Aviou Amerikou 2017 - Povodeň a Želví zátoka

Uprostřed peruánského ničeho nás dostihla povodeň. Tam, kde byl ještě před pár hodinami most, je dnes jen díra v zemi, rozvodněná řeka a na silnici se tvoří dlouhé kolony náklaďáků, čekajících na zprůjezdnění Panamericany.

21. března 2017

Ivča se hned po probuzení odchází přeptat na policejní stanici, jak to vypadá s novým mostem a zjistit, kam se tu dá jít na záchod. Prý můžeme přímo na policejní stanici a nebo vedle do mateřské školky. No a most bude záležitostí spíše dnů, než hodin. Školku tu mají hezkou, ale fakt, že slouží jako veřejné záchodky bez tekoucí vody a pro ohromné množství lidí, jí nedodává zrovna na voňavosti… Chudáci děti a místní zaměstnankyně. Klobouk dolů za to, jak si i v této situaci zvládaly udržet úsměv.

Jdeme si dát snídani a kluci přejedou s Amálkou ke svářečské dílně, kde nechají již definitivně opravit rozbité dveře. Do těď jsme to neřešili, protože to bylo zbytečné zdržování. Vendy už poměrně běžně a ladně vystupovala oknem a my jsme si zvykli chodit zadem. Já mezi tím z dlouhé chvíle a s přehřátým mozkem vymýšlím, jak při možnosti větrání střešním oknem a dveřmi zároveň zajistit stín. Nakonec se jako ideální zastínění ukáže hamaka. Sice jsem očekávala, že jí budu využívat trochu jinak, ale aspoň mám pocit, že jí s sebou netahám zbytečně. Spolu s Vojtou následně jdeme obhlédnout situaci u mostu.

Kus od nás je silnice plná uschlého bláta, které nám jak vítr, tak projíždějící tuk tuky metou do obličeje. To, co vidíme ještě o pár metrů dál, je dokonalý obraz zkázy. Pobořené domy, bláto, špína, smrad a po mostu ani památka. Velká voda už opadla, takže korytem procházejí sem a tam lidé s náklady zboží, či dětí na ramenou. Vracíme se k Amálce. V obchodech kolem hlavní ulice se nám podaří překvapivě sehnat i balenou (a dokonce studenou) vodu. Bereme zásoby a dohodneme se, že se přesuneme čekat jinam. Ivča má telefon na policii, takže jakmile budou opravy mostu finišovat,můžeme se sem vrátit.

Přejíždíme do většího města – Chimbote, které už vypadá relativně čistě a funkčně. Zaparkujeme na náměstí a rozprchneme se zařizovat zásadní věci - vybrat peníze, dát si oběd a tak. Na oběd volíme velkou restauraci, nebo možná spíš obří jídelnu, která je plná místních, což bereme jako znamení toho, že tu budou mít dobré jídlo. Jako předkrm jsou Ceviche (tentokrát ne z mořských plodů, ale z malých rybiček s červenou cibulkou v kyselé omáčce) a po nich si dávám kuře s rýží. Naházím to do sebe velmi rychle, neb si ještě potřebuji stihnout koupit nové sandály, už mě nebaví chodit s dírami v podrážce, zvláště ne v těchto oblastech, kde je na zemi vrstva bahna obsahujícího bohové vědí co. Seženu jen falešné Crocsy, ale lepší než nic. Beru hnědé, ty ještě nikdo v Amálce nemá. Postupně si totiž všichni tyhle boty kupujeme, jak se nám rozpadají sandály dovezené z domova.

Vedle Amálky zaparkovala sanitka, takže přemluvím Ivču, ať mi jde tlumočit a jdu se kamarádit. Prolezu si jejich auto zase velmi detailně, popovídám si se sestřičkou, udělám si fotku s řidičem a sanitářem a můžeme odjet. Vojta vyhlédl na iOverlanderu možné tábořiště, ale bohužel se k němu nedá ani dojet. Volíme tak druhou možnost, kterou je městečko Tortuga.

