Cesta kolem světa - Vlakem do Bangkoku

29. 01. 2019 9:00:00
Bangkok - další z měst, která jsem si na první pohled zamilovala. Možná díky tomu, že jsem nebydlela v turistické čtvrti kolem Khao San road a o její existenci jsem v té doby neměla ani ponětí.

6. června 2017

Ráno si jen v rychlosti poberu věci a jdu na metro. Venku začíná pomaličku svítat, nikde nikdo. Dřevěný koridor ke stanici metra mě trochu děsí, ale přežiju bez úhony. Metrem dojedu na centrální stanici a byť jsem tu přestupovala i včera, úspěšně lehce zabloudím. Nakonec se najdu, a protože je ještě čas, jdu si dát kafe.

Následně přecházím na nástupiště, ke kterému přijede luxusní rychlovlak. Lidí je v něm úplné minimum a na čas vyjíždíme. Rychlosti přesahujici 140 km/h se za necelých 6 hodin dostaneme z KL do Padang Besaru.

Vystupuji z vlaku a rozhlížím se kolem, jak se dostat přes hranice. Ptám se pána na nádraží a ten mi doporučí, že si mám sednout do čekárny, že za 3 hodiny pojede vlak. Ten ale nepokračuje až do Bangkoku, jede jen do městečka Hat Yai. To by znamenalo, že bych v Hat Yai musela nejspíš přespat, protože bych nestihla vlak do Bangkoku. Znovu si pročítám návod, který jsem našla na internetu, kde najít hraniční přechod pro pěší a jak se k němu dostat.

Nakonec se přidávám k místním. Je to dvojice táta s dvanáctiletou dcerou. Holčina má prázdniny a tatínek se rozhodl, že jí trochu seznámí s cestováním a sousedními zeměmi. Chce jí motivovat, aby jednou sama jezdila po světě a poznávala, co se dá. On sám mimo jiné podnikl cestu na motorce k hranicím Číny, ale teď už je na to prý moc starý, tak chce předat štafetu mláděti.

Vzhledem k tomu, že pán mluví malajsky i thajsky, tak mu nedělá problém se domluvit. Velí mi, ať jdu za nimi, že si zaplatíme taxík, který nás poveze přes hranice a ke stanovišti minivanů na thajské straně, se kterými pak budem pokračovat do Hat Yai.

Nejdřív dojdeme k malajské celnici, kde oni projdou za pár vteřin, zatímco mě to chvíli trvá. Auto na mě ale počká a převeze nás k thajské straně. Tady už je to horší. Oni projdou za minutu, zatímco já musím vyplnit vstupní kartu a s ní vystát frontu před imigrační kanceláří. Thajsko totiž nově omezilo bezvízový vstup po zemi jen na 15 dní a navíc jen dvakrát do roka, takže je potřeba zkontrolovat, jestli už jsem tu náhodou letos nebyla a následuje docela dlouhé vyjednávání, že v Thajsku fakt nechci zůstat. Tady nějak na cestu kolem světa neslyší. Možná i proto, že už tu taky mají zkušenosti s žebrajícími „turisty na cestě kolem světa“ a snaží se to eliminovat. Takže následuje zpovídání, jak jsem na tom s penězma, rodinným zázemím doma, kde a jak jsem pracovala... Nakonec je docela uchlácholí, že jsem záchranář a prohlášení, že se chystám vrátit domů do svojí práce, protože mě baví. I tak jsem tam strávila snad dvacet minut a chvíli se bála, že mě vrátí zpět. A taky že mi ostatní ujedou i s taxíkem, ale jsou hodní a počkají.

Jediná naštvaná, že zdržuju, je paní, která se k nám do taxíku přidala tady na hranicích, ale asi nepočítala s tím, že se nepojede hned. „Moje rodinka“ nikam nespěchá. Mají v plánu se zdržet v Hat Yai do zítra, takže je jim jedno, jestli tam budou o hodinu dřív, nebo dýl.

