Aviou Amerikou 2017 - Vale de Cocora

Ještě nám zbývá několik společných dní v Kolumbii, které se rozhodneme strávit třídenním trekem ve Vale de Cocora, které se vyznačuje až 60 metrů vysokým endemickým druhem palem Ceroxylon quindiuense.

16. dubna 2017

Výjimečně nás nikdo nevykopává z pelechu nijak brzo. Dokonce si myslím, že Vojta s Frantou zaspali, ale oni už jsou přitom dávno nahoře na terase a snídají. Přidáváme se k nim a pozorujeme probouzející se kemp. Pak zabalíme všechny věci, nacpeme je do auta a jdeme si sednout nahoru na terasu, kde se dá trochu chytit wifina. Franta si dle dohody bere auto a odjíždí zpět do windsurfcentra s tím, že až skončí, vyzvedne nás tady. Já si najdu místo s dobrým signálem a volám domů. Do toho se František nečekaně vrací, špatný vítr a vysoká cena ho odradili od setrvání v centru. Maminka se hned ptá, zda František je ten robot, co umí upně všechno, na co si vzpomene. Nejde než souhlasit.   

S kluky se shodneme, že máme čas, takže se tu můžeme zdržet na oběd. Ceny v místní restauraci jsou sice trochu vyšší, ale porce jsou obrovské a jídlo je výborné - dávám si naprosto geniální hovězí steak. Na ten z Argentiny sice neměl, ale hodně se mu blížil.

Po obědě vyrážíme na další cestu do našeho dnešního cíle – Cocory. Uděláme si jen zastávku v Salentu, kde nakupujeme docházející vodu a ve snaze najít i toaletu, najdeme dvůr, kde jsou zaparkovány food trucky. Rozhodneme se, že dnes aspoň nebudeme muset vařit večeři a dáme si něco tady. Chvíli váhám mezi kebabem a plněnou Kolumbijsou tortilou, nakonec volím místní tradiční jídlo. Vyberu si jednu plněnou sýrem a avokádem, protože čekám, že bude nejměně kořeněná. Není dobrá, takže mi ani nevadí, že je docela malá. Kluci si rovnou vybrali minitortilky, kde je od každé náplně něco. Nejlepší je asi fazolová, měla jsem si dát tu. 

Cesta už netrvá moc dlouho a jsme v Cocoře. Tady je totálně mrtvo, zavřené hotely, restaurace, všude tma. Nakonec se rozhodneme přenocovat u jednoho z hotelů, že ráno zjistíme, kde budeme moc zaparkovat na tři dny, během kterých bychom rádi prošli okruh údolím. Při průzkumu okolí zjistíme, že už tu stojí jiný stan a nedaleko je přístřešek s lavičkami a dokonce i dostupné sprchy a záchody. Stany stavíme na loučce hned u aut. Franta sice hlásí něco o tom, že jsme na fotbalovém hřišti, ale myslíme si, že si z nás dělá legraci. Po jídle už jsme, takže můžeme jít hned spát. Jen se ještě pokocháme černými siluetami neuvěřitelně vysokých palem, které se tyčí k hvězdné obloze.

17. dubna 2017

Na budíček způsobený psí rvačkou už jsme relativně zvyklí, ale co když zrovna Kolumbijští psi nejsou tak přátelští jako ti v Chile? Ven se nikomu lézt a testovat to nechce, ale nakonec kluci sesbírají odvahu a psi se na ně okamžitě vrhají. Snažíme se jim zabránit aspoň v tom, aby se nám usídlili ve spacáku. 

Přesouváme se pod střechu připravit snídani, pozorujeme nedaleko se pasoucí koně a jednoho ze psů, jak prohání lamy, když se vydají pást na špatnou část louky. Naprostá idylka. Přichází majitel kempu, že máme zaplatit 15 000 za osobu a pokud tu chceme zůstat, tak ať laskavě postavíme stany na kempovacím místě a ne na fotbalovém hřišti. Mezi tím, co kluci balí na cestu, já se snažím ještě v rychlosti omalovat tužkou vajíčka, kdyby si snad vzpomněli, že je Velikonoční pondělí, ale nevypadají na to. Čekala jsem, že minimálně Vojta naběhne hned ráno s pomlázkou a ono nic. Jsme připravení na cestu, takže už jen přesunujeme auto na nedaleké hlídané parkoviště. Cena je 10 000 za den, což nám přijde jako poměrně slušné. Zbytečnosti necháváme v autě a vyrážíme.

