Aviou Amerikou 2017 - Spěcháme do Ekvádoru

Čekáme, až bude opraven spadlý most, abychom se co nejrychleji dostali do Ekvádoru, který by snad neměl být El Niněm a povodněmi zasažen. 

25. března 2017

Ve tři ráno samozřejmě žádný nouzový přejezd hotový není, takže spíme asi až do osmi. Ani pak “most” nestojí, takže se odebírám na tržiště pro pečivo. Trochu si pobloudím, tržnice je trochu dál od centra a jde se k ní spletí bočních ulic a uliček. Mezi myšlenkami na to, že mám fakt mizerý orientační smysl mě párkrát napadne i to, jestli je vůbec dobrý nápad, se tu jen tak sama promenovat. Zákaz samostatných vycházek od kluků ale podle všeho platil jen v noci, dokud před nimi nebyla vidina čerstvé snídaně. Naívc lidi kolem vypadají celkem v pohodě a i mi poradí, kudy kam. Pečivo se prodává hned u vchodů, ale ale paní u prvního (a asi hlavího) vstupu už žádné nemá. Jdu se projít tržnicí a hledat další.

Procházím poměrně špinavým tržištěm krytým plechovou střechou. Pár prodávajících mi tu ochotně pózuje pro fotky, i když je jim jasné, že si nic z jejich zboží nekoupím. U stánků, kde prodávají maso to neskutečně smrdí, u ostatních už o něco míň. A veřejné záchodky jsou… No, rozhodně nic, co bych komukoliv doporučovala zkoušet. I já radši vycouvám, že v tomhle městě musí jít sehnat cokoliv lepšího. A fakt si nedělám iluze, že to tu před povodněmi vypadalo líp. Místní už jsou asi dost zvyklí, takže hned vedle s ledovým klidem posedávají u stánků s jídlem a snídají. Mě se chce tak maximálně zvracet a na jídlo mě přechází chuť. Když si mě pak ještě přijde očuchat pes prolezlý minimálně svrabem, prchám pryč nejbližším východem. Přibrzdím jen proto, že u něj sedí paní, která v ošatce vyhrabe pár posledních kousků pečiva. (Uznávám, že po tomto popisu smradu a nechutností by na to pečivo člověk neměl ani chuť, ale ošatky vypadají čistě a paní má dost rozumu, aby seděla ve vchodu, kde už se jí dostává dostatek čerstvého vzduchu.)

Bloudím zpět. V Amálce už je většina lidí vzhůru, takže se nasnídáme a řešíme, co dál. Ivča zjistila, že přejezd by snad mohl být hotový kolem poledne, tak ho zas jdeme zkontrolovat. Překvapivě už to tam vypadá o dost líp. Evidentně se vykašlali na trubky a vytvořili pouze násep, přes který právě přejíždí těžká technika. Asi počítají s tím, že tohle hodně provizorní řešení zase za nedlouho vezme voda. Vracíme se do města vyčkávat. Já si mezi tím odbíhám na policejní stanici (školka je zavřená), přesně v době ranního nástupu. Vysvětluji, co potřebuju. Policista se mě nejdříve snaží přehrát svojí kolegyni, pak zavelí, ať počkám, načež někam zmizí a nakonec mi jde vesele oznámit, že je tam volno a můžu jít s ním. Nakonec se ještě před dveři zarazí, znovu mě zastaví, vejde do kabinky, překontroluje, jestli to tam vypadá alespoň trochu čistě, pak pokrčí rameny, ukáže na kbelík s vodou v rohu a vpustí mě dovnitř.

Venku před stanicí slyším, že pár kamionů začíná nervózně startovat, ale nezdá se, že by se kamkoliv hýbaly. I tak se radši rozeběhnu k Amálce. A najednou se celá řada aut dává do pohybu a my s nimi. Ve chvíli, kdy projíždíme přes násep, už se na něm tvoří velké louže. Předpokládáme, že s touhle rychlostí celý provizorní a týden budovaný přejezd tak hodinu po nás odnesla voda. Pro nás je ale důležité to, že jsme přejeli! Všichni slaví a chvíli to i vypadá, že tyto šťastné události zvládnou přehlušit všeobecnou nevraživost v posádce. Jedeme dál směrem na Viru, kde má být druhý stržený most.

