Aviou Amerikou 2017 - Amazonský prales

Kluci se chystají vyšplhat na teoreticky nejvyšší horu světa - Chimborazo a my naopak na výpravu do Amazonského deštného pralesa.

29. března 2017

V Riobambě jsme ráno, tak akorát na to, abychom si přes den zvládli vyřídit vše, co potřebujeme. Rozdělujeme se na několik skupin, Franta s Kubou jdou zjišťovat, jak je to s výstupem na Chimborazo. Nikdo další s nimi nakonec nahoru nechce, byť je to teoreticky nejvyšší hora světa. (Díky tomu, že nežijeme na kouli, ale na geoidu a díky naší vzdálenosti od rovníku, se vrchol Chimboraza považuje za nejvzdálenější bod od středu Země.)

 
My s Vojtou a Kamarádkami už skutečně akutně potřebujeme vybrat peníze, což se nám naštěstí daří. Oni si pak chtějí sednout někam do kavárny a plánovat prales, zatímco já jdu naše dva Krtečky (o aždém kopci v okolí mluví jako o krtině, na kterou je potřeba vylézt) doprovodit k bankomatu, ať tu nemusí zbytečně bloudit, jako my. Následně se od nich odpojuji a jdu za ostatními pralesníky.   

Nejdříve zkoušíme s Ivčou ukecat místního prodavače SIMkaret, aby mi jednu prodal, což je marné. Aspoň, že jí nějaká paní na infolince kompletně provede nastavením jejího telefonu, aby alespoň někomu fungoval internet. Vracíme se do Amálky a nad mapou předeme plány na Amazonii. Budeme muset dojet ještě celkem daleko odsud do města Puyo, kde je možnost zaplatit si organizovanou výpravu do pralesa. Tam bychom chtěli strávit alespoň dva dny, aby to za něco stálo a následně se ve městě Baňos sejdeme s kluky, kteří slezou z krtiny. Když to všechno časově spočítáme, vyjde nám, že bychom měli do Puya vyjet už dneska, abychom zítra ráno jen dojeli do pralesa.   
 

To bohužel dost kříží plány Krtečkům, kteří si sehnali průvodce na Chimborazo na zítra, ale potřebovali by tam odvézt. Chimborazo je samozřejmě úplně na druhou stranu, takže by cesta tam a do Puya zabrala víc, než celý den. Chvíli se dohadujeme, jak to všechno zaonačit ke spokojenosti všech, ale nakonec jsou demokratickým hlasováním odesláni do hotelu a odkázáni na místní bus/taxík. Balí si tak věci a odchází, zatímco my chvíli na to odjíždíme.  
 

Projíždíme přes městečko Baňos a vyhlížíme místní turistické atrakce. Zastavujeme se u zipline, na které by pár lidí rádo zašlo cestou zpět. Během našeho rozhlížení kolem se najednou ozve hlasité burácení a tam, kde ještě před chvílí tekla voda jen čůrkem, se najednou valí obří vodopád a postupně zaplavuje plac pod námi. Jedeme dál, ale do Puya stejně dojet nestihneme, takže už za tmy odbočujeme na parkoviště z iOverlanderu.

Nachází se u luxusního hotelu. Bohužel, když tady byl ten, kdo sdílel bod na mapě, na nikoho tu nenarazil. My oproti tomu okamžitě narážíme na hlídače, který nás pošle za most, kam není z jeho domku vidět, čímž z nás vytvoří problém někoho jiného. Jack jde ven stavět stan a přijde mu “na pomoc” trochu agresivní pes, kterého ovšem zvládne ukázkově uklidnit, takže nám dá až do rána pokoj. I tak si s holkama troufneme vystrčit nos jen ve chvíli, kdy Jack baví psa duchaplnou konverzací.

  
30. března 2017    

Vendy má dnes narozeniny, takže jí Žán venku shání kytku. Kurnik, já chci taky tak pozornýho chlapa, nevíte někdo, kde se takový chovaj, pěstujou, klonujou? (No dobře, už nechci, už mam.) Ani nesnídáme a i na záchod mi dá Vojta (Tyran!) jen pětiminutový časový limit, neb chceme co nejdřív odjet, ale zrada – brána je zamčená. Máme štěstí v neštěstí a hlídač jí otevírá pro paní, která jde ráno do práce a my tak moc nenápadně, jak to se sedmitunový náklaďákem jde,  proklouzneme ven.