Procházíme kolem stájí, kde nám nabízejí možnost si trasu projet na koni, my ale chceme jít pěšky. Možností je několik. Buď si můžeme udělat krátký jednodenní okruh, nebo delší na dva až tři dny s tím, že přespíme v jedné z chat na trase. Na odbočce do údolí se potkáváme s dalšími lidmi přibližně v našem věku, možná trochu mladšími. Jsou ze Švýcarska, Holandska a nevím odkud ještě. Jdeme tak kousek cesty společně. Bereme to rovnou zkratkou, na kterou se dole v ohradě s hovězím dobytkem platí vstup. Začátek je těžký, vede opět do příkrého kopce, ale nechceme si dělat zbytečnou zacházku jen proto, abychom šli po pohodlné cestě.

Vojta v polovině kopce sebere uschlý palmový list a nese si ho přes rameno, asi se mu zdá, že má s malým batůžkem na zádech příliš malou zátěž. Je chvíli před polednem, jsme v polovině kopce a opět na oficiální cestě. Vojta bere palmový list a konečně se rozhodne dostát velikonoční tradici. Mám to i s nějakou moravskou koledou, co jsem neznala. Vzhledem k tomu, že jsem už žádnou akci nečekala, nechala jsem kraslice v autě, ale Kinder vajíčka mám s sebou, říkala jsem si, že když si je kluci nezaslouží dnes, tak je dostanou, až bude energetická krize. Tak jedno hned Vojtovi předávám. „Počkej, ty máš Kinder vejce? Já myslel, že jen ty obyčejný!“ Avokádo se též domáhá palmového listu a už ze sebe chrlí říkanky. Hned po něm se palmy chápe František. Zmalovat mi zadek, to jo, ale na koledu si nevzpomene. „Nebude říkanka, nebude vajíčko.“ Vysouká ze sebe aspoň Malého zajíčka. Čekala jsem sice trochu víc, ale vajíčko nakonec taky dostane. Naši noví společníci na to koukají jen velmi nevěřícně a ihned se ptají, co to jako mělo znamenat. Kuba se jim to snaží vysvětlit, ale pořád se jim to moc nelíbí. Nakonec nám přejí veselé Velikonoce bez násilí na ženách.

Pokračujeme v cestě dál, kocháme se výhledem na palmy a bavíme se vtipy z Monty Pithonů. Po chvíli si začneme povídat o něčem Česky. Jedna z dívek nás chvíli pozoruje a nakonec se zeptá: „Tyhle divný zvuky jsou vážně váš jazyk, nebo si z nás jen děláte srandu?“ „To je vážně náš jazyk. A ty si z...?“ „Z Nizozemska.“ Trochu se urazí, když hned na to všichni 4 propukáme v hlasitý a velmi upřímný smích.  

Docházíme až nahoru na kopec. Výhledy do údolí se zrovna moc nekonají, neb je docela hustá mlha, ale aspoň si odpočineme na moc hezkém místě. Je to něčí zahrada plná nádherných květin, ale místní asi nejsou uplně nědšení, že jim tu vede turistická stezka. Docela mě překvapuje, že nijak nevyužívají toho, že jim přes pozemek trajdá tolik turistů. Sedáme si na lavičku a dáváme si malou svačinu, zatímco zbytek mezinárodní skupiny pokračuje v cestě. Čekáme, že už se nepotkáme, neb oni jdou jen jednodenní okruh.   

