Aviou Amerikou 2017 - Střed světa a konečně Kolumbie

Společně s Amálkou už odpočítáváme posledních pár set kilometrů do jejího finálního bezpečného přístavu. Cestou ale zvládneme vidět ještě spoustu zajímavých věcí.

8. dubna 2017

Rovníkový obelisk a vesnice, která ho obklopuje, jsou sice kousek mimo skutečný rovník, ale i tak jsou velkou turistickou atrakcí. Nabízí se několik možností vstupného – základní za 3,5$, které zahrnuje procházku po vesnici a pár muzeí. V dražších variantách je i vyhlídka z obelisku a promítání v planetáriu. Nám stačí jen základní vstupné, neb se chceme hlavně vyfotit na žluté čáře, kterak přestupujeme mezi polokoulemi. František vyhodnotí, že jsou to pro něj vyhozené peníze a zůstane v Amálce.   

Dáváme si na dvě hodiny rozchod, jako první s Avokádem procházíme kolem bust prvních výzkumníků z 18. století, kteří měřili zploštění země a plastovými kolibříky (velikosti pterodaktila) rozmístěnými mezi nimi. Následně počkáme až bude volno na čáře pod obeliskem, uděláme pár fotek, jak překračujeme a přeskakujeme „Rovník“. Procházíme se kolem obelisku, zajdeme do „rozpůleného“ kostela a následně do všech dostupných galerií a muzeí, která tu jsou. Vynecháme jen dětský koutek, byť ho máme taky v ceně.

Za dvě hodiny se vracíme do Amálky, kde už čeká Franta. Nakonec si udělal výlet na „lepší Rovník“, minimálně míň komerční. V autě si dáme svačinu a vyrážíme dál. V Ekvádoru už nic neplánujeme, takže směřujeme k hranicím. Vojta už je v Kolumbii, odjel včera na geologickou exkurzi.

Čím víc řešíme blížící se konec výpravy, tím víc nás začíná zlobit Amálka. Vydává divné zvuky a hlavně, nechce startovat. Asi má pocit, že když nás do Kolumbie nedoveze, tak jí neopustíme. Nicméně my docela tvrdohlavě trváme na tom, že do Kolumbie dojedeme i za cenu toho, že jí tam dotlačíme a po pár pokusech už jsme docela sehraná roztlačovací parta. A Žán se snaží vždycky zastavovat tak, aby startoval z kopce.   

V podvečer si pouštíme Star Wars (Epizoda III) na ukrácení dlouhého přejezdu. Cestou zastavujeme u benzínky, že dobereme plnou nádrž. Problém je, že u hranic smí cizinci natankovat jen 10 galonů, Ivča se je snaží ukecávat, ale výjimky nejsou možné. Na dlaší benzínce je zavřeno, vracíme se k jiné, bereme dalších 10 a na třetí dalších. Vzhledem k tomu, že už jsme od hranic skutečně kousíček, rozhodneme se tu přspat. Parkujeme vedle osobáku se dvěma ženami a několika dětmi. Ivča se s nimi dává do řeči. Paní vypráví pohádku o tom, jak jedou teď v noci do Kolumbie nakupovat, což doplní jedna z malých holčiček: „A nechat tam benzín.“ Evientně je tady pašování pohonných hmot do Kolumbie uplně běžnou záležitostí, podle toho kolik aut s naloženými barely za večer vidíme. Kamarádky s Jackem odchází někam na noční procházku, nám už se nikam nechce, takže poměrně brzo jdeme  spát.

Za chvíli slyším podivné klepání na dveře u řidiče, pak i spolujezdce. Někdo obchází Amálku a buší na ní, jak hluchej do vrat. Žán vyhlíží ven a zjišťuje, že to je místní hlídač, který nás vyhání. Benzínka se na noc zavírá včetně parkoviště. Honza se mu snaží vysvětlit, že Amálka nestartuje, tak proto tam stojíme. Nezájem, máme ji prý odtlačit. Kluci lezou ven ze spacáků a za pomoci onoho hlídače dotlačí Amálku až na parkoviště, které je naproti. Tam prý můžeme stát v pohodě až do rána. No snad nás ostatní uvidí, až se vrátí a nebudou si myslet, že jsme jim ujeli.   