V Puyu jsme za chvíli. Parkujeme na jediném možném místě, které je ovšem dost mimo centrum města a začínáme řešit, co a jak. Dáváme si snídani a jdeme hledat agenturu, kterou našel Vojta včera v Lonely Planet. Problém s parkováním Vojta řeší tak, že se nechává po telefonu navigovat. Pán z agentury - Patricio si nás pak vyzvedne na náměstí naproti kostelu a odvede nás k sobě do kanceláře, která slouží zároveň jako sklad gumáků a pláštěnek. V tu chvíli si uvědomím, že jsem naprostý idiot. Automaticky jsem půjčila Avokádovi stejnou výbavu na kopec, jako minule a nějak mi nedošlo, že bez pláštěnky v deštném pralese asi moc neuspěju. Tak si půjčuju jednu místní a s láskou vzpomínám na svoje pončo od Jurka. U srdce mě hřeje alespoň to, že moje pláštěnka bude větší horolezec, než já. Asi si jí pak doma někam vystavím.

Následně nás Patricio svým mikrobusem odnaviguje s Amálkou na oplocené parkoviště u restaurace patřící jeho známé. Zanecháváme Amálku svému osudu, skládáme se do mikrobusu a vyrážíme na dvoudenní dobrodružství. Patricio nám zastavuje u obchodu, abychom si nakoupili zásoby vody v barelech a pak už mizíme z civilizace. Jedeme po asfaltce podle řeky, která rozděluje prales na dvě části – starý a nový. Ten nový byl v době kolonizace kompletně vykácený a teď se ho snaží zase obnovit a do něj dnes půjdeme.

Nejprve zastavíme u restaurace, ve které budeme mít později oběd a Patricio nám objedná rybu, než pokračujeme dál k parkovišti, kde před cestou dostaneme ochutnat místní alkohol, obujem gumáky a vyrazíme do terénu. Zatím neprší. Patricio nás vede přes most nad řekou mezi stromy.

Cestou nám podává odborný výklad, a aby to pro nás bylo co nejzajímavější a nejinteraktivnější, tak za chvíli zastaujeme a jdeme si uplést „koruny“ z palmových listů. Kousek dál začne rýt do země mačetou, my napjatě sledujeme, co se bude dít. Najednou s jekotem vystartue proti nám. Všichni se řádně lekneme, neb máme pocit, že mu minimálně něco ukouslo ruku u lokte, ale místo toho třímá v dlani úlovek – šedé léčivé bahno. Kousek dál u potoka nám s ním důkladně namaže obličeje.

U termitiště nás zas naučí, jak použít tahle malá zvířátka jako repelent – nechat nalézt na ruku a pak rozmačkat na sebe. Děkuji velmi pěkně, ale zůstanu u Predátora. S pár dalšími zastávkami dojdeme až do cíle naší dnešní cesty, což je vysoký vodopád, kde si nejdřív uděláme společnou blátofotku, než se všichni ponoříme pod hladinu. Skoro všichni se pak nechávají sprchovat vodopádem.

Cestou zpět se dozvíme pár dalších zajímavostí, zhoupneme se na liáně a už míříme do restaurace na oběd.

Ten se podává stylově na palmových listech a je vynikající. Jako příloha k rybě jsou smažené banány. Po jídle se mačkáme u okna do kuchyně, kde nám místní kuchařka vysvětluje, jak se ty banány připravují a Ivča tlumočí.

Patricio mezi tím odveze jinou skupinu, a pak i nás k indiánské vesnici. Tam nám místní děti namalují červenou barvou různé ornamenty na obličej. Zatímco fotím, jak malují holky, „přistane“ mi z rukou Patricia na rameni papoušek. Velký a zelený. Chvíli na sebe trochu vyplašeně koukáme, ale nakonec je to fajn společnost, když mě teda zrovna neklove do ucha. Postupně koluje od člověka k člověku, až ho odložíme na zeď a jdeme se učit s foukačkou. Pro ty, co si představují nějakou malou dutou tyčku, co bývá ve filmech, dovolte abych upozornila, že to je tyč dlouhá přes dva metry a docela dost těžká. Díky tomu je s ní neskutečně obtížná manipulace, takže o nějakém míření nemůže být u mně ani řeč. Za největší úspěch považuji, že se mi na 4. pokus povede alespoň dofouknout na 5 metrů vzdálený terč, tedy spíš k jeho úpatí. Žán by oproti tomu mohl z fleku vyrazit s místními na lov a s prázdnou by zřejmě nepřišel.