Nakonec je neplánovaně doženeme dole pod kopcem, kde se z cesty stává oraniště. Kombinace vydatných dešťů a koní proudících po této stezce způsobila, že je najednou všude 10 a víc centimetrů bahna, díky kterému se tempo všech procházejících snižuje téměř na nulu, či naopak velmi zrychluje, když se spojí s gravitační silou. Snažíme se mu vyhýbat, jak to jde. Cesta vede zase do kopce a klouzat se po mazlavých (s prominutím) sračkách se nám moc nechce. Jinudy se ale do cíle nedostaneme. Snažíme se tak alespoň šplhat po strmých krajích a prodírat se celkem hustým lesním porostem, což ale ne vždy jde a mezi tím se předháníme v tom, kdo bude příští Velikonoce trávit klidněji a čistěji. (Nakonec to dopadlo tak, že já jsem byla v práci a Kuba omrzal s lednimi medvědy na Špicberkách.)

Vojta s Frantou jsou jako vždycky rychlejší. Doženeme je u první chaty, kde jsme doufali, že si třeba chvíli odpočineme a dáme si čaj, ale je už nějakou dobu zavřená. Vedle ní stojí soukromý domek, u kterého jsou ještě zřetelné pozůstatky po bývalém kempu, ale tady neuspějeme ani s žádostí o vodu. Musíme dál. Přicházíme na celkem hezký plácek, tak chvíli přemýšlíme, zda tu nepostavit stany. Nakonec se rozhodneme, že do tmy je daleko a za chvíli už bychom měli snad přejít na lepší cestu.

Tato teorie se nepotvrdí, cesta se naopak zhoršuje a já ve snaze se vyhnout hodně hlubokému bahnu opět po okraji docela blbě uklouznu, a když se posbírám ze země, zjistím, že nemůžu došlápnout na pravou nohu bez toho, abych měla pocit, že za chvíli umřu bolestí. Řešíme, co dál. Jedno je jisté, tady nezakempujeme, takže musíme někam dojít. Buď zpět, anebo vpřed. Zhodnotím, že když už to stejně budu muset rozchodit, tak se přece nevzdam a nepůjdu zpátky, takže jdeme vpřed. Kuba mi vezme brašnu s foťákem (aby mě nepřevažovala ke straně) do svého už tak pěkně těžkého obřího batohu, ve kterém má celý stan a všechno naše jídlo, příhodí poznámku o vysokoškolsky vzdělané mule a já si jak slečinka nesu jen spacák a karimatku.Rezignuju na obcházení bahna, stejně už mám boty plné vody, takže je to uplně jedno. Za chvíli se místy boříme až po kolena a oba toho začínáme mít plné zuby. Kluci jsou v nedohlednu.

K tomu všemu ještě velmi rychle padne tma. Nedokážu si představit, kde a jak budeme hledat spaní. Na chatu nemáme šanci dojít, je od nás ještě asi 11km a síly neustále ubývají. Konečně se dostáváme aspoň ven z lesa. To ale neznamená, že by skončila i bažina, naopak. Přeskakujeme mezi drny suché trávy a snažíme se vyhýbat vodě a blátu, jako vždycky se to nedaří uplně stoprocentně. Přicházíme na dřevěný most a oba ve stejnou chvíli napadne totéž – rovný a suchý plac, co kdybychom tady přespali? Zkoušíme volat kluky a po nějaké době vidíme blikat Vojtovu čelovku. Pokračujeme tedy za světlem, po chvíli je konečně i někde nad sebou slyšíme. Vylezli z cesty nahoru do svahu, kde se dá postavit stan.  

Oni už mají postaveno a jsou zalezlí. Frantovým cepínem „kosíme“ vysokánskou trávu a snažíme se pod sebou vytvořit alespoň trochu rovný plac, na kerém by se dalo spát. Nakonec to vzdáme a jen jí ušlapujeme. Kuba se snaží vypnout Jurka s pomocí okolních keříčků, protože s našimi improvizovanými kolíky nemáme ve vrstvě trávy absolutně šanci, já mezi tím přehrabuji naše jídelní zásoby. Došla nám voda, tím pádem většinu toho, co máme s sebou nemůžeme udělat, takže nakonec krájím párky do konzervy tuňáka a blahořečím Avokádovi, že celou dobu nese s sebou i ty nepovedené kraslice, které jsem myslela, že zůstaly v autě. Překvapivě je rozbité jen jedno vajíčko a jen lehce, takže je všechny tři smažím společně s „masem“ Spolu s kusem tousťáku se sýrem je to sice totální z nouze ctnost, ale když má člověk hlad...

