Aviou Amerikou 2017 - Čas se rozloučit

Amálku jsme odstavili a přišel čas se rozloučit - dělíme se do dvou aut  a vyrážíme poznávat Kolumbii v menších skupinách. Jsou Velikonoce v silně Katolické zemi, což slibuje, že to bude velice zajímavé putování.

12. dubna 2017  

Není kam spěchat, Franta s autem přijede až večer, takže ráno nemusíme vstávat v žádnou šílenou dobu. Děláme si čaj a snídani a za chvíli přijede Adéla a Kamarádky. Adéla se s námi moc dlouho nezdrží, protože odjíždí na dovolenou, ale před odjezdem nám ještě sežene váhu, takže můžeme připravit zavazadla do letadla a vyházet všechny nepotřebné věci. A že jich po nás zbyde spousta...

Vyklízení a uklízení Amálky nám zabere skoro celý den. Když zrovna nepracujeme a nebalíme, sedíme na internetu, zařizujeme s letenky a taky přijede Vojta z Bogoty, takže ho seznamujeme s plánem na společný výlet ve čtyřech po Kolumbii. Den uteče jak nic a já se jdu před západem slunce projít do nedaleké vesnice nakoupit na večeři. Jdu hned do prvního obchodu, který potkám cestou. Je malinký, u prvního pultu je dlouhá fronta místních a místo druhého slouží vršek od mrazáku a kolem něj jsou navěšené pytlíky s pečivem, takže když na sebe chceme s prodavačkou vidět, musíme obě do podřepu. Ale mají tady všechno, co potřebuji. Vzheldem k tomu, jaké je vedro, nechce se mi vařit, takže nakupuju zeleninu na salát a pečivo. K tomu chci bílý jogurt na zálivku, ale mají tu jen ochucené. Tak beru kumis v domění, že to je podobné.

Zpět u Amálky vyrobím kopec salátu, ale bohužel zjistím, že kumis je sladký. Chvíli přemýšlím zda ho použít, anebo ne, ale nakonec si říkam, že se to v tom množství zeleniny stejně ztratí. Od pěti marně vyhlížíme Frantu s Jackem, ale nikde nejsou. Asi s hodinovým zpožděním přijíždí jedno auto. „To je malý, to je vaše.“ „Ne, ne, to je to vaše velký.“ „Tohle není velký.“ Z auta leze Jack, čímž potvrdí, že to je skutečně jejich velké auto pro 5. A já se tím pádem začínám bát, jak bude vypadat to naše malé. Franta s ním ale stále nepřijíždí. Jackovi se prý ztratil na poslední odbočce. Naštěstí se asi za 20 minut najde i s naším Sparkem. Je to takové malé stříbrná bublina, do které si nedokážu představit, jak se na týden zkomprimujeme.

S Jackem a Kubou se jdeme navečeřet a kluci si odhlasují, že snídaňové pečivo bude večeřové. Nakonec, proč ne, stejně máme zásobu ovesný kaše tak na měsíc, ne na týden, co tu ještě budeme. Po jídle si jdeme s Jackem rozdělit zbylé společné zásoby, neb se zítra definitivně rozdělíme. Jejich pětice už má jasný plán, kam pojedou, my zatím ne. Do noci tak sedíme nad Lonely Planet a internetem a vymýšlíme, co se dá za týden stihnout objet.   
 

13. dubna 2017

V 6 jsme domluvení na budíček a společné focení před Amálkou, které se odsune na sedmou, kdy už se první skupina chystá k odjezdu. Netuším, zda se tu ještě potkáme, anebo ne, takže se s nimi preventivně loučím. Zažili jsme společně neuvěřitelné a nezapomenutelné věci a ať už se dělo cestou cokoliv, stejně mi budou chybět.   