Po střílení jdeme do vedlejší chýše, kde krom toho, že si Jack může vzít do náruče hada, se kterým pak chodí kolem a straší Ivču, my si s holkama můžeme vyzkoušet místní obleček. Sukni z palmových listů a kokosové podprsenky. Holky už jsou oblečené, ale u mě paní prohlásí pekeňo, pekeňo a jde pro jinou. Přinese děckou. Uznávám, že dva lehce přerostlé vlašské ořechy jsou přesně moje velikost, ale ten korálkový zbytek přes hrudník je trochu úzký. Tak mi holt pak ty „dospělácký“ kokosy trochu plandaj no. Jdeme si ven udělat pár fotek, půjčíme si k tomu i hada, za kterého je pak ještě příplatek. Mě to navíc stojí dvacet dalších dolarů, které mi někdo vyndal z peněženky, ale bohužel si toho všimnu až zpět v Puyu, když zjistím, že mám v peněžence přeházené věci. Trochu zklamání.

Odcházíme přes hřiště, kde místní děti hrají fotbal a nebo se prolézají s malou opičkou po bráně, zpět přes provazový most, za kterým na nás čeká dopravní prostředek dál. Bohužel to není auto, ale kánoe. Přesněji řečeno dva vydlabané stromy houpající se na hladině.

Hlásím, že pojedu radši s Patriciem autem. „Auto má rozbitý motor, musíš lodí.“ A už mam na sobě vestu a sedím s Žánem a Vendy na lodi. Náš indián je evidentně zkušený, takže až na nějaké velké peřeje, se kterými si ale bravurně poradí, je to celkem fajn cesta. Mineme několik přítoků, pár pláží i domky více či méně ukryté v pralese, až u jedněch zakotvíme. Lezeme na břeh a každý dostaneme jeden malinký banán a dalšího panáka. Vendy dva, když má ty narozeniny. Ivča je pak ukecá ještě na další banány, které jsou moc dobré. U nás tyhle pidi druhy neseženete. Škoda.

Dál už jedeme zase autem. Zastavujeme se pod lanovou houpačkou, která je vysoko na kopci. Dole pod ním je vybudovaná jeskyně tvaru ďábelské hlavy, kde místní údajně provádí šamanské obřady a další jeskyně, které jsou plné netopýrů. Patricio je pro nás plaší, abychom je viděli. Docházíme až nahoru na kopec, ze kterého je famózní výhled. Při čekání, až se uvolní houpačka, ležíme v hamakách a kocháme se.  

Patricio nám pak ukazuje, jak se dá zhoupnout „na Tarzana“, tedy ve stoje na prkně. Všichni ostatní si ale radši sedají. Já si taky sedám. Na zem pod houpačku a fotím. Žán nakonec neodolá a taky se zhoupne ve stoje.

Pro dnešek bylo dobrodružství dost, takže už nás čeká jen večeře, klídek a pohodička v chýši, do které nás Patricio právě veze, a která je nedaleko. Zájemci pak můžou večer vyrazit na noční procházku za zvuky džungle. Zastavujeme a po vyšlapané cestičce projdeme na břeh řeky, kde stojí chýšový "hotelový" komplex. Cesty lemované růžovými květinami, upravené chodníčky, hamaky pod jednou z chýší. Je to tu moc krásné. Dostaneme přidělenou jednu z největších chaloupek na kuřích nožkách, která obsahuje palandy pro deset lidí, ale ty horní bohužel nemají moskytiéry. V těch spodních jsou zase díry, že by jimi prolezla i tarantule, ale pro lepší pocit jsou fajn.

V malinkých budkách opodál jsou záchody a sprchy a hned naproti nám je jídelna. Tam se domluvíme, že večeře bude za 2 hodiny. Při západu slunce se jdeme podívat k řece, kde je nádherný výhled na sopku v dálce, a pak se válet v hamakách a oslavit Vendiny narozeniny. 