Taxík nás veze ke stanovišti dodávek, tady se na chvíli usadíme, ale za chvíli přijde docela velká skupina lidí, takže nás všechny nacpou do auta a jedeme. Je tu trochu přelidněno, takže to není úplně pohodlné. Spíš naopak. 60 km dlouhá cesta je tak nezapomenutelný a velmi osobní zážitek.

Z dodávky nás vysazují postupně, nás jako poslední u nádraží. Loučím se s rodinkou, která si jde sehnat hotel a odcházím hledat pokladny. Mám štěstí, dneska v 18:45 jede lehátkový vlak do Bangkoku a mají volná místa. Platím 865 THB (x 0,7 na CZK) za vrchní lehátko a odebírám se na mírný průzkum města. Úschovnu zavazadel jsem tu nenašla, takže s krosnou na zádech se mi moc nikde toulat nechce. Takže se jen toulám v okolí nádraží, pak se zaparkuji v rychlém občerstvení a čekám.

Už jsem skoro 5 měsíců na cestě a překročila jsem hranici 13. země. Ani se mi tomu skoro nechce věřit. Během volného odpoledne si tak zavzpomínám na to, co už jsem viděla a vymýšlím, co dál. Na to, že jsem ještě před pár dny ve Vancouveru zcela vážně uvažovala, že se vrátím domů, najednou mám zase obrovskou chuť jet dál. Zase mě to cestování začalo bavit...

Hodinu před odjezdem vlaku se vracím na nádraží a jdu se „ubytovat“ do vlaku. Z venku nevypadá nikterak výjimečně, ale uvnitř je čistý a pohodlný. Usazuju se naproti další paní, obě si vyndáme večeři, popřejem si dobrou chuť a dáme se do jídla. Zatímco já mám studenou rýži, kus smaženého kuřete a pytlík rajčat, paní si s sebou zabalila asi osmichodovou hostinu.


Kolem 8 večer začne obcházet vlakem průvodčí, zkontroluje lístky, a kdo chce, může si nechat nachystat lůžko. Mám horní, tam je to jednodušší. Jen na něj rozloží tenkou matraci, hodí polštář a já dostanu do rukou pytel, ve kterém tuším deku. Když jí rozbalím, zjistím, že to je spíš velká froté osuška. Vylezu nahoru, zatáhnu za sebou závěsy a jdu si číst. Za chvíli mě jízda úspěšně ukolébá.


7. června 2017

Vzbudím se, když už projíždíme na periferii Bangkoku. Tady se buduje buď silniční nadjezd, anebo dakší část skytrainu, které křižují centrum. Na nádraží dojedeme v půl 11 dopoledne. Jdu se přeptat na informace, jak se nejlépe dostat ke svému hostelu. Mám štěstí, leží přímo na lince metra, které tady má konečnou. Nechám si poradit, jak se k němu dostanu a cestou odháním taxikáře, kteří se nabízejí, že mě do hostelu odvezou „se slevou, jen za 500 THB“. No, radši si zaplatím asi 20 THB za metro...Nemůžou to pochopit.

Jízdenku si kupuji u paní v okénku, protože zatím nemám náladu se prát s automatem, projdu přes kontrolu, kde mi další paní posvítí baterkou do brašny na foťák a dělá, že nevidí můj velký batoh a dojedu na zastávku Asok. Tady mi chvíli trvá vymotat se z metra ven na správnou stranu, ale nakonec dobloudím až do svého hostelu 1 Sabai.

K němu se jde přes Soi Cowboy, přes den téměř opuštěnou ulici, lemovanou restauracemi a bary, večer asi nejživějším místem tady, ale o tom někdy příště.