Když už jsme taky vzhůru, jdeme se zabalit a poskládat do auta. Vzhledem k tomu, že to má kufr velikosti nákupního košíku (toho, co si nosíte v ruce), přebaluji věci do malého batohu. Beru si jen životně důležité minimum výbavy, abych se vešla a i tak je slušný 3D Tetris všechno poskládat tak, aby se zaplnily i nejměší volné prostory v autě. Franta se rozhoduje, že si v zájmu ušetření místa nebere spacák, tak mu půjčuju aspoň svojí deku. Na vrch přecpaného úložného prostoru ještě našlapeme IKEA tašku plnou jídla a Kubův batoh bude sedět na zadní sedačce mezi mnou a Vojtou.  

 
Jsme zabalení, není nač se dál zdržovat. Kuba sedá za volant a my máme rázem s Vojtou z první řady sledování divadla o dvou kohoutech na jednom smetišti. Skončí, když začnu vyhrožovat, že budu řídit já. To nechtějí riskovat, takže se vymění a jedeme.Míříme do Popayanu, který je od nás kousek. Ten šílený kousek, který jsme s Amálkou málem nedojeli. Aspoň ukazujeme Vojtovi, kde jsme se kolikrát zasekli. Kus před městem nás zastavují ozbrojenci. Trochu se leknu, co se děje, ale jen vybírají dobrovolné (přičemž mávají samopalem) příspěvky na raněné vojáky. Máme přispět ideálně každý drobnou částkou, tak 20 - 30$. Po autoporadě jim dáváme 10 000 Pesos. Pán vypadá lehce nespokojen, asi od Gringos očekával trochu víc, naštěstí ale netasí zbraň a nechává nás odjet.   

Těsně před Popayanem odbočujeme ke kempu, který vyhlédl Vojta  - Eco parque Rayos del Sol. Tam se domluvíme na parkování a stavbě dvou stanů pod vysokou věží, ve které je k pronájmu jeden luxusní apartmán s výhledem. Dole pod střechou je společné sociální zařízení a prostor se stoly a lavičkami. Zatím se jdeme posadit do společenské místnosti v jiné přízemní budově, za kterou jsou další pokojíky, kde dostaneme horký sladký nápoj (něco mezi čajem a horkým džusem) a sušenku na přivítanou a zapíšeme se do knihy. Při této činnosti nás sleduje ohromný příšerně tlustý pes, který čeká, co z nás upadne. Mně upadne hrnek s pitím do klína, takže budu na výletu na Velikonoční oslavy velmi sladká...

Ještě jdeme postavit stany, ať to nemusíme řešit v noci, naštěstí. Zjišťujeme totiž, že Kuba někde ztratil kolíky k Jurkovi. Doufáme tak, že v noci nebude moc foukat a půjčujeme si ty „méně potřebné“ ze stanu od kluků. Mezi tím řešíme, zda se budeme pokoušet do města zajet autem, anebo si vezmeme taxíka. Nakonec vítězí varianta naše auto, když už ho máme. Kluci začnou vymýšlet, že bych zpátky mohla řídit, aby si oni mohli dát pivo. Myslím, že na to, aby  přežili moje řízení, by museli být opilí minimálně do bezvědomí.

Kuba sedá za volant a po pobytu na Zélandu si zase zvyká na řízení na pravé straně. Člověk by si skoro nevšiml, že by s tím měl problém, kdyby místo blinkrů nezapínal stěrače. Příjezd do Popayanu nás překvapí, čekali jsme, že tady bude spousta lidí v ulicích a problém projet, ale nikde není ani noha. Zřejmě jsou všichni v centru. Zastavujeme na červenou a žene se k nám umývač oken. Máváme na něj, že nemáme zájem, ale nedá si říct. Za trest, že mu nic za nevyžádanou službu nedáme, nám pak nechá odklopené stěrače, kterými mu pak při odbočování hezky zamáváme.

Najdeme si místo na parkování v ulici za policejní stanicí, kde nás hned odchytí jakýsi podezřelý chlapík, že chce zaplatit. Jasně, až budeme odjíždět. Rozhlížíme se kolem a vidíme velké množství bílých obřích stanů, tak se jdeme podívat, co se tam děje, očekáváme něco náboženského a najdeme místní Food festival.

