázkově mrznu, neb jsem si samozřejmě nevzala ani ponožky, ani dlouhý kalhoty a po západu slunce tu rozhodně teplo není. Takže do sebe jídlo házím tak rychle, jak to jde a přesouvám se do Amálky.Když se tam pak sejdeme v dostatečném počtu, zahrajeme si pár her Bangu a jdeme spát.

9. března 2017

Dnes se nekoná žádný oficiální budíček, ale my, co spíme dole, máme tu smůlu, že musíme vyklidit pozice pro ranní ptáčata toužící po snídani. Vzhladem k tomu, že jsem kousek před hranicemi do Peru a skoro všem ještě zbývají nějaká data na SIM kartách, rozhodneme se toho využít a zamluvit vstupenky na Machu Picchu. Skupinová rezervace jde udělat ale jen pro pět osob naráz, takže jí musí provést dva různí lidé. K tomu mi ještě z nějakého nepochopitelného důvodu nefunguje email, takže vše zadáváme na dvakrát. Avokádo pak na svůj telefon skenuje naše pasy, protože je musíme poslat v příloze rezervace, platíme poměrně nekřesťanské (i neincké) vstupné a pak už máme vstupenky v mailu a 5 dní na přesun na výchozí pozice. To bychom měli stíhat úplně s ledovým klidem.


Když máme zařízenou veškerou administrativu, odcházíme utratit poslední boliviany k pánovi do krámku + mu zaplatit za ubytování a můžeme vyrazit na hranice. S Bolívií se sice loučíme, ale myslím, že na ní budeme ještě dlouho vzpomínat. Byla to neuvěřitelně nádherná země.

Přijíždíme do hraničního města, které je rozděleno závorou a disponuje kostelem na území nikoho. Parkujeme na náměstíčku pod hraniční kanceláří a jdeme vyplňovat dotazníky k opuštění země. Na venkovním stole, pod kterým čeká obrovský chlupáč. Asi žere ty lidi, co nemají v pořádku dokumenty, což my naštěstí nejsme. Po vyřízení Aduany můžeme odstranit z cesty kužel, zvednout si závoru a projet do páté země našeho putování – Peru.


Na peruánské straně parkoviště nemají, takže parkujeme u krajnice a jdeme opět úřadovat. Vyplníme vstupní dotazník, nalepíme naše samolepky mezi desítky dalších na okně, Vojta zapomene tašku s doklady na stole a byť už nejsme v Bolívii, ale v Peru, má štěstí a pozorní nálezci mu jí vrátí.Čekáme venku před kanceláří, než Ivča se Žánem vyřídí aduanu, kde je dusí déle než obvykle a pozorujeme, jak zpoza zatáčky vyjíždí naprosto zběsilé tuk tuky – taková peruánská klasika, jak si ještě mnohokrát na jiných místech ověříme.


Přejíždíme do městečka Yunguyo, ve kterém si potřebujeme vybrat peníze, ideálně opět zakoupit místní SIMkarty a v neposlední řadě najít nějakou dobrou restauraci a dát si oběd. Yunguyo má velmi malebné náměstí, na kterém si vystojíme frontu k bankomatu, ze které pozorujeme místního policejního psa, který neustále utíká přes střechu a čelní sklo ze zadní korby.Máme peníze a tedy se můžeme jít najíst. Volíme restauraci, kde sedí nejvíc místních a dáváme si menu obsahující polévku, hlavní jídlo a nápoj. Cena je 5 SOL (přibližně x 8 na CZK), což není tak děsivě drahé, jak jsme od Peru očekávali.