Bohužel skutečně je. Najíždíme na značenou objížďku pro nálaďáky, ale kousek od centra města opět uvízneme v koloně. Jdeme se s Jackem, Vojtou a Kamarádkami podívat, co se děje a najdeme zátaras na všech příjezdových cestách k jinému mostu, který se zdá funkční. Přejíždět přes něj ale smí jen motorky a malá auta. A ve dvě odpoledne se očekává delegace ministra dopravy se statikem, který by rozhodl, zda se most otevře i pro větší automobily. Přecházíme na druhou stranu, kluci most podrobují vlastnímu znaleckému zkoumání a usoudí, že by ho mohli otevřít. Pod ním projíždí bagr a hloubí nové koryto tak, aby se největší proud vody odklonil od nosných pilířů. Nic moc víc ale nevykoumáme, takže holt budeme muset čekat, co rozhodne pan ministr. Kupujeme si alespoň meloun na cestu.

Jdu trochu napřed a věnuji víc ozornosti tomu, jak to vypadá kolem. Velká voda se tudy prohnala zřejmě s ohromnou silou a neušetřila nic, co jí stálo v cestě. Podél cesty jsou rozbořené domy, nánosy bahna, vytrhané panely z chodníku a haldy nábytku i drobnějších předmětů propletené s větvemi a dalším naplaveným materiálem. Obraz zkázy doplňují děti hrající si na zbořeništích. Nedaleké tržiště je stále z poloviny zatopené bahnem a i tam se dají vypozorovat haldy naplavenin, ale už funguje. Někteří obchodníci se prostě přesunuli na ulici před ním, ostatní si více, či méně provizorně opravili svoje stánky pod střechou.

Najednou zjišťuji, že se tu zas procházím sama. Kluci se někde zasekli. Vojta totiž konečně u jednoho jídelního stánku našel pečená morčata. Dávám si taky jednu porci, ale vezmu jí do Amálky, ať můžou ochutnat i ostatní. Překvapivě nikdo další na to nemá odvahu a přitom to není zas až tak špatné. Jen trochu tuhé a ten trčící pařátek tomu, pravda, nepřidává na estetické hodnotě.  

Chvíli po tom, co dojíme, odstraní policie zátaras a jedeme. Přes objížďku se vrátíme zpět na Panamericanu, kde můžeme pozorovat likvidační práce po mimořádné události. S těžkou technikou odhrabují bahno a snaží se udržovat průjezdný vždycky alespoň jeden jízdní pruh. Žán tak s Amálkou občas kličkuje z jednoho pruhu do druhého, občas není ani jisté, jestli ty vyjeté koleje v bahně jsou ještě nad silnicí a nebo už v poli. Dojíždíme k dalšímu mostu, kterému znatelný kus chybí, ale naštěstí je stále průjezdný. Nicméně zdržovat se na něm delší dobu by nemuselo být bezpečné.

Snažíme se jet bez zbytečných zastávek, až v podvečer zastavíme na beznínce, kde si dáme rychlou svačinu a dokud máme Peruánskou SIMku s daty, zkoušíme hledat, co je vlastně k vidění v Ekvádoru a Franta jde likvidovat mouchy v Amálce. Vzhledem k tomu, že jako jediný z nás zvládne zadržet dech na 2 minuty, může zůstat uvnitř prostoru zamořeného Predátorem celkem dlouho. Až je mi těch much skoro líto, jak postupně odpadávají. Ale kdo ví, co přenáší za choroby, když si spokojeně lezou po interiéru, nás i jídle... Po povraždění hmyzu, jeho vymetení a důkladném vyvětrání (abychom nechcípli i my) jedeme dál. Kuba pouští jeden z mála filmů, který se podařil zachránit na mém rozbitém disku -  Into the wild. No hipík bloudící divočinou ze mě fakt nebude. Na to mám moc ráda svoje pohodlí, vymoženosti civilizace, (velko)města a veškerý komfort, co nabízí. Ale riziko, že mě to moje cestování jednou zabije uplně malé není. Možná jsem měla před cestou sepsat závěť. Na druhou stranu, co bych komu odkazovala? (Krom toho, že Kuba už si brousí zuby na muj foťák. Samozřejmě s jistými výhradami vlastními všem kopírkářům proti nám nikonistům.)