Obejdeme stánky kolem dokola a vymýšlíme, co si dát dobrého. Všechno vypadá velmi lákavě. Každý se rozprchne k jinému stánku a nakonec si nevzájem užíráme a ochutnáváme. Jen moje polévka zůstává stranou, neb je téměř nepoživatelná.   

Po jídle pokračujeme dál do centra města. V ulicích už je mnohem více lidí, spousta stánků s občerstvením i suvenýry a na kopci nad městem vidíme docela velké davy. Ptáme se, co se tam děje. Pán z muzea mi to velmi ochotně vysvětluje. Španělsky, takže pořád víme prd. Tím pádem se rozhodneme, že se tam zajdeme později osobně podívat. Zatím jdeme do muzea, u kterého stojíme. Je tam sice fronta, ale pouští nás dovnitř v podstatě hned jak přijdeme a ujímá se nás anglicky mluvící průvodce. Muzeum je věnované místnímu významnému spisovateli a následně státníkovi a je umístěno v jeho rodném domě. Krom vnitřní expozice je velice zajímavá i samotná budova a v neposlední řadě i výhled na město. A dle průvodce jsu lidi na kopci jednoduše proto, že je tam hezký výhled. Ale pokud chceme zažít ty pravé oslavy, máme se zajít večer posívat na procesí.

Pokračujeme dál na hlavní náměstí, kde se jdeme přeptat na bližší informace. Dostaneme plánek města s jednotlivými kostely na trase a s tím, že to dnešní bude vycházet od kostela St. Francisco v 8 večer. Máme možnost buď jít k němu, případně se zastavit někde na trase, anebo si zaplatit místo na obří tribuně, která stojí na náměstí a momentálně na ní sedí policisté a zřejmě si rozdávají úkoly na večer.   

My se více méně bezcílně procházíme městem a sem tam zajdeme do otevřeného kostela. Ty bývají celkem plné, částečně i díky tomu, že jsou v nich uskladněny sochy na přenosných podstavcích, které jsou vynášeny na procesí. Každý kostel je má různě tématicky zpracované a zdobené, v jednom kostele můžeme třeba hned za dveřmi obdivovat kostlivce. Před kostelem dostaneme svíčku a skládací reklamní lampion na večer do průvodu.

Vojta vyhlédl dobrou kavárnu kousek pod kopcem, na který si chceme vylézt na západ slunce. S Frantou si tam v klidu sedají, zatímco my si s Avokádem bereme kávu s sebou do kelímku a jdeme napřed. Kuba začíná Františkovatět, takže zcla neomylně zvolí nejpříšernějí trasu, jakou může. Moje pokusy být dnes svátěčně za dámu v sukni mi docela zhatí to, že se musím šplhat po zdi. Ale zas jsme to nahoru vzali asi nejpřímější cestou a západ slunce už můžeme pozorovat v klidu v sedě kousek pod přelidněným vrcholem kopečka.  

Vyhlížíme kluky, kteří nás překvapí tím, že přijdou z vrchu. Narozdíl od nás, oni šli po chodníku. Chvilku ještě posedíme a pak se jejich cestou a již za tmy vracíme dolů. Do procesí je ještě dost času a kostel je nedaleko, takže se můžeme v klidu usadit ke stánkům s občerstvením. Dáváme si studené pití, sedíme, posloucháme místní pouliční hudebníky. Kluci si zapálí a v tu chvíli přijdou policisté, že u restaurací se nesmí kouřit. Berou si pivo, že tedy půjdou za restauraci, ale tam se zas nesmí pít. Tak na ně čekáme, dopijeme a jdeme ke kostelu.

Cestou už potkáváme řadící se a nacvičující orchestry. Davem se dostaneme až kousek od vrat kostela. Zatím se nic neděje, tak se jen rozhlížíme kolem. Za chvíli k nám přijde místní vojenský pilot s rodinou a moc hezky si popovídáme. Na ramenou má svého malého synka, který nás ohromuje tím, jak dobře ve svém věku umí Anglicky. Když se pak otevřou vrata kostela začnou vynášet první sochy -  tento kostel zvolil Křížovou cestu, začnou lidé kolem rozsvěcovat svíčky. Prcek nad tátovou hlavou hrdě zapaluje svíčky všem ostatním od té své.