Hostel se nachází v prvním patře nenápadného domečku. Na recepci mě vítá sympatický pán, jako první mě odvede do malého pokoje pro 12 lidí bez oken, kde si nechám věci u svojí postele, a pak jdeme sepisovat všechny náležitosti. Zároveň mi rovnou radí, co si nenechat v Bangkoku ujít, když jsem tu poprvé. Milé.

Chvíli si odpočinu, než se vydám na obhlídku okolí. Potřebuju si taky pořídit něco na jídlo. To je asi nejmenší problém. Všude po okolí jsou malé supermarkety, většinou 7 eleven, ale i jiné, většinou trochu levnější. Snídaně jsou v ceně hotelu, tekže zatím beru jen pozdní oběd / brzkou večeři a procházím se venku až do setmění. Největší radost mám z chleba netoustového typu. Ten už jsem neviděla celých 5 měsíců.


Nacházím se v bohatší a ne tak turistické části Bangkoku, takže obdivuji všudypřítomné mrakodrapy, fascinuje mě chaotičnost dopravy i to, že téměř všude jsou portréty starého krále. Ráma IX vládl 70 let a lidé ho měli v neuvěřitelné úctě. I přes to, že už je to skoro rok, co zemřel, thajci stále drží smutek. Jeho syn, následník trůnu, má podle všeho naopak ne zcela dobrou pověst a není u lidí tak oblíben.

Vracím se do hostelu, abych si udělala večeři – čerstvý salát ze zeleniny nakoupené na trhu. Venku se rychle setmí a taky se poprvé dočkám pořádné ukázky toho, jak to vypadá v JV Asii v období dešťů. A já se už pevně rozhodla, že si zítra dojdu koupit kolo. Vyhlédla jsem si totiž cyklobazar s výbornou pověstí, který by měl být jen pár zastávek metra odsud. Chvíli stojím u okna, za kterým se chystá na potopu světa a přemýšlím, jestli si to ještě nemám rozmyslet. Ale co, nějak to dopadne. Místo toho si jdu zamluvit místo v minivanu do Kambodži a napsat na českou cestovatelskou seznamku, zda tu není někdo, kdo by třeba zašel na večeři, případně někdo, kdo by se taky chystal do Kambodži.

Večer trávím „úřadováním“ ve společenské místnosti u recepce. Po chvíli se ke mně přidává jeden z dalších hostů. Ukazuje na můj přívěsek na krku. „To už jsem tu někde viděl.“ „No, to je možné.“ „To je židovský symbol!“ Dodá docela ukřivděně. „Je, mám ho z Tel Avivu.“ Odpovím mu na to já a čekám, co tam má dál. Asi nemám zrovna náladu na náboženské debaty. On ale jen něco zamručí a odejde. Přemýšlím, co to mělo znamenat. Vysvětlení mi ale poskytne až za dva dny, asi si to do té doby musel pečlivě nastudovat.

Jdu si lehnout. Pokoj, krom toho, že je velice tmavý, je taky velice stísněný. 6 paland stojí podél zdí, 3 na jedné straně, 3 na druhé a mezi nimi je ulička široká ani ne metr. A v té mají všichni svá zavazadla. Je to trochu překážková dráha. Na postel si opět věším šátek, abych měla soukromí. Evidentně je to potřeba, ten divný chlapík z recepce mě při tom neustále pozoruje, ale nic neříká. Achjo...

8. června 2017

Ráno se odebírám do společenské místnosti na snídani. Je tu k dispozici kafe/čaj, toustový chleba a tři druhy rosolovité hmoty, která má být zřejmě marmeládou. Všechny jsou příšerně sladké. K tomu si ještě člověk po celý den může dát ovoce dle sezóny. Většinou jsou to malé banány, občas „dlouhosrstá forma liči“.

Včera jsem se rozhodla, že krom Kamodži, kam se dostanu minivanem a víza dostanu na hranicích, bych se taky ráda podívala do Vietnamu. Tam si ale o víza musím zažádat na ambasádě v předstihu. Proto se ráno vydám nejprve do nedalekého obchodního centra Terminal 21, kde má být fotograf pořizující dokladové fotografie.