Mám pocit, že jsem tak vyčerpaná, že upadnu do bezvědomí a budou mít ráno velký problém mě probudit, ale místo toho se celou noc neustále budím. Bolestí, zimnicí, anebo se mi zdají šílené noční můry.   
 

18. dubna 2017

Vzhledem k tomu, že jsme téměř nespali, nevím, kdy jsem se definitivně probudila, ale kolem 8 se začneme dohadovat s Vojtou o tom, jestli už jít dál, anebo ne. Franta už je dávno někde na kopci, odcházel prý kolem 4 ráno. Mít tak jeho energii a zápal pro věc. Nicméně, co bychom tady hledali za štěstí? Oblékám na sebe mokré oblečení ze včera, suché kalhoty a ponožky, ve kterých jsem spala poctivě balím do dvou igelitových tašek, aby suché taky zůstaly a po dlouhém odhodlávání se soukám do ponožek mokrých. Ty by ještě šly, ale když z bot vyliji malý rybník, vůbec se mi do nich nechce.

Z Jurka zkoušíme vytřepat aspoň trochu vody, ale venku mrholí, až prší, takže je to dost marný boj. Kuba ho tak balí dost znechuceně k sobě do batohu. Vojta jejich stan naopak nechává zahrabaný pod trávou pro Frantu, neb se tak včera dohodli. My budeme pokračovat k chatě a dál do vesnice a Franta si vezme stan, ještě jednu noc přespí tady a přijde za námi další den.

Vojta nás vede nahoru do kopce. Po chvíli naštěstí mizí bažina, takže se už dá jít poměrně slušně a tím pádem i rychle. Dokonce i obloha se začíná relativně vyjasňovat, takže odkládám pláštěnku, kterou jsem stejně měla spíš jen pro dobrý pocit a za chvíli i mikinu. Jsme na rozcestí, nad kterým bdí panenka Marie a volíme zkratku i za cenu, že bychom se zas měli brodit hnusem. Čim míň kilometrů dnes budeme mít v nohách, tím líp. Konečně jsme u chaty La Primavera. Že bychom se sem doploužili už včera bylo skutečně nereálné.

Přecházíme přes ohradu s mulami a majitel chaty nám ukazuje cestu dál. My se ale ptáme alespoň na horký čaj. Dostaneme kafe. Nestěžujeme si. Na chvíli, než dopijeme se posadíme na terase a ještě v kuchyni poprosíme, zda si můžeme doplnit vodu. Ani jednomu z nás se nechce řešit, jestli z místníh kohoutku je, anebo není bezpečná. Hrozba, že se posereme je přece jenom o něco přijatelnější, než hrozba, že umřeme na dehydrataci.   

Obcházíme chatu směrem k další, z protisměru se k ní blíží pán, který za sebou táhne podvozek z plastového náklaďáku, anebo něco tomu vemi podobného. Chvíli se snažíme vymyslet důvod, proč to dělal. Nicméně, do teď nemáme nejmenší tušení. Směřujeme plus mínus tam, kde by měla být cesta. Vojta má mapu, takže jde jako první. Procházíme přes žluté planiny porostlé zvláštní velkou (a též žlutou) rostlinou. Vzhledem k tomu, že se opět objeví solidní mlha, Vojta se nám zvládne někam ztratit, voláme na něj a místo něj přiběhne černý pes, ne nepodobný labradorovi. Chvíli za ním přijde i Vojta a psa promptně přejmenuje na Žeryka, prý aby se nám nepletli. Asi nechce, abychom si zpět domů odvzali špatného Vojtu.

