Cesta kolem světa - Kuala Terengganu

Ze Singapuru přijíždm do Malajsie. Původně jsem plánovala zastavit se jen v Kuala Lumpur, ale nakonec jako první cíl volím Kuala Terengganu, kde mi moje nejstarší sestra vyjednala návštěvu u svojí kamarádky.

1. června 2017

Přejíždíme k hraničnímu přechodu a řidič se stevardem nás ženou nahoru k úředníkům. Připojuji se k jedné rodině, abych se neztratila a běžíme (bez přehánění, opravdu se všichni z autobusu dají do běhu) k přepážkám, je tu docela fronta, ale jde to podle mě dost rychle. Vstupní i výstupní formality jsou úplně bez problémů a můžeme jít hledat autobus.

Ten na nás čeká dole u silnice a řidič i stevard jsou docela nervní. Co jsme dělali, proč to tak trvalo. Pak na nás křičí ještě něco dalšího, ale přejdou z angličtiny do asi malajštiny, takže už jim nerozumím. Tatínek od rodiny, se kterou jsem procházela pasovou kontrolou, jen mávne rukou, že to ani nestojí za překládání a vracíme se do autobusu. Takže to, co mě přišlo jako rychlé a bezproblémové přejití hranic evidentně tak rychlé nebylo, ale možná jsou tu jen zvyklí, že tady lidé jezdí často a ví, co mají dělat, ale dneska jsme se tu sešli samí zmatení nováčci a cizinci.

Pak už pokračujeme v cestě do Kuala Terengganu. Cesta je dlouhá a já jí využívám k tomu, abych se trochu prospala.

V cíli jsme nakonec o dvě hodiny dřív, než jsme měli. Vystupuji na autobusovém nadraží a čekám na Hanku, která se mě spolu se svojí rodinou ujala na několik následujících dní. Abych nečekala jen tak na schodech, rozhodnu se zajít do nedalekého KFCčka a dát si kafe na snídani.

Tam mě ale na dveřích vítá cedulka, že po dobu Ramadánu mají až do západu slunce zavřeno. Krom toho, že jsem opomněla, že v JV Asii bude teď období dešťů, jsem taky zapomněla na to, že Malajsie je země, kde převládá muslimské vyznání, takže se tu dodržuje Ramadán. Tedy žádné jídlo a pití od východu do západu slunce. No nic. Jdu si alespoň do vedlejšího supermarketu, který je naštěstí otevřený, něco málo nakoupit, ale jíst na veřejnosti mi stejně nepřijde vhodné, takže to nacpu do batohu. Jednodenní půst ještě nikoho nezabil.

Po chvíli přijíždí Hanka. Seznamujeme se a už mě veze k nim domů, kde mi propůjčí úžasný pokoj pro hosty. Zároveň mi nabízí vyprání všech věcí, což vítám s povděkem, už to zase dost potřebovaly a taky teplou sprchu.

Dopoledne jsme u nich doma a odpoledne jedeme s celou její rodinou na nedaleký Kapas island. Hanka mě ujišťuje, že nejsou žádné vlny, ale následně mi taky vysvětlí, že pro ně – lidi pendlující na malých loďkách po moři sem a tam s naprostým klidem a samozřejmostí, žádné vlny jsou vlny do dvou metrů, zatímco mně i malé vlnky připomínají tsunami a přivádí mě do histerických stavů. Takže sedím na malém člunu dole na dně, navlečená v plovací vestě, kterou tady jinak nosí asi jen děti a už cestou tam se děsím toho, že se pak budu muset dostat i zpět.

Cestou se zastavujeme ještě na druhém ostrově, kde vystupuje pár lidí u vekého a luxusního letoviska, než přejedeme ke Kapasu. Tady je taky postavený rekreační komplex, ale je o dost menší a od pohledu takový přívětivější.