Na večeři stavíme až pozdě večer v jedné vesnici, která už se vzpamatovává z povodní. Vyhlédneme si jednu z restaurací u silnice, já si naproti přes silnici ještě dojdu pro pití z obchodu, kde pán tancuje se svým psem a na chvíli si tu s jídlem sedáme. Nezdržujeme se ale moc dlouho. Stále řídí Žán, byť už je na něm znát únava a snaží se ideálně dojet až k hranicícm. Riskovat delší zastávky nechce. Nemůžeme totiž vědět, kdy znova začne pršet, nebo přijde přívalová vlna z hor a smete další most. A nebudem si lhát, pokud bychom znova někde uvízli, asi už by se to v Amálce bez obětí na životech neobešlo. V jednom pro mě no name městě projíždíme tak hlubokou vodou, že v ní Amálka mizí až po světla. Honza si i s tím ale bravurně poradí a jedeme dál. Projíždíme mýtnou branou na širokou dálnici.

Přibližně vteřinu na to začneme cítit spáleninu. Automaticky saháme k vypínači od rádia, které se sem tam s podobným smradem zapne. Ale zrada, rádio je vypnuté. Ve stejnou chvíli vidíme i dým z pod palubní desky. Do prdele! Honza okamžitě odstavuje Amálku u krajnice a spolu s Okounem jdou hasit průser. Na definitivní opravy dojde až ráno za světla.

26. března 2017

Je neděle, ale nic nedělací rozhodně nebude. Budíme se na naší neplánované zastávce a chystáme snídani, při čemž Kuba zvrhne Františkovi do klína ešus s olejem. Chudák Franta nějak tyhle nehody přitahuje. Ale naštěstí se mu nic vážného nestane, takže se odebírá pod auto zjistit, co se včera v noci stalo. Podle nadávek linoucích se z pod Amálky je rychle jasné, že to nebude zrovna maličkost. Za chvíli jdu ven vyfotit spečený chuchvalec drátů. To, co by pro normálního člověka byl zřejmě neřešitelný hlavolam, je pro Okouna záležitost několika hodin jemné a trpělivé práce, kdy v leže na zemi pod autem, s krabicí na nářadí pod hlavou a rukama nad hlavou postupně probírá kabel za kabelem, oškrabuje spáleninu a hledá druhý konec, ke kterému by to mohl připojit.. Jack s Vojtou jdou mezi tím tahat naftu z rezervní nádrže, protože nechceme tankovat v drahém Peru, když v Ekvádoru stojí nafta díky státním dotacím mnohem méně. Tak jdu zas dělat podržtrychtýř, v čemž mě ke konci střídá Ivča.     

Okoun na opravu rozvodů potřebuje plastové izolace, aby se to všechno nespeklo zase zpátky, tak jdeme všichni podél silnice sbírat odpadky - malé plastové lahvičky, které pak Jack s Vojtou vsedě na vyndané přední sedačce řežou na požadovanou velikost. My s Ivčou jdeme na průzkum po okolí. Moc tady toho není. Jen mýtná brána, kterou jsme včera projeli, technické zázemí k ní a jeden malý domek v poli, ze kterého se vyklube momentálně totálně přebraný obchůdek spojený s restaurací. Chvíli uvažujeme, že bychom se tam zastavili na/pro jídlo, ale nakonec jen využijeme jejich plechovou kadibudku na zahradě, než kolem 4 odpoledne vyrazíme s již opravenou Amálkou dál.    