Po jídle vyrážíme do postranních uliček, kde je pár obchodů s elektronikou a Avokádo najde jeden, kde jsou nám ochotní prodat a hlavně aktivovat SIMkarty. To tady není ani trochu jednoduché a už vůbec ne rychlé, mimo jiné potřebujete i čtečku na otisky prstů. Takže než paní aktivuje karty pro Vojtu a Frantu, zvládneme s Jackem obejít kus města, najít restauraci, ve které mají záchod a zase se vrátit zpět. Avokádo si mezi tím stihne ve vedlejším obchodě koupit malou solární nabíječku. Vzhledem k tomu, jaký je neustálý boj o přísun elektrické energie, vyhodnotíme toto počínání jako veskrze geniální a odchzíme si je koupit taky, zrady netuše, že to jsou nefunkční krámy. Takže ve finále je to spíš tak, že za blbost se platí. Konkrétně 55 solů...

Ještě společně s Žánem, Vendy a Avokádem odcházíme na ovocný a zeleninový trh, kde nakoupíme jeden zavírací špendlík na měnění SIM karet v iPhonu (takže asi 14 dní, než ho Kuba ztratí, nebudu muset pořád sundavat náušnice) a zásobu vitamínů (takhle dobrý mandarinky, jako jsme sehnali tady jsem ještě nejedla a bohužel už ani potom), než se vrátíme k Amálce a vyrazíme na cestu dál.Stále objíždíme jezero Titicaca. Vojta nachází kontakt na průvodce po “Plovoucích ostrovech”, který mluví anglicky, takže mu volá a po několika hovorech zařídí, že zítra ráno vyrazíme opět na jezero. Startovat budeme od kostela v nedaleké vesnici, ale protože chceme spát mimo civilizaci, kempujeme u cesty na kopci, díky čemuž máme krásný výhled na světýlka na jezeře. Docela se na ten zítřek začínám těšit, byť to zas bude znamenat minimálně půl dne na vodě.

10. března 2017

Ráno se nikomu nechce vstávat, ale máme domluvený sraz s průvodcem, takže se z těch pohodlných pelechů vykopat musíme. Lucce je už od včera dost špatně, takže konečně přichází na řadu CRP test, ať víme, zda si má nasadit antibiotika nebo ne. Zrada je, že u něj není návod, takže ho musíme vygooglit na youtube. I přes to, že s Vendy postupujeme přesně podle návodu, nepřijde nám výsledek zcela průkazný. I tak se Lucía rozhodne, že si ATB radši nasadí a pro dnešek zůstane v Amálce.


Když pak vidím ty pramičky, na kterých se máme přesouvat, jsem poměrně odhodlaná vrátit se taky do auta a dělat jí společnost. Nakonec se ale necham ukecat a nastupuju k Ivče a Jackovi do lodičky. Jak už jsem psala v Chile, Jack je můj lodní pevný bod ve vesmíru, takže se to zas dalo jakž takž zvládnout. Ze začátku plavba probíhá na manuální pohon dlouhým klackem, ale pak vyjedeme mezi rákosím na jezerní dálnici, náš řidič nasazuje motor a už se řítíme k ostrovům. Ivča fotí, já se křečovitě držím, čeho se dá a místní paní za mnou vyšívá gobelín.


Dojíždíme k ostrovům Los Uros. U některých z nich jsou zaparkovány turistické parníky a vedle nich velké rákosové lodě, které před sebou tlačí stejná pramička, jako je ta naše. Prostě jen další turistická atrakce. My jsme dost rádi za naší poměrně decentní plavbu v místním stylu. Jako první zakotvíme u školního ostrova.


Školáci mají zrovna letní prázdniny, takže jediné dítě na ostrově patří našemu průvodci a přijelo na druhé lodi. Jdeme si prohlédnout jednu ze školních budov - jsou tu celkově čtyři a venku si popovídat s paní učitelkou. Nakonec jí ještě dáme drobný finanční příspěvek na provoz místní vzdělávací instituce a můžeme se přesunout na domovský ostrov našeho průvodce. Tam nám detailně vysvětlí, jak tyto ostrovy vůbec vznikly.