Po příjezdu na místní pláž u zátoky, kolem které jsou rozeseté restaurace a hotely zející prázdnotou, zhodnotíme, že to je ukázková ospalá díra. Ale pro nás je důležité, že povodně se jí evidentně vyhnuly. Je tu čistá zem i vzduch. Na pláži potkáváme 3 francouze v karavanu – rodiče s pubertálním synem. Zahnala je sem situace se spadlým mostem jen o pár hodin dřív, než nás. Domluvíme se, že jim budeme předávat zprávy, které se s Ivči pomocí dozvíme a jdeme též hledat, kde bychom mohli na pár dní složit hlavy. Na rozdíl od nich nemáme v Amálce hygienické zázemí, takže potřebujeme najít nějaké tady.

Rozdělujemem se na skupinky a vyrážíme do terénu. Ivča s Jackem našli hostel, kde by mohli bydlet dva lidi v pokoji a ostatní v Amálce a využívat jejich koupelnu za celkem přijatelnou cenu. Společně s Ivčou a Vojtou pak nacházíme luxusní hotel, kde nám nabízí dvojlůžkové pokoje za poměrně vražednou cenu, případně dva pětilůžkové pokoje s koupelnou taky za šílenou cenu, ale jdeme se na ně aspoň podívat. Ten první vypadá dobře a druhý je zamčený. „Josse! Josse!“ buší recepční do dveří. Dlouho se nic neděje, až nakonec vyleze poměrně rozvrkočený a zaskočený Josse. No, viděli jsme dost. Nakonec se dohodneme, že můžeme zaparkovat před recepcí a používat místní společnou koupelnu a dvě terasy za 10 SOL za osobu na noc.   

K hotelu přejíždíme už za tmy, neboť je docela problém vůbec najít cestu, kterou by se tam Amálka mohla dostat. Hotel je totiž nahoře na kopci a zatímco my jsme tam pohodlně vyběhli po schodech, Honza se musí vymotat spletí křivolakých uliček, než se podaří Amálku zaparkovat na určeném místě. Jack s Luckou postaví stan na střechu a jdeme se navečeřet na terasu. Někdo na spodní, někdo na horní. Záleží na tom, jaký kdo chce mít výhled a jak moc mu v tu chvíli ostatní lezou na nervy. Okoun pak přinese meloun pro všechny. Cestou zpět do auta potkám obrovského psa, asi rotwailera, který naštěstí nejeví žádný zásadní zájem o nikoho z nás. I tak se ho dost leknu, když mi z ničeho nic vstoupí ze tmy do cesty.   

V noci je na posteli nad kabinou vedro a nedýchatelno, takže se odebírám se spacákem ven, že přespím na matraci na kryté terase. Od Amálky je docela daleko, takže už když uléhám, nemám moc dobrý pocit, že jsem tu v ústraní jen tak sama, obklopená více méně jen skleněnými zdmi. Není tedy asi divu, že jakmile usnu, zdají se mi nechutně živé a děsivé sny, většinou o velkých a zlých psech. Radši se (pořádně rozklepaná) zase vrátím do auta a ulehám  na zem do uličky k otevřeným dveřím, kde je alespoň trochu průvan a chladněji. Schod pod hlavou a nohy pod gaučem a docela se tam dá vyspat. Jen se pár lidí ráno diví, když mě tam tak najdou.

22. března 2017

Nechci-li být zašlápnuta, musím poměrně brzo vstávat. S Jackem si připravujeme společnou snídani na terase a Ivča mezi tím dole u vody komunikuje s rybářem. Děláme si legraci, že se za chvíli vrátí nejen s náručí ryb, ale ještě s tím, že jí rybář nabídne výlet na moře. Je daleko, takže nás rozhodně nemůže slyšet. I tak se za chvíli vrátí, v tašce má 4 ryby a oznamuje, že pokud budeme chtít, odpoledne se můžeme spolu s rybářem vydat na výlet na blízký ostrov, kde žijí tučňáci. Já po krátkém přemýšlení radši odmítám. Nabídka je to sice lákavá a tučňáci jsou jistě super, ale vody už jsem si tu užila asi víc, než je mi milé. Radši počkám v klidu v hotelu, půjčím si od Kuby kvalitější počítač a začnu konečně zpracovávat videa, která jsem doposud natočila. František zase objevil v okolí pěkný kopeček, na který si chce vylézt, takže taky nepojede. Ivča tak běží zamluvit cestu pro 7 lidí.