 9. dubna 2017

I přes to, že vrchní Tyran je v Kolumbii, koná se časný budíček. Frantovi s Honzou už došla trpělivost se startérem, takže se ho rozhodnou vyměnit. Takže když si po snídani s holkama odcházíme umýt vlasy do umyvadla a pod venkovní kohoutek na benzínce, kluci lezou pod auto a opravují. Za poslední drobné dolary vydané v Ekvádor pak jdu nakoupit cibuli a máslo do eráru do nedalekého obchůdku, kde se nakupuje přes plot ve vchodu, což je při absenci španělštiny docela velká legrace. Ale nakonec se doberu požadovaných komodit.

Během čekání, až kluci doopravují, pak sedíme venku před autem a já dopisuji blog a pohledy. Na jednom z nich mám hřbitov se sochami ze živých plotů, o kterém jsem si myslela, že je v Quitu, ale zjistím, že je kousek odsud. Amálka je opravená, tak dělám psí oči na ostatní, jestli se tam můžeme zajet podívat. Sice docela spěcháme, abychom přejeli hranice v nějakou rozumnou dobu, ale nakonec si hodinovou zajížďku dáme. Bohužel jakmile dojedeme do Tulcanu k bráně hřitova, začne zase pršet. To nás neodradí, aspoň to hřbitovu dodá trochu ponuřejší atmosféru.

Jednotlivé části hřbitova jsou od sebe oddělené živými ploty, ve kterých jsou vystřihané brány a obří sochy. Od různých bůžků, přes zvířata po různé postavičky z kreslených filmů. Procházíme mezi nimi i nad nimi, míjíme urnové háje i hrobky, které mají velmi zvláštní vstupní vrata – asi takové, jako mají chladničky v supermarketech.   

Po hodině se vracíme do Amálky a odjíždíme na hranice. Parkujeme přímo před mostem přes území nikoho a jdeme hledat konec fronty na výstupní razítko. Stále prší, ale naštěstí je celé prostranství mezi budovami pod střechou. Fronta je velmi, velmi dlouhá. Řadíme se na konec a čekáme. Kolem nás prochází prodavači s různým zbožím, včetně kelímků s melounem. Tak mezi sebou vybereme na několik porcí.

Postupujeme pomalu, ale jistě dopředu, až k záchodům. Ty jsou hodně nechutné a smrdí na půl kilometru. Odsunujeme se od nich,  kam nejdál to jde při současném zachování integrity fronty. Lucka jde do Amálky vařit, Kuba se usazuje ke stěně, je mu špatně. To shledám jako ideální příležitost na to, abychom si zahráli šachy. Je oslabený, mohla bych vyhrát. A vážně mám tu hru uplně geniálně rozehranou. Bohužel mi ale šachovnice vypade z rukou a figurky se rozkutálí po celé hale. Radši si jdu pro něco k jídlu. V pouličním stánku si kupuju kuře s pečeným bramborem, je to moc dobré.

Konečně už jsme ve vchodu do kanceláře, kde dávají výstupní razítka. Tady je vedro a šíleně vydýchaný vzduch, ale naštěstí asi po dvaceti minutách přicházíme všichni na řadu. Ivča s Žánem jako první, aby vyřídili aduanu. Sice už jí zkoušeli řešit před tím, ale úředník byl nekompromisní. Dokud nebudou mít výstupní razítko z Ekvádoru, nebude ho mít ani Amálka.   

Konečně můžeme překročit most do naší poslední společné destinace – Kolumbie. Tam už naštěstí není fronta téměř žádná. Místo ní jsou tam zamčená vrata, kterými nás vpouští místní ostraha. Vstupní pocedura je celkem rychlá jak pro nás, tak pro auto. V okýnku naproti imigračnímu si kupujeme sim karty. Ta moje bohužel nejde aktivovat, protože operátorovi zrovna vypadla síť, takže mám smůlu.   

Už je téměř večer, když dojíždíme do města Ipiales. Tady jsme rozhodnutí přenocovat, neb tu máme zítra zásadní zařizování ohledně Amálky a hlavně jsme v nejnebezpečnější části Kolumbie, kde se nedoporučují noční přesuny ani volné kempování. My máme štěstí, že narazíme na pána s velkým dvorkem, který je ochotný nás na něm nechat přespat za 9 000 (x 9 na CZK). K dispozici máme jejich záchod a koupelnu.Zaparkujeme a jdeme se projít do města.