Původně se jednalo o rákosové lodě, jejichž imitace tu teď vozí turisty a na těch žily rybářské rodiny. Ve chvíli, kdy se o ně začali zajímat turisté, začali se rybáři postupně sdružovat a postupně místo lodí, začali stavět ostrovy z rákosí. Vrstva rákosí dosahuje metrových výšek, což nám chce dokázat na díře uprostřed ostrova s kamenem na provaze. Ale kámen zmizí ve vodě a jiný tu nemá, takže mu prostě musíme věřit. Dále nám ukazují tradiční výrobky, jako jsou právě vyšívané gobelíny, rákosové hračky, náramky a podobné serepetičky. Dokonce si s holkama můžeme vyzkoušet tradiční oděv. Musím říct, že ty bohatě nařasené sukně, které nosí místní ženy jsou pěkně těžké. Definitivně se tak vzdávám úvah o tom, že bych si jí pořídila domů. Průvodce nás pak zavede do domku, vedle kterého stojí vysoký solární panel, díky kterému ve vybavení domácnostiu nechybí ani večerní osvětlení (trčící žárovka ze stropu) a televize. No a nakonec ta nejzásadnější informace, na jednom ostrově běžně žijí dvě až tři rodiny, dle jeho velikosti a všichni už se tu živí jedinou věcí - turismem.


To si opět ověříme na vlastní kůži, když se přesuneme na poslední ostrov naší návštěvy – ostrov restaurační. Za 17 SOL nám uvaří menu sestávající z rybí polévky a smažené ryby s přílohou. Nápoje si musíme zakupit u vedlejšího stánku a toalety tu provozuje taky jiná rodina, takže se též platí zvlášť. Jako první nám servírují polévku, která krom toho že není dobrá na chuť, je i děsívá na pohled. Plavou v ní totiž celé malé rybky. Vypadá to, že někdo jednoduše zapomněl kyblík s návnadami moc dlouho na sluníčku a ty se mu uvařili. No a přece se to nevyhodí a turista sežere všechno, pokud si myslí, že to je místně tradiční, že jo. Vendina porce je mřenkami obdařena nejvíc ze všech, takže s nimi nacvičuje divadelní představení. To je totiž jediné, co se s tím dá dělat, k jídlu to není.


Druhý chod už je pořádně velká ryba s rýží a bramborem a ještě nám jako bonus přinesou misku s chunchama (přemrzlé brambory, pamatujete?). K těm se nikdo moc nemá. Po jídle se skládáme zpět do lodí a vracíme se na pevninu. Ivča ještě cestou zařídí, aby nám náš průvodce zastavil u jedlého rákosí, že ho chceme taky ochutnat. Vytrhne se z vody, oloupe se z něj zelené slupka, jako z banánu a pak se sní. Není to špatné, takové jemně nasládlé a celkem osvěžující. Bereme jeden kus i pro Lucku, ať z toho našeho výletu taky něco má. (V lepším případě to nebude průjem.)


Na břehu platíme 30 SOLů na osobu a přes místní malý krámek, kde se vyzbrojujeme nanuky, se vracíme k Amálce. Vojta ještě v klidu uvaří kávu, než se vydáme na další cestu. Potřebujeme se pomalu, ale jistě přibližovat k Machu Picchu. Před setměním odbočíme z Panamericany do 12 km vzdáleného údolí. Podle iOverlanderu by tam mělo být možné zakempovat na noc.Údolí nám všem vyráží dech. Vjíždíme do prostoru lemovaného vysokými rudými skalami. Připadáme si skoro jako v kulisách filmu o divokém západu. Parkujeme vedle široké řeky, která protéká středem údolí a jdeme vařit večeři. Po jídle se rozhodujeme, že je venku dost hezky na to, abychom nespali v autě, takže jdeme vedle Amálky stavět Jurka. Před spaním si ještě tradičně zahrajeme několik her Bangu, což je do tohoto prostředí ideální hra.