Dopoledne trávíme každý po svém. Vojta kuchá a nakládá ryby na oběd, my ostatní relaxujeme a postupně se střídáme o barel na praní. S holkama si pak již tradičně bereme na starost přípravu oběda. To nejhorší už za nás udělal Vojta, takže vyrobit kaši a osmažit ryby zvládneme jako nic. Po jídle nastane tak akorát čas na odjezd na moře. Rybář je vyzvedne na malé pramičce a doveze k lodičce ne o moc větší, jen se stříškou. Rozhodně nelituji, že se toho neúčastním.

Franta se loučí a mizí do hor. Já po nějaké době za počítačem scházím dolů do městečka shánět brambory a cibuli, neb s Kamarádkami chceme večer vyrobit bramborový guláš pro všechny. Už je zase na čase trochu obměnit jídelníček. Nakonec nemusím jít ani moc daleko, přibližně uprostřed zátoky narazím na malý obchůdek, kde mají právě jen brambory, cibuli, asi tři lahve pití a pár sušenek. Chvíli se musím dovolávat prodavače, až se z vedlejší restaurace vynoří asi 15 letý klučina. Snaží se i chvíli konverzovat a nechce si nechat vysvětlit, že nepatřím k těm Francouzům na pláži. Dvě auta Evropanů v jednom městě mimo sezónu jsou asi nad jeho chápání. Stejně jako nechápe, že by se do toho karavanu, co mu stojí před obchodem mohli vejít 4 lidi. Radši mu nevysvětluju, že v tom našem karavanu je nás rovnou devět.

Vracím se k hotelu, cestou fotím pelikány (asi by se to tu mělo jmenovat spíš zátoka pelíkánů, než želví) a najednou koukám, zbytek posádky se vrací z moře. Honem běžím zpět, ať je řádně přivítám. Chleba jsem nesehnala, tak musí stačit sušenky a sůl. Všichni se tváří spokojeně. Viděli tučňáky, zaplavali si v moři, ale prý byly šílené vlny, takže je dobře, že jsem nejela. Ufff. Klukům se koupání zřejmě neomrzelo, takže se vrací ještě na chvíli do moře a my jdeme dělat svačinu v podobě ovocného salátu s domácí čokoládou z Yellow River. Vendy věnuje jejich smetanu, takže je čokoláda ještě mnohem lepší, než když se rozpouští jen tak ve vodě. Nakonec jsme všichni tak nacpaní, že guláš odkládáme na zítra a k večeři ukuchtíme jen pytlívku. Nikdo neprotestuje.

Večer si zahrajeme po dlouhé době BANG! V devíti lidech a relaxujeme do pozdních hodin na terase.

23. března 2017    

Vzheldem k tomu, že se mi včera nepodařilo sehnat žádné pečivo, uchylujeme se na snídani k Jackově nepříliš oblíbené ovesné kaši. Kuba během jídla přichází s tím, že mu jiní Češi poslali mapu případné horské objížďky, po které před dvěma dny přejeli od severu k jihu. Sedáme tedy nad mapy a navigace a začínáme promýšlet různé možnosti. Čekat a projet po Panamericaně, jakmile se obnoví most a zároveň riskovat, že spadne jiný? Vrátit se pár set kilometrů k objížďce a riskovat, že teď už průjezdná nebude? Riskovat horskou cestu, před kterou se nám dostalo varování na ambasádě, že je v okolí málo osídlená a v případě průseru se tam nedovoláme pomoci? Rozhodujeme se hlasováním pro první variantu, neb nám přijde časově nejschůdnější. Ivča slibuje, že bude volat na policii a odchází s Luckou do města.