K večeři je mimo jiné naprosto výborná čočka, až je škoda, že to je jen jedna lžíce doplňující rýži. Po jídle přijdou další turistky, že prý mají problém – šváby. A my jim záviděli jejich domeček. Ivča navrhne, že to za ně vyřeší, protože mluví španělsky, načež se otočí na Patricia a začne na něj chrlit informace. Paní na ní chvíli kouká, načež prohlásí: „Super, to bylo anglicky a navíc já umím španělsky, jen sem potřebovala najít někoho, komu tomůžeme říct.“

Odcházíme do džungle. Začínáme u řeky, pokračujeme po vyšlapaných cestičkách kolem. Vidíme pár žab a docela dost pavouků, které bych radši neviděla a slyšíme spoustu rozmanitých zvuků. Kus dál musíme brodit. Někdo jde bez bot, někdo si nechá vodu natéct horem do gumáků a já následuji Patricia a dám to suchou nohou. Sice tak o 1 cm výš a taky by to teklo horem, ale měl to chlapec dobře spočítané.Prales začíná postupně řídnout, až dojdeme zase na silnici a zpět k ubytování. Byla to příjemá večerní procházka. Jen kluci jsou trochu zklamaní, čekali od toho víc. Třeba i jiná zvířata, než bezobratlé živočichy a slepice hřadující na zábradlí od mostu. Já jsem spokojená, neb jsem si nevytvářela žádná očekávání a užila si to, co bylo. (No fuj, to zní jak 4 Dohody.)

Všichni jsme utahaní, jak koťata, takže plán večera je jasný – sprcha a spát. Jack nám opraví trubku u nejbližší sprchy, takže nemusíme až za most. Voda teče samozřejmě jen studená, díky čemuž se velmi rychle prostřídáme. Do pelechů lezeme ještě v klidu, míru a suchu, ale pár minut na to začne šílená bouřka.

31. března 2017

Budím se po půlnoci a potřebuji na záchod. Ten je od naší chýše vzdálený 2 metry. Než přeskočím ze schodů pod druhou střechu, jsem znova osprchovaná a než se pak vrátím po schodech nahoru (dolů šlo skočit, nahoru už to nejde), jsem mokrá až na kost. Balím se do dek v chýši a klepu se zimou. Jestli takhle bude i zítra, bude to skutečně nezapomenutelný zážitek. Vítr celou noc cloumá plechovou střechou a stěnami a i déšť ne a ne ustat. Není se tedy čemu divit, když po probuzení zjistíme, že řeka i potůček, který nám vede pod chýší, se pořádně rozvodnily. Už to není ten hezký tok s průzračně modrou vodou, je to široký pás valícího se bahna. Dneska by mě do lodě nikdo nedostal.   

Jdeme na snídani, která není z největších (kluci budou přes den asi dost hladoví) a čekat na našeho dnešního průvodce – Baltazara. Ten mluví jen Španělsky, takže budeme mít velkou zkoušku toho, co už jsme se tu zvládli naučit, protože Ivča s námi nejde. Je jí špatně. My se chystáme dojít ke skrytému vodopádu, ke kterému se dá prý buď doplavat a nebo opatrně dojít po břehu. Mně se zamlouvá varianta opatrně dojít, což je taky důvod, proč jsem nezůstala s Ivčou v chýši.   
 

Obouváme gumáky, oblékáme pláštěnky a vyrážíme. Honza se ptá na mačetu, chtěl by svojí. Baltazar zjistí, že žádnou nemá ani on, takže když dojdeme na včerejší parkoviště, musíme docela dlouho čekat, než mu nějakou přinesou. Žán má smůlu. Vstupujeme do pralesa a vydáváme se mezi stromy. Baltazar nás vede již téměř nepoužívanou cestou, neb ta původní je pod vodou. Stále dost prší, ale i tak odkládám pláštěnku, protože jsem stejně mokrá, nehledě na to, zda jí mám, či nemám na sobě a bez ní se aspoň tak strašně nepotím.

Baltazar nám opět cestou ukazuje spoustu zajímavých věcí a většinu toho, co říká docela i pochytím, něco nám překládá Lucka, která se španělsky taky chvíli učila a něco dáme dohromady z toho, co kdo pochopil, případně zná z dřívějška. Z toho, co si pamatuji, tak jsme potkali strom, který má léčivou pryskyřici, strom, který místní ženy používají, jako struhadlo, a ze kterého jsem měla plnou ruku trnů, neb jsem jeden z nich použila jako záchytný bod, když mi podjeli nohy. (Poslední z těch trnů jsem z ruky rýpala až v Kanadě...). Liánu, po které stéká průhledný sliz, a který slouží jako desinfekce, „bláto“ na hojení ran a štípanců a nesmím zapomenout na oblíbený strom „penisovník“, neboli strom se vzdušnými kořeny, které rostou do různých směrů.