S Kubou jako první míříme do obchodu s elektronikou, kde si kupuje nová sluchátka. Je to docela vtipná procedura. Nejdříve si vybere, co chce, dostane lísteček, se kterým dojde na pokladnu, tam zaplatí, dostane další lísteček a s tím si dojde pro zboží. Naproti obchodu vidíme otevřený kostel, tak se do něj jdeme podívat.Stíháme konec mše. Kostel je opět plný do posledního místa, takže si stoupáme do zadní řady. Bohužel tu nemají uplně zvládnuté ozvučení bohoslužby, takže veškeré zpěvy a hra na kytaru trhá uši. Téměř všichni přítomní mají s sebou zelené větvičky, které během závěrečné modlitby zvedají nad hlavu a po konci mše si je nechávají kropit svěcenou vodou. „Tady něco strašně hezky voní.“ „Jo, popcorn.“ Kuba se mi směje až do chvíle, kdy vylezeme ven, kde stojí stánky s popcornem...

Vracíme se do Amálky chvíli před tím, než přijde Jack. Společně si pak uvaříme těstoviny s červenou omáčkou a sojovými kostkami. Při cestě na záchod zjistím, že je docela dobře hlídaný místním psem, který přes den vypadal dost kamarádsky, zatímco teď večer je docela nepřátelský. Naštěstí ho zažene pánova dcera, už jsem se bála, že budu muset vydržet až do rána.

10. dubna 2017

Vstáváme již tradičně v 7 a ti šťastnější z nás si dávají sprchu. Při cestě na záchod slyším Lucku volající o pomoc. Je docela slušně namydlená – doslova. Uprostřed mytí jí totiž místní nájemnice vypnula vodu, protože potřebuje prát. Jdu pro Ivču, aby to zkusila nějak vyřešit. Lucce sice vodu ještě pustí, ale nikdo další už se prý sprchovat nesmí. Nájemnice je nekompromisní, křičí na majitele, ten křičí na ní. Nakonec netuším jak, ale Kuba jí ještě ukecá, že se může taky osprchovat.My potom s Frantou a Kubou odcházíme do města a ostatní jedou zařizovat dlouhodobý pobyt pro Amálku. Čekáme, že to bude dlouhá procedura, ale nakonec si sotva stihneme vypít kafe v cukrárně a už jsou zpátky.   

Skáčeme do auta a jedeme směrem na Cali. Kolumbie nás opět silně překvapuje tím, jak je tu krásná příroda. Projíždíme serpentýnami nahoru a dolů, občas zastavíme na focení panoramat. Po jedné takové zastávce nás zastavuje policie. Jack brzdí a při tom ze střechy spadne „falešné kakao“, které jsme dostali v pralese, a které jsme skladovali v náhradní pneumatice na střeše. Čekáme, že nás všechny zavřou mimo jiné za pokus o atentát, ale Franta vyskočí ven, začne tam s tím trochu šaškovat, a když nakonec policistovi odevzdá polovinu ovoce jako „pokutu“, ani moc nezkoumají nic dalšího, třeba technický stav vozidla, které se neustále zhoršuje.

Pohled na hodinky nám říká, že dnes do Cali nemáme šanci dojet, takže je pomalu čas začít hledat nocování. Opět chceme být radši na nějakém hlídaném parkovišti. Už se setměním dojedeme do Timbia, které je sice dost malé, ale i tak doufáme, že tam nějaké místo na spaní seženeme. Ptáme se všude možně, až jsme odkázáni na hasičskou stanici.Ta je vedle svářečské dílny, kde nám též nabízejí možnost přespání. Když ale vidíme, že u hasičů bychom mohli parkovat za domem a tím pádem zcela mimo dohled případných nenechavců ze silnice a navíc za zamčenou branou, u které sedí hlídka na vrátnici, volíme hasiče.

Mladý hasič nás naviguje k parkování, ale Jack najednou zjišťuje, že Amálka nezatáčí doleva. To je průser, ale dobře, že se to stalo tady a ne v serpentýnách. Do toho opět nejde startovat, takže postupně společnými silami dotlačíme Amálku na místo, které je rozumným kompromisem mezi tím, aby hasiči v přípdě potřeby mohli vyjet a my zas ráno nastartovat roztlačením z kopce.   

Já jsem nadšená, že parkujeme u hasičů – záchranářů, takže při vaření večeře v garáži přes Ivču opět zjišťuju, jak to tady se záchrankou chodí. Po večeři se jdu osprchovat studenou vodou do sprch za školicí místností. Cestou ven mě paní záchranářka (matka našeho mladého oblíbeného hasiče) vezme na exkurzi do sanitky, která zrovna přijela. Potom se zakecáme s Vendy o práci, což některé slabší povahy po chvíli nevydrží a radši utečou do deště.Žán s Frantou mezi tím opravují řízení, abychom mohli zítra odjet. Pod Amálkou leží v šíleném lijáku skoro až do půlnoci. Jediné, jak jim my můžeme pomoct je, že je zásobujeme horkým čajem.