My jdeme hrát Žábu. Okoun má „nerozbitnou skleněnku”, kterou využíváme místo míčku k házení na dřevěný stůl, kde jsou různě obodované přihrádky. Nejvíce bodů je za to, že trefíte tlamu kovové žáby uprostřed. Kdybychom hráli jen do 10 000, tak jsem vyhrála. Bohužel se ale domluvíme na 20 000, takže Žán jednou trefí žábu, Kuba taky začne házet líp než holka (tedy já) a mám rázem smůlu. Ale třetí místo taky dobrý. Další část odpoledne vytvářím Jihoamerické večerníčky. Když už tu trčíme, tak ať si zavzpomínáme na naše začátky na cestě. Jaké to bylo, když jsme v Montevideu čekali na Amálku, jak jsme bloudili po hrách, zvedali Amálku a vyndavali motor a hlavě neměli ponorkovou nemoc tak, jako teď... Bohužel mi při tom upadne externí disk na zem. V první chvíli se zdá, že se s ním naštěstí nic nestalo, takže jsem v klidu, ale druhý den budu brečet jak tortuga nad ztrátou veškerých videí z celé výpravy. Ale nebudu předbíhat.   

K obědu vařím polévku a k ní uplácám z mouky, oleje a vody placičky, neb stále nemáme pečivo. Jackovi, na rozdíl od Avokáda, moc nejedou, takže radši vyrážíme hledat lépe vybavený obchod, kde by měli lepší pečivo. Cestou potkáme Kamarádky, které se k nám přidají a ukážou nám dobrou trojici stánků. Tady mají jak pečivo, tak vodu v barelech, kterou Jack dost akutně potřebuje, neb ta jeho se zkazila a začala žít vlastním životem. Dokonce mají i slušný výběr ovoce. Krom pečiva bereme i pár vajíček a já si kupuji sušenky, které mi pak ale chutí připomínají spíš škvarkové placky, neb jsou smažené na sádle, takže je dávám volně k dispozici. Ivča ještě pořídí obří zelený lusk, jehož konzistenci ani chuť neumím popsat, ani k ničemu připodobnit, ale všem nám chutná.   
 

Vracíme se do hotelu a rovnou vyndávám věci na guláš z kufru, dokud se všichni tváří hladově a jdeme s Luckou a Jackem krájet kilo brambor a kilo cibule a vařit na všech dostupných vařičích a ve všech dostupných nádobách. Mezi tím si začneme vyříkávat a následně i vykřičovat veškeré křivdy, které se komu udály za poslední dva měsíce, čímž se alespoň trochu uvolní již několik dní probíhající dusná atmosféra a po jídle již celkem v klidu řešíme, co dál s cestou. Ivča nám předává informaci, že most v Coishco by snad měl být každou chvíli průjezdný, ale problém je s mostem o město dál. Ten prý nebude hotový ještě tak týden.
 

Nakonec se rozhodneme, že jakmile bude šance na otevření prvního mostu, zkusíme ujet, co půjde, a postupně, jak se budou mosty otevírat, přejedeme až k hranicím s Ekvádorem. Že se všichni modlíme, aby to neznamenalo pokaždé týden tvrdnutí v nějaké další ospalé díře, asi nemusím zdůrazňovat. Před spaním pouštím pár již hotových večerníčků, abychom si po té megahádce dodali povzbuzení, že když jsme to společně dotáhli až sem, dotáhneme to až do konce.   
 

24. března 2017

Ivča má poránu skvělou zprávu. Mluvila s jiným policajtem, než včera a most se sice měl opravovat týden, ale před týdnem s tím taky začali, takže by Panamericana měla být každou chvíli zase průjezdná. Domluvíme se, že vyrazíme večer v 7.  Dopoledne se opět flákáme na terase, já se stále pokouším vytvářet nějaké hodnoty, a protože se ani mně, ani nikomu dalšímu nechce vařit, jdeme na jídlo na pláž. Franta tam má vyhlédnutou restauraci, tak jí chceme zkusit.