Po tom, co se vyškrábeme do dalšího kopečka, narazí Žán na starou a už nepoužívanou houpačku. Ale protože se jim to včera moc líbilo, jdou dneska zas. Pláštěnky za nimi vlají jak supermanovské pláště a všichni si to fakt užívají. Nakonec jde Lucka, která se málo odrazí, tak jí Žán chce zabrzdit a odstrčit znova. No nakonec Žán zůstane viset s ní na houpačce a Baltazar, Jack a Vojta mají záchrannou akci. Naštěstí vše dobře dopadne a i Lucka se zhoupne.  

Scházíme k vodě, máme přejít přes rozvodněný potok nad velice vysokým vodopádem. Zasekávám se. Bohužel se tudy zpět vracet nebudeme, takže cesta vpřed je jediná. S výraznou pomocí všech kolem se dostávám na druhou stranu. Znova do kopce a z kopce a jsme u potoka, kterým ostatní poplavou k vodopádu. Díky enormnímu množství napršené vody se k němu suchou nohou dojít nedá. Odkládám se tedy na plácek, kde si všichni nechávají věci, že na ně počkám. Baltazar holkám sežene dlouhé hole, aby se o ně mohly zapírat v proudu a už mi mizí za zatáčkou. Chvíli po nich přijde z druhé strany skupina Amíků, taky se svleče do plavek a jdou na vodopád.
 

Jedinou mojí společností je tak obří modrý motýl, který poletuje kolem a hraje si se mnou na schovávanou. Nakonec ho ale zvládnu jak natočit, tak i nafotit. Bohužel jen na telefon, foťák jsem v tomhle počasí rovnou nechala v suchu v chýši. Ostatní se vrací. Viděli vodopád a jsou nadšení. Můžeme pokračovat dál. Opět brodíme a jdeme cestou, kterou přišli Američani. Upřímně jsem ráda, že my to jdeme nahoru a i tak je to docela náročné. Párkrát zahučím do díry s bahnem až po kolena, asi dvakrát se svezu dolů z kopečka (neplánovaně) po zadku.    
 

Pozitivní je, že už přestalo pršet. Dokončíme okruh a vracíme se za Ivčou a hlavně na oběd. Kluci už jsou z malých porcí trochu otrávení, tak si jdou přidat. Překvapí mě, že jim paní kuchařky vyhoví. Po jídle si jdu dát sprchu, ve které mi dělá společnost obří šnek slizící na dlaždičkách, než nás přijede vyzvednout auto, které nás zaveze nejdřív k nedaleké restauraci, kde si koupíme nanuky a necháme věci, abychom se pak naskládali na korbu od pickupu a na ní dojeli ke kajmaní farmě.

Tady jako první opět v mírném deštíku zamíříme k bahnitému jezírku, kde chvíli pozorujeme kajmany, a pak se jdeme projít kolem. Mají tady těch zvířat mnohem víc. Papoušky, kachny, krocany, opičky. Zvlášť malá opička je roztomilá a docela přítulná. Tak nám je vysvětleno, že dokud jsou malé, tak jsou to mazlíčci, když dorostou a mají mláďata, tak se zas nechají ta a staré opičky se zabijou a sní. Sedíme před „ordinací“ místního šamana na vyřezávaných lavičkách a křesílkách, pojídáme výborné banány a ačkoliv Žán jako jediný z nás včera nepil, je to jediný on, kdo má opici. I když ta nakonec přeleze k Vojtovi a rovnou do výstřihu.   
 

Volá Patricio, že už se pro nás blíží, takže se loučíme s Baltazarem, sedáme do mikrobusu, kde už máme naložené veškeré naše věci a vracíme se do Puya. Cestou se bavíme o (nejen Patriciově) životě v pralese. On kdysi žil v jedné vesnici, která byla přístupná buď jen letadlem, nebo několik hodin lodí po řece. Dále řešíme  prezidentské volby, které v Ekvádoru momentálně probíhají. Volit musí každý povinně, jinak platí na místní poměry celkem vysokou pokutu. Pro lidi žijící v pralese to znamená cestu letadlem do města, kde se taky můžou na pár dní zaseknout, pokud je zrovna špatné počasí. No a nejžhavěhším kandidátem na vítězství je současný viceprezident Lenin (Moreno), který se na nás usmívá ze skoro každého plakátu na nároží.

