Aviou Amerikou 2017 - Machu Picchu

Jedeme se podívat na jeden ze sedmi divů světa - tajemstvím a pověstmi opředené ruiny inckého města Machu Picchu.

12. března 2017

Ráno téměř s východem slunce přejíždíme do nejbližšího městečka – Sicuani, kde kluci začnou hledat jakýkoliv otevřený autoservis. I přes to, že je neděle v katolické zemi, najdeme jich hned několik. Takový, který by byl vybaven potřebným nářadím je ale jen jeden. Parkujeme před ním, kluci si půjčí, co potřebují a jdou měnit alternátor. Ten naštěstí Honza ukrývá v hromadě dalších (mně neznámých) náhradních dílů v kufru Amálky. 

Spolu s Frantou se tak pouští do jeho výměny, což je velmi složitá operace a vyžaduje opět rozebrání velké části motoru. Naštěstí ho ale tentokrát nemusejí uplně vyndavat ven. Jack se mezi tím pokouší opravit rozbité dveře u spolujezdce. No a my ostatní se střídáme v hlídání věcí vyndaných z kufru, průzkumu města a zjišťování, jak tu funguje dobíjení kreditu a aktivace internetových balíčků.Pokouším se z podivného pana prodavače v místním obchůdku se smíšeným zbožím vymámit jakoukoliv kloudnou informaci, ale asi zhodnotil, že jakožto ženská jsem technicky nepoužitelná, takže jen mávnul rukou a vše udělal za mě. Do složitého vysvětlování se pustil až ve chvíli, kdy do obchodu nastoupil Avokádo, nesouc v podpaží naše vstupenky na Machu Picchu a vytisknutý zpěvník z copycentra umístěného v sousedství.

Ještě u něj provedeme drobný nákup a vracíme se do Amálky. Vzhledem k tomu, že je trocha času, zavelí Vojta, že je čas zase něco udělat pro naši propagaci. Takže si sedáme na obrubník, uvaříme si instantní polívku a jdeme třídit fotky za posledních pár dní. Ty pak nahrajeme na Aviatické stránky, zatímco Kuba nám k tomu hraje na ukulele.A protože nás polévka zrovna moc neuspokojila, vyrážíme na oběd. Kamarádky s Jackem už sedí v restauraci, kterou jsem vyhlédla během své obchůzky městem. Chudák Jack si trochu stěžuje, že jeho porce obsahovala ohlodanou kost, ale copak jsem mohla vědět, že když mi paní ukazovala špinavý talíř s kostí, že to nebyl pozůstatek po již snězeném obědě, ale ukázková porce?

Hledat jinou restauraci se nám nechce, tak to riskneme a usadíme se na zahrádce. Dostaneme něco, co na první pohled vypadá jako čína. Na druhý pohled a hlavně na ochutnání zjistíme, že místo normálního masa jsou v tom dršťky. Sníst se to dá, člověk se toho i nají, ale znovu bych si to asi nedala. Po obědě jdeme ještě s Vojtou nakoupit na trh ovoce a zeleninu. Nemají tu moc velký výběr, ale lazaři potřebují vitamíny. A my taky. Stále odmítám požírat tablety, když si můžu dát aspoň mandarinku a blumu.Vracíme se do auta, kluci už finišují opravy a též se odebírají na oběd. Než dojdou zpět, zase se zatáhne a začne lehce mžít.

Odcházím ven z auta, že si zajdu do té naší restaurace odskočit, ale už mají zavřeno. To je docela zrada. Nedá se nic dělat, musím dojít až před vjezd do města na benzínku. Tam se na to sice moc netváří, ale nevyhodí mě. A když už jsem ušla takovou vzdálenost, rozhodnu se toho využít a v každém obchodě, který cestou potkám se ptám na máslo. Všude mají jen margarín a toho už jsme s klukama fakt přejezení. Nicméně nikde ho nemají a v jednom obchodě mi paní místo něj nabízí kuřecí šunku. Z toho usoudím, že moje španělština je stále dost mizerná, když z mojí výslovnosti pochopili, že chci pollo místo mantequilla, ale rozhodně jí beru, momentálně mam v jídelní skupině 3 chlapy, jeden z nich měl k obědu ohlodanou kost a druzí dva dršťky, tak jim to musim trochu vynahradit.  