Pes se rozhodne, že nám bude dělat společnost zřejmě na pořád, tak ho občas využíváme, aby nám hledal cestu, musíme se totiž nějak dostat přes několik potoků. Jen se mu špatně vysvětluje, že mi to přeplavat fakt nechceme. Nicméně i tak zvládneme najít vhodná místa, kde se dá voda buď přeskočit, nebo přejít po kamenech, občas se dočkáme i mostu a stále držíme správný směr. „Tohle už by měl být poslední kopec, pak už půjdeme jen dolů.“ Kdybych měla spočítat, kolikrát jsem to dnes od jednoho, anebo druhého z nich slyšela. Na vrcholku si sedáme a svačíme. Žerykovi kapou sliny, ale moc toho nedostane, sami máme málo.

Alespoň, že se nám zas na chvíli ukáže sluníčko. Z kopce, do kopce, z kopce a díváme se na kopec proti nám, kde stojí pod vysokým stromem červené stavení a dohadujeme se, zda to může, anebo nemůže být už druhá chata. Shodneme se na tom, že na to je to moc blízko. Škoda. Jdu si fotit koně a jeden se rozhodne, že se k nám taky přidá. Když může mít Vojta Žeryka, tak já můžu mít Truhlíka. Kluci ho nechtějí, ani když navrhuji, že by nám mohl vzít batohy. Prý mohl, ale na trvalo. Pesimisti.

Zastavuji se na focení a kluci se mi za ztratí ve vysokém a husém porostu. Je to skoro jako bludiště ze živého plotu, mezi kterým vede více, či méně rozrytá cesta. Naštěstí je bludiště ve svahu, takže dole pod sebou vidím vojtovu modrou bundu a snažím se jít pořád za ním, co nejvíc přímo to jde, ale občas mě překvapí hluboká jáma, případně neprostupná zeleň až nakonec narazím na Avokáda a po chvíli doženeme i Vojtu.
 

Přeskakujeme další potok, kocháme se údolím pod sebou, až nám zas všechno zmizí v mlze a my vidíme tak na metr před sebou. I přes to, že většinu času jdeme po velmi alternativní cestě (čtěte přímo za nosem), se jde docela dobře. Procházíme kolem stáje pod velkým stromem, na kterou jsme ještě před pár hodinami koukali přes kopec. Tady už je cesta poměrně zřetelná a naštěstí ne tak strašně rozbahněná, jako byla ta včerejší a vážně se zdá, že teď už půjdeme jen z kopce.

Jsme u druhé chaty. Tady se zastavíme jen na chviličku, než přes prasečí dvorek vylezeme zpět na cestu. Žeryk nikde. Než ho stihneme oplakat, protáhne se pod vrátky a přidá se zas k nám. Vojtu zřejmě žene radost z opětovného shledání, takže nám spolu zase pěkně utíkají. Když je pak vidím sedět za jednou z branek, hledící do mlhy, ehm tedy do zářných dálek, jsou jak z reklamy na trekové vybavení.   

Po chvíli nám cestu zastoupí tur. „Ty vole!“ „Přestaň mu tykat a odstraň to zvíře z cesty.“ (Jo, oba s Vojtou máme docela nakoukanej MASH). Naštěstí nám nechá uličku na průchod a my můžeme pokračovat dál. Cesta se nám opět trochu vytratí, ale kluci jsou si naprosto jistí, že vede tudy. „Tak možná tudy.“ „Jsme u někoho na zahradě! “„Tak tamhle.“ „Ale když tady vylezem do toho kopce, tak se na ní dostanem. A ten kopec...“ „...už je dneska fakt poslední, já vim.“ Jsem odhodlaná inhumovat toho, od kterého tuhle větu znova uslyším.

Kluci to berou do velmi strmého kopce porostlého kluzkou nízkou trávou docela hopem, mně to zas tak moc nejde, šíleně mi to klouže. Ale docela mě motivuje fakt, že co krok, to minimálně dva pavouci. Jinak už bych tam asi seděla a brečela.