11. března 2017

Okoun ráno vyráží na ryby a Vojta se Žánem na obhlídku terénu, ze které se vrátí s plnou náručí žampionů. Já se mezi tím odhodlávám ke koupeli v řece, ale nakonec jsem srab, takže jen sedím na břehu a využívám ešus místo sprchy – proč mě to nenapadlo dřív, člověk si tak zvládne celkem pohodlně i umýt vlasy.

Po ranní hygieně jdu klukům pomoct očistit houby, ať jsou připravené na další použití. Dále nemá smysl se tu zdržovat, takže balíme stan i sebe, Jack sedá za volant a my jdeme s Žánem natáčet průjezd Amálky místní krajinou. Já ze skály, on s dronem z nebe. Cestou k autu pak nasbírám taky pár žampionů. Ne tolik jako kluci, ale dost na to, abych ze sebe měla radost.


Dnes se nechystáme jet nijak daleko, pouze do termálů s velmi nápaditým názvem Aquas Caliente. Parkujeme kousek od vstupu do nich a zároveň u vlakového nádraží, na které přijíždí velmi luxusní vlak. Evidentně je určený spíše jako zážitkový pro turisty, než jako normální dopravní prostředek. Poslední vagon má v zadní části obrovskou prosklenou část, ze které musí být nádherný výhled do krajiny.


Do termálů je vstupné 5 SOL + poplatek za použití WC, které je teda poměrně nechutné. A paní, která na něj vybírá vstupné a pravděpodobně tam občas provede něco jako velmi zběžný úklid, venku prodává domácí ručně vyráběné sýry. No nekup to...Jdeme do převlékárny v téměř dostavěném (a nebo už možná chátrajícím) domečku, ale konečně je to příslušenství, které je v ceně a pak hurá do vody. Střídavě se macerujeme v horké vodě a chladneme na břehu. Venku z bazénu není zrovna moc teplo, ale když se to hezky vystřídá, je to moc příjemné. V mezi čase pozorujeme módní kreace místních a jsou nám objasněny některé taje elegantního a společenského odívání. (Fakt jsem nevěděla, jak moc složitý to chlapi mají.)

Když už máme pocit, že jsme dostatečně rozmáčení, odcházíme ke sprchám. Ty jsou tu dvoje v takových betonových přístřešcích. Jedna z nich je označená, takže tam stojí celkem fronty, zatímco druhá ne, takže je tam prázdno. Dávám si rychlou (a studenou) sprchu a spolu s Vendy a Žánem se vracím do Amálky. Cestou s Vendy neodoláme a dáme si ve stánku před východem vanilkový pudink. Jí ale nechutná, protože smrdí lamou, ovcí, nebo nějakým jiným mlékoprodukujícím dobytkem. Já s tím výjimečně problém nemám, hlavně, že to je sladký.


Vojta pak velí ke krájení hub a přípravě večeře. Žán s Vendy si vaří pro sebe, Lucía s Ivčou umírají na zadní posteli, neb obě napadla nějaká sračkoidní potvora a my ostatní se dělíme o práci (a pak i o konzumaci). Vojta vaří polévku, Okoun smaženici a Kuba bude smažit „řízky“. A my s Jackem jim k tomu děláme technickej support. Z počátku tak jen podávám papírové ubrousky, ale když Kuba začne pod stolem smažít první houby, přebírám roli vrchní obalovačky a už předem se smiřuji s tím, že na mně bude pak i mytí nádobí.


Polévka je hotová a musím říct, že Vojta je výborný šéfkuchař. Vyprosíme si ještě přídavek, takže vaří druhou várku. Smaženice je taky naprosto famózní. No a protože mi nikdy nechutnal ani smažený květák, ani smažené žampiony, moc se mi do ochutnávání nechce. Nakonec co, za zkoušku nic nedám a aspoň neurazím odmítnutím. Chutná to uplně jinak, než ty gumové studené věci, co vždycky vozili naši ségře o návštěvním dnu na tábor. Tohle je totiž naprosto výborné!