Začíná se stmívat a opět se značně rozprší. Žán startuje a kontrolka stále svítí, což znamená, že je chyba asi někde jinde. Pravděpodobnost, že by i nový alternátor byl vadný, je dost malá. Odjíždíme tedy hledat fereterii, že koupíme multimetr. Ten se Ivče s Frantou podaří sehnat asi ve třetím obchodě, Okoun vše přeměří a zhodnotí, že je vážně jen vadná kontrolka a můžeme jet dál. Cesta je dlouhá a klikatí se po serpentýnách nahoru a zas dolů. Když se vyšplháme na jeden kopec, Jack střídá Žána za volantem, my se jdeme ven vyvenčit a nakonec se i pokochat a nafotit mraky válející se hluboko pod námi. Je to jeden z těch nádherných a nezapomenutelných okamžiků výpravy. Jen jsme si ho nemuseli pokazit hádkou o tom, kdo, kde a s kým (ne)bude spát. Holt ponorka už tu je rozjetá ve velkém...
 

13. března 2017
 

Ráno se budím poměrně brzo, všichni ostatní ještě spí, tedy krom Jacka, který zkušeně vede Amálku po prašné cestě do hlubin. To, co si neužil na cestě smrti na kole, teď projíždí se sedmitunovým náklaďákem a osmi dalšími lidmi na palubě. Nechtěla bych být v jeho kůži s tou odpovědností.   

Když se dá relativně bezpečně zastavit, protože se cesta trochu rozšíří, jdeme se ven lehce protáhnout a pokochat výhledy do pralesa. Vojta vylézá jen v trenkách, což docela překvapí místní tetu s malým chlupatým psem a velkou mačetou. Naštěstí nás vyhodnotí jako mírumilovné vetřelce a jen nás obejde obloukem.Dojíždíme do St.Teresy, kde se dostaneme s Amálkou před průvod zřejmě k prvnímu školnímu dni, takže když pak zaparkujeme v ulici, proudí kolem nás davy dětí a rodičů s různými transparenty, kterým nerozumíme. My vystupujeme a jdeme naproti přes ulici na snídani. Když  vidím ceny a hlavně „porce“, dávám si jen čerstvý džus a i ten bohužel dost zklame. Je to jen hodně homeopaticky ředěná šťáva s vodou. Přičtěte k tomu záchod, který jde zavřít buď nikdy, anebo navždy a vyjde vám kobinace, kterou nechcete zažít. Radši si naproti v obchodě se smíšeným zbožím kupujeme docela dobrý čokoládový dort a sníme ho v Amálce.

Po snídani přejíždíme do nedalekých termálů. Parkujeme Amálku na prašném parkovišti, platíme 10 SOL a jdeme se koupat. Areál je buď nový, nebo čerstvě zrekonstruovaný (na některých místech stále budovatelské práce probíhají), takže peněz rozhodně nelitujeme. Začínáme ve spodním bazénu, kde je nejchladnější voda a vytvoříme si tam Aviatickou olympiádu. Jako první si dáváme souboj Praha vs. Morava. Žán má na ramenou Vendy a Avokádo mě a snažíme se jedna druhou shodit. Honza s Kubou jakožto lehce přitopení koně si vedou poměrně dobře, leč Vendy má narozdíl ode mne lehkou váhu žokeje a navíc se nezdá - když chce, umí být pěkně zákeřná, takže po lítém boji vyhraje. Následuje souboj kluků, kdo vydrží nejdéle pod vodou. Jack dá 15 vteřin a Okoun skoro dvě minuty. Zkouší to tak dlouho, dokud nedá víc jak dvě. Podle mě ale musel dejchat ušima, to se přece nedá vydržet. Nakonec se nechceme s holkama nechat zahanbit a dáme si závod mezi sebou. Tak slavné, jako kluci to není, ale i já vydržim aspoň 20 vteřin. Na hydrofoba docela dobrý, ne?   
 