Kluci čekají nahoře vsedě na zídce. Na té už naštěstí žádní osminohá havěť není, takže chvíli sedám k nim, než se vydáme na závěrečnou část cesty. Dolů z kopce. Neuvěřitelné. Za chvíli se zase dostaneme na hranici hustého lesa a prošlapaných cest, ale naštěstí tudy opravdu nechodí tolik koní, takže se to docela dá. Z hlavní cesty sem tam vede odbočka, kterou se dá buď cesta docela zkrátit, případně obejít hodně zlé pasáže, anebo třeba taky zapadnout do slepé uličky. Avokádo odbočuje, já jdu přímo. Chyba. U další jde Kuba rovně a Žeryk zkratkou. Jdu za Žerykm. Chyba. A navíc: „To jako tomu psovi věříš víc, než mě?!“ Co se na tohle dá asi tak odpovědět?

Kolem už zas začínají růst palmy, ale taky se začíná dost rychle stmívat. Taháme čelovky a jdeme dál. Už jsme od vesnice jen pár kilometrů. A najednou řeka. Já jsem docela ráda, že boty zvládly přes den relativně uschnout, takže se i přes silné protesty kluků zouvám a jsem jen ráda, že ve tmě nevidím ty jejich otrávené xichty, když na mě musí čekat, než se pak zas obuju. Druhý brod se mi moc nelíbí. Je na horní části jezu a přijde mi, že tam je docela silný proud. Bojím se, že naboso mi to tak akorát uklouzne, takže vstupuji do řeky obutá. Tentokrát ty jejich vítězoslavný výrazy vidim až moc dobře. Takže to jejich: „My jsme ti to říkali,“ není ani trochu nečekané. Já je fakt miluju...

Vstupujeme do vesnice, najdeme naše parkoviště jak jinak, než zcela nehlídané a za stěračem lísteček, že máme zaplatit dalších 10 000. Včera jsme zaplatili jen za noc a teď máme zaplatit ještě den. Není ovšem komu. Takže se dohodneme, že se sem ráno vrátíme. Vojta jde pěšky vyhledat majitele našeho známého kempu a my tam s Kubou chceme přejet autem. Žeryk se cpe na sedadlo spolujezdce. „Běž s Vojtou!“ Tak jde.   

Parkujeme na stejné místo, kde jsme stáli předevčírem, ale stan tentokrát postavíme na místě tomu určeném. Kuba jde stavět, já vařit večeři. „Kaši, nebo těstoviny?“ „Kaši!!“ Mam pocit, že Avokádo je jediný člověk na světě, kterému vážně chutná atomkaše. Vrací se Vojta s majitelem a bez Žeryka, kterého někam odehnali místní psi. Škoda, měli jsme pro něj připravené párky, takhle je budeme muset sníst sami.    

Vedle nás pod přístřeškem sedí manželský pár z Medellinu. Mají tu rozdělaný malý oheň, tak se k nim na chvíli přidáme a povídáme si. Hlavně o Kolumbii, o místních lidech a  jejich obraze ve zbytku světa. Taky mě ujistí, že se nemusim bát jet sama do Medellinu, protože to tam je zcela bezpečné.  Jsme ale všichni tak utahaní, že se brzo odebereme spát. Vojta nemá stan, takže bude nocovat v autě. Jen se nebude moci moc hýbat, protože každý pohyb spouští velmi hlasitý a otravný autoalarm.   
 

19. dubna 2017

Probouzím se uprostřed noci. Něco mi podezřele šustí za hlavou, jako by se nám někdo snažil vlézt do stanu. „Vojto, jsi to ty?“ Ptám se lehce vyděšeně, neb si myslím, že kdyby to byl skutečně Vojta, slyšeli bychom autoalarm. „To jsem já.“ „Franto?!“ Dívám se na hodinky, jsou dvě ráno. „Vodu!“ sýpe dehydratovaný Okoun, tak mu házím svůj hydrovak. „A kde můžu na noc hlavu složit?“ ptá se poměrně vemlouvavě. I tak ho odkazujeme na přístřešek a oheň, neb dvojmužný Jurek skutečně není dělaný na pohodlné spaní ve třech a v autě už se kroutí Vojta.