V mezičase odcházím s Avokádovou pomocí umývat již nepotřebné nádobí, abychom se vrátili ještě na poslední zbyteček žampionů. Ale moc už nám toho kluci nenechali. Chvíli pak sedíme a trávíme, ale je čas zneškodnit i nechutně mastné nádobí od smažení. Venku už je tma, takže bereme čelovky a opět se odebíráme k řece. Kubovi tam uplave jeho ešus, takže se ho snažíme marně pronásledovat, ale ve tmě a divoké vodě se nám rychle ztratí z dohledu.

Vracíme se do Amálky, která je momentálně cítit jako stoletý stánek s pouliční stravou, Žán sedá za volant, startuje a v tu chvíli se rozsvítí kontrolka dobíjení. To je celkem průser, protože tím pádem nemůžeme jet s rozsvícenými světly a vzhledem k tomu, že už je venku tma jako v ranci, tak ani bez nich. Řešení je prosté, dnes přespíme tady. A protože se Lucka stále cítí velmi mizerně, zůstávají s Jackem v Amálce.

Abychom se tu v devíti neumačkali, tak se s Kubou rozhodujeme, že tentokrát půjdeme do exilu my, jen si musíme od Jacka půjčit Huskyho, neb je to jediný stan, který se díky secvakávacím přezkám dá stavět bez kolíků a tedy na střeše. A proč na střeše? Za prvné je všude kolem nás více či méně bažina a dost produktů hovězího metabolismu a za druhé se tu prohání dost toulavých psů. No a s tím už máme ze stanu zkušenosti, jejichž opakování nepatří k mým životním prioritám.

Autor: Klára Kutačová | úterý 4.9.2018 0:00 | karma článku: 14.74 | přečteno: 381x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Cestování

Jan Vaverka

Bolívie - 7. díl: Na skok do Bolivijské Amazonie

Sto kilometrů vzdušnou čarou a jste z La Pazu v Amazonii. Ti odvážnější rovnou po silnici smrti. Je to kousek, ale zase takový fofr to není.

29.3.2024 v 8:20 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 23 | Diskuse

Martin Faltýn

Letos jako před rokem - Malajsie a navíc Thajsko

Rok se s rokem shledal a nikdy bych nevěřil, že prakticky po roce se znovu podívám do Malajsie a letos také, prvně v životě, do Thajska. A protože dvakrát do stejné řeky opravdu nevstoupíte, věřte mi - bude o čem psát.

29.3.2024 v 8:08 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 35 | Diskuse

Klára Žejdlová

Italské Velikonoce? V mých vzpomínkách to jsou přátelé, rodina…a obžerství

I když to obžerství bylo prokládané dlouhými procházkami. Aby nám vytrávilo. A abychom nasbírali ingredience pro další vaření...

27.3.2024 v 14:48 | Karma článku: 19.93 | Přečteno: 491 | Diskuse

Miroslav Semecký

Nacházíte ve Španělsku? Používáte aplikaci Telegram? Zpozorněte!

Oblíbená komunikační aplikace ve Španělsku končí. Bude vypnuta (zablokován přístup) v řádu několika následujících hodin. Soudce Národního soudu Santiago Pedraz vydal rozhodnutí, ve kterém nařizuje mob..

23.3.2024 v 17:51 | Karma článku: 17.13 | Přečteno: 584 | Diskuse

Jan Vaverka

Bolívie - 6. díl: Den v La Pazu

La Paz je město jako žádné jiné. Dvoumilionová aglomerace sahající až nad 4000 metrů nad moře, ulice jsou strmé, propojené lanovkami, a kolem obrovská kulturní a sociální diverzita.

22.3.2024 v 8:20 | Karma článku: 16.59 | Přečteno: 234 | Diskuse
Počet článků 283 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1083

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...