Potom se přemisťujeme do teplejšího bazénu, kde nás ale trochu ohrožují další spolukoupači, kteří tu hrají svoji verzi vodního póla, kdy místo míče mají lahev s vodou. Naštěstí je to po nějaké době omrzí, takže můžeme v klidu relaxovat až do chvíle, kdy jsme se domluvili na odjezdu.Jack s Luckou a Ivčou vyskakují zpět ve městě z auta a snaží se sehnat lístky na vlak, ale jsou odkázáni na vlakovou zastávku přímo na hydroelektrárně, kam míříme a odkud my půjdeme na Machu Picchu pěšky. Finální část silnice k hydroelektrárně zase kvalitativně odpovídá cestě smrti, ale Žán jí projede jako nic.

Parkujeme za velkou restaurací vedle obytňáku staršího rakouského páru a jejich německého ovčáka. Ti svojí výpravu pojímají ve velkém stylu, mají s sebou i místního průvodce, který s nimi bydlí. My se ničím nezdržujeme a jdeme vyházet ven mokré boty a vyprané prádlo, ať trochu uschne. Lucka s  Jackem a Ivča se zabalí na cestu a vyrazí. Jack s Luckou vzhledem ke svojí chorosti volí jízdu předraženým vlakem a Ivča jde pěšky. Všichi tři mají v plánu přespat na konci kolejí v kempu a zítra se případně popovézt nahoru autobusem. 

My si pak na chvíli sedáme mezi naše dva obytňáky a povídáme si s novými sousedy, ale nakonec s Avokádem zhodnotíme, že na vykecávání je času dost, ale už je akutní potřeba zase pořádně uklidit Amálku. Vzhledem k tomu, že teď byli skoro všichni nemocní, prskali, průjmovali a kdo ví, co ještě, je důsledná desinfekce a desinsekce na místě. Takže všechno, co není pevně přimontováno, letí ven. Vendy si bere na starost zadní část, já hajzl a střed a Avokádo předek. Společnými silami vytřídíme spoustu nepotřebných PETek i jiného odpadu, umyjeme všechno, co má omyvatelný povrch, vyklepeme všechny deky a matrace a vše důkladně postříkáme Predátorem. Sousedka se dost vyděsí, co to děláme a nechce nám věřit, že nemáme štěnice, blechy, mor ani choleru a hermeticky uzavírá sebe i ostatní v karavanu. My pokračujeme v práci. Já si ještě jako bonus přidám vyčištění jedněch nejmenovaných bot, které nám způsobovaly již pár dní vemi nepříjemnou čichovou kulisu. Jako největší problém se nakonec ukáže, že nemáme kam dát pytle s odpadem. Zatím je necháváme pod Amálkou s tím, že až budeme odjíždět, musíme je zneškodnit v nějakém městě cestou. Snad je v noci moc neroztahají místní toulaví čtyřnožci.

Vracíme se do hygienicky čisté Amálky a vrháme se na vaření večeře. Vendy s Žánem se vařit nechce, takže si jdou dát vydatnou večeři do přilehlé restaurace. My ostatní máme docela dost zásob, takže se domluvím s Frantou a Kubou, že dneska něco malého a rychlého společně uvaříme a tradičně to vyhrajou špagety s červenou omáčkou. Jednou jim musim taky uvařit něco jinýho, aby mi věřili, že to umim…    

Vzheldem k tomu, že zítra budeme vstávat ve 4 ráno, je ideální čas na to, abychom zalehli a zkusili se alespoň trochu prospat před zítřejším 11 km pochodem podél kolejí, který na konci vede 2 km do kopce s převýšením 400 metrů.

14. března 2017

Ve 4 ráno se skutečně rozezní kakofonie několika budíků, které následuje rozespalé remcání. Než se v polospánku připravíme k odchodu, je skoro pět. Vendy s Žánem už jsou dávno na cestě. Venku lehce mží, ale není to nic strašného, co by bylo potřeba řešit. Vyrážíme k nádraží, Vojta je jediný, kdo má navigaci a taky jediný, kdo se nám ztratí. Chvíli ho zkoušíme vyhlížet a volat, ale místo něho přijde jen Žán s Vendy, že našli konec kolejí, musíme tedy nahoru do kopce do protisměru, kde za chvíli narazíme i na Vojtu. Na rozdíl od nás si všiml odbočky na zkratku.