Strávíme tu nádherné odpoledne s moc fajn lidmi, kteří tu provozují hotel a restauraci. A protože tady jsou zvyklí na turisty, kteří nedodržují ramadán, normálně tu i přes den vaří. Dávám si oběd, čerstvý džus a po jídle si ve veřejné knihovičce najdu knížku od Dicka Francise, kterou jsem ještě nečetla. V mezičase se kochám výhlede na pláž a moře. Je to naprostý ráj na zemi.

Večer se vracíme na pevninu a jdeme na ramadánový trh nakoupit na večeři.

Ramadánové trhy jsou naprosto neskutečné, barevné a plné lidí. Je tu na výběr nespočet různých jídel, pití, ovoce, zeleniny a sladkých zákusků. Každý si vybere podle chuti. Myslím, že místní pokud zrovna nechtějí vařit, můžou mít každý den jiné jídlo.

Po západu slunce si všichni dáváme večeři a já jdu poměrně brzo spát. Ještě mi přijdou dát dobrou noc tři roztomilí superhrdinové a já usínam jak zabitá.

2. června 2017

Hanka mě dnes bere na projížďku po městě, ukazuje mi různé zajímavosti, jako je třeba "plovoucí mešita", vystavěná nad vodou tak, že opravdu vypadá, jako kdyby plula na hladině a vypráví o životě ve městě i na ostrově i o tom, jak se vlastně zná s mojí sestrou.

Večer jedeme opět na trh nakoupit ovoce a Hanka mi nabízí, že se k nim mohu přidat na ramadánovou večeři u rodiny jejího manžela. To je pozvání, které se nedá odmítnout.

Je to krásný slavnostní večer s výborným domácím jídlem. Pro mě je to zároveň šance, jak se zase o něco víc seznámit s místní kulturou a tradicemi. Navíc můžu i trochu porovnávat, jak probíhá ramadán v Íránu a tady s tím rozdílem, že teď vidím i to, jak jej prožívají běžní lidé. Za tuhle příležitost jsem moc vděčná. Nikdy bych nevěřila, jak může být těžké jíst rukama. A jen bych podotkla pro ty, kteří nadávají jak je to nezdravé celý den nejíst a pak se přežírat, co jsem tak vypozorovala, tak většina lidí skutečně celý den nejí, ale večer si dají pár lžiček rýže, k tomu jeden dva kousky masa, meloun a skleničku džusu, takže žádné přežírání na noc se fakt nekoná.

Vracíme se zase domů, dám dobrou noc superhrdinům, podrbu kocoura, který spí na gauči a taky odpadnu.

3. června 2017

Přes den zůstávám u Hanky doma a snažím se trochu pracovat. Zároveň se díky ní zase dozvídám další zajímavosti z místního života. Jak funguje místní vláda, jakým způsobem se dostává do čela země král… Trochu víc zjišťuji, jak vlastně funguje ramadán, že to není jen o tom, že člověk celý den nejí a nepije, to je vlastně jen věc, která je nejvíc vidět. Hanka sama dodržuje půst, ale zároveň vaří pro děti a nemá ani problém uvařit mně a nevadí jí, když před ní jím a piju. Nebo to minimálně tvrdí. Je zlatá. Zároveň tím, že se pohybuje v turistickém ruchu, tak se často setkává i s lidmi, kteří celý ramadán vlastně ignorují, ať už cíleně, anebo omylem, takže vesele na veřejnosti kouří, hodují a podobně. Místní to prostě přecházejí se schovívavostí. Já bych tak silnou vůli asi neměla.

A protože host a ryba… no znáte to, na večer jsem si koupila lístek do Kuala Lumpur. Hanka s manželem mě vezou na autobusové nádraží. Loučíme se, nevím jak jim pořádně poděkovat, že se mě ujali jako vlastní. Ještě si před odjezdem jdu pořídit zmrzlinu a kakao do již otevřeného KFC a v 10 večer pohodlným a tradičně asijsky přezdobeným autobusem odjíždím.