Hranice s Ekvádorem už jsou jen kousek, takže věříme, že je do tmy stihneme přejet. Zastavujeme se v nejbližším městě na oběd. Hned se nám do okýnka vrhá paní s nabídkou menu za příznivou cenu. Nevím, jestli kluci považují víc za neodolatelnou tu paní a nebo vidinu jídla, ale skutečně se v jejím podniku usadíme. Od každého jídla už má jen pár porcí a nakonec to v této restauraci nepochybně vyhraje Okoun se svým tuňákem. Vojta zas naopak prohraje, protože sice dostane kopec rýže, ale na něj mu posadí smaženou akvarijní rybičku. No a na Kubu už nezbyde vůbec nic, takže se z nás ve finále nají uplně nejlíp a nejlevněji, protože jde jinam. My už mu pak jdeme jen slintat nad prázdný talíř. Ještě si odskakuju na záchod, jehož podlahja je celá mokrá. Chvíli přemýšlím, jestli to byl pokus o úklid, pozůstatek povodní, anebo něco horšího. Ať tak, nebo tak, našlapuji velmi opatrně a snažím se přehnaně nedotýkat ničeho kolem. Zásoba desinfekčního gelu na ruce už se zase povážlivě tenčí.   

Jedeme dál. Projíždíme několik brodů, které místní děti využívají ke koupání a dospělí k mytí aut a traktoru. Spolu se západem slunce z jedné strany a bouřkou z druhé strany přijíždíme k ohromnému jezeru. S Vojtou jdeme na průzkum, jak to tam vypadá a většina lidí se pak jde vykoupat. Mně studená a ne moc čistá voda ani v nejmenším neláká, tak si jen cvaknu pár fotek západu slunce před námi a přicházející bouřky za námi a vracím se s Jackem a Luckou k Amálce, kde střídáme v hlídání Žána s Vendy, aby se taky mohli jít vykoupat.     

Pokračujeme již za tmy a kus od hranic nás opět staví policie. Tudy neprojedeme. Mezi Peru a Ekvádorem je momentálně průjezdný jen jeden hraniční přechod a ten je od nás asi 150 km směrem k pobřeží. V cestě nám stojí další spadlý most. Tedy most tu stojí a jak následně zjistíme, tyčící se do majestátní výšky. Voda ale strhla nájezdy na obou stranách. Naštěstí se dá ze silnice odbočit a přejet dole přes brod. Honza sjíždí ze silnice, přebrodí řeku a najede zpět na silnici. Chvíli po tom dojedeme ke spuštěné závoře.

Jsme na hranicích. Zavřených hranicích. Naštěstí nám namol opilý policista vysvětlí, že nejsou zavřené trvale, ale jen do rána. A my tam můžeme přespat. Ptáme se na záchod. Policista se směje a se slovy: „Nature.“ rozpřáhne ruce a ukáže neprostupné křoví kolem silnice. V blížící se bouřce si opět od Jacka půjčujeme stan a jdeme ho stavět na střechu, ať se nemačkáme všichni uvnitř Amálky.    

27. března 2017

Venku už je dávno světlo, když mě vzbudí akutní potřeba potřeby. Vzhledem k tomu, že hranice už jsou otevřené a panuje tu poměrně čilý ruch, nedaří se mi najít žádné dostatečně vhodné místo, takže to nakonec vzdávám a jdu se přeptat policistů. Mladý důstojník zhodnotí, že tento nelehký úkol nemůže nechat na svých podřízených, takže velí mně, ať jej následuji. Nejprve jdeme do kanceláře Aduany, čekám, že mají WC tam. Ne, vycházíme nahoru do patra a najednou jsme u někoho v ložnici. Přepadá mě trochu panika, ale jsem dovedena ke koupelně, před jejimiž dveřmi pak stojí jako čestná stráž. S díky se vracím do Amálky, kde už naštvaný Avokádo v dešti boří stan. Včerejší dohoda totiž zněla, že on staví a já bořím a já to místo toho pros...eděla na záchodě. Bereme si doklady a jdeme nechat sebe a Amálku odepsat z Peru, aby nám mohli celníci zvednout závoru a nechat nás přejet do sousední země.