Vstup do centra je střežen hlídači v bílých rukavičkách a bezpečnostními rámy. Každé patro je věnované nějakému místu na zemi. Ve spodním patře se tak ocitám v Římě, další patro je věnované Londýnu, fotograf sídlí v Tokiu a restaurace v San Franciscu. Nejvíce je stylizace patra vidět na toaletách. Nechávám se vyfotit, dokonce si můžu vybrat, jestli mi mají na fotce nechat moje oblečení, anebo by mi bylo milejší být zvěčněná v elegantním kostýmku, či vojenské uniformě? Retuš s díky odmítám a odnáším si 6 fotek.

Ještě se chvíli projdu po centru a odcházím k Vietnamské ambasádě. Tady vyplním žádost u velkého, dřevěného, vyřezávaného stolu, posadím se do čekárny na modré plastové lavičky, které se k předchozímu honosnému kusu nábytku moc nehodí a vyčkám, až mě zavolají. Odevzdávám pas a žádost, dostanu lístek, že si za 3 dny mám přijít a odcházím.

Vracím se přes obchodní centrum. Tentokrát přijdu z druhé strany do spodního patra, kde mě zaujme několik stolů, kde lidé vyrábí papírové květiny. Ptám se pána, který to tam má evidentně na starost, co to znamená. Vysvětluje mi, že tady lidé vyrání smuteční výzdobu pro zesnulého krále a pokud se chci připojit, vysvětlí mi, jak na to.

Sedám si na volnou židli a dávám se do práce. Dobrovolníci rozdávají potřebný materiál mezi lidi, ochotně vysvětlují, jak vytvořit květ, jak k němu přivázat list, dvě větvičky a malou svíčku. Můj první kvítek vypadá trochu povadle, ale s každým dalším už se to o dost vylepšuje. Asi už mi docela chyběla nějaká manuální činnost. Nakonec tam sedím přes hodinu a květin vyrobím 12.

Zpět v hostelu se opakuje včerejší program. Tma, večeře, liják, spát.

9. června 2017

Po snídani, ke které jsem si koupila k místním toustům s marmeládou ještě za 9 THB jogurt s kokosem, který je až překvapivě dobrý, odcházím do města. Hlavní cíl dnešního dne je prodejna kol Sombatkanamuji. Podle mapy by měla být někde za Tesco Lotus několik zastávek metra od mého hotelu. Nechce se mi kvůli pár kilometrům lézt do metra, takže se místo toho jdu projít. Okolí Tesca pak proletu křížem krážem, ptám se, kde se dá, ale tam, co mi ukazuje mapa, není vůbec nic.

Jdu tedy do obchodního centra, kde chytím wifi a snažím se zjistit, kde je chyba. Nakonec píšu přímo zprávu do prodejny a přijde mi mapka a navigace, abych zjistila, že jsem asi o 4 zastávky metra jinde. Fajn. Při bloudění po centru ale aspoň v horním patře narazím na opravnu foťáků. Ten můj už se totiž definitivně rozhodnul, že dofotil.

Paní za pultem si s ním chvíli hraje, a pak mi řekne, že okey, bude to stát 4 000 THB a za 10 dní si mam přijít. Cena by šla, deset dní by se taky dalo, kdybych ovšem neměla za 4 dny už být v Kambodže. Začnu uvažovat, co s tím. Nakonec se rozhodnu, že ještě před tím vyzkouším originál servis Nikonu, který je na druhé straně města.