Předkrm jsou opět ceviche. Po nich čekáme na hlavní jídlo a mazlíme se s místním štěnětem, které postupně obejde celý stůl, až si to nakonec rovnou zkrátí přes něj. Když nám donesou ryby s rýží, tak hafana vyženeme, ale čeká opodál společně s rodiči, co na ně zbyde. Nakonec toho dostanou celkem dost, jídlo totiž není moc dobré a cena je bohužel o dost vyšší, než kolik platil Franta včera, když tu s ním seděli i místní.  Trochu zklamaní se vracíme k Amálce, kde se Ivča připravuje na natáčení reportáže o povodních pro ČT. Já se opět vracím k počítači, že dodělám pár dalších videí, připojím disk a konec. Od té doby až do večera už mám pořád jen slzy na krajíčku, byť mě Kuba ujišťuje, že hned jak se dostaneme někam k elektřině, zkusí zachránit, co půjde.

Odpoledne balíme a skutečně v naplánovaných 19:00 vyrážíme dál. Zastavujeme se u Francouzů, zda pojedou s námi, ale prý radši počkají do rána. My to nechceme riskovat, takže se loučíme s nimi i Tortugou a přes Chimbote, kde nakoupíme zásoby v supermarketu, odjíždíme zpět do Coishca. Předjedeme kilometrové fronty kamionů za městem a zastavujeme na stejném místě, jako minule. Most je stále spadlý, ale prý by mohl být funkční kolem 3 ráno. Hned bereme čelovky a jdeme se podívat, jak to vypadá s opravami. Na silnici leží několik obřích trubek, které ještě ani zdaleka nejsou připravené k použití a z obou stran se slepě končící silnice svažuje do bahna náspy z obrovských kamenů. Mezi tím ale stále teče proud vody, mnohem větší, než když jsme tu stáli posledně. V horách asi pořád vydatně prší a všechno teče sem dolů. Tohle za 5 hodin nemůžou mít průjezdné ani omylem.
 

Smiřujeme se s tím, že tu budeme čekat delší dobu, než jednu noc. Ještě si to jdu všechno nafotit, přičemž se ztratím klukům z dohledu, takže jakmile mě znovu najdou, dostanu pěkně vynadáno. Žádné samostatné courání po nocích! Co kdyby se mi něco stalo? “Jasně, tati.” zamumlam si spíš pro sebe a držim se jich od té doby jako klíště. “Potřebuju na záchod.” “Já taky.” “Nápodobně.” Kluci to mají jednoduchý, prostě si stoupnou na krajnici. Ale co já? Sama jít nikam nesmim, do rána nevydržim a už je vidim, jak se mnou jdou celý nadšený hledat záchod. Takže cesta nejmenšího odporu. Náhodný pozorovatel by mohl v nejtemnějším stínu, který vrhá odstavený kamion spatřit tři téměř nehybné siluety postav, dvě decentně stojící a čumící do zdi a jednu dřepící opodál, pozorující zeď s nemenším zaujetím. V podobných chvílích mi přijde na mysl, o co jednodušší život bych  možná měla, kdybych se víc bavila s holkama. Ale mě je prostě mnohem líp v mužských kolektivech. Minimálně do chvíle, než přijde na pořad dne podobná situace.

Konečně se vracíme k autu. S Avokádem před spaním zabezpečujeme Amálku moskytiérami a stříkáme jak sebe tak auto Predátorem. Nemoci, které by tady mohl přenášet hmyz nikdo z nás fakt nechce. (Teda nechceme ani jiné, to je jasné...) Kamarádky z Jackem se i přes komáry, prach a smrad ukládají jen tak bez stanu na střechu. Klidný spánek dnes opět nečeká nikoho z nás.