Podél kolejí pak už pokračujeme společně jako čtyřčlenná skupina (Vojta, Kuba, Okoun a já), Vendy s Honzou nám opět utekli. Jde se dobře, celou cestu po rovince a sem tam po kolejích, když je potřeba přeskákat nějakou díru v zemi. Vlaky začnou jezdit až mnohem později, takže těch se zatím nemusíme bát. Pomalu se začíná rozednívat, což nám cestu ještě více usnadní, ale taky odkryje krásy všude kolem. Začínáme se víc kochat a tím pádem zpomalovat. Franta nakonec neodolá a vrhá se k řece podívat  na peřeje. Když se dlouho nevrací, začnu mít docela strach, jestli nám tam nespadl, ale naštěstí za chvíli přijde. Vojta už je, jak jinak, než někde pryč. Opět si všiml odbočky, kterou my téměř ignorovali a skoro jsme pokračovali až ke kempu v Aquas Caliente.

Naštěstí nám ale dojde, že jsem už u mostu, který musíme přejít, a kde jako první kontrolují vstupenky a pasy. Máme vše v pořádku, takže můžeme přejít na druhou stranu řeky, tam si sednout vedle Žána s Vendy, kteří se tu posilňují před výstupem a taky se nasnídat.

Další zdržování už není nutné, vyrážíme nahoru po schodech, které slouží jako přímá pěší zkratka nahoru, zatímco autobusy to berou ohromnými serpentýnami po silnici. Z počátku celkem držím krok s kluky, ale postupně se moje odpočívací pauzy začnou prodlužovat, já čím dál víc zaostávám a už se ani nesnažím simulovat, že se zastavuji, protože fotím, či točím. Nakonec už se moje rychlost nedá ani považovat za chůzi, ale spíš plížení.   

Dávám si přestávku, piju, zkouším jít dál. Tachykardie, nohy se mi klepou a mravenčí tak, že se neudržím ve stoje. Tak si ještě chvíli sedám na kámen a čekám, až to přejde. Nohy se trochu vzpamatovávají, takže se zvednu a snažím se jít. V následující chvíli se sbírám ze země, ruce obalené bahnem, na kolenou nové modřiny. No co, i pád na držku je pohyb vpřed. Hlavně, že jsem si nezlomila nos. Znovu si sedám. Co teď?

Když už si myslím, že to nemůže být horší, chytnou mě křeče do břicha. Nejsem schopná se v sedě ani narovnat. Co mam teď jako dělat? Snažím se zas postavit, abych obratem zase upadla na kámen. Plazím se vedle schodů do trávy a na poslední chvíli stahuju kalhoty. Ještěže tu zatím nikdo nechodí. Vyhrabu se zpět na schody a po čtyřech se plížím nahoru. Zvládnu 4 schody, než zase přistanu držkou v trávě a hned se zase odklízím do křoví. Když asi po 15 minutách lehce povolí křeče, píšu klukům, že jsem asi došla. Kuba odepisuje: Neser a šlapej. Kdyby jen tušil, jak ráda bych uposlechla jeho ctěné rady, kdyby to jen trochu šlo. Po chvíli se plní moje noční můra - začnou chodit lidi. Snažím se tvářit, že tam vůbec nejsem a většina kolemjdoucích přistupuje na moji hru a tváří se, že mě vůbec nevidí. Ale pak se zdola vylíhne nějaký chlapík a rozhodne se se mnou konverzovat. Snažím se mu taktně naznačit, že skutečně v sedě za kamenem nejsem v situaci, kdy bych si chtěla s kýmkoliv povídat. Když mu to konečně dojde, velmi rychle zmizí. Pak se ještě dvakrát vrátí, aby mi sdělil, že fakt nic neviděl.

Odhodlávám se jít dál s tím, že až se doplazím na silnici, zkusím stopnout autobus. Klidně mu zaplatím i těch 20 dolarů, nebo kolik stojí. Kuba totiž vyslal všechny dovnitř a čeká na mě u vchodu. Pět schodů, sednout, počkat, pět schodů, sednout, počkat, pět schodů… Křeče už téměř odezněly a už jsem zvládla asi 30 metrů bez hledání křoví. Vypadá to fakt nadějně. Pět schodů, sednout, počkat, pět schodů… Když už asi po sté opakuji tento algoritmus, míjí mě jakýsi mladík a dvě slečny. Ptá se mě, jestli jsem OK. Snažím se lhát, že ano, ale nevěří mi. Nakonec za jeho vydatného povzbuzování a stejně vydatného naštvání obou slečen, dojdeme společně až nahoru. Silnici už jsme nikde nepotkali, odpadla jsem až v poslední části schodů, které normální člověk vyjde za 15 minut, když se hodně loudá. Já to šla víc než hodinu.