Jsme v Puyu, loučíme se a vracíme k Amálce. Jack zjišťuje, že plán na usušení stanu na střeše byl téměř dokonalý, měl ale jeden malý nedostatek. Vlastně dva. Vítr a déšť. Vítr sroloval tropiko tak šikovně, že vytvořil docela velkou kapsu a déšť se postaral o to, že ta kaspa je teď plná vody. Co se dá dělat, Jack vylévá vodu a spoléhá na to, že než zapadne sluníčko, tak stihne trochu proschnout.   
Mezi tím se rozhodneme projít po městě a dát si někde dobrou večeři. S Ivčou se zasekáváme u prvního obchodu, kde mají boty. Ivče se totiž během nějaké noční zastávky ztratila jedna bota, zřejmě vypadla z Amálky ven a nikdo si toho nevšiml a odjeli jsme, takže potřebuje nové a já bych místo plastových Crocsů přece jenom radši chtěla normální sandály. Ivča je úspěšná, já nikoliv. Po chvíli marného pátrání vzdáváme možnost, že bychom tu snad nalezli pizzerii a zakotvíme v restauraci s místním jídlem, která je přiměřeně plná na to, abychom uvěřili, že tu dobře vaří. Každý si dává menu dle své preference.

Když vidím, že jsou online Krtečci, zjišťuji jak bylo na Chimborazu. Kvůli lavinovému nebezpeči se na vrchol nedostali. Škoda, vážně jsem jim přála, aby to vyšlo. Na druhou stranu jsem ráda, že nerozšířili místní, už tak dost velký, hřbitov padlých horolezců. Domlouváme se aspoň předběžně na zítřejším srazu v Baňos a pak už odcházíme zpět k Amálce. Přejíždíme s ní k Ďáblovu vodopádu, na který se chceme ráno podívat, parkujeme kousek od výjezdu ze silničního tunelu a jdeme spát.

1. března 2017

Po snídani přejíždíme do blízké vesničky, ze které se startuje na vyhlídku na Ďáblův vodopád. Parkujeme vedle suvenir shopů, které teprve pomalu otevírají a podél stánků s občerstvením scházíme po cestičce dolů. Vojta je opět fascinován skladbou útesů tyčících se nad námi, až si z toho radši musí dát ledovou sprchu pod trubkou trčící ze skály.   

Kousek od vodopádů je restaurace, kde se platí vstupné na vyhlídku, která na fotkách vypadá jako schodiště k strašidelnému zámku. Platíme a jdeme. Vodpád je tak mohutný, že voda cáká desítky metrů do výšky a šířky. Plazíme se cestičkou ve skále, stoupáme i klesáme po schodech až dojdeme do slepé uličky přímo za vodopádem. Zase jsme všichni zralí na umístění do sušičky, ale rozhodně ten výhled stál za to. Cestou zpět si uděláme odbočku na most, ze kerého je krásně vidět celý vodopád, uděláme pár fotek a rozhodneme se, že se půjdeme podívat i na mosty nad vodopádem, ke kterým jsme původně doufali, že se dostaneme tudy. Vracíme se do vesnice.   

Na cestu si nahoře u stánků dáváme ovocné koktejly, při čemž se nám někam ztratí Jack. Usoudíme, že už bude na mostech a než se k nim my probloudíme, tak on už je na cestě zpět. Spolu s Vojtou se nakonec rozhodneme, že nás provazový most nad propastí až tak neláká, a že tedy na ostatní počkáme na pevné zemi. Věčně hladový Vojta si najde kamaráda v podobě masa na špejli a já, jakožto psí máma jsem během minuty doslova v obležení 3 psů. Oba jsme tak maximálně spokojení.   
 

Vracíme se do vesnice vyhlédnout nějakou restauraci. Vojta chce pivo, Jack chce pivo, já nechci pivo, tak se na něj odebírají sami s tím, že já budu hlídat Amálku, na kterou Jack rozvěsil spacáky na vyvětrání a stan na usušení, a pak se společně půjdeme někam najíst. Když už jsem se rozhodla tady čekat, tak aspoň zase uklidím. Vyházím všechny prázdné PETky do nedalekého kontejneru, srovnám věci na hajzlu, zametu... Do toho začne pršet, takže lezu na střechu pro spacáky. Přijde mi na pomoc Jack, vše uklidíme a jdeme s ostatními na oběd.   
 