Loučíme se a jdeme věnovat plnou pozornost průvodu. Podstavce se sochami mají až 600 kg, jsou bohatě nazdobené, včetně závěsů a různých zvonečků a rolniček a nese je na ramenou 8 chlapů. Ty lehčí bez baldachýnů nese jen 6 mladíků. Když se zastaví, podepřou každý roh dřevěnou „nožičkou“, ale stále musí celý podstavec vyvažovat, aby se jim nezřítil na zem. Před jednotlivými sochami kráčí barevně oděné dívky s věnci, ve kterých hoří kadidlo a zároveň mei nimi jsou rozmístěné různé orchestry (většinou místních ozbrojených složek) a pěvecké sbory. Zatímco jednotlivé farnosti se v průvodu střídají, hudebníci chodí celý týden stejní.

Když z kostela vynesou i poslední nejzdobnější sochu Ježíše a zavřou se jeho brány, dává se průvod do pohybu trochu rychleji. Jdeme mu nadběhnout na několika místech, ulice v okolí jsou neuvěřitelně plné, další lidé vše sledují z oken a balkonů, my nakonec zakotvíme u silnice kousek před tribunou.   

V jedné z otevřených restaurací si pořídíme pití a sedáme si na obrubník, kde nás začnou obcházet pouliční prodavači oříšků. Ve chvíli kdy se začne blížit průvod k nám, naběhne na jednu stranu pán ve fraku a na naší paní v černém kostýmku, oba s velkým křížem v rukou, že máme vstát. Exorcistům neradno odporovat, takže se stavíme téměř do pozoru a čekáme, až k nám znova dojde první socha. Podél obrubníku pomalu prochází doprovod se svíčkami a různě improvizovanými lampiony, přpadně alespoň prostřiženým kolečkem papíru, aby jim nekapal vosk na ruce. Postupně nás mine celý průvod, často se zastavuje, malé děti s hrdými výrazy oškrabují stékající vosk ze svíček na podstavcích u soch, dívky znovu zapalují kadidlo, muži nesoucí na svých ramenou neskutečnou tíhu se snaží odpočívat, na některých je znát, že už jsou téměř na hranicích svých sil. Rozhodně jsem ráda, že jsme sem na oslavy jeli, byl to opět neuvěřitelně silný zážitek.

Když průvod skončí, najdeme Františka na druhé straně cesty a vracíme se nočním městem k autu. Z Popayanu odjíždíme až po půlnoci a v kempu rovnou zaplouváme do stanu a spát.   
 

14. dubna 2017

Na to, jak pozdě jsme šli spát, vstávám poměrně časně. Budí mě totiž Vojta, jak se baví s dalšími Čechy, kteří sem přijeli "hotelbusem" s Českou cestovkou Pangea. Vojta jim totiž tenhle kemp včera doporučil. Jdeme se podívat na jejich expediční vozidlo a popovídat si, ale oni poměrně spěchají, chtějí být co nejdříve ve městě a my zas chceme pokračovat v cestě do Cali.   

Dáváme si snídani, balíme stany a ještě chvilku sedíme na internetu, než vyrazíme na další cestu. V Cali zastavujeme v obřím nákupním centru, kde se jdeme podívat do hobby marketu po čemkoliv, co by mohlo sloužit jako stanové kolíky (vítězí obří šrouby s hmoždinkami) a do normálního obchodu pro vodu (prodávají jí tady 6 litrů v plastovém pytlíku, což nám vyhovuje, barel máme vlastní). Když máme nakoupeno, jdeme si sednout do food courtu na oběd. Vojta s Frantou se nám někam ztratí a my je s Kubou marně hledáme, stejně jako marně hledáme naše auto. Malých, stříbrných bublin je tu asi milion. Nakonec se ale všchni zase šťastně shledáme a pokračujeme v cestě do Cordoby. Tentokrát zase řídí Franta. Zastvujeme na záchod u benzínky a já klukům na chvíli uteču do protějšího obchodu, kde vidím ceduli, že prodávají domácí sýry. Beru jeden balený v banánovém listu.   
 