Ale nejdřív kolo! Dojedu na správnou zastávku Ratchandapisek, vymotám se pár zadními uličkami, vyběhne na mě jeden zlý hlídací pes a jsem u bazaru. Je to obří garáž plná kol. Některá stojí na podlaze, jiná na „policích“ podél zdí. Majitel mě nadšeně vítá a ptá se, co mě přivádí. Vysvětluju, že jsem si vymyslela takovou blbost a to, že přejedu Myanmar na kole. Na takové nápady jsou tu ale zvyklí, přesně s tím samým mu sem chodí docela dost turistů. Ukazuje mi fotky a říká, tak tihle si u mě koupili kola a přejeli na nich Thajsko na sever. Tihla na nich dojeli do Malajsie, tihle do Laosu... Okey. Začnu vybírat. On za chvíli přijede s horským kolem. Je krásné. Na mě výškově tak akorát, široká kola. Nádhera. „Projeď se.“ Jezdí se na něm božsky. „To nechci, potřebuju něco malého.“ „Malého? Na co malého? Nejsi malá!“ „Potřebuju, aby se to dalo přepravovat kdyžtak i jinak.“ Chápe a vytasí se skládačkou. Jo jo, přesně tu už jsem měla vyhlédnutou na internetu. Takže začneme domlouvat, co a jak. Nakonec se domluvíme, že mi na ní dá tu nejvyšší sedačku,co bude mít a druhý nosič. „Kolik kilo povezeš?“ „20.“ „To nejde, maximálně 8.“ „8 je málo, 20.“ „Kolik vážíš?“ „70 kg.“ „Okey, tak 20.“ Platím zálohu, dostanu slevu na doplňky, on předává kolo jednomu z mladíků, kteří pro něj pracují a hned mu dává instrukce, co a jak na něm má upravit.

Majitelova žena mi nejdřív přinese mastičku na štípance, protože vidí, že jsem celá poštípaná a rozdrápaná, trochu mi vyhubuje, že to nemám škrábat a za chvíli se znova vynoří z útrob obchodu a nese takový roztomilý bílý košíček s fialovými plastovými kvítky, že bych si ho měla dát na řídítka. No, nakonec se rozhodnu pro něco praktičtějšího – černý drátěný koš nad předním kolem. Domlouvám se, že kolo si vyzvednu za měsíc a loučím se.

Chystám se zas jít na metro, ale majitel mě zastavuje. „Kam pojedeš?“ Vysvětluju, že mam rozbitý foťák, takže jedu do Nikonservisu v centru. „Vydrž, hodí tě tam na motorce, má tam stejně cestu.“ „Ne, ne, to je dobrý! Vždyť je to uplně v centru.“ „Jo, je to tady,“ ukazuje na mapu. „On jede sem.“ Ukazuje na mapě místo pár ulic od servisu. „Ne, ne, to je fakt v pořádku, já se ještě potřebuju před tím zastavit v hotelu.“ Začnu naprosto hanebně lhát. „Kde máš hotel?“ Schválně ukazuju uplně na druhou stranu. „Tak tě hodí aspoň na metro!“ Vzdávám se. Mladík, co mi bude upravovat kolo sedá na motorku, já za něj a jedem. Nejede nijak rychle, ale já se jako spolujezdec na motorce vždycky strašně bojím, takže těch 5 minut na metro je pro mě trochu horor. Před metrem se loučíme a já se vydávám do Nikonservisu hezky bezpečně metrem.

Vystupuji pod Empire tower, ve kterém servis sídlí. Na recepci dostanu návštěvnickou kartu, instrukce, že mám vyjet rychlovýtahem do 45. patra a jedu. Ze servisu je parádní výhled na Bangkok, zase ta chvíle, kdy mě fakt štve, že nemam funkční foťák. Při čekání, až na mě dojde řada se tak pokochám a vyzkouším si, jak se fotí s lepší technikou, než mám já.

Za chvíli na mě mává jeden z techniků. Vysvětluju, co mám za problém, on si párkrát zkusí cvaknout fotku a oznamuje, že tedy dobře. Za měsíc to bude a bude to stát 15 000 THB. Chvíli na něj koukám, pak hezky poděkuju a odcházím. Samozřejmě, že se zítra vrátím do toho no name servisu. Cestou zpět jdu pěšky, je to sice trochu dál, ale hezká procházka. Bangkok se mi neuvěřitelně líbí.