Nahoře najdu čekajcího  Avokáda a uvědomuji si to, co jsem se po léta svého sólocestování snažila vehementně popírat - je skvělé, když má člověk na cesty dobrého parťáka. Čeká, byť by nemusel a místo nějakého remcání, že kvůli mně přišel zřejmě o životní zážitek z východu slunce nad divem světa, se akorát zeptá, jestli už jsem OK a můžeme jít dovnitř. Nacpu malý batoh k němu do krosny, neb dovnitř se nesmí se žádným zavazadlem větším, než kabelka a jdeme vystát delší frontu na úschovnu a následně ještě jednu kratší na vstup. Východ slunce jsme tu, jak už jsem zmínila, nestihli, ale pohled na obrovský areál starých budov, kde se postupně začíná vytrácet mlha a tím pádem se odkrývají další a další do té doby neviděné památky, je zcela dech beroucí.

Všichni od brány proudí nahoru na vyhlídku, ale my zhodnotíme, že se nenecháme unášet davem nahoru, protože je stále mlha, ale nejdříve si projdeme spodní ruiny, kde je lidí mnohem méně. Bohužel jsme netušili, že tu je pouze jednosměrný okruh (a zpětně musím říct, že to je naprosto logické, protože by těžko šlo krotit tisíce lidí, kteří by se po areálu courali, jak by se jim zrovna chtělo). Dbáme tedy pokynu místního hlídače a pokračujeme dál po směru šipek, kocháme se výhledy a nasáváme úžasnou atmosféru tohoto místa.   

Po nějaké době se usadíme na schodech, pozorujeme místní brigádníky, jak odmechovávají jednotlivé budovy a jíme moje oblíbené čokoládové celozrnné sušenky, které si schovávám na speciální příležitosti. Nic speciálnějšího než Machu Picchu se asi představit neumím.   
 

Píše nám Vojta, že jsou nahoře na vyhlídce Inti Punku a čekají, zda se neroztrhají mračna. Rozhodneme se k nim přidat, takže se snažíme nenápadně odbočit z cesty ven na úplný začátek, vmísit se do davu a pokračovat nahoru. Vidí nás ale hlídač s velmi protivně znějící a velmi těžko ignorovatelnou píšťalkou, takže nám nezbývá, než opustit areál.

Naštěstí na jednu vstupenku bylo možné za den vstoupit, koilkrát člověk chtěl a zůstat, jak dlouho chtěl. (V současnosti už je prý do areálu vstup možný jen s průvodcem, v předem určeném časovém rozmezí buď dopoledne, anebo odpoledne a jakmile jednou vyjdete, už máte smůlu.) Vystojíme tak znova frontu, tentokrát o něco delší. „Aaa, Jakub chce druhé kolo!“ mrká na Avokádaj laškovně kontrolor. Pak ještě zamručí něco o tom, že Klára taky, bouchne nám druhá razítka na vstupenku a můžeme pokračovat v okružní cestě.

Proplouváme davem německých důchodců a škrábeme se nahoru na vyhlídku. Začíná celkem silně pršet a já blb si nechala všechno nepromokavé oblečení v batohu. No, pozdě to řešit. Kuba nasazuje docela ostré tempo a já opět zaostávám, až mám chvílemi chuť to zabalit a počkat dole. Pak ale chytnu druhý dech a společně vystoupíme na první vyhlídku, kde už je zbytek posádky. Machu Picchu se pod námi rozkládá v celé své ohromné kráse a velikosti. S Kubou se rozhodneme, že vyjdeme až na nejvyšší možné místo, zatímco ostatní už tam byli, takže se chystají na cestu dolů. 

Cesta tu končí, čas jít zpět. Jsem promočená zas až na kost, ale i tak se domluvíme, že zajdeme na Incký most. Horší už to být nemůže a jsem tu zřejmě naposledy v životě, tak mě přece nerozhází trocha vody, co padá z nebe a čvachtá v botech. Had, který se plazí po schodech už by argumentem proti chůzi dál být mohl, ale naštěstí ho nikterak neinteresujeme a odplazí se někam do díry a my můžeme  projít.