Jsme v Ekvádoru! Parkujeme za mostem u okýnka, kde nám rozdají barevné vstupní dotazníky, které vyplníme v Amálce. Úředník je tak rychlý, že si mezi tím, než vpustí do země aspoň polovinu posádky, stihneme připravit a i sníst docela velkou snídani. Navíc nás ještě předbíhá několik místňaček ve velmi nepadnoucím a velmi nelichotivém oděvu. Když už se konečně jako poslední dostanu na řadu, úředník si vezme můj pas, položí ho na stůl, odejde do vedlejší místnosti, a než mi dá razítko, stihne si zamést celou kancelář. Chvíli přemýšlím, jestli to má být pokus o vtip a nebo test psychické odolnosti.

Konečně máme veškeré papírování vyřízeno a po štěrkové cestě vstupujeme do země, od které vůbec nevíme, co čekat. Já tuším jen velmi zběžně, neb jsem jí měla na starost, ale i tak je pro mě nakonec jedním velkým a pozitivním překvapením. Ne však od začátku. „Možná, kdyby šetřili na barevnym tisku, tak by měli prachy na pořádný silnice.“ hodnotí Jack náš průjezd za hranice po štěrkové cestě, ale po chvíli skutečně najedeme na krásný asfalt a do neuvěřitelné zeleně.

Dnes se chystáme hlavně trhat kilometry směrem do vnitrozemí. To nám ale nebrání v tom, abychom zaparkovali v prvním městečku, na které natrefime. Jdeme se podívat po místním trhu, kde s Jackem nakoupíme napytlíkvanou čerstvou zeleninovou směs na polévku a cosi, o čem si myslíme, že to jsou uzené klobásy. Zrada je, že to je syrová masová směs ve střívku. Ale když už to paní uřízla, přijde nám hloupé to nekoupit. No snad se z toho neposerem.      

Po procházce tržnicí se jdu sama podívat dolů ke kostelu a pak se přidávám k bojové skupině hledající bankomat. Místní se zdají být velice nápomocní a ochotně nás posílají od čerta k ďáblu. Nakonec ale jeden bankomat najdeme. Problém je, že nikomu z nás nevydá ani dolar, kterými se v Ekvádoru platí. S nepořízenou odjíždíme dál.

Opět míříme do hor, kde Amálka beznadějně vaří a Frantovi je jasné, že ho opět čeká pracovní večer. Jestli jsem to dobře pochopila, tak když večer zastavíme dole v džungli na parkovišti pro kamiony, jde v chladiči cosi zalepit, co bude schnout až do rána. Místo na nocování jsme si vybrali geniálně – je tu totiž přístupné splachovací WC a umyvadlo s tekoucí vodou.      

Stavíme Jurka na relativně rovném plácku mezi vyjetými kolejemi od kamionů (snad tu nikdo v noci nebude chtít parkovat) a Lucía s Jackem staví opodál Huskyho, který je ovšem po noční bouřce stále mokrý jak hnůj, takže nakonec tropiko věší schnout na Amálku a spí jen pod vnitřní částí. Vzhledem k tomu, jaké je vedro, tak to není žádný problém.

Kousek od stanu pak najdu obří ropuchu, kterou asi trochu svojí přítomností iritujeme, takže odskáče do džungle, ze které se ozývají skřeky jejich kamarádek a možná i nějaké dravé zvěře, kterou nikdo z nás není schopný identifikovat. Vojta venku před Amálkou uvaří poslední zbytky kakaa, které společně před spaním vypijeme a ukládáme se k první noci v Ekvádoru.     