U jednoho pouličního stánku pod rychlodráhou prodávají kuřecí játra na špejli za 10 THB, beru si je na večeři a v 7 eleven s k nim koupím misku rýže. Večer v hostelu vymýšlím a plánuji další cestu. Primárně hledám letenku z Laosu do Bangkoku. Jestliže totiž můj foťák budou opravovat 10 dní, budu se sem muset z Kambodži vrátit po zemi, tedy si vyčerpám svůj limit vstupů. Do Barmy chci odjíždět z Bangkoku, mino jiné proto, abych nemusela svoje nové kolo vozit kolem celé JV Asie, asi by mi docela zavazelo. Takže se sem budu muset vrátit letadlem, protože pro vstup z letiště dvojvstupové pravidlo neplatí. Jen se to trochu prodraží a překazí mi to plán, že to tu celé objedu po zemi.

Chvíli vymýšlím a počítám a nakonec si koupím letenku na 5 července. Pak se ještě domlouvám s jedním manželským párem, co letí z Čech na dovolenou, že se tu sejdeme a společně vyrazíme do Kambodži. Navíc budou tak hodní, že mi pro jistotu dovezou náhradní foťák, který jim Sherlock předá na letišti. Přiletět mají 13. června. Já se tak rozhodnu, že ještě před tím, než vyjedu do Kambodži, zamířím do Kanchanaburi k mostu přes řeku Kwai.

Radím se na recepci, kde hledat autobusové nádraží a je mi doporučená jízda minivanem, které jezdí z konečné metra.


Autor: Klára Kutačová | úterý 29.1.2019 9:00 | karma článku: 19.32 | přečteno: 657x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Cestování

Jan Vaverka

Bolívie - 7. díl: Na skok do Bolivijské Amazonie

Sto kilometrů vzdušnou čarou a jste z La Pazu v Amazonii. Ti odvážnější rovnou po silnici smrti. Je to kousek, ale zase takový fofr to není.

29.3.2024 v 8:20 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 61 | Diskuse

Martin Faltýn

Letos jako před rokem - Malajsie a navíc Thajsko

Rok se s rokem shledal a nikdy bych nevěřil, že prakticky po roce se znovu podívám do Malajsie a letos také, prvně v životě, do Thajska. A protože dvakrát do stejné řeky opravdu nevstoupíte, věřte mi - bude o čem psát.

29.3.2024 v 8:08 | Karma článku: 5.14 | Přečteno: 79 | Diskuse

Klára Žejdlová

Italské Velikonoce? V mých vzpomínkách to jsou přátelé, rodina…a obžerství

I když to obžerství bylo prokládané dlouhými procházkami. Aby nám vytrávilo. A abychom nasbírali ingredience pro další vaření...

27.3.2024 v 14:48 | Karma článku: 20.13 | Přečteno: 496 | Diskuse

Miroslav Semecký

Nacházíte ve Španělsku? Používáte aplikaci Telegram? Zpozorněte!

Oblíbená komunikační aplikace ve Španělsku končí. Bude vypnuta (zablokován přístup) v řádu několika následujících hodin. Soudce Národního soudu Santiago Pedraz vydal rozhodnutí, ve kterém nařizuje mob..

23.3.2024 v 17:51 | Karma článku: 17.13 | Přečteno: 584 | Diskuse

Jan Vaverka

Bolívie - 6. díl: Den v La Pazu

La Paz je město jako žádné jiné. Dvoumilionová aglomerace sahající až nad 4000 metrů nad moře, ulice jsou strmé, propojené lanovkami, a kolem obrovská kulturní a sociální diverzita.

22.3.2024 v 8:20 | Karma článku: 16.59 | Přečteno: 236 | Diskuse
Počet článků 283 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1083

Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...