11. dubna 2017   

Hádejte v kolik vstáváme? Snídani jdeme připravovat do hasičské „kuchyňky“ pod přístřeškem za domem. Sejdeme se tam s Luckou a Vendy a vaříme pro ostatní, kteří řeší vedle ve svářečské dílně opravu Amálky.

Ta trvá asi hodinu a po ní se zdá, že je vše vyřešeno a dnes už bez zásadních problémů dojedeme do Cali. Boužel to nevyjde. Asi největší průšvih je, když Amálka chcípne na velmi rušné křižovatce, kde musíme všichni vyskákat a tlačit. Naštěstí pak nastartuje, my naskáčeme dovnitř a jedeme dál až do Popayanu. Tam se situace opakuje.   

Nedá se nic dělat, parkujeme u krajnice vedle dvou Felicií a Žán s Jackem se pouští do dalších oprav. Já se vydávám na průzkum okolí a vracím se s banánovým listem plněným zeleninovou kaší a Hawai taštičkou – listové těsto se šunkou a ananasem. Obojí je výborné. K vedlejším autům se vrací jejich majitel a pomáhá klukům s opravou. My sedíme, čekáme, modlíme se, pozorujeme zoufalého pána, který se marně snaží najít správnou velikost plínky pro svojí dceru, až nakonec přinese paní lékárnici dítě, ať to vyřeší za něj. Nakonec místní mechanik a fanoušek českých aut zavelí, že ho máme roztlačit, pak roztlačíme Amálku a jedeme k jeho kamarádovi do dílny.

Tam počkáme, až vychladne motor, kluci v něm cosi s technikovou pomocí doopraví a můžeme jet dál.Ivča hlásí, že jsme 20 km od cíle. Všichni div neskáčeme radostí. V tu chvíli Amálka chcípá. A vybrala si to nejlepší místo, jaké mohla – naproti hlídce dopravních policistů. Ti si nás po chvíli všimnou a začnou nám věnovat námi nechtěnou pozornost. Nikdo z nás samozřejmě nemluví španělsky a co nejrychleji se snažíme Amálku odtlačit co nejdál z dohledu.   

Jack se rozhodne, že problém s vynechávajícím motorem může vyřešit i za jízdy, takže přeleze dopředu, odklopí sedačku, ale protože zapomene, že není přišroubovaná, rozbije s ní čelní sklo. Znovu zastavujeme, kluci opravují a ostatní se modlíme, abychom dojeli. Honza zastavil Amálku na kopci, Kuba skáče ven, že jí zvládne roztlačit sám a pak si naskočit. Žán si ale myslí, že potřebuje, aby mu zastavil, brzdí a Kuba málem proletí čelním sklem. Zastaví ho přepážka mezi kabinami, takže si rozbije nos o horní postel.  

 
Konečně dojíždíme na místo srazu s Adélou, Češkou, která nám slíbila parkování pro Amálku. Zaveze nás na velký dvůr, ukáže nám, kde můžeme zaparkovat auto, kde je sociální zázemí a u kterého domu se dá chytit wifina. Nakonec se ptá, kdo jede s ní domů a zítra pro auto z půjčovny. Zjišťujeme, že v posádce došlo k lehkému komunikačnímu šumu, takže o žádném autě nic nevíme. Adéla to ale promptně vyřeší, zavolá do půjčovny a zamluví nám druhé auto pro 4 lidi, tedy Vojtu, Kubu, Frantu a mě. Kamarádky, Jack a Franta skáčou na korbu jejího pickupu, aby zítra mohli vyzvednout auta a my se jdeme pustit do kydání Amálky.

Jakmile padne tma, tak to vzdáváme. Vzhledem k tomu, že tu máme konečně k dispozici elektřinu, zavelí Kuba, že jdeme zkusit zachránit data z disku při čemž koukáme na SG Atlantis – naučný pořad o tom, že každý průser ve vesmíru řeší atomovka. A když ho nevyřeší atomovka, vyřeší ho dvě. Když poněkolikáté usnu, jsem odvelena do Amálky. Kuba zůstává asi až do tří ráno. Něco málo se mu zachránit podařilo, ale s volně stažitelnými programy není šance zachránit fotky v RAWu a i videa jsou problém. I tak jsem mu vděčná za snahu a čas, který tomu věnoval.