V Cordobě hledáme místo na parkování, najdem slovy jedno a kluci se snaží usmlouvat cenu na nějakou rozumnou výši, zatímco já se jdu přeptat na možnost dopravy do San Cipriana, což je malá vesniča trochu odříznutá od světa. Minimálně od toho silničního. Dostat se tam v současnosti dá jen speciálním dopravním prostředkem s názvem Brujitas, který sestává z motorky jedoucí zadním kolem po kolejích, přičemž předním kolem sedí na paletě s dřevenými sedačkami, kterou tlačí před sebou.Pro dnešní den už ale ukončili provoz a jezdit začnou až zítra v 8 ráno. Musíme se tedy ubytovat někde tady.  

S Vojtou se vydáváme na průzkum vesnice. Kousek od trati je velký hotel, kde by nás nechali přespat za 100 000 za dva dvoulůžkové pokoje s tím, že v ceně by bylo i parkování. Zkoušíme najít ještě něco jiného ideálně levnějšího, ale moc šancí tomu nedáváme, většina hotelů je až v San Ciprianu. Radíme se s místními, kde hledat. Posílají nás kamsi nahoru na kopec, ale i když dojdeme až na hlavní silnici, nenajdeme nic. Sestupujeme z kopce dolů, mně se podaří zakopnout a na parkoviště se vracím s pěkně krvácejícím palcem a slzami v očích.

Necháváme lidem na našem parkovišti pár pesos, aby nás z něj nechali vyjet a přesouváme se k hotelu, platíme za pokoje a jdeme se ubytovat. Hotel je evidentně nově postavený a zdá se, že jsme jeho jediní a první hosté. Zaráží nás dveře do pokojů – plechové a s okýnkem jak ve vězení. Asi je měli někde ve výprodeji nebo na skládce po zrušené věznici, nebo tak. O to víc nás překvapí, jak luxusně vypadají pokoje. Velká postel, noční stolek, klimatizace, plochá televize na zdi a každý pokoj má vlastní koupelnu. Krásnou, bílou, elegantní a čisťounkou. Žádný šílený kýč, jak bych tady očekávala.

Sedáme si na terasu a vaříme těstoviny k večeři a rovnou do nich zužitkujeme i sýr. V tomhle vedru by do zítra nevydržel. Pak už tam jen tak sedíme a díváme se, jak se dole hemží přijíždějící "motorkáři" chystající se na zítřejší den. Když mě na terase začnou iritovat komáři, odcházím do sprchy a spát. Matrace je pořád ještě obalená v igelitu, takže na ní téměř nedrží prostěradlo. Probudit se v noci tím, že se přilpepíte na igelit není nejpříjěmnější, ale jinak se tu spalo naprosto luxusně.   

15. dubna 2017

Budí mě velmi hlasité bušení na plechová vrata, což opět umocňuje vězeňskou atmosféru. „Vstávejte, vstávejte!“ Řve bachař Okoun tak, že to musí být slyšet až do San Cipriana „Ještě není ani 7 ráno, ty psychopate!“ Buší dál. Achjo, jestli se na něco těšim, až budu pokračovat v cestě sama, tak na to, že se konečně vyspim! Všichni se scházíme na terase a děláme snídani. Při jídle pozorujeme, jak začínají dole chystat stroje na koleje. Moc lidí se k nim zatím nehrne, takže nikam nespěcháme. Dáváme si ještě jednou sprchu, když už jí tu máme tak hezky k dispozici a navíc nás zajímá, jak to dopadne s kresleným morčátkem v televizi. Kdyby to bylo reálné, tak dětem ukážou, že morče skončí na pekáči a ne, že tlapku v kopýtku a pracku v ploutvi odtančí s kravičkou, pejskem a rybičkou (s akvárkem plným vody na hlavě) do západu slunce.