28. března 2017   

Budík máme nastavený na 6:45, abychom stihli zabalit Jurka a vyrazit co nejdřív na další cestu. Lucka s Jackem už jsou taky vzhůru a balí. Připraveni k odjezdu jsme přesně v 7, ale Amálka nechce startovat. Nedá se nic dělat, je potřeba jí trochu roztlačit. Po asi dvou hodinách jízdy zastavujeme u stánků, kde prodávají vodu, kterou už většina z nás opět nemá a v současném vedru hrozí dehydratace. Kupujeme si zásoby a Kuba s Žánem si dávají ještě čerstvý kokos. Je obrovský, zelený a plný vody.

Žán zkouší startovat a zas nic. Spolu s Frantou se opět noří pod Amálku a postupně se spolu s ostatními kluky snaží očistit veškeré kontakty na baterce a kabely, od posledních pozůstatků soli ze Salaru a jiného bordelu, který by mohl způsobovat naše problémy. Já to chvíli dokumentuji, a pak se uchyluji do stínu za kufrem. Je vedro na umření. Chci udělat alespoň polévku, ale včera koupená zelenina se zvládla zapařit a zhnusnout, takže jí všechnu vyhazujem. Když mají kluci hotovo, přecházíme silnici do restaurace naproti a dáme si skvělé menu s polévkou. Na rýži nám každému dají osmažený kus banánu. Je to opět moc dobré. V Ekvádoru zřejmě hlady  strádat nebudeme.

Než dojí i ostatní, jdu se pomazlit s místními chundelatými štěňaty, která celý oběd dodávala hlasitou zvukovou kulisu. No snad je tu mají jako mazlíčky a ne jako večerní specialitu, Ivča nám tentokrát neudělala kulinářské okénko, takže nevíme, co čekat. Jen tušíme, že tu asi budou dost v kurzu banány. Jedeme dál do většího města, kde zaparkujeme před svářečskou dílnou.

Ivča jde klukům pomoct domluvit, co je potřeba udělat a my tvoříme bojovou jednotku na bankomat. Ten by měl být podle mapy dole v ulici. Míjíme spoustu stánků s ovocem a zeleninou a pár restaurací. Bankomat je opět marný. Naštěstí každý z nás má u sebe ještě pár dolarů porůznu poschovávaných na horší časy, které můžeme použít pro nákup dnešní večeře. Spolu s Vendy bereme zeleninu na salát a buď tu mají šíleně drahé mrkve, anebo paní ceny sází jen tak podle oka, jinak si nedokážu vysvětlit, že za stejný nákup, který se lišil o jednu mrkev platíme cenu rozdílnou o 2 dolary. Ještě beru novou zeleninovou směs na polévku pro Jacka, kterému je už od rána dost zle a vracím se k autu.      

Sedám do Amálky k Frantovi s Kubou, kteří tam koukají na motivační horolezecký film Nordwand. Já dostanu zákaz, protože se u toho pokouším dopisovat deník a tedy se prý nedostatečně soustředím na děj. Zkouším podotýkat něco o tom, že ačkoliv si to oni dva nemyslí, tak jsem pořád ještě ženská a tedy bez problémů zvládám multitasking a navíc jsem to už viděla. Nakonec se přece jenom vzdávám a jdu radši ven dělat večeři. S holkama si rozložíme kuchyni zase na chodníku. Ani už nám to nepřijde divné, na rozdíl od místních, kteří se kolem nás začnou docela rychle srocovat. Dost nás překvapuje, že tady, kde mají kvanta čerstvé zeleniny, je pro ně zeleninový salát velkou neznámou a Ivča jim několikrát musí detailně popsat, jak že jsme ho vyrobili. Nakonec od nás ještě půl města musí ochutnat. Úplně stejně je fascinuje i polévka pro Jacka, o kterou se s nimi už ale nedělí. Má totiž jen jednu porci. Po jídle a svaření všeho, co bylo potřeba svařit, odjíždíme dál směrem na Riobambu, která je ideální základnou pro horoskupinu na Chimborazo a naší pralesní Amazonskou skupinu