Volíme malou restauraci, kde si holky vyhlédly polévky. Dávám si kuře a rýži a hlavně nechávám v jediné místní zásuvce nabíjet naše počítače. Když pak vidíme, že se blíží velká bouřka, rychle dojíme a běžíme k autu. Doběhnem tak tak, když už prší. V autě ovšem zjistím, že jsem v restauraci zapomněla Kubovu redukci do zásuvky. No asi by mě nepochválil, takže se odhodlávám lijákem běžet zpět. Naštěstí ale pojedeme kolem, takže mi tam Žán přibrzdí, já provedu rychlý výsadek a s úlovkem se vracím zpět.

Bez větších zastávek dojedeme až na kraj Baňos a píšeme klukům, kde jsou. Prý v restauraci u autobuového nádraží. Tak si zavoláme, domluvíme se a za chvíli už jsou s námi zas v Amálce. Rovnou vyzvídáme, jak že to tedy bylo s tim jejich výstupem. Je znát, že jsou trochu zklamaní, ale podle mě jsou oba sakra dobří, že do toho v mrazu a sněhové vánici šli a nebýt lavinového nebezpečí, tak by to nevzdali. Naoplátku v rychlosti shrneme pralesní zážitky.
 

Vracíme se k Ziplinám, na které se chystají Žán s Vendy a Lucía s Jackem. Přivážou je na ocelové lano a pustí dolů do propasti a zpět je vyvezou lanovkou. Jedna z dalších věcí, které si s radostí nechám ujít a radši budu jen dokumentovat. Při čekání, než se odstrojí a nechají si vytisknout fotky na památku si pořizuji u stánku jahody v čokoládě na špejli a druhé dostanu jako „půjčovné“ za výbavu na kopec. Ať žije platba v naturáliích.

Vracíme se do Baňos a dělíme se na dvě skupiny na odpolední program. Kamarádky s Jackem se chystají na další houpačku a my ostatní chceme do termálů. Kluci, aby se trochu zahřáli po mrazivém výstupu a já, abych trochu rozhýbala koleno, které dostalo v pralese zase pořádně zabrat. K termálům je to pěkná procházka přes městečko pod Vojtovým vedením. Do kopce, z kopce, do kopce, z kopce a jsme u pokladny. Tady si musíme za dolar všichni půjčit koupací čepici, aby nás vpustili dovnitř. Beru žlutou, ať mi ladí k plavkám.

V termálech každý nafasuje velkou plastovou přepravku na věci a tu pak předá paní, která jí buď zamkne do skříňky, nebo hodí do otevřené přihrádky. Trochu se jí nelíbí, když trvám na zamčené skříňce, ale mě se zas nelíbí představa foťáku jen tak na polici. Vyhraju. Dávám si sprchu a konečně se jdu ponořit ke klukům do nejbližšího bazénu. Je docela dost horký, tak ho občas prostřídáme s chladnějším. Oni nakonec plavou v „odtokovém kanálu“ největšího bazénu. No proti gustu...

Jakmile si připadáme dostatečně vymáchaní, odebíráme se zpět do města. Za chvíli bude tma a ve vodě nám docela vyhládlo, takže nejvšší čas na přesun. V centru jsme tak akorát se západem slunce,  najdeme hezkou restauraci, dáme si menu a Vendy, která má evidentně štěstí na fujtajbly v jídle, nachází ve své polévce ohromný kuřecí pařátek. Po jídle se jdeme ještě projít nočními uličkami, nakoupíme pečivo a drobné zásoby v jediném otevřeném obchůdku a opouštíme město. Řízení se ujímá Jack a veze nás pod kráter Quilotoa, ke kterému bychom zítra rádi vylezli a udělali si kolem něj procházku.

Drobný problém nastane až přímo ve vesnici pod kráterem, kde je problém najít parkování, ale Jack nakonec zaparkuje jednoduše vedle jedné z cest vedoucích za vesnici. Překážet bychom tu snad nikomu neměli. Už je docela pozdě v noci a fouká celkem silný vítr, ale i tak si půjčujeme Huskyho a lezem  na střechu.