Jdeme dolů k prodejně jízdenek a kupujeme si zpáteční za 11 000. Hned po tom jsme usazeni na jednu drezínu. Nezbylo na nás místo na paletě s motorkou, ale sedíme na přídavném vagónu, který tlačí drezína před sebou. Zkušenější (odvážnější? Odrzlejší?) řidiči si připojují palety dvě. Pokyny jsou jasné – nesedět na lavici obkročmo, ale nohama směrem od kolejí a v případě potřeby vyskočit ven. Já se jen modlím, aby taková potřeba nenastala. Sice jsme se na vysoké v rámci hodin sebeobrany učili i bezpečně padat, ale nikdy to nezahrnovalo výskok do škarpy z drezíny poháněné motorkou.

Vyrážíme na 16km dlouhou cestu, čekám, že to bude trvat aspoň hodinu, protože tenhle pekelný stroj přece nemůže jet nijak rychle. Řidič mě rychle vyvede z omylu. VELMI rychle. Řítíme se na most, projíždíme městem, až přejedeme do džungle. Občas projíždíme dost ostré zatáčky a ani do těch se zrovna moc nezpomaluje. Během cesty zastavujeme jednou za tunelem, kde stojí pár ženštin, co prodávají občerstvení. Do San Cipriana dojedeme za 20 minut. Zcela vážně uvažuji, jestli to cestou zpět nevzít pěšky podél kolejí.  

Samotná odříznutá vesnička je v současnosti jen velká turistiká atrakce. Podél hlavní třídy jsou hotely, restaurace, cestovní agentury nabízející průvodce ke skrytému vodopádu a suvenir shopy a ke konci hlavní třídy přibývají ještě půjčovny duší od traktoru, na kterých se dá sjet řeka tekoucí pod vesnicí. Vojta s Frantou se u poslední půjčovny rozhodnou, že si řeku splují. (Já o tom ani neuvažuji, s mým štěstím bych při tom tak akort vypustila duši.) Jdou tak s námi na procházku na skrytý vodopád už s nutnou výbavou přes rameno.

Vodopád zas až tak moc ukrytý není, takže ho nacházíme i bez průvodce, trochu se osvěžíme ve vodě a jdeme až na konec stezky, kde nám kluci nechají svoje věci a skáčou do vody.

My se vracíme stejnou cestou, kterou jsme přišli, ale po chvíli odbočíme na kamenitý ostrůvek v řece, že se taky trochu vykoupeme a natočíme a nafotíme kluky, až poplují kolem přes peřeje. Vypadají, že si to dost užívají. Zastaví pod místním přírodním skokánkem, kam za nimi doplave Kuba, zatímco já hlídám věci na ostrově. Za chvíli tam připluje pán na kánoi a nabízí studenou vodu a ovoce. S díky odmítám a pozoruji, jak tu krouží do kolečka a vyhledává zákazníky na všech okolních plážích. Tomu se říká prozákaznický přístup.

Kluci už se zas přesunují na svých duších dál, takže my se taky obouváme a jdeme. Kuba našel skvělou cestu přes padlý kmen. Bohužel jeho pevnost zkouší tak dlouho, až se kmen rozhodne, že jeho nedúvěra byla zcela oprávněná a Kuba se zase docela slušně vykoupe. Já se rovnou zouvám a brodím. Na Vojtu s Frantou se rozhodneme počkat v příjemné restauraci, kde mají poměrně rozumné ceny. Cestou do koupelny vidím místní pokoje pro hosty. Hned vedle postele stojí záchodová mísa. (Skutečně hned vedle. Bez nadsázky. A taky bez jakékoliv zástěny.) To o něco víc odpovídá tomu, jak jsem si představovala ubytování v Kolumbii a cena je stejná, jako jsme platili včera. Jsem fakt ráda, že jsme museli zůstat v Cordobě, protože sem už nic nejelo.   

Dáváme si výbornou grilovanou rybu a vyhlížíme kluky, přijdou, když už máme dojedeno a dávají si totéž. Nám už se tu nechce sedět, takže si koupíme v protější restauraci několikrát rozmražené a zas zmražené nanuky, lehneme na lavičku nad vesnicí a čekáme. Nakonec nás najde jen Vojta, Franta zase někam zmizel. Sejdeme se až u drezín.