Vycházíme na další kopec, kde chvíli sedíme pod střechou a čekáme, jestli třeba trochu nepřestane pršet. Po deseti minutách to vzdáváme, zapisujeme čas odchodu do knihy a jdeme dál. (Zaznamenává se i čas návratu, naši kluci to dali za 20 minut. Netuším, za jak dlouho od odchodu vás půjde někdo hledat - pravděpodobně s lopatkou a pytlem na odpadky do propasti pod mostem.) Úzká kluzká kamenná cestička nás zavede až téměř k mostu, nebo lépe řečeno k dřevěné uzoučké lávce, na kterou se samozřejmě nesmí. Zastavujeme před kovanou brankou a hledáme alespoň opticky pokračování cesty. Vede nahoru do skal, kde mizí v zeleni.

Vracíme se zpět a tentokrát píšťalka, nepíšťalka, velím k pochodu v proti směru, protože obcházet celé kolo by zabralo strašně moc času a navíc nemůžeme ten správný směr ani najít. Naštěstí leje tak, že i hlídači jsou radši zalezlí v přístřešku.

Venku u vchodu do místní (předražené) restaurace se setkáváme s Vojtou a Frantou. Avokádo nervóznímu a hladovému Frantovi odevzdá jeho svačinu a já, protože už mám taky hlad, si jdu otevřít tuňáka. Ten trochu exploduje a já mám díky tomu drcené rybičky snad uplně všude, včetně vlasů. Sice jsem tím pádem o to víc k sežrání (byť to kluci vehementně popírají), ale radši se jdu po jídle převlíct do čistého, suchého a nepromokavého. Ještěže jsem to neudělala už před jídlem, jak jsem měla původně v plánu.

Po svačině se vydáváme po schodech dolů. Jestliže cesta nahoru byla z pohledu mých nebohých kolen očistcem, cesta dolů je učiněným peklem. Alespoň jsem to tentokrát zvládla poměrně rychle, neb Kuba opět nasadil tempo Kobry 11 a já nechtěla zaostávat, jako ráno. Za mostem se zastavujeme v restauraci, dáváme si studené pití a chvíli jen tak sedíme, relaxujeme a pozorujeme ustávající déšť. U kolejí se pak potkáme s Kamarádkami a Jackem, ale poměrně brzo je předbíháme. Je znát, že na rozdíl od nich jdeme nalehko. Cesta podél kolejí nám krásně utíká. Tentokrát potkáme i několik vlaků a hlavně dav lidí hrnoucí se v proti směru. Všichni míří do kempu, aby ráno s východem slunce vystoupali závěrečný kopec.

Asi v polovině cesty se k nám přidává krásný chlupáč, který mě poslouchá na slovo. Teda na sušenky a oddělí se až u nádraží, kde už je zřejmě teritorium zase jiných psů. A nebo bydlí v některém z přilehlých hostelů, či restaurací, u kterých uvažujeme, zda se nezastavit na večeři. Nakonec se rozhodneme, že dojdeme až k Amálce a dáme si jídlo v tamní občerstvovně. To ovšem byla chyba, protože když v pozdním odpoledni (skoro již večeru) dojdeme, už nemají téměř nic. Nabízejí nám  sendvič a hranolky, a když zjistí, že ani ty hranolky nemají, tak nám nabídnou alespoň slušnou cenu. My už jsme líní se vracet jinam, nebo nedejte bohové vařit, takže bereme, co je. Sice po jídle máme ještě trochu hlad, ale není to nic, co by nespravila sladká tečka. Pár sušenek nám ještě zbylo. Ostatní byli moudřejší a najedli se cestou.

Po jídle jdu vyprat tuňáka a zablácené oblečení z cesty nahoru, prostřídáme se o místní ledovou sprchu a kluci jdou na pivo do nedalekého hostelu. Franta se tam seznámil s polskými cyklisty. My mezi tím vegetíme v Amálce, Jack staví venku stan, aby trochu proschnul a já se rozhodnu, že v něm budu spát. Voda v něm nestojí, ani necrčí ze stropu, tak ať se nemačkáme a nedusíme všichni v Amálce.