Ve chvíli, kdy se František odebere spát, usínám též a budím se až kolem 8 ráno. Pořád není uplně nejlepší počasí, ale ani nejhorší. Přesouváme se do přístřešku udělat snídani, na kterou chceme zužitkovat co nejvíc našich zásob, třeba glokózu a tak. Po jídle se pomazlíme s místním přítulným oslíkem, dávám si velmi rychlou a velmi ledovou sprchu, než se zase poskládáme do auta a jedeme.

První zastávka je na parkovišti, kde chceme zaplatit. Podstrkujeme jedinému přítomnému člověku lísteček, co jsme měli za stěračem, ale nechápe, co po něm chceme. Okey, tak mi zas jedem.Řídí Avokádo, neb mě by za volant nepustili, Vojtovi se řídit nechce a František se nachází ve stavu ne nepodobném coma vigile. Cílem dnešního dne je náš dočasný přístav. Týden, na který jsme měli půjčené auto uplynul až neuvěřitelně rychle a stejně tak i cesta k Amálce, kde jsem kolem poledne. Kuba je rozhodnutý, že pojede vrátit auto a zůstane v Cali, protože z tama letí do Bogoty a my zůstaneme v Amálce. Druhá skupina si půjčení auta ještě prodloužila, takže já už se s nimi nepotkám, čeká mě poslední noc v Amálce a cesta do Medellinu.

Zatímco Kuba se snaží zabalit, my si sedáme v klidu pod velký strom, pijeme kávu a relaxujeme. František navrhuje, že bychom mohli zajít na společný poslední oběd, ale už není moc času, auto má být vrácené do 5 večer a cesta k půjčovně je ještě celkem dlouhá. Avokádo tak v rychlosti uvaří zbylé těstoviny a poslední konzervu tuňáka s rajčatovou omáčkou a už se loučíme, sedá do auta a mizí za vraty.

My jdeme pokračovat v relaxaci a já pak zabalit na zítřejší cestu. Ale abychom jen neseděli před nepojízdnou Amálkou a nesmutnili, že naše expedice pomalu, ale jistě končí, jdeme se projít do vesnice. Vyjasnilo se, takže je to velmi příjemná letní procházka. Zastavujeme se někde u návsi, protože Vojta telefonuje s Adélou a pak už se jen vracíme přes větší obchod, kde nakoupíme suroviny na společnou večeři, zpět. František dostane chuť na místní polévku, takže se ještě na chvíli zastavíme v jedné z otevřených restaurací. Před nimi parkuje několik autobusů, tak se snažím (marně) zjistit, z kama ráno pojede bus do Bugy, který potřebuji chytit. Nakonec se rozhodnu spolehnout na to, že se doptám přímo ráno.   

Zpět u Amálky se odebírám na internet, abych si zamluvila hostel v Medellinu. Připojení zrovna  jak na potvoru moc nechce fungovat, takže se trochu bojím, že budu dvě noci spát na letišti, ale nakonec se to docela pozdě večer povede zprovoznit. Kluci mezi tím připraví hostinu na rozloučenou. Rýži, omáčku a nesmí chybět ani slané chipsy. Sedíme společně v autě docela dlouho do noci, povídáme, vzpomínáme a nakonec se odebereme spát. Je krásné mít celou horní postel sama pro sebe, aspoň nikoho nebudím tím, jak se neustále budím.   

Poslední noc. Moje samostatná cesta kolem světa začne už za osum hodin. Sedum, šest, pět... Měla bych aspoň trochu spát. Za 4 hodiny odjíždím... Za tři. Dvě. Jednu. Je 6 ráno, jdu vynést svoje věci za Amálku, probudit Frantu a Vojtu, abych se mohla rozloučit. Vojta mi pomůže naložit veškerá moje zavazadla a já mizím na ranní autobus do vesnice. Expedice Aviou Amerikou pro mě právě skončila. Děkuji Honzo,Vojto, Kubo,Franto, Jacku, Vendy, Lucko  a Ivčo, že to díky vám všem byl neuvěřitelný a nezapomenutelný zážitek!