Ukazujeme lístek, usazují nás na jednu odstavenou vedle kolejí a čekáme. Momentálně probíhá dost rušný provoz v protisměru. Mezi tím řešíme, jak to tu mají zabezpečené, aby se nepotkaly dvě drezíny na rati. Vymyslíme několik možností – sudé a liché hodiny, vysílačky, telefony... Jen čekáme, která teorie se nám potvrdí. No, potvrdí se ta moje – že nijak. A potvrdí se tím, že se opět zběsilou rychlostí rozjedeme kupředu a proti nám se stejnou rychlostí řítí druhá drezína. Přemýšlím, jestli už je čas na evakuaci skokem do houští. Naštěstí se nám podaří našeho řidiče včas upozornit, aby zastavil. V protisměru jede jen jedna téměř prázdná paleta a za ní asi dvě další, nás je ale víc, takže my se z kolejí rozhodně nehneme. Musí se odklidit oni. Pomáhá jim s tím skupinka místních „drážních zaměstnanců“. Za chvíli se situace opakuje a než dojedeme, nastane ještě několikrát. Nakonec se ale do Cordoby dostaneme (lehce překvapivě) v jednom kuse a ve zdraví.

Není na co čekat, skáčeme do auta a jedeme k jezeru Calima. Tam by měla být možnost windsurfovat. Jediný z nás, kdo tento sport ovládá, je Franta a celou cestu v autě sedí jak na trní. Už se totiž vidí na vodě a objíždění téměř celého jezera na stranu, kde jsou kempy je pro něj až nelidským mučením. Problém je, že když dojedeme až na správnou stranu, nedaří se nám najít žádnou windsurfovou základnu. Chvíli kolem jezdíme jak pitomci, až se nakonec vrátíme k jedné kitové základně, kde provozují i windsurfing a Frantovi půjčí vybavení až do setmění (které bude za nedlouho). My ho pozorujeme z terasy a já pak využiju toho, že se klukům nic nechce dělat a odebírám se pěšky do nedalekého supermarketu.

Plán mám jasný, potřebuji sehnat vajíčka, neb Velikonoční pondělí se nezadržitelně blíží. V obchodě mají krom normálních vajíček i Kinder vajíčka. V ta jsem sice doufala, ale nevěřila, že je vážně seženu. Přesně ve chvíli, kdy se je chystám koupit, přijde Vojta. No a to by bylo prd překvapení, kdyby mě u nich nachytal, takže odskakuju k toustovému chlebu a snažím se je ukořistit nějak nenápadně. Naštěstí otevřou druhou pokladu, já se k ní odeberu, Kinder vejce schovávám do brašny na foťák a s Vojtou se vracíme zpět. Franta už je venku z vody a docela zklamaný. Jde odevzdat vybavení a zkusit se domluvit na zítřek. Zároveň se ptáme na možnost případného přespání. Majitel by nám za možnost postavení stanu nahoře na betonovém plácku v obří hale naúčtoval dvakrát tolik, co jsme včera platili za luxusní hotel. Radši odjíždíme, že najdeme místo v jednom z mnoha místních kempů. Ten nejbližší se Frantovi nelíbil, tak hledáme jiný.

Vojta zjistí, že by tu měl být kemp Berlin, kde by to mělo být celkem hezké, takže jedeme tam. Sice ho hledáme docela dlouho, ale nakonec jsme úspěšní. Platíme celkem rozumnou cenu a jedem hledat místo na stan. Nakonec zakotvíme na tom nejrovnějším plácku široko daleko. Vedle nás kempují další lidé, kteří si s sebou přivezly obří repráky, ze kterých vyřvává nějaká parodie na hudbu do širokého okolí. Snad to nebude celou noc. Stavíme stany a jdeme uvařit večeři. Kluci se pak odebírají na pivo, já do sprchy. Další zde ubytované holky se před sprchovými kabinkami velmi výrazně líčí a podle všeho se dohadují, ve kterém kempu bude nejlepší párty. Já jdu raši spát, na cokoliv jiného mám evidentně příliš dlouhé oblečení a